Ediebalboa

Výhodou na Viennale je množství titulů, které během 13 dnů stihne nabídnout. Dřív nebo později se proto musí některý z nich trefit přímo na vaši komoru. Během první poloviny svého pobytu ve Vídni jsem si spíš snažil rozšiřovat obzory, a dostal jsem se tak třeba na nápaditý francouzský animák Mars Express, již v minulém příspěvku zmiňovaný dokument o Joan Baez nebo Nouveau Monde! (Le Monde à nouveau), experiment, který bych si sám doma v životě nepustil.

Směrem k druhému víkendu festivalu ale začal být pro mne, jako člověka tíhnoucího přeci jen trochu víc k mainstreamu, lineup nesmírně napěchovaný. Výsledkem bylo, že už jsem téměř nevytáhl paty z největšího jednosálového kina ve Vídni – z Gartenbaukino. A nelituji toho. Ve vší úctě k ostatním festivalovým kinům, Ferrari zkrátka chcete vidět na tom největším plátně. Paradoxně to však nakonec nebyl praotec rychlých aut, kdo mě v hlavním dějišti festivalu naprosto oslnil, ale jeden samotář v Londýně, kterému se stýská po rodičích. All of Us Strangers je pro mě hereckým i scenáristickým masterpiecem a pravděpodobně už nyní filmem roku.

V těsném závěsu za mým osobním festivalovým vítězem musím zmínit francouzský kulinářský zázrak Umění jíst a milovat. Nepamatuji si projekci, jež by byla od diváků obohacována tolika citoslovci jako „hmmm“ „ouu“ „hohohou“. Načasování projekce před obědem bylo téměř dokonalé nebýt malé komplikace, že jsem po promítání musel hned na další film v jiném kině, a nezbylo mi tudíž nic jiného, než ukonejšit svoje rozprouděné chuťové buňky méně labužnickou cestou… ano, došlo na Big Mac. Inu, i tohle je občas kouzlo festivalů. A víte co? Zas taková oběť to nebyla.

Pak tu máme i další filmové lahůdky v čele s Chudáčky a Holdovers. První si mě zcela obmotal šáhle emancipovanou Emmou Stone v překrásné výpravě, druhý podnapile zahořklým Paulem Giamattim v devadesátkově naladěných Vánocích 1970. Mnoho podobností mezi nimi nehledejte, ale jedno mají společné. V obou případech jde o setsakra kvalitní crowdpleasery. No a nakonec bych nerad opomenul i místní Die Theorie von Allem, kde Timm Kröger dokazuje, že noirovou estetiku lze krásně napodobit i dnes, a to v zasněžených Alpách.

Minulý rok se mi podařilo na Viennale nakouknout pouze letmo na Víly z Inisherinu, zatímco letos už jsem to vzal trochu poctivěji. S ohledem na české festivaly by se Viennale dalo přirovnat k dnes již neexistujícímu Febiofestu v Praze. Oba v hlavních městech, oba bez problémů při shánění rozumného ubytování a oba probíhající v pro mě mnohokrát příjemnějších teplotách než těch, které často rozpalují letní festivaly v čele s KVIFF nebo Filmovkou do ruda. Viennale má ale oproti bývalému pražskému festivalu ještě jeden bonus, což je jeho podzimní načasování během oscarové sezóny. Člověk má proto šanci s předstihem vidět nejeden snímek, který na 99 % bude figurovat v některé z nominací na Oscara.

Kdybych si měl pouze tipnout z filmů, jež jsem doposud zhlédl, tak by šlo určitě o nominace pro: Priscillu Sofie Copolly se svými pestrobarevnými kostýmy, poetické Dokonalé dny Wima Wenderse za nejlepší zahraniční film a pokud bude spravedlnosti učiněno za dost, tak také pro Sandru Hüller za hlavní roli v Anatomii pádu. Právě poslední zmiňované dílo zatím patří k mým highlightům, přestože jsem už měl možnost ho vidět i v české distribuci. Druhé zhlédnutí mě akorát utvrdilo, jak je toto drama po herecké stránce geniální. Trochu nenápadnějším klenotem pro mě bylo vícevrstevnaté Evil Does Not Exist Ryusuke Hamaguchiho, které svým závěrem pravděpodobně nechalo ze 700 přihlížejících v Gartenbaukino chladného jen málokoho. U odlehčených snímků naopak příjemně překvapila prvotina Shana Atkinsona LaRoy, jež svým pojetím skvěle balancuje někde na pomezí oduševnělých coenovek a ztřeštěných buddymovie komedií.

Z hostů bych zatím vypíchl právě zmíněného Atkinsona, který se dostal ke slovu společně s producentkou Ellly Senger-Weiss a hercem Matthewem Del Negrem. Kouzelná byla také debata s Hitoshi Omikou po Evil Does Not Exist, jehož konec byl hlavním předmětem diskuze. Nicméně se řešily i odlehčenější témata, jako například kde se Hitoshi naučil tak precizně sekat dříví :). Dosavadním vrcholem stran hostů však pro mě bylo Q&A přes Zoom s Joan Baez. Nebudu si tady na nic hrát. Přiznávám, že její jméno jsem do zhlédnutí dokumentu Joan Baez - I Am a Noise slyšel přesně jednou. Ten několika generační rozdíl je už zkrátka patrný (narozdíl od Patti Smith nebo Boba Dylana, které alespoň podle mě mladší generace více či méně pořád znají). O to víc byl pro mě její dokument s následnou diskuzí nezapomenutelným zážitkem a můžu jen doufat, že jednoho dne budu disponovat podobnou vůlí, nadhledem i chutí do života, jako oplývá ona.