F.W.Colqhoun

Náš týden na horách. Má setkání s Bernardem Bertoluccim bývají rozpačitá. Očekávání od banálně znějícího titulu Io e te byla velmi vlažná. Odhodlání dvaasedmdesátiletého filmaře hovořit o pre-mileniálech působí zpočátku rozpačitě i roztomile zároveň, zvláště ve scénách, které jakoby vypadly z filmu o padesát let staršího. Dojem, že ať tak či onak to má starý mistr "v paži" ale pomalu překonává rozpor anachronismů, jak bezútěšná psychosociální zápletka o synovi Jiřího Mádla a Malcolma McDowella schovávaném ve sklepě, kam jakoby nacouval dvorkem betonové zahrady, pomalu vykvete ve filmový pugét, který v době vzniku vidělo trestuhodně málo diváků. Jisté filmy dělá jediná scéna a napadá mě hned několik, jež za nanebevstoupení vděčí jediné písničce. Rozháraný výběr hitů, které Bertolucci nejspíš nastudoval jako relevantní (The Cure - Boys Don't Cry; Muse - Sing For Absolution, RHCP - Power Of Equality, Arcade Fire - Rebellion (Lies), exploduje v tanečku ústředního páru na italskou (!) verzi Space Oddity titulem Ragazzo solo, Ragazza sola, nazpívanou samotným (!!) Davidem Bowie (který byl ostatně známý ochotou překvapovat jazykovými verzemi svých písní). Když Tea Falco přidává svému bratrovi třetí hlas, z plátna kane elixír lásky hutnější burákového másla. Nachytal jsem se při otázce, jestli děkovat spíš Bowiemu či Bertoluccimu, ale potom jsem se zastyděl, že bych se ptal stejně na podíl zásluh Mahlera a Viscontiho. S ženskou v místnosti se nedá číst.

Frankie went to Hollywood. Nick Love, cosi jako expert na britskou pokleslost, nabízí v Byznysu hodinu a půl trvající variaci na videoklipy Duran Duran. Plus hulení, kokain a pomerančově zrzaví gangsteři pálící po sobě ručními zbraněmi v pomerančovníkových hájích Costa del Sol. Všimněte si, že nezmiňuji motiv filmu ani děj. Není důvod. Chlapi pašují drogy, šukají děvky, prohánějí po mizerných španělských silnicích drahé německé vozy, utrácejí peníze a tancují v legračních outfitech na to, co se v neméně pokleslé střední Evropě považuje za "klasiku". Ale Danny Dyer smažky umí a nepostrádá to podmanivý dovolenkový retro-styl.

Kolegyni s podobným "problémem" jsme kdysi ve zlé letoře podarovali plakátkem tohoto filmu. Řekněme, že jsem se za ten škodolibý kousek potřeboval vytrestat a efektivnější způsob než setkání se samotným filmem se nenabízel. Dalo se samozřejmě předpokládat, že nepůjde o veledílo, ohledávají trudný úděl nevyhnutelné postmoderní osamělosti, ale existovaly přijaté varianty: třeba že to bude ukrutně strašidelný stav single nahlížet s nadhledem, nebo že se bude jednat o ztřeštěnou taškařici, která nemá se skutečností moc společného. Už dlouho jsem neviděl film, kde by byly ženy vyobrazeny tak přesvědčivě jako husy bez špetky inteligence, grácie a fantazie. Budiž jistým vysvětlením, že za to může muž, jistý Christian Ditter, který v rámci catch-all strategie zabydlel film čtyřmi charaktery v průhledném záměru zachytit "autentickou zkušenost" co největšího počtu průměrných lidských exemplářů. Ty posléze nechává ve sladkobolných milostných peripetiích objevovat ty nejbanálnější vztahové "pravdy" (rozuměj, hollywoodská klišé). Špatná hudba, nesympatické představitelky (z nichž otylá rebel Wilson je ta zdaleka nejpřijatelnější) a nuda. Jeden z těch filmů, které připomenou, proč není dobré být mladý [blb].

I think l have sand in my ass, but there's no way of knowing for sure. / l'll take a look in it when we get to Sodom. Harold Ramis není Terry Jones a Jack Black a Michael Cera, jinak fajn chlapíci, věru nejsou Graham Chapman a John Cleese. Zajímavě šílený záměr tak nenabyl hypoteticky možné anarchistické podoby plné historicky / biblicky poučených gagů, ale nemastné neslané coming-of-age teenagerské variace na hledání svého místa ve světě, zaplevelené Jackovou hysterickou snahou dělat legraci. Těsně vedle.

Go forth, sons of Assisi. God is with you! Když člověk vidí nádheru, jíž Zeffirelli oděl františkovskou legendu, přijde mu trochu líto, že je výsledkem jen hippiesácká variace, a ne trochu víc teologie. Už dlouho jsem neviděl tak krásně natočený, barevný film; až se jeden ptá, co by na tu opulentní záplavu barevnosti řekl umorousaný mystik. Do formy filmu se askeze příliš neotiskla. Pomineme-li základní životopisná fakta, neotiskl se ani František. Jeho jistě podnětné myšlenky se omezující na květinově rámované biblické citáty, volně přežvýkané do Donovanových folkových songů. Věrohodnosti vyznění nepomáhá ani herecké pojetí. Představitelé jsou typově vybraní asi vhodně, ale přerod ze středověkých buržoustů v menší bratry podávají jako definitivní hippísácké zdebilnění, což překvapí, protože proto-františkáni podle všeho nepraktikovali toxikománii. Z vrcholu květinové pyramidy trčí půvabný Graham Faulkner, jehož kreace prosťáčka božího připomíná moc často karikaturu Petera Sellerse v Being There. O intenzitě, s níž musel František na své druhy působit, se moc nedozvíme. Škoda pro roli zvažovaného Al Pacina, který již nadání na charismatické Taliány, řídící ilegální organizaci prokázal dříve. Faulkner naproti tomu jen podtrhuje nefér hypotézu, že Františkovi prachobyčejně hráblo. Když už je vší té popularity fakt hodně, objeví se papež Obi-Wan Kenobi... Když ale přistoupíte na podsouvanou tezi, že františkánské hnutí je projevem stejného spirituálního pohybu jako hnutní hippies (čemuž lze věřit), notabene podobné kvality (což je diskutabilnější), Zeffirelli natočil film po vás. Sedmdesátkoví vlasatci museli nad tou paralelou chrochtat blahem. People say you're mad. Did you know that?

Hraješ šachy. / Jak to víš? / Znám tě z obrazů a písní. Smrt neznáme ani tak málo jako rytíř Block, přestože současnost kašírovanými obrazy smrti nešetří. Jsou vším jiným, jen ne mementem mori. Žádný div, že hledáme odpovědi v obrazech tanců smrti a dalších jen o něco méně pochybných zdrojích - vždyť lidé, kteří kapali na mor po desetitisících, většinou se nedožívali prvních narozenin a překračovali mrtvá těla na ulicích cestou do sámošky, musejí o problematice vědět víc než my, kteří vídáme smrt jen na screenu. Nebo ne? Bergman natočil ve středověkých kulisách film pro moderní publikum nepostrádající vzdělání. Sedmá pečeť funguje skvěle jako středověký exkurz, duchaplná meditace, sociologická a psychologická sonda, (anti-)moralitka, ale také jako přehlídka fantastických obrazů a drsný horor. Překvapivě též jako komedie - Bergmanovi šlo vždy lépe dělat legraci, když vlastně nemusel a možná ani nechtěl: Scéna, v níž Smrťák řeže strom pod vyjukaným kejklířem, který ještě před momentem šoustal nevěrnou paničku, vážně není žánrově špatná. (Anebo jen opisoval - dobové připomínky smrtelnosti vykazovaly taky komediální prvky.) Bergman nakonec na základě bohaté zkušenosti s planými filosofickými a teologickými pokusy objasnit nejtemnější problém nutně obrací pozornost od planých řečí k praxi, k tomu, co lze tváří v tvář nicotě dělat. Odpovědí může výhradně produkce smyslu: Třeba ve formě záchrany mladé rodinky přežívající na lesních lahodách s mlékem. Ale i natočení velkého filmu, který může být nápovědou divákům filmového klubu. Neutěšilo vás to, neuspokojilo? Asi ani nemělo. V zemi se šíří zlá nemoc. Kněží se snaží vytřískat z umírání, co se dá...

To je pravej Chanel? / Ale kde. Pravý jsou jen mý city a kozy co váží metrák. Alta Velocidad Española do stanice Barcelona. Po všech těch filmech si troufám s jistotou tvrdit, že je legenda tvorby Pedra Almodovara vycházela dlouhá léta ze zásadního nedorozumění: Totiž že Pedro Almodóvar rozumí ženám, Jedno je jisté. Doba, kdy se smělo rozumět ženám, minula. Alespoň časy porozumění, o něž od sedmdesátých let uchvacoval publikum Almodóvar. Toho samozřejmě přinejmenším od Rozkoše v oblacích v očích publika znevýhodňuje to, že je více méně bílý muž a troufá si na adresu žen vůbec něco říkat. Přiznejme nicméně též, že Almodóvar rozumí výhradně své matce, zjevně ženě se všemi atributy, které měla španělská žena druhé poloviny 20 století mít. Takové jsou v Todo sombre mi madre všechny ženy, a nejen ty. Almodóvarou matkou jsou všechny postavy vyjma dvou - senilního staříka venčícího psa a dvou mladých Estebanů, kteří se z různých důvodů na plátně nestačí ani ohřát. Almodóvar nelhal - ne snad že by o své matce řekl vše, ale vše, co (nejen tentokrát) řekl, bylo o ní. Melodramatické samomluvě ale nelze upřít dokonalý styl a působivost, což je v současnosti natolik nedostatková komodita, že nelze hodnotit jinak než absolutně.

Must be something good about gettin' old. Oh Deere. Jak rozumět zájmu Davida Lynche o zpracování příběhu stařičkého veterána, cestujícího na zahradním traktůrku přes dva vidlácké státy za churavějícím bratrem? Na hřejivost nelze při znalosti dalších Lynchových filmů nehledět s podezřením, protože jsme ji už v minulosti viděli ji ošklivě zneužít. Hravý Lynch s tím určitě počítá, paranoiu umocňuje i prostřednictvím Badalamentiho v nejlepším smyslu hrůzný muzak s nádechem country. Rukopis, postupy i kulisy jako obvykle, ale na obzoru žádný Bob, temný vigvam a vedle ostřikovače na trávníku neleží uříznuté ucho. To, že tam není, je tak větší haluz, než kdyby tam bylo. Alvin se jen přibližuje rychlostí 8 km/h tísnivé prázdnotě hvězd, k nimž často vzhlíží. Film je hlavně záminkou pro ohledání třetího filmového rozměru. Krokem se šinoucí traktůrek a rozvážné akce a deklamace penzistů jsou jen některé z atrakcí, jimiž Lynch rozpohybovává v limitech té nejúzkostlivější rozvážnosti události v novém nestrašidelnějším emerickém státě, aby diváka přiblížil k bytí času, které bylo zapomenuto dlouho před první klapkou Lynchova disneyovského projektu. Výsledek připomíná kromě odlišně bizarních Lynchových filmů opojná zenová toulání Wima Wenderse. I když se nejede z Paříže do Texasu, nýbrž jen z Laurens v Iowě do Mount Zion, Wisconsin, stvrzující mrkání tím směrem ve formě angažmá H.D. Stantona přehlédnout nejde. Jen tak mimochodem perfektní film.

Květy války jsou válečný velkofilm tradičního střihu, a když říkám tradiční, neodkazuji k osvědčenosti postupů, nýbrž k motivační vlastenecké jalovosti, jíž se povedlo dosáhnout navzdory mezinárodnímu hereckému zastoupení. Není tedy divu, že na rozdíl od jiných Zhangových filmů Květy velkou díru do do západních trhů neudělaly. Hrdina či Klan dávkovaly filmovou estetiku s čínskými rysy v mytickém balení, které velká patetická gesta uneslo. Ve válečném dramatu z poloviny 20. století s nutně moderními postavami vyhlíží jako to, čím přesně je - nevěrohodnou, melodramatickou propagandou, která viděla psychologii postav z maglevu. V reakcích na film zaznívá chvála na vizuální zpracování a výpravu. Některé bojové scény nejsou špatné, byť bullet-time od devadesátých let poněkud zastaral a zobrazené hrdinství čínských vojáků by také nebylo mimo mísu v Matrixu, ačkoliv v čemkoliv historizujícím je. Jeden by ale čekal za 96 000 000 $ v čínských cenách trochu víc. Ústřední dějiště dramatu, Winchesterská katedrála, vyhlíží polystyrenově, jedno ucházející vitrážové okno to nezachrání, což zamrzí, jelikož hrdinové jeho posvěcenou půdu téměř nepopouštějí. Figurkaření se v žánru nevyhnul ani Tarkovskij. Zajímavé je pozorovat, jak svůj náročný úkol neudýchává ani charakterní herec Christian Bale, který jindy zvládne na-vážno i bytostně komickou postavu ušatého superhrdiny a v Říši slunce už operoval. Režie přesouvá jeho proměnu cynického funebráka do obětavého "otce" Johna kamsi mimo děj. Bale prostě v jednom okamžiku vyměňuje polohu oplzlého opilce za potlačovaný pláč z dojetí nad hrdinstvím tu pomalého mladistvého převora, tu novicek, jinde obětavých šlapajznic. Chvílemi je jeho projev v kontextu natolik absurdní, že dává vzpomenout na svou nejlepší roli ve scéně nadšených recenzí na Whitney Houston či Huey Lewis & the News. Zásluhy hollywoodského áčka se tedy omezují na chvályhodné vyrovnávání obchodní bilance ČLR a USA. Snad byl drahý.

If I have to wax one more pussy today I'm gonna black out. Fotr je lotr, matka je šlapka - v tomto případě alespoň jedna z nich. Ty další dvě, které dorazí o Vánocích na návštěvu ke trojici hlavních hrdinek, jsou horší: Ztělesněné schizma toho nejhoršího z Mii Farrow. ideologické pomeje prvního dílu (odlehčený pohled na úděl ženy/matky) prohlubuje škála předložených alternativ toho, co by mohly a měly být vánoční svátky, které se štítivě vyhýbají čemukoliv sympatickému - aniž bych si nutně představoval klepání kosy o půlnoci v kostele. Já vím, má jít o komedii. Jen takový zvláštní druh, kde jsou všechny ty dysfunkce pro zasmňání natolik vážné, že se divák jako já neodvažuje ztotožnit se s nimi, natož se jimi bavit. Mila Kunis navíc není o nic zábavnější než posledně a ty dvě další, Bell a sympaticky macatá specialistka na depilací genitálií Kathryn Hahn, to samy nedávají, když se notabene angažmá jediné protřelé komediální herečky Christiny Applegate omezuje na kolední cameo. Těch několik prcičkovsky explicitních gagů, proti kterým nic nemám, to nespasí. Jedno ale musím sequelu špatného prvního dílu přiznat. Dostalo se mi konečně hrubé představy toho, co dělají matky na tahu (byť asi jen o Vánocích). (Tušil jsem to:) Let's go slap some wieners, bitch!