G3orgig

Po druhém shlédnutí a dlouhém rozmýšlení uděluji The Office titul druhého nejlepšího sitcomu všech dob po Přátelé (seriál) (1994) Existuje mnoho skvělých seriálů, ale aby některý z nich mohl být zařazen mezi ty nejlepších z nejepších, tak je potřeba přihlížet i ke kritériu "znovukoukatelnosti" a právě v tomto jsem si u The office zcela jistý. Nicméně po dvou letech od prvního shlédnutí jsem si to celé pustil znovu a bavil se úplně stejně skvěle jako napoprvé.

Během sledování jsem měl v hlavě film Triangle (2009), který byl v jistých momentech určitě inspirací a zároveň seriál Dark (logicky vzhledem ke stejným tvůrcům), který se sice odehrává v úplně jiném prostředí, ale cítil jsem z něj obdobný "vibe". Zároveň s Dark (seriál) (2017) sdílí ještě jednu vlastnost - první dvě třetiny tohoto díla (v Darku první dvě řady) jsou opravdu fajn, nicméně oba seriály se v závěru stávají obětí překomplikovanosti a nedostatečného vysvětlení na konci. Toto ve finále zanechává hořkou pachuť a pocit nezadostiučinění.

Solidní, leč lehce natahovaný seriál. Poslední tři epizody by klidně šly smrsknout do jedné. Líbilo se mi, že poměrně nenásilně zde byly aplikovány netflixovské "kvóty" na rasové a sexuální menšiny (logicky vzhledem k příběhu), ale též na hendikepované, kdy jedna z epizod byla věnována hluchoněmé oběti a problémy, se kterými se v životě setkává mi přišly uvěřitelné. Myslím, že zrovna v tomto případě se podařilo zvýšit povědomí o problému, což je předpokládám hlavním účelem těchto "kvót".

Má teorie je, že autor scénáře sám trpí schizofrenií či jinými bludy a pokusil se do seriálu obtisknout bizarnosti, které zažil. Jinak si ty, občas až surrealistické, scény nedovedu vysvětlit. Přestože žánr je přesně můj šálek a námět sám o sobě je také zajímavý, dávám 3* s odřenýma ušima. Po pár dílech jsem dokonce uvažoval nad 4*, ale vzhledem k tomu, že jsem souběžně viděl i geniální Odloučení, tak musím mezi těmito seriály nechat větší mezeru.

Herečka v hlavní roli naprosto skvělá a námět také. Mám velice rád časové smyčky. Tedy především ty filmové - v realitě jsem ještě tu čest bohužel neměl a to je asi ten problém. Člověk nemůže objektivně posuzovat chování, když v té situaci nikdy nebyl, ale jednání protagonistů mi přijde velmi často naprosto iracionální. A to ani nemluvím o nesrovnalostech v příběhu. Jednou Nadia tvrdí, že umírá celou dobu ve stejný čas, ale přitom několikrát před tím zemřela chvilku po probuzení apod. V půlce první série jsem se rozhodoval mezi 3 a 4 hvězdami, nicméně pozdější epizody ani závěr nijak epické nebyly, tudíž může být Matrjoška ráda za 3*. Druhou sérii patrně asi ani nevyzkouším.

Přestože se film řadí do mého nejoblíbenějšího, avšak úzkého žánru "mysteriózní horor bez lekaček", tak nemohu říci, že jsem s výsledkem spokojen. Když jsem před několika lety viděl Get out, říkal jsem si, že je to přesně můj šálek a že musím vidět všechny další Peeleyho horory. Po skvělém traileru na Us jsem zažil mírné zklamání a ta samá situace se opakovala i nyní s Nope, kdy skvělý trailer odhalil prakticky vše podstatné a film samotný zkrátka nebyl tak epický, jak jsem očekával. Abych jen nekritizoval, tak musím určitě pochválit herecké výkony a občasné vtipné momenty, kterých je sice poskromnu, ale ve finále z filmu dělají možná trochu více komedii než horror a také jasnou inspiraci Tarantinem, která mi přišla v zásadě fajn. Jako poslední výtku bych ještě doplnil, že na rozdíl od Us mi chyběl nějaký závěrečný plot twist.

Fakt, že jsem se u dvou a půl hodinového snímku nenudil, je asi dostatečná motivace k tomu, abych hodnotil na 4 hvězdy. Nicméně zas taková sláva to není. První a bohužel celkem rozšířený problém biografických snímků je, že si člověk nemůže být jistý, do jaké míry může prezentovaným scénám důvěřovat. Je nutné si následně doma musí udělat poctivý research, anebo skočí scénáristovi na špek a bude věřit něčemu, co se stalo jen ve filmu a ne ve skutečnosti. Film Elvis je v mnoha bodech poměrně přesný a kostýmy, masky, scénografie jsou naprosto věrné, nicméně třeba situace, kdy Elvis vyhodí svého manažera během koncertu mě velmi zaskočila, neboť jsem o ničem takovém neslyšel. Jaké pak bylo moje překvapení, když jsem si přečetl, že tato část filmu se nikdy reálně neodehrála. A takový příkladů je samozřejmě více. Druhým problémem je jaksi nejasné žánrové ukotvení. Film nelze brát zcela vážně, neboť řada scén je velmi odlehčená, ale zároveň ne natolik, aby se dal považovat za komedii, protože humor se v něm prakticky nevyskytuje.

Ve světle karlovarského festivalu musím hodnotit nadmíru kladně, neboť je to opravdu zábavný film, což se často o většině ostatních festivalových snímků říci nedá :P Nemám PSH příliš najeté a jejich historii už vůbec ne, takže si na rozdíl od pravých fanoušků nemohu stěžovat na to, že bych se nedozvěděl něco nového. Dovolím si jen kacířský názor, že ze starší tvorby jsem si úplně na prdel nesedl. Chápu, že v dobovém kontextu to byla pecka, ale když si dnes poslechnu jejich 20 let staré věci, tak mi přijde, že to hrozně zestárlo. Naproti tomu takový 20 let starý Eminem je pořád pecka. Ale asi srovnávám jablka a hrušky. Obecně je pro mě rap spíš okrajová záležitost, takže si nechci hrát na experta.

Za mě docela dost promarněný potenciál. Snad i během samotného filmu mě napadaly repliky, které by byly vtipnější, než ty, které se reálně v něm reálně objevily. Krásné prostředí, kamera i sympatičtí herci, ale naprostý nedostatek humoru je něco, co bohužel nemůžu KOMEDII(!) odpustit.

Z tohoto filmu mám lehce rozporuplné pocity. Nejsem si jist, zdali byla naplněna samotná podstata dokumentu a to objektivita. Všichni tázaní speakeři i samotná autorka mají jasný názor, který považují za dogma. Netvrdím, že nemají pravdu, ale bylo by zajímavé nechat mluvit i někoho jiného z odborného prostředí, kdo se dané problematice věnuje a zároveň může mít trochu odlišný názor. Např. Jordan Peterson nebo Slavoj Žižek by byli skvělí respondenti :) Nechci zpochybňovat, že ženy a muži jsou ve filmech zobrazovány rozdílně, ale nejsem zcela přesvědčen, že je to zkrátka špatně a že to má nějakou spojitost s nerovnoprávností žen na trhu práce a dalších oblastech, což ale autorka víceméně bez důkazů tvrdí.