Paan

Aniž bychom dělali z původních Tři oříšků přehnaný fetiš (přece jen jde o jednu z řady adaptací), je jejich norská verze přiznaným pokusem o remake, takže přímé srovnání a maximálně kritické oko zkrátka zaslouží. Od moderního, severského zpracování jsem čekal hlavně působivé exteriéry a autenticitu královského dvora, které může severská monarchie Norsko nabídnout. Přiznejme si totiž, že některé kostýmy ve Vorlíčkově Popelce jsou spíš k smíchu a že hory zalité polární září vypadají lépe než rovná pláň točená přes filtr. Jenže ono to nakonec nějak nefunguje. Popelka je nemastná ve všech kostýmech včetně princeznovského, její macecha naopak kýčovitá, jako by utekla z Burtonovy Alenky v říši divů. Velkolepý královský ples nekoná se v prosvětleném sále plném zářivých barev, ale v depresivně laděné temné kobce. Krále sice hraje typický seveřan připomínající Haralda Krásnovlasého, syna mu však dělá muslim. Kouzelné oříšky namísto ohromení přinesou spíš zklamání. Spolu s dalšími scenáristickými úpravami přinášejí nové Tři oříšky spíš výpověď o svojí době a jejích trendech inkluze "per se" než vylepšenou a modernizovanou verzi půl století staré klasiky.

Když si referentka OSPODu na pokraji vyhoření zničehonic řekne, že zbořit profesionální mantinely i vlastní staropanenství osvojením Adrii z Hvězdné brány je celkem fajn nápad, my už víme, že to nemůže dopadnout dobře a že bude kolem dost mrtvol. Jako u každého hororu. Otázkou tak zůstává, kolik kravin hlavní postava ještě spáchá a jak to celé dopadne. Co z ní a z démona zůstane? A skončí to vůbec? Na tyto otázky naštěstí film uspokojivě odpovídá, navíc zvládá postavy děsit a zabíjet něčím jiným než jejich vlastní vypatlaností. Což u hororu nebývá zvykem.

Zatímco první řada ve mně zanechala veskrze pozitivní dojem, druhá mě díl po díle zklamávala čím dál víc, což korunovala naprosto antiklimaktickým závěrem. Přišla sice s řadou vylepšení, výborně načasovanými vtípky k odlehčení a také větším prostorem pro vykreslení charakteru patologa Knechta, který se stává víc než jen variací na větu "Více po pitvě" s obsedantně-kompulzivním ulíznutím patky, a sice postavou, která má hloubku a s níž se může divák ztotožnit, nedokážou však vyvážit elementární scenáristické nedostatky. Takřka každý dějový zvrat nastává jen díky tomu, že někdo něco naprosto nepochopitelně podcení a podělá. Jeden se podřízne ve střežené vazbě, druhý po zatčení uteče hlídce, třetí je ve vězení jak na rekreaci, aniž by byť jedinkrát skončil na samotce. Neuvěřitelné jsou tyto přešlapy do takové míry, že je z mého pohledu nelze schovávat za domnělou neschopnost či zkorumpovanost bezpečnostních složek. Jediné přijatelné vysvětlení je scenáristova neschopnost posouvat děj jinak, než udělat z kladných postav totální idioty. O nezralosti scénáře svědčí i fakt, že většinou divákovi nedá moc práce vyřešit vedlejší případ dřív než celá kriminálka. SPOILER: Bývá to ten známější herec. KONEC SPOILERU.

Slátanina plná anachronismů. Americká vlajka s 50 hvězdami, kam chtějí Bratislavčania přidat devětačtyřicátou. Později vedle sebe na několika záběrech 48hvězdičkové i 50hvězdičkové vlajky. FBI za Wilsona, i když tento název ve skutečnosti dostala až za Roosevelta (v roce 1935). Ve výsledku téměř dvouhodinová křeč, kterou sem tam uvolní pár ne úplně pitomých gagů.

Jsa zcela nepolíben předlohou, nečekal jsem nic převratného, spíš blbost. Byl jsem však velice mile překvapen tím, že zápletka nepostrádá, ba naopak využívá jednu esenciální informaci. A sice že jiné planety mají jinou gravitaci. Nepamatuju si, že by to byť jediné další sci-fi odehrávající se na jiné planetě nějak zvlášť bralo na vědomí, jestli vůbec. John Carter tak dává slušně za uši všem ostatním představitelům žánru a už jen proto stojí za to. Příběh hodnotit zatím nebudu, žádá si do budoucna ještě jedno opakování a o něco soustředěnější oko.

Drama to vcelku je, optikou 60. let i horor, ale aby to byla primárně komedie? Ani zdaleka, ani tragikomedie, úsměvného tam nenacházím zhola nic. A to mě zklamalo nejvíc. Být Willard zařazen do jiné kategorie, a tak sledován s jinými očekáváními, moje hodnocení mohlo vypadat jinak.

Po zkušenosti s True Detective jsem se obával dalších kriminálních případů v americké režii. Tím spíš, když jsou tady oba seriály hodnoceny stejně. A obával jsem se oprávněně. Fargo je sice o třídu lepší, ale pořád nehorázně přeceňovaná detektivka. Není napínavá, nijak zvlášť vtipná, natož pak uvěřitelná, a to ani přes očividnou snahu navodit dojem autenticity v divácích neobeznámených s filmovým originálem. Příběh i charaktery postav naopak trpí nepříjemnou předvídatelností, schematičností a zároveň i prostoduchostí, vlastnostmi tak typickými pro americkou tvorbu. Nebýt několika světlých momentů, sympatického obsazení a slušných hereckých výkonů, hodnotil bych mnohem hůř. A možná bych i měl, protože Martin Freeman před mými zraky většího debila než Lestera Nygaarda ještě nehrál.

I mistr seveřan se někdy utne.

Seriál s hodnocením přes 90 % si představuju jinak, takhle teda ne. True Detective je přinejlepším jen těžce průměrná kriminálka na vděčné téma sériových a rituálních vražd, které byly už mnohokrát a lépe zpracovány. A vážně nevím, co jí vytknouti dříve. Přílišnou rozvláčnost děje, který se v naprosté většině věnuje oběma detektivům a jejich sociálním vztahům, a to bez jakéhokoli přesahu do případu (srov. Most). Samoúčelnou stylizovanost vražd jako rituálních, tedy chabou snahu navodit "temný" dojem (srov. Sedm, Saw). Nijak nerozvinuté, jen slabě naznačené souvislosti mezi případem a vysokou politikou. Nevysvětlený motiv pro vraždy, jejich rituálnost a nepopsaný charakter vraha. Povrchní a mnohdy scestné filozofování. Suma sumárum mlácení prázdné slámy a lenost scenáristy přijít s něčím skutečně promyšleným. Po zhlédnutí seriálu jsem vážně přemýšlel nad tím, jak mu mohly komunity CSFD a IMDb dát hodnocení víc než 9/10, a přišel jsem na vysvětlení. Průměrný divák vnitřně touží po něčem hlubokém a promyšleném, ale sám je příliš přízemní, než aby dokázal rozeznat prvoplánovou hovadinu od skutečné kvality.

Čteš-li, nedívej se. Díváš-li se, pak pouze na vlastní nebezpečí. Asi tak by mohla znít rada pro čtenáře předloh zvědavé na filmové zpracování. I v případě Lovců hlav. Příliš zjednodušená a pozměněná dějová linie a zbytečně zploštělé charaktery postav a jejich vztahy jsou jako obvykle palčivější problém než subjektivní názor na casting, který nikoho nezajímá. Filmu by, věřím, slušelo 120 minut neméně tolik jako minut 100, ba mnohem víc, kdyby se do něj v oněch dvaceti podařilo propašovat trochu víc ze zbývajících 70 % původních zvratů a napětí. Stačilo by ubrat, co v knize nebylo, přidat něco, co v ní bylo, a voilà, snímek by se hned stal vyprávěním ještě o třídu propracovanějšího příběhu. Dané zpracování je sice dobré, film obecně ve srovnání s ostatními vyniká, ale... Kniha je prostě lepší. Je to otřepané klišé, ale o to hořčejší pravda.