F.W.Colqhoun

K čemu jsou mi vaše možnosti, když je mají všichni?! Průměrný až podprůměrný pan Josef, nenapravitelně pošramocený buržoazními přežitky, zlozvyky a předsudky, podniká na kosmické lodi ze Strakonických raketáren výlet do über-socialistického krásného nového světa 24. století, kde dostává na základě dějinné nutnosti na frak. Muže z prvního století [po Sputniku] lze snadno odmáznout jako nákladnou trikovou propagandu, jíž bez samozřejmě je a jejíž nevěrohodnost nezakryje ani dokonalá futuretro výprava, ani podivně bezzubý Miloš Kopecký, zápolící s trapnými replikami, ani stopově zastoupené jasnozřivé výstupy: 3D tisk nemovitostí, skypové konference a Vy jste taky Eva. / Ne. Karel. / Tak vy jste Eva. / Evald. Úlevu od bezkrevných postav budoucích časů jako nechápající Akademik Otomara Krejči, svazácky jednorozměrný Inženýr Vít Olmer či znásilnění vzývající Eva Anita Kajlichová, skýtají nechtěně subverzivní momenty, jako když mimozemský Adam Radovana Lukavského v honbě za vzorcem lásky milostně dotírá na (těžko říci jak autenticky) vyjukaného Miloše Kopeckého. Elektronická hudba: Zdeněk Liška. Nyní, třicet let po pádu režimu, který investoval do filmů jako tento, si můžeme bez výčitek svědomí za sympatie se zločinným zřízením přiznat, že největší lží filmu bylo sugerování hypotézy, že odporný strakonický exemplář byť na moment někam odletěl. Dlí poblíž a vzkvétá jako nikdy. Všechno zadarmo. Děti, tím jste si mě koupili.

MISSION EN ZONE INTERDITE Fracouzi umí zjevně válku lépe točit, než dělat. (Zatímco nám jde obojí prakticky stejně.) I když originální titul L'Ennemi intime sugeruje cosi na způsob válečné Zkrocené hory nebo Vojákovy dívky, na queer explicitně nedojde. Mezi nepřáteli je veskrze velmi tradiční válečný film, který nevynechává nic z povinného inventáře svého druhu: máme tu idealistického důstojníka, který čte po večerech Borise Viana, ale jemuž s postupem času pěna dní vyvstává výhradně u úst; drsného, nicméně citlivého četaře; masakry civilního obyvatelstva, zprvu nepochopitelné, posléze zákonité; marnost koloniálních válek; zrůdnost některých vojenských strategií (napalm); kruté partyzány, jejichž činy nakonec dávají zvrhlý smysl; dopady vojenské služby na dušení zdraví vojáků. Náhodná vítězství, trapná úmrtí. Na druhou stranu jaksi není důvod myslet si, že vzala předchozí filmová a literární varování na vědomí dostatečné množství lidí, takže alespoň pragmatický důvod pro estetické opakování až do zblbnutí tu je. Zajímavý motiv muslimských vojáků bojujících za Francii (nejen v osvobozenecké válce na straně okupantů) je sice přítomen, ale nerozvinut. Odpouštět jistou tvůrčí bázlivost lze o to snáz, že jde o dost dobře natočený, ozvučený a zahraný film. Díky Giovannimu Fiore Coltellacci snáz chápeme, proč se Francouzům z Alžírska tolik nechtělo - jde patrně o skutečně krásnou zemi, která není tak vyprahlá, za jakou se považuje. (Natáčeno v Maroku, ale Altas je od západu na východ prašť jako uhoď.) Alexander Desplait dává vzácně vzpomenout na kouzla hudebních velikánů evropské kinematografie a Benoît Magimel, Albert Dupontel jako (přibližně) žabožroutí Sgt. Elias a Sgt. Barnes odvádějí v přestávkách vizuálního milování se s polopouští skvělou práci. Vive la morte.

Yes? / It's [your son's girlfriend] Anna / Give me your adress. I'll be there in an hour. Toužíte-li po výtahu na popraviště, prznění synovy snoubenky je asi jeden z příjemnějších způsobů, jak na něm stanout. Posedlost je na první pohled erotické drama, s jakými se v devadesátých letech [leckomu] roztrhl pytel. Zakázané styky byly skrze nebezpečí AIDS cool víc než dřív. Co platilo do osmdesátých let za denní chléb, nabylo na osudovosti a hromadící se kolektivní pud ještě neměl k dispozici virtuální vagínu. Jeremymu Ironsovi sice chybělo do Humberta Humberta dobrých pět let, ale svůj pohled špatně utajovaného chlíváka osvědčil už několikrát, mimo jiné ve Swannově lásce či Francouzově milence. Koncentraci smilstva zahušťují menší role Petera Stormara a Davida Thewlise, do tvárné tváře Juliette Binoche si lze promítnout stejně dobře bazénově modrou barvu polského smutku, i bukkake: She was no different from anyone else. Právě angažmá Binoche, Zbigniewa Preisnera a klasika francouzské kinematografie ale strhávají Posedlost do lepší společnosti Kieślowskiho filosofických dramat. Zprávě o nevyhnutelnosti, tak špatně srozumitelné od chvíle, kdy jsme se stali volnými jako ptáci (!), porozumí na příběhu postaršího ministra Jejího Veličenstva, vzplanuvšího jako stodola, každý, kdo má oči k dívání. Navozený dojem osudovosti je srovnatelný snad jen s hospodskými eskapádami Dareka Vrány, které pro mne od útlého dětství představují hranicí, za níž se v sebe-destrukci nedá jít. Malle dociluje svých cílů bez stopy kýče a vulgárnosti; bradavku zahlédneme poprvé v "klátící" scéně na koberci (53. minuta), které jsem nerozuměl jako jinoch a nerozumím jí doposud. There are some things you can not control.

What's wrong with your camera? Zpočátku jsem měl dojem, že Kar-wai Wongovu manýru, založenou na odlescích, neonech, průhledech postříkanými výlohami, zpomalovačkách, zrychlovačkách a barvičkách jak ze hry na Atari, se ztrápenými krásnými hrdiny v emerických kulisách nedám. Borůvkově nasládlé zenové blábolení, plné hledání se, nacházení se, korespondenčního láskování a potkávání úžasných lidí NY→Memphis→Vegas, podbarvené kvazi-jazzovými ukolébavkami Norah Jones je pro jinou cílovku. Noci pro mě nakonec spasilo to, že jsem tou cílovkou v roce vzniku filmu vlastně ještě byl. Stejně jako v případě Chugkning expressu mě duch časů přemohl někdy za polovinou, když alespoň v rovině zvuku vystřídala Jones Cassandra Wilson s melancholickou verzí Harvest Moon. Čínskoamerická dojmovka penetrovala úzkostlivě opečovávaný cynismus a já byl ochoten alespoň dočasně (do závěrečných titulků) přijmout hypotézu, že v určité fázi nemusí být tyhle kecy a vlhké pohledy čistý kýč. Beztak mám pocit, že dnes by šel Jude Law za nekonsenzuální olizování smetany ze rtů spící zpité zákaznice nepodmíněně.

Vida. Nejvyšší kněžka se změnila v otrokyni. To je kouzlo, co? Viděno s českým dabingem, ale nemám pocit, že se to na filmu negativně podepsalo. Pro ty, kteří se o Království zajímali ze stejného důvodu jako já: Lucie Vondracek dostává bití na 42:59. Film popisující produkční rutinu společnosti North American Pictures by mohl být trhák jako něco od T.P. Andersona. Dny a noci jsou tu ale hříšné vlastně dost málo. Ze záhybu tógy občas vypadne ňadro, většinou pohlednější exemplář, žádné masité tinto-brassovky s hektarovými výměry dvorců, ale jde v podstatě o velmi cudný film. Frndu zahlédnete jen za cenu pixel-huntingu. Království za full frontal. Někteří herci nejenže nedokáží hrát svou roli, ale nezakryjí ani trapnost z podílu na své účasti zde. Vážně to bere jen profesionálka Vondráčková a maniakální Krhutová (RIP). To málo erotična (a laciná příležitost ke škodolibosti) je to zhola jediné, co divák obdrží. Z filmů jako Království hříchů tušíte stejnou měrou lásku k filmu (amatérismu navzdory!) i nenávist. Co se může Shimandlovi honit hlavou, když sleduje na kabelovce opravdový film, třeba Krásku dne nebo Lolitu?. Já to z tebe vytluču, i kdyby to mělo trvat celou noc!

He’s telling me what’s funny. How many years I’ve been in the business? / 225! / Not 225. 44 years! You learn what makes an audience laugh. Nebylo to tak smutné, jak jsem čekal. Což neznamená, že to bylo smutné málo. Těžko pomýšlet na něco bezútěšnějšího, než je vyšeptaný komik, chrlící v jakési zatvrzelosti hraničící s pomstychtivostí vůči současnému publiku předvčerejší fóry. O jak prošlé zboží se jedná vám dojde při narážkách na Steva Martina s Johnem Candym, Davida Lettermana a vtipy Robina Williamse, hodnocené jako "fekální". Světlem prozařujícím záměrně zašlý komediální prostor je Woody Allen, jehož legrace sice vypovídá o jisté neduživé křehkosti, ale nepostrádá stopy života. I když není uveden jako spoluautor, řada onelinerů jakoby vypadla z pověstného šuplíku nepoužitých nápadů: You think Los Angeles is a promotion? That’s like being exiled to another country. If Napoleon was alive, that’s where they’d send him. Ty Falkovy, stejně četné, navozují jen výčitky svědomí, že jste nepadli v Normandii. Jako fór pro změnu nejapný lze vnímat angažmá (zdravotní) sestry v akci Whoopi Goldberg resp. Sarah J. Parker v roli, která těží z Woodyho odkazu pro změnu jinak než jako poradkyně v oblasti sexuální osvěty. Naznačovat jejich účastí budoucnost komedie bylo hloupé i v roce 1996. Zdaleka nejvtipnější je naopak skutečnost, že Woodyho postava žije v domě vlastní dcery...

You know when you hear girls say 'Ah man, I was so shit-faced last night, I shouldn't have fucked that guy?' WE COULD BE THAT MISTAKE! Lituji každého, jehož poslední rok na střední neprobíhal v duchu shánění chlastu, nahánění holek a utužovávání přátelství - a ničeho víc, protože v těch letech NENÍ nic víc. Jestli patříte k těm, kteří měli zpracované všechny maturitní otázky, nejspíš se na Rogenův scénář budete ladit obtížně a bude vám připadat "nerealistický". Pro mě šlo o povedené, jen nepatrně učesané připomenutí požehnaně vulgárních a hloupých let. Kromě stovek bezvýznamných legrácek a gagů dodávají Rogen, Appatow & spol. (jindy propagujících ad nauseam rodinné hodnoty) nestydatě pubertální jízdě zřejmě neúmyslně hluboce pravdivý závěr: Kucí se rozcházejí po obchoďáku každý se svou novou holkou: Zatímco v průběhu dvouhodinového dialogu slyšíme zřetelně každé slovo, ženský monolog vstupující do životů hrdinů je decentně ztlumen :-) Prepare to be fucked by the long dick of the law!

Zoology, bitch! I srágora určená k večeru s rukama v kalhotkách, svých či nikoliv, se musí umět. Jake Kasdan má tuto dovednost v genech. Přiznávám se, že původní film s Robinem Williamsem si nepamatuji a ke kultu smutného komika nenáležím, což mi pomohlo naladit se na updatovanou variantu, která funguje jako jakýsi meta-postmoderní pralesní Matrix, kořeněný komediální chemií hlavních představitelů, identitními hrátkami a videoherní CGI, bez větších potíží vyplývajících z neopodstatněného sentimentu. Požehnaná plytkost. I'm an overweight, middle-aged man!

You don't get hired here. (...) We like to call it on-boarding. You don't work for us. You work with us. You don't drive for us. You perform services. There's no employment contracts. There's no performance targets. (..) There's no wages, but fees. Is that clear? Naprosto. Na lidi musí bejt přísnost. Kdo maká od nevidím do nevidím na švarc systém, je motivován a nezlobí. Co by taky dělný lid podnikal, že jo? Samé nekalosti. Pokud jde o angažovanost a informační hodnotu snímku, není Loachovi co vytýkat. Obavy o situaci příslušníků nižších vrstev za neodůvodněné považovat nelze. Libertariánské sny se ve Spojeném království zhmotňují rychleji než jinde. Není pochyb, že britští profesionální řidiči jsou přetížení tak, že konec šichty odjezdí po správné straně vozovky. Příběh rodiny kurýra a pečovatelky pokrývá celý komplex problémů, zákonitost a provázanost: prekarizaci práce, stupidní (ale efektivní) ideologii švarc systému, kurvárny na trhu s bydlením, rozpojení závislosti dosaženého vzdělání a vyhlídek na získání slušného zaměstnání, příčiny kriminality mládeže, epidemii psychických poruch a rozpady rodin v existenčních potížích. Loach ušetří zlou slinu pro chronicky podfinancovaný NHS a společně se starou odborářkou zavzpomíná na akce sedmdesátých let (které přišly vnivěč nejen kvůli periodickým návratům voličů k Tories). Kritičtější lze být vůči formální rovině. Pomineme-li komplementární žánrovou metodu - výkony příležitostných herců (na fakturu?), nemůžeme přehlédnout hon na příliš mnoho zajíců zároveň. Rodiny v modelové situaci většinou řeší více problémů zároveň, ale některé mohl Loach přehlédnout alespoň z estetických důvodů; čítanka sociální práce též obsahuje vše, funkční literární dílo to z ní ale nedělá. Největší škoda je, že Loach své hrdiny idealizuje. Ricky rodina vyhlíží životně jako barvotiskový sovětský plakát ze třicátých let. Jakoby zbaveni práva na neřest, ač žádní myslitelé, její dospělí příslušníci jakýmsi zázrakem nedělají chyby, nejsou-li k tomu dohnáni zvnější. Sami od sebe nikdy. Za všechno může systém. Loach tím trochu překvapivě zastírá, že neosobní systémové podmínky dostávají do potíží příslušníky prekarizovaných vrstev právě tím, že je k chybování ponoukají a posléze je za ně drakonicky trestají (ku prospěchu jiných). V Loachových postavách nutně chybující proléty ze svého okolí nepoznáte, což je škoda, která se podepisuje na věrohodnosti jinak záslužného snímku.

SPOILERY. People are strange creatures. You can't always convince them that safety is in their own best interest. Nejlepší scifi hned po Cannibal Airlines. Připusťme, že se Fritzlův sklep s odpovídajícím příslušenstvím při invazi z vesmíru hodí, bez ohledu na potíže s panem domácím. Se vší tou izolací, dekontaminací a nejistotou ohledně bezpečí tam venku se film stal v roce 2020 nečekaně aktuálním. Autentická zkušenost pak dává divákům lépe rozpoznat, jakým iracionálním bullshitem nás komerční kinematografie běžně krmí. Dan Trachtenberg nicméně natočil působivý a přiměřeně chytrý žánrový film. Je fakt, že titul signalizující napojení na Abramovo emzácké univerzum sabotuje zvrat v poslední čtvrtině, ale to moc nevadí. Každý divák jen trochu zběhlý v hollywoodské rutině by i jinak se značným předstihem seznal, že imperativu osobní svobody za každou cenu musí být učiněno zadost. Zajímavé je tedy hlavně to, že se Trachtenbergovi daří navozovat nejistotu reálným očekáváním navzdory. A že by si situace zasloužila scény s frontou náctiletých panen, připravených rozkuřovat majitele bunkru za pomeranč? Pravda je někde venku, třeba v Maleville nebo Le temps de loup. S realistickým rakouským postapo, na které jsem si asi právě proto vzpomněl, spojuje Ulici delikátní kvalita hlavní představitelky. Mary Elizabeth Winstead je hnětena ze stejného těsta jako Anais Demoustier. Jde o produkt výsostně civilizované cuisine, který by se na tabuli v čase vlků ocitlo nutně v roli předkrmu. Ale jenž se přeci vzpříčí v hrdle: Je t'aime, Anais/Mary, totiž Paris.