Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Akční
  • Krimi
  • Horor

Recenze (1 677)

plakát

Posedlost (1992) 

Yes? / It's [your son's girlfriend] Anna / Give me your adress. I'll be there in an hour. Toužíte-li po výtahu na popraviště, prznění synovy snoubenky je asi jeden z příjemnějších způsobů, jak na něm stanout. Posedlost je na první pohled erotické drama, s jakými se v devadesátých letech [leckomu] roztrhl pytel. Zakázané styky byly skrze nebezpečí AIDS cool víc než dřív. Co platilo do osmdesátých let za denní chléb, nabylo na osudovosti a hromadící se kolektivní pud ještě neměl k dispozici virtuální vagínu. Jeremymu Ironsovi sice chybělo do Humberta Humberta dobrých pět let, ale svůj pohled špatně utajovaného chlíváka osvědčil už několikrát, mimo jiné ve Swannově lásce či Francouzově milence. Koncentraci smilstva zahušťují menší role Petera Stormara a Davida Thewlise, do tvárné tváře Juliette Binoche si lze promítnout stejně dobře bazénově modrou barvu polského smutku, i bukkake: She was no different from anyone else. Právě angažmá Binoche, Zbigniewa Preisnera a klasika francouzské kinematografie ale strhávají Posedlost do lepší společnosti Kieślowskiho filosofických dramat. Zprávě o nevyhnutelnosti, tak špatně srozumitelné od chvíle, kdy jsme se stali volnými jako ptáci (!), porozumí na příběhu postaršího ministra Jejího Veličenstva, vzplanuvšího jako stodola, každý, kdo má oči k dívání. Navozený dojem osudovosti je srovnatelný snad jen s hospodskými eskapádami Dareka Vrány, které pro mne od útlého dětství představují hranicí, za níž se v sebe-destrukci nedá jít. Malle dociluje svých cílů bez stopy kýče a vulgárnosti; bradavku zahlédneme poprvé v "klátící" scéně na koberci (53. minuta), které jsem nerozuměl jako jinoch a nerozumím jí doposud. There are some things you can not control.

plakát

Moje borůvkové noci (2007) 

What's wrong with your camera? Zpočátku jsem měl dojem, že Kar-wai Wongovu manýru, založenou na odlescích, neonech, průhledech postříkanými výlohami, zpomalovačkách, zrychlovačkách a barvičkách jak ze hry na Atari, se ztrápenými krásnými hrdiny v emerických kulisách nedám. Borůvkově nasládlé zenové blábolení, plné hledání se, nacházení se, korespondenčního láskování a potkávání úžasných lidí NY→Memphis→Vegas, podbarvené kvazi-jazzovými ukolébavkami Norah Jones je pro jinou cílovku. Noci pro mě nakonec spasilo to, že jsem tou cílovkou v roce vzniku filmu vlastně ještě byl. Stejně jako v případě Chugkning expressu mě duch časů přemohl někdy za polovinou, když alespoň v rovině zvuku vystřídala Jones Cassandra Wilson s melancholickou verzí Harvest Moon. Čínskoamerická dojmovka penetrovala úzkostlivě opečovávaný cynismus a já byl ochoten alespoň dočasně (do závěrečných titulků) přijmout hypotézu, že v určité fázi nemusí být tyhle kecy a vlhké pohledy čistý kýč. Beztak mám pocit, že dnes by šel Jude Law za nekonsenzuální olizování smetany ze rtů spící zpité zákaznice nepodmíněně.

plakát

Království hříchů (2003) 

Vida. Nejvyšší kněžka se změnila v otrokyni. To je kouzlo, co? Viděno s českým dabingem, ale nemám pocit, že se to na filmu negativně podepsalo. Pro ty, kteří se o Království zajímali ze stejného důvodu jako já: Lucie Vondracek dostává bití na 42:59. Film popisující produkční rutinu společnosti North American Pictures by mohl být trhák jako něco od T.P. Andersona. Dny a noci jsou tu ale hříšné vlastně dost málo. Ze záhybu tógy občas vypadne ňadro, většinou pohlednější exemplář, žádné masité tinto-brassovky s hektarovými výměry dvorců, ale jde v podstatě o velmi cudný film. Frndu zahlédnete jen za cenu pixel-huntingu. Království za full frontal. Někteří herci nejenže nedokáží hrát svou roli, ale nezakryjí ani trapnost z podílu na své účasti zde. Vážně to bere jen profesionálka Vondráčková a maniakální Krhutová (RIP). To málo erotična (a laciná příležitost ke škodolibosti) je to zhola jediné, co divák obdrží. Z filmů jako Království hříchů tušíte stejnou měrou lásku k filmu (amatérismu navzdory!) i nenávist. Co se může Shimandlovi honit hlavou, když sleduje na kabelovce opravdový film, třeba Krásku dne nebo Lolitu?. Já to z tebe vytluču, i kdyby to mělo trvat celou noc!

plakát

Klauni (1996) (TV film) 

He’s telling me what’s funny. How many years I’ve been in the business? / 225! / Not 225. 44 years! You learn what makes an audience laugh. Nebylo to tak smutné, jak jsem čekal. Což neznamená, že to bylo smutné málo. Těžko pomýšlet na něco bezútěšnějšího, než je vyšeptaný komik, chrlící v jakési zatvrzelosti hraničící s pomstychtivostí vůči současnému publiku předvčerejší fóry. O jak prošlé zboží se jedná vám dojde při narážkách na Steva Martina s Johnem Candym, Davida Lettermana a vtipy Robina Williamse, hodnocené jako "fekální". Světlem prozařujícím záměrně zašlý komediální prostor je Woody Allen, jehož legrace sice vypovídá o jisté neduživé křehkosti, ale nepostrádá stopy života. I když není uveden jako spoluautor, řada onelinerů jakoby vypadla z pověstného šuplíku nepoužitých nápadů: You think Los Angeles is a promotion? That’s like being exiled to another country. If Napoleon was alive, that’s where they’d send him. Ty Falkovy, stejně četné, navozují jen výčitky svědomí, že jste nepadli v Normandii. Jako fór pro změnu nejapný lze vnímat angažmá (zdravotní) sestry v akci Whoopi Goldberg resp. Sarah J. Parker v roli, která těží z Woodyho odkazu pro změnu jinak než jako poradkyně v oblasti sexuální osvěty. Naznačovat jejich účastí budoucnost komedie bylo hloupé i v roce 1996. Zdaleka nejvtipnější je naopak skutečnost, že Woodyho postava žije v domě vlastní dcery...

plakát

Superbad (2007) 

You know when you hear girls say 'Ah man, I was so shit-faced last night, I shouldn't have fucked that guy?' WE COULD BE THAT MISTAKE! Lituji každého, jehož poslední rok na střední neprobíhal v duchu shánění chlastu, nahánění holek a utužovávání přátelství - a ničeho víc, protože v těch letech NENÍ nic víc. Jestli patříte k těm, kteří měli zpracované všechny maturitní otázky, nejspíš se na Rogenův scénář budete ladit obtížně a bude vám připadat "nerealistický". Pro mě šlo o povedené, jen nepatrně učesané připomenutí požehnaně vulgárních a hloupých let. Kromě stovek bezvýznamných legrácek a gagů dodávají Rogen, Appatow & spol. (jindy propagujících ad nauseam rodinné hodnoty) nestydatě pubertální jízdě zřejmě neúmyslně hluboce pravdivý závěr: Kucí se rozcházejí po obchoďáku každý se svou novou holkou: Zatímco v průběhu dvouhodinového dialogu slyšíme zřetelně každé slovo, ženský monolog vstupující do životů hrdinů je decentně ztlumen :-) Prepare to be fucked by the long dick of the law!

plakát

Jumanji: Vítejte v džungli! (2017) 

Zoology, bitch! I srágora určená k večeru s rukama v kalhotkách, svých či nikoliv, se musí umět. Jake Kasdan má tuto dovednost v genech. Přiznávám se, že původní film s Robinem Williamsem si nepamatuji a ke kultu smutného komika nenáležím, což mi pomohlo naladit se na updatovanou variantu, která funguje jako jakýsi meta-postmoderní pralesní Matrix, kořeněný komediální chemií hlavních představitelů, identitními hrátkami a videoherní CGI, bez větších potíží vyplývajících z neopodstatněného sentimentu. Požehnaná plytkost. I'm an overweight, middle-aged man!

plakát

Pardon, nezastihli jsme vás (2019) 

You don't get hired here. (...) We like to call it on-boarding. You don't work for us. You work with us. You don't drive for us. You perform services. There's no employment contracts. There's no performance targets. (..) There's no wages, but fees. Is that clear? Naprosto. Na lidi musí bejt přísnost. Kdo maká od nevidím do nevidím na švarc systém, je motivován a nezlobí. Co by taky dělný lid podnikal, že jo? Samé nekalosti. Pokud jde o angažovanost a informační hodnotu snímku, není Loachovi co vytýkat. Obavy o situaci příslušníků nižších vrstev za neodůvodněné považovat nelze. Libertariánské sny se ve Spojeném království zhmotňují rychleji než jinde. Není pochyb, že britští profesionální řidiči jsou přetížení tak, že konec šichty odjezdí po správné straně vozovky. Příběh rodiny kurýra a pečovatelky pokrývá celý komplex problémů, zákonitost a provázanost: prekarizaci práce, stupidní (ale efektivní) ideologii švarc systému, kurvárny na trhu s bydlením, rozpojení závislosti dosaženého vzdělání a vyhlídek na získání slušného zaměstnání, příčiny kriminality mládeže, epidemii psychických poruch a rozpady rodin v existenčních potížích. Loach ušetří zlou slinu pro chronicky podfinancovaný NHS a společně se starou odborářkou zavzpomíná na akce sedmdesátých let (které přišly vnivěč nejen kvůli periodickým návratům voličů k Tories). Kritičtější lze být vůči formální rovině. Pomineme-li komplementární žánrovou metodu - výkony příležitostných herců (na fakturu?), nemůžeme přehlédnout hon na příliš mnoho zajíců zároveň. Rodiny v modelové situaci většinou řeší více problémů zároveň, ale některé mohl Loach přehlédnout alespoň z estetických důvodů; čítanka sociální práce též obsahuje vše, funkční literární dílo to z ní ale nedělá. Největší škoda je, že Loach své hrdiny idealizuje. Ricky rodina vyhlíží životně jako barvotiskový sovětský plakát ze třicátých let. Jakoby zbaveni práva na neřest, ač žádní myslitelé, její dospělí příslušníci jakýmsi zázrakem nedělají chyby, nejsou-li k tomu dohnáni zvnější. Sami od sebe nikdy. Za všechno může systém. Loach tím trochu překvapivě zastírá, že neosobní systémové podmínky dostávají do potíží příslušníky prekarizovaných vrstev právě tím, že je k chybování ponoukají a posléze je za ně drakonicky trestají (ku prospěchu jiných). V Loachových postavách nutně chybující proléty ze svého okolí nepoznáte, což je škoda, která se podepisuje na věrohodnosti jinak záslužného snímku.

plakát

Ulice Cloverfield 10 (2016) 

SPOILERY. People are strange creatures. You can't always convince them that safety is in their own best interest. Nejlepší scifi hned po Cannibal Airlines. Připusťme, že se Fritzlův sklep s odpovídajícím příslušenstvím při invazi z vesmíru hodí, bez ohledu na potíže s panem domácím. Se vší tou izolací, dekontaminací a nejistotou ohledně bezpečí tam venku se film stal v roce 2020 nečekaně aktuálním. Autentická zkušenost pak dává divákům lépe rozpoznat, jakým iracionálním bullshitem nás komerční kinematografie běžně krmí. Dan Trachtenberg nicméně natočil působivý a přiměřeně chytrý žánrový film. Je fakt, že titul signalizující napojení na Abramovo emzácké univerzum sabotuje zvrat v poslední čtvrtině, ale to moc nevadí. Každý divák jen trochu zběhlý v hollywoodské rutině by i jinak se značným předstihem seznal, že imperativu osobní svobody za každou cenu musí být učiněno zadost. Zajímavé je tedy hlavně to, že se Trachtenbergovi daří navozovat nejistotu reálným očekáváním navzdory. A že by si situace zasloužila scény s frontou náctiletých panen, připravených rozkuřovat majitele bunkru za pomeranč? Pravda je někde venku, třeba v Maleville nebo Le temps de loup. S realistickým rakouským postapo, na které jsem si asi právě proto vzpomněl, spojuje Ulici delikátní kvalita hlavní představitelky. Mary Elizabeth Winstead je hnětena ze stejného těsta jako Anais Demoustier. Jde o produkt výsostně civilizované cuisine, který by se na tabuli v čase vlků ocitlo nutně v roli předkrmu. Ale jenž se přeci vzpříčí v hrdle: Je t'aime, Anais/Mary, totiž Paris.

plakát

Akta Pentagon: Skrytá válka (2017) 

A woman preaching is like a dog walking on its hind legs. It's not done well and you're surprised to see it's done at all. (Samuel Johnson) Spielberg nejspíš zamýšlel nastavit zrcadlo politické kultuře (realitivně zanedbatelné rozměry lhaní a špízlování), destruktivním vztahům mezi demokraty a republikány (korektní spolupráce majitelky s šéfredaktorem) a frontálnímu politickému útoku na média v éře Trumpova prezidentství (Nixonovy spády). Když Pakula točil v roce 1976 Všechny prezidentovy muže, jednalo se o aktuální, relevantní počin. Šlo se domnívat, že tisk hraje jistou pozitivní a společensky konstruktivní roli a jednalo se o její udržení. Spielbergova legenda o proměně The Washington Post z tradičního regionálního deníku ve vlivné médium s celostátním dosahem v situaci těsně před Watergate je něco jiného. V lepším případě projev autentického sentimentu po zašlých časech, které mají se současnými poměry pramálo společného, v horším promyšlený kýč se vším patologickým, co k tomu angažovaném dílu patří. Evropskému divákovi, který je zvyklý na značný vliv veřejnoprávních médií, navíc může připadat řada zobrazených skutečností podezřelá, přestože je americký divák tak asi nevnímá. Vliv osvícené majitelky, váhající a zprvu nerozhodné, jak naložit s informacemi o veřejně činných osobách, s nimiž jezdí na dovolenou a chodí na večeře, je bezděčnou ukázkovou ilustrací problému soukromých médií. Tento problém Spielbergův film nereflektuje buď proto, že USA je koncept ne-soukromých médií téměř cizí, nebo je ignoruje záměrně, aby mohl co nejvíce vytřískat ze schematického stroječku na patos, jak si jej do scénáře napískal s kolegy scénáristy. The Post tak představuje úspěch vlastně jen na poli technicky bezchybné filmařiny a výpravy, což je s přihlédnutím k potenciálu a zjevným ambicím málo.

plakát

Vetřelec: Covenant (2017) 

There so much here that doesn't make sense. Kolik hloupostí musí postavy ve scénáři provést, aby mohl mít Free [Ridley] Scott svůj další film o vetřelcích? Odpověď zní: Všechny. Nová kapitola začíná slibně, byť jen v intencích perfektního zpracování a v tom, co jsme už v sérii již viděli. Na kolonizační lodi dochází k havárii a objevuje se příležitost, jak si cestu k novému domovu výrazně zkrátit. Což nový kapitán činí. Sweet Home Alabama. Nevadily mi ani filosofické úvahy, ani Das Rheingold, byť podivné náhody trochu ano. Je nasnadě, že počínání postav sci-fi hororu nemůže odpovídat profesionálním požadavkům řekněme NASA, protože v takovém případě by se na plátně odehrála buď náhlá, rychlá katastrofa, nebo nudně úspěšná mise kolonizace Origae-6. Posádku Covenanta ale kdosi napsal jako partu sabotérů, kteří neudělají správně nebo podle protokolu důsledně naprosto nic. Selhání jednotlivců a týmu není v jeho totalitě komické, tragické, ba ani hloupé. Je surreálné. Nepochopitelné akce, rozhodnutí, motivace, omyly, opomenutí a hysterie nepodávají v součtu zprávu jen o původu monstra, nýbrž především o scenáristické neschopnosti napsat situaci, v němž by hlavnímu záporákovi nestačilo k triumfu nakráčet na scénu a všechny jednoho po druhém zdlábnout. Neomylnost, s níž zástupci upadající rasy kráčí kvapem k naplnění snu dávného zaměstnavatele Mr Weylanda, setkání se stvořitelem, je wagnerovsky dojemná. Tím autoři neurážejí jen diváka, ale i novorozený perfect organism, neboť takhle zmatenou partu by udolal pohyblivější francouzský buldoček. Neuhýbejte tudíž jedinému způsobu, jak si tu krávovinu užít - Fassbenderově dvojitému zásahu Waltera / Davida, který těch 10 let od poslední mise nestrávil počítáním elektronických oveček. Demytizace bestie, nesmyslná ovšem, je posledním hřebíkem do rakve vetřelčí působivosti.