Ediebalboa

Stačila v 90. letech dvě herecká esa na to vykompenzovat poměrně banální scénář, když vám k tomu jako bonus vyhrávalo pravděpodobně nejzásadnější dílo Zimmerovy kariéry? To víte, že stačila.

Příběh o jednom chytřejším a dvou hloupějších maloměšťácích, co neodolají pokušení rychle zbohatnout v krásné zimní krajině jak vystřižené z Farga. Tím ale jakákoliv další návaznost na slavnou značku končí. Místo cynického humoru se zde dostavuje příběh ze života o nenaplněných snech, starých křivdách a víře v lepší zítřky, doprovázený oklepanými moudry typu - méně je někdy více, které jsou však podávány s takovou nenuceností a vkusem, že mu je i s klidem odpustíte. Z počátku plochých charakterů se proto vyvinou plnohodnotné postavy, na jejichž osudu vám pak bude ve finále ještě hodně záležet. A Billy Bob Thornton přitom exceluje.

To je teda humus. Předpokládal jsem, že půjde o řezničinu, ale takovou ligu bych od Petera Jacksona nečekal ani v tom nejhorším snu. Nápaditostí porcování lidského těla a vytvářením nechutně bizarních scén je film raritou, u které žasnete, jak to kdy mohli pustit do kin. V tomto ohledu jde o nezapomenutelnou filmovou událost, to se musí nechat. Jinak však humorově ani příběhově nenabízí snímek zhola nic než jen stupňující se jatka a já osobně bohužel (bohudík) nepatřím k lidem, kteří by si je dokázali řádně vychutnat.

Passengers jsou dobrý film. Příjemná projížďka vesmírem se sympatickou dvojicí, doprovázená poklidnou hudbou a pěkným vizuálem, ke které se ještě občas rádi vrátíte. Tohle by Mortenu Tyldumovi šlo. Nic víc, nic míň. Norský režisér totiž jednoznačně své kvality má, ale chybí mu jakékoliv větší filmové ambice, u kterých by se přitlačilo trochu víc na pilu. Celá milostná zápletka proto negraduje tak, jak by v jiných rukou mohla (radši si ani nechci představovat, co by se stejným materiálem dokázal James Cameron). Škoda mluvit. Alespoň, že je součástí lodi i geniální Michael Sheen, jenž nikdy nepodává výkony jen na půl plynu.

Před rokem to byl Spielberg, letos Gibson. Opět dostáváme film, jak z minulého století, kde se režisér Statečného srdce rozhodně nezapře. Do vylodění na Okinawě si říkáte,"jo, tohle už jsem mnohokrát viděl." Pak ale přijde ten masakr... pro někoho hnusný, drsný, odpudivý, pro jiné zas úžasně technicky zvládnutý a do detailu propracovaný. Na malém bitevním poli se rozjede peklo překonávající svou realističností drtivou většinu toho, co kdy bylo na filmovém plátně spatřeno. Rázem proto budete rádi za nadklaďase, který má ještě pár zázraků pod rukávem. Protože Hacksaw Ridge je zejména film o hrdinství.

Hurá. Pro jednou tu máme dokument, který nevznikl jako posmrtná pocta zesnulým ani jako naopak úlitba těm, kteří byli během života opomíjeni. Supersonic je sondou do let, kdy říct o čemkoliv cokoliv v muzice nebo kdekoliv jinde ještě automaticky neznamenalo konečnou. A ti, co vám na pozadí filmu vypráví, se toho drží dodnes. Bezpodmínečně největší deviza filmu. Nechat si příběh kapely vyprávět od samotného Liama, Noela a potom dále i příslušníků rodiny a kamarádů. Je to zážitek k nezaplacení. Mimo to, že společně s videy „domácí výroby“ jde o nezklamávající srandu, tak se díky jejich postřehům dozvíte o tom, jaké to bylo být Oasis daleko víc, než kdy vyčtete z internetu. It's just rock 'n' roll.

O Batman v Superman se dá mluvit jako o průměrném jen po okamžik, kdy se vezme v potaz jeho obrovský potenciál, který byl zbytečnými chybami víceméně pohřben. Počínaje rutinérem Snyderem, konče primitivním scénářem bez pořádných emocí, postav i zvratů je film nuda, naivně chápající temnotu jako víc černých barev na plátně. Primitivní uvažování je spjato ale i se dvěma hlavními hrdiny. Místo vyvolených strážců pořádku dostáváme spíš dva malé haranty, co se perou na pískovišti o bagr. Jedinou útěchou je, že nabouchaný Affleckův Batman při tom tupém mlácení vypadá aspoň daleko přirozeněji, než kdyby nám zde ve stejném kostýmu pobíhal Bale. DC tápe a je jen otázka, za jak dlouho se samo nadobro vyšachuje ze hry.

Finanční krize. Pár let stará událost, nepopulární, ať už kvůli svému dopadu, nebo z důvodu, že ji dodnes nikdo nedokáže pořádně vysvětlit. Žádný problém pro Adama McKaye. Kolaps z roku 2008 nám přináší nejenom ve srozumitelné, ale navíc i zábavné verzi, u které nemusíte být ekonomičtí géniové, abyste pochopili, kdy šlo co jak špatně. Doprovázena věčně nasupeným Carellem a hrstkou dalších vyvolených sleduje události z vícera stran. Děj proto nestojí a je naopak zajímavější sledovat víc postav různých charakterů, jak se s nastalou situací vypořádávají. Samozřejmě, tím vším se držím základní dějové kostry. Pro hlubší pochopení je snímek oříšek a k porozumění všeho je třeba klidně několika zhlédnutí. Jednodušeji už to ale fakt podat nešlo. Přinejmenším atraktivnější pojetí než to, kde vám Margot Robbie ve vaně vysvětluje systém fungování hypoték, už jen tak nebude.

Týmovka ala Avengers, duch Winter Soldiera přetrval. A to je dobře. Souboje bolí pořád stejně a jejich intenzita s přibývajícími členy universa narůstá do nových rozměrů. Plně je zúročena dlouholetá práce s jednotlivými postavami, díky níž je většina z nás zná, a není proto důvod je nijak dlouhosáhleji představovat. Navíc jsou jejich vstupy na scénu efektivní a v mnohých případech i velice komické. Současně film neztrácí na osudovosti. Chtě nechtě se zde už kvůli tomu příběhy některých hrdinů pomalu uzavírají, ale o to víc se těším, co nám v budoucnu předvedou tváře nové.

Tak už i skoky na lyžích mají svého „Bouráka“. Vtipného a odhodláním nabytého kníráče Eddieho Egertona, který vám přiroste k srdci hned od svých prvních dětských pokusů o olympijskou medaili. Sranda je zde na prvním místě. Tvůrci správně pochopili, že snažit se tlačit na dramatickou linii u příběhu, kde hlavní hrdina v jednom kuse překonává vtipné rekordy, by nebyla ta nejšťastnější cesta. Díky tomu má film spád, který neztrácí ani směrem k závěru. Doprovázen ústředním hudebním motivem jak z dob raného Zimmera, kdy Eddie na olympiádě bavil celý svět, nás proto stejně dobře baví i dnes.