F.W.Colqhoun

Na film, který zaštítilo ministerstvo vnitra a natočil jej v krásných sedmdesátých Dušan Klein to nedopadlo špatně. Bavit se ale budete hlavně kvůli botám. Těch není málo. Bodrý slovenký velitel, třídní nepřítel hned několikerý [živnostníci, šmelináři, pisálci a sudeťáci] nestačí na neskutečně trapný výkon kníraté Cigánové, která to ale věru neměla lehké. Její postava je napsaná jako ultimátní píča. Vyloženě světlými body je jako obvykle fantastický Rudoslf Hrušínský, možnost setkání Kuby & Hajného [Satoranský a Řehoř jako parta obligátně nesourodých policajtů] a s citem pro nostalgii následujících desetiletí konzervovaná atmosféra neexistujícně malebných sedmdesátých let. A paradoxně skvělá nahá Cigánová na rozpálené plechové střeše. Skvělá přesně do okamžiku, než začne mluvit.

Před uvedením televizní biografie Liberaceho v českých kinech jsem hyper-servilně kýval hlavou na souhlas se Soderberghovou kritikou studiového systému, jehož představitelé nemají koule kývnout na jen trochu odvážnější námět a vytlačují odvážné tvůrce do televize. Nyní producentské při-zdi-sráče trochu chápu. Liberace! je totiž teplejší než Another Gay Movie [ano, viděl jsem] a přes naleštěnou produkci je to mainstreamem asi jako něco od Švankamajera. Snášíte-li ale scény dvou chlapů ve vaně, na sobě, upocených z prcaček, pod sebou, s pop-cornem u televize nebo v kožiších na nákupech, budete si moci užít skvěle natočený životopisný film o osobě, o níž jste nejspíš v životě neslyšeli. Queer anabáze showmanského génia je podávána s noblesou, vážností, nicméně i se sympatickým smyslem pro komické momenty, které mužská slabost pro ptáky nutně plodí a který je třeba Zkrocené hoře naprosto cizí [plastický chirurg Rob Lowe]. Vizuál nevybočuje z manýry, do níž se Soderbergh propadá od doby, kdy přesedlal na digitál - žluté, teplé filtry, minimální hloubka ostrosti a ty drobné chytré vychytávky, od kterých si režisér, jenž je zároveň kameramanem, nemůže odpomoci. Přes všechny ostatní kvality ale film krade představitel hlavního hrdiny. I když nehraje špatně, vypadá Matt Damon vedle Douglase jako trouba nejen jako postava, kterou hraje. Ten svou herecky vděčnou úlohu servíruje jako mutanta Bruna Ferrariho s Oldřichem Novým circa 1961 - extrémně teplou, ale s citem pro odzbrojující charisma i v tak neuvěřitelných momentech, jako když se slovy look who's up cpe poránu hlavu s otevřenou vrásčitou hubou Damonovi do klína.

Herci jsou jako ženy: Cokoliv dělají, dělají s vědomím, že se na ně někdo dívá. Cloony je jednou z těch chytrých. Ale k věci. Film o tom, že když mohou být republikáni noví demokraté [zmatení, superpoctiví, a proto vykastrovaní], nebudou mít demokraté k novým republikánům, zní jako zajímavý námět, který se jistě ještě potvrdí. Den zrady jej do značné míry zručně těží, ale trpí tím, že je Clooney nejen po tvůrčí stránce demokratem ze staré školy. Přestože je jedním z cílů poodkrývat roušku mediálního a politického inženýrství a produkovat deziluzi, do filmu proudí v množství nestřídmém řada hollywoodských obezliček ["láska"] a jeden má nakonec pocit, že film jaksi nedosáhl jeho očekávání nabuzené televizními novinami. Krotký obsah tuní dobré dialogy v podání Cloonyho vybraných kamarádů. Ani tak Vám ale über-stylovou Dobrou noc a hodně štěstí ke své i vaší smůle nepřipomene.

Vytrhávání piraně ze zadku? (Zase) ukousnutá přírození? David Hasselhoff?! Když už vážně nevíte, jak hluboko po návratu z práce, puzeni k maximální sračce klesnout, zdá se Piraňa 3D resp. 3DD logickou volbou. Naneštěstí druhý díl potvrzuje předsokratovskou poučku vylučující opakované koupání v jedné vodní ploše. Kde jednička ohromovala stejně přehršlí béčkových nápadů i rozumným režijním vedením a urážela, jen když sama chtěla [což pravda bylo prakticky nepřetržitě], výsledek dvojky zamrzí o to víc, že béčkových nápadů obsahuje ne méně, ale spíš víc. Celé to ale bohužel nedrží pohromadě, postavy nevzbuzují ani stopu sympatií a hlavní hrdinka plave v džínách, aby nebylo poznat, že vlastně nemá hezkej zadek. Skutečnost, která stála celou jednu hvězdičku: Cecek je jaksi méně a nejsou tak pěkný.

Debut Afflecka šlechtí jako dobrého managera a producenta. Stejně jako u posledního a oslavovaného Arga vyčnívají spíš jednotlivosti. To dobré jakoby bylo výsledkem spolupráce s vynikajícími a zkušenými kolegy. Vyniká scénář činí z filmu když nic jiného dobrou, podvratnou detektivku. Zápletka je zatraceně chytře vystavěna, prosta klišé, "vyřešení" prvního únosu v první polovině filmu jistě málokdo čeká a pointa kořeněná výchovným dilematem svědčí o čemsi, co může být stejně tcůrčí odvaha jako začátečnická režisérsko-scénáristická lehkomyslnost. Affleckovi coby autorovi lze k dobru také přičíst pár dobrých nápadů, z nichž tím nejefektnějším, nejnehollywodštějším je zaangažování místních neherců, pravé, nevábné tváře Ameriky, a cit pro ducha místa - jeden * přestože tam jeden nebyl * z plátna na diváka fakt dýchne. Diskutabilnější je na druhou stranu spolupráce s bratrem Caseym, obsazeným zjevně proti typu [jerseykou mlátičku a bývalou smažku nepřipomíná ani vzdáleně], který ale podává zajímavý herecký výkon. Jak ale taky jene může na plátně vypadat vedle Eda Harrise, že jo? Film je ale "americký" dobrém i tom ne tak povedeném. Nevyváženost morálu si s citem pro složitosti života nespletu, zvlášť když slibně se rýsující skeptický závěr Affleck do závěrečných titulků neudrží. Zajímavý příslib do budoucna, nebo předčasný vrchol? Město jsem ještě neviděl...

S filmy Bernarda Bertolucciho mám problém. Jsou dobře natočené, hrají v nich skvělí herci [zde válí hlavně Jeremy Irons, prohlubující svou humbertovskou polohu], ale mezi záběry, replikami a střihy prosvítá trapná skutečnost: Bertolucci je Tinto Brass bez koulí. I když "bez koulí" není v tomto případě přívlastek z nejšťastnějších. Všechno to [mělké] umělečno, [dřevěné] sochy, [juvenilní] básně, [telenovelovitá] psychologie, [bezzubé] drama a [magazínová] lyrika jsou fíkovými listy poněkud slizkého autorova záměru režírovat kozy a dokonce bobříka 18-ti leté Liv Tyler, která je oduševnělá jako písnička od Aerosmith a jíž lze věřit poetického ducha asi jako konverzační zvládnutí elfského mumlání. Bezpochyby chvályhodný záměr, přiznejme si, ale proč tedy ta omáčka? Abychom si nepřipadali jako prasáci? Pozdě. Marně. Trapně. Jednoznačné pozitivum - Alice od Cocteau Twins, jež zazněla později i v jinak-pedofilním Lovely Bones Petera Jacksona. Svůdná krása zachází na zbabělost.

Vím, že hodnocení občas nadsazuji - dělám to schválně a dělám to rád. Když ale dávám Kmenu Andromeda čistých pět, činím tak bez shovívavého úsměvu. Nenapadá mě, který film se jí v žánru sci-fi vyrovná a nemám ani rýpavý podnět, čím by ji tvůrci mohli v mých očích vylepšit. Čirá divácká slast, jíž Wise dosáhl několika důslednými kroky. Místo aby vábil diváka obvyklými cukrlátky, nejspíš se zamyslel a uvědomil si, že sterilita laboratoří, procedůry uplatňování vědecké moci nad tělem a přidružené děje možná straší autentičtěji. Tohoto triku důsledně využívá. Kameru se nechává hypnotizovat laboratorním vybavením, počítači, simulátory, mikroskopy a věrohodně působícími chapadly, jejichž mrtvolné klokotání doplňuje fenomenální soundtrack Gila Mellého. Jelikož bylo užito minimalistických designových principů, nepůsobí film zdaleka tak zastarale, jak by podle data výroby mělo. Samotná zeleně pulzující Andromeda dodnes navozuje slušné mrazení. Scénář pracuje s charakteristikami postav a jejich vztahy až v druhém plánu, drama se odehrává pod čočkami mikroskopů, v klíckách infikovaných krys a mezi filtry s mikronovými průduchy. Vědátory hrají neokoukané tváře a od strojů se liší jen nepatrně - jsou chladné, disciplinované a se stroji sdílí i to nejtypičtější, totiž schopnost fatálně chybovat. Metodická mašinérie budí respekt, jíž prohlubují absurdní boty a šťastné náhody připomínající trierovsky, že vládne chaos. Když se na plátně poprvé objeví analytické fragmentování obrazu do komiksových okének, jsme svědky aplikace podobné logiky na formální úrovni. Děs před mým domácím kinem byl doslova hmatatelný. Zejména příznivcům vědecké fantastiky nelze doporučit dost důrazně.

Ach jo, chce se konstatovat. Budu dál snít o triumfálním vypráskání marasmu současného hororu. Snad by mohl s něčím přijít Donald Kaufman, jednovaječné dvojče slavnějšího Charlieho, jestli víte, kam mířím... Zápletku nebudu rozmazávat už proto, abych svým vyprávěním nenastavoval již tak absurdní redundanci tuctových remaků nepatrně méně nevalných asijských * řekněme * originálů. Aniž bych těl jakkoliv spoilerovat, ujišťuji případné zájemce, že s tím "šokujícím" závěrem to nebude tak horké a plahočení se mu v ústrety přináší jen homeopatické dávky uspokojení. 84 minut vyprávění se táhne jako smrad a člověk je tak vyprahlý, že by byl nakonec vděčný i za vysmívanou lekačku, jíž nám útlocitní tvůrci nedopřejí. Banální děj si lze zpříjemňovat snad jen potutelným chichotem nad vršícími se zřejmými kravinami. Cynický morál původního filmu, jehož možno jest dopíditi se spíš z toho, co kde chybí, se podařilo úspěšně odloučit. Nepatrně otrne jen při pohledu na stehna představitelek. Stran cecek, tradiční to hororové rekvizity, bohužel není o čem mluvit a ryzí klady flmu se tedy smrskávají na cca 3.5 vteřiny do ztracena odeznívajícího fragmentu The Songs That We Sing od Charlotte Gainsbourg / Air / Jarvise Cockera.

Poslední dobou mám štěstí na po-válečný filmy. Lore a Rána z milosti jsou z těch, které připomínají, že mír nezalévá zpustošené země výhradně slunkem. A i kdyby jím ano, žerasa, institucí a hranic (nejen mezi sektory) se jaksi nedostává. Anabáze sourozenců a "Žida" je dle očekávání hlavně cestou duchovní. Skupinka po nešťastném rozžehnání se s angažovanými rodiči záměrně opouští zbytky civilizace, která se omezuje na urbanistické zlomky vybydlených lesních samot, zbořených mostů a stodol. V nádherně nasnímané přírodě jaksi lépe než v obligátních troskách velkoměst přesněji vyznívá jaksi čistý, byť drsný bod nula, na němž se Německo koncem války ocitá. Kamera umně balancuje vizuál na hranici nestylizované krásy, aniž by přetékala do samoúčelného kýče. Ačkoliv režisérka sází spíš na obrazy a situace a slovy pro zřetelně domělou nedostatečnost, či až příliš zřejmým záměrem blýsknout se rafinovanějšími způsoby ["pohřeb" fotografií, černé prádlo] neplýtvá, sílící dilema hlavní hrdinky podává šikovně, nezjednodušeně a přesto čitelně tak, že realisticky zachovává nezvědomělý charakter konfliktu. Ve zdánlivě monolitním vyprávění se skutečnost, že se jedná o precizní, subtilní práci, snadno zaniká. Nejšokantnější překvapení mi přinesla až po-filmová rešerše ve formě zjištění, že představitelka hlavní role Saskia Rosendahl je cosi-jako-NEHEREČKA. Ne na dlouho (jak naznačuje i výčet chystaných projektů); její pamětihodný výkon dalece přesahuje meze podmanivé dětské spontaneity.

Charlton Heston, který Wellese do projektu údajně přivedl, je jako mexický polda Vargas, s knírem, pomazaný krémem na boty a neumělým přízvikem k popukání. Objemem a nevěrohodností masky na něj nemá snad ani nenáviděný doktor Zaius. Ale tím legrace končí. Dotek zla je maniakální podívaná. Když se do záběru dostane nedopalek marihuanové cigarety, film málem exploduje. Vyšinutá kamera, postavy, na něž hledí kamera z dětské perspektivy, hulákají přes sebe jako ve filmu do Woodyho Allena, jen ty vtipy se nekonají a zejména rozhovory mezi Hestonem a Wellesem jsou velmi, skutečně velmi zneklidňující. Věhlasná kamerová jízda uvádějící film je posledním relativně normálním záběrem; po ní začíná zuřivé zoomování a střihy mezi zpocenými xichty, obětmi a mutujícími stíny pohraničního městečka. Sem tam se objeví narážka na minulé úspěchy protagonistů [Welles a jeho "cane" / hůl, Janet Leigh trénuje prekérku v motelu mimo hlavní trasy v podobné situaci, která ji proslaví o dva roky později], ale mysl zaměstnává meditace na téma spravedlnost a její nevyzpytatelné cesty. A rozřešení je nekonečně noir.