Jara.Cimrman.jr

"V tomhle městě je spousta bouchaček a tak málo rozumu." Namazaného Filipa Marlowea mám rád. Je to rozený hláškař, který lidi dělí na ty, co mají nebo nemají pinďoura. Těm, co mají pinďoura, bere bouchačky, seznamuje jejich nosy se svou pěstí a občas je sportovně nechá, aby si taky bouchli. Ovšem těm, které pinďoura nemají, způsobuje pouze vlhnutí kalhotek. Takový je to chlapák a mě na něm nejvíc bavilo, že výplatou honoráře případ nekončí. Tak to má být. Je s ním zkrátka zábava a já jsem se do těch jeho černobílých holek zamiloval. A je mi jedno, jestli mi půjčí Vivian, Carmen, Agnes, prodavačku v knihkupectví nebo tu taxikářku, protože pak by se žádný hluboký spánek nekonal.

"Hrozba nás může zabít. Ale tohle nás zabije jistě. A to za tři dny." Už se poprali? Ještě se asi někde perou, protože dvě a půl hodiny akce je pro transformery jen rozcvička. Divák to má trochu horší, ale já jsem se chvílemi dokázal i pobavit. Třeba při hrátkách s robotem sociopatem se dalo trochu té dětinské zábavy najít, při škádlení Cadea s Vivian se zase objevila troška té romantické komedie a taky jsem se dozvěděl zásadní informaci pro svůj další život - vždycky zabijí nejdřív právníky. Vlastně to byla jen digitální legenda o autobotech kulatého stolu, ale protože jsem něco takového vychytrale čekal, tak se nebudu rozčilovat, že to bylo slaboduché. Nic jiného se od toho totiž čekat nedalo.

"Špatně vaříš, špatně kouříš, čumíš pořád na telenovely. A já abych si honil ptáka sám. Jsi neposlušná, já tě potrestám." Daliborkovo básnické střevo mě hodně zaujalo, ale jinak jsem jen nevěřícně zíral. Absolutně netuším, jestli jsem se měl bavit, být zhnusen nebo o tom všem přemýšlet. Do intelektuálů mi však ještě nikdo nenadával, tak jsem se v souladu se svým vnitřním přesvědčením snažil bavit. Někdy to šlo lépe a jindy hůře, ale jsem si naprosto jistý tím, že takováto squadra czechura ještě před kamerou svá moudra nikdy netrousila.

"U surikat pojízdné termitiště nevzbudilo žádné obavy." A o tom to je. Kamery v šutrech, falešných zvířatech či čemkoli jiném jsou jen falešnou zástěrkou toho, že je to jen další z mnoha dokumentů o zvířatech. Já se tedy taky občas rád podívám na orangutana řezajícího pilou větev, pštrosici balamutící levharta či veverky schovávající ořechy, ale radši mám přírodu za domem.

"Nemůžu za to, že jsou věci, které na sebe ještě nesmíte vědět." Carter se do toho začíná dostávat, takže hledá červodírové, časoohybné a zneviditelňující zařízení. To už zní skoro vědecky a mě přitom bavil vizionář Putnam i ignorování novinama. A pěst ve tváři géniově mě hodně potěšila.

"Formulář na zrušení smrti nevedeme." Opravdu, šerife? A není to náhodou 924/B? A nevyplňuje se náhodou ve třech kopiích? Carter se bude muset ještě hodně učit, než mu začne připadat Heuréka normální, takže mě evidentně čeká spousta zábavy. Heuréka. A tady je navíc Sára. Jedinečný prototyp domu, který rozsvítí, uvaří, uklidí, pustí hudbu a klidně se i urazí. Tak to jsem si zase jednou zařval smíchy.

"Ne, ne, ne. Vydržte ještě. Zatím do toho stroje na zničení světa nestřílejte." Carterovo prvotní oťukávání s nejchytřejším městem na světě bylo zábavné. Zejména jízda přes neexistující most mě pobavila, zavírání šerifů do klece mě zaujalo a objevení pohřešovaného Briana zase utvrdilo v tom, že i nový nejhloupější obyvatel města má co nabídnout.

"Kdybys byl rychlejší, nemuseli by tě šít." Jsem velký sportovec a odvahy mám na rozdávání, ale taky mám ještě zbytek mozku, takže s juggery bych si dobrovolně nehrál. Ale kdybych musel, tak bych si v časovém úseku jednoho kamene dal vlastní gól tím, že bych psí lebku nasadil na vlastní kůl a to dřív než by mi někdo vykloubil hlavu, uškrtil mě řetězem nebo mi počechral tyčí koule. Mám prostě rád fair play a o to tady nejde. Tady jde o krev, šrámy či brutalitu a mě to nečekaně celkem bavilo. Nenadchlo, ale bavilo.

"Takže otázka zní: Co dělá Jihoafričan na Ukrajině se třemi Ruskými vědci a bednou z Izraele?" Nevím, dám se podat. Nicméně jaderný zbraně mě uklidňují a politici vlastnící patent na mačkání červenýho tlačítka mají mou plnou důvěru. Co mi taky zbývá, když nejsem mladej, krásnej a inteligentní analytik. Naštěstí v CIA jednoho takovýho zachránce světa mají a já jsem si všechno to čtení myšlenek, jadernej hříbek i žvatlání po horký lince docela dost užil.

"Dochází nám rukavice, roušky a hedvábí. Jediné, čeho je dost, jsou ranění." Při Operačním dnu se transplantuje americký sen, vysvětluje se důvod Frankova práskačství, nechává se psychiatr operovat a taky se pacientovi odebírá jeho jediná ledvina. Jestli je však něco zábavné, tak je to vojákův dopis domů: "Jsi jediná, kterou jsem kdy miloval, zlato. Ta dívka v Tokiu vůbec nic neznamenala. Bylo to jen tak. Totéž platí o té v Okinawě a těch dvou v Honolulu ..."