F.W.Colqhoun

One two tree, a Brexit - boom! Od začátku jsem věděl, že se dívám na chlapskou verzi Pádu do tmy a nevadilo mi to, protože se před lety jednalo o jeden z nejzábavnějších hororů, na který se dalo narazit. V The Ritual muži nahradili ženy, jeskyně lesy, ženské problémy vyklidily prostor trablům mužským. Zůstávají: výčitky svědomí, hrůzostrašná příroda (pro moderního člověka není nic strašnějšího než les), sociální dynamika skupiny pod tlakem a na světlo se deroucí víry ve zlo číhající mimo značené trasy. Žánrovou podívanou osvěžuje vzácný anglický humor, přijatelný a rozhodně odvážný design ývla a odkazy jinam (mikrobus z Into The Wild a upomínky na Lovce trollů.)

Vlak bude ve stanici čekat 10 minut, abychom se neminuli s vlakem jedoucím do ... Hluboce se omlouváme cestujícím, kteří spěchají. Bjósoku 5 centimeter: Krátký film se stopáží o délce běžného zpoždění v režii ČD, zkráceného o omluvu. Představená úroveň animace vyvolává pochybnosti, jestli kinematografie nadále potřebuje kamery. Pastva pro oči, vizuální orgie: meteorologické jevy jsou prostě úžasné, pozornost vůči detailům manická. Samo pozorování toho, co všechno dokázal animovaný film převzít a vylepšit z kinematografie neanimované, která snímáním prostření může těžit z kouzla nechtěného ("záběry" ulice přes dráty elektrického vedení, efekt dlouhého skla, odlesky na linoleu apod.) může bavit celou hodinu; Bjósoku 5 centimeter je jimi narvaný. Když máte formu o takové kvalitě, že jí ani velmi dobrým obsahem nesaháte po kotníky, disproporce nespravedlivě dráždí. Odvrácenou stranu filmu představuje nutkání věnovat se spíše jí. Vyprávění rafinovanosti formy nedosahuje, přestože v rámci žánru špatné asi není. Rozměr asijského dojáku ironicky podtrhuje afektovaný japano-pop výstup krátce před závěrečnými titulky.

Co to děláš? / Psychoanalýzu své ženy. Zvláštní, jak se to někdy sejde. Giuliettu jsem si pustil bezprostředně po Woodyho Another Woman, aniž bych měl dojem, že mě duševní svět odkvétajících, přehodnocujících žen zajímá víc než cokoliv jiného. Rozdíly jsou stejně poučné jako zajímavé. Život po čtyřicítce není tak sladký, jako spíš smutný a prázdný, zvlášť když na jednoho začne skrze psychotické vize, kterými se pravdě bráníte, pravda neodbytně doléhat. To je ostatně cosi, co potkává kromě Giulietty i hrdiny jiných Felliniho filmů. Odpusťme sebestřednému über-režisérovi, že zatímco filmař Anselmi v 8½ o dva roky dříve řeší tvůrčí krizi, Giulietta pouze to, že na ni prdí manžel. Nemoc je vedlejší, jde tu o kúru. Léčba obrazem podáváná z rukou FF s notnou nápomocí Nino Roty je extrémní. Společně s Giuliettou je léčen i divák, chorý nedostatkem představivosti. Těkání mezi pohádkou, hororem, cirkusovým představením, kartotékou osob podezřelých xichtem, mýtem a snem navozuje horečku obraznosti, která pálí vše, dokud hrdina nepojde nebo není zdráv. Pro diváka jde sice jen péči paliativní, ale co na tom, úleva se dostaví - i přes otřesný převod na DVD v produkci Levných knih, jimž jinak vděčím za základ svého filmového vzdělání. Amore per tutti.

Jsi hrdina. Tak si to užij. Strach-Epstein-Trojan je úderka, které plní plán. Na druhou stranu, být dnes u nás za komediální partu hic nedá moc práce, prostě stačí to nezkurvit - nepřehnat to s pokusem o morál, nepřehnat to ani s pokusem všechen přesah odstranit. A najít partu, která umí být vtipná nejen na na jevišti či v hospodě, ale na povel před kamerami. Úspěch filmu souvisí asi i s naplněním záměru odměřit přesně apolitičnost hlavního hrdiny. Zaslouží to řemeslné uznání přesto, že se tak stalo s ohledem na skupinového diváka, který má na události ve filmu zachycené značně rozdílné názory. Osmy jsou filmem, u kterého lze nostalgicky vzpomínat na věk nevinnosti, stejně jako mnout si ruce, že jsou ty profízlovaný časy dávno za námi. Navíc řada doplňků a detailů jako šprcky značky Trojan, slušná výprava včetně citací z dobového 100+1, Achilles Last Stand ze strašně malýho kazeťáku, nonstop chlastání a prcání na pracovištích a hovadský Taclík v roli řemeslníka připomínající, že některé věci nemění za žádného režimu, konkurence nekonkurence (což je asi dobře). Trochu rozladěn jsem se ocitl až na samotném konci: je sice pravda, že vyprstit pohlednou manželku spraví náladu po lecjakém průseru, ale lék na společenské neduhy to skutečně není. Nejvíc nás bolí strach.

So what's your idea of romance? To bys holčičko neuhádla. Už je tomu nějaký pátek, kdy mohly být intruze queer tématiky do kinematografie hlavního proudu považovány za vzrušující. Příběhy o zakázaných láskách osob stejného pohlaví se tehdy jevily jako dobrý způsob, jak vytěžit z na hlínu vydlabaného žánru poslední zbytky autentické romantiky. Třeba v Brokeback Mountain, na kterou nechává Eliza Hittman vzpomenout symbolem ohňostrojů, to alespoň pro mě fungovalo skvěle. Dnes to chce něco víc a Beach Rats mají toho něco navíc dost málo. Trumfem je Harris Dickinson, který podává nečitelnost kluka, který v tom zatím neumí chodit, ale rychle se učí, velmi věrohodně. Potěší civilní, pseudo-dokumentární kamera a smysl pro dobrý close up, stejně jako všeobjímající filmová střídmost v barvách i způsobu vyprávění. Zbytek je s těmi všemi záběry mužských těl snímaných od krku dolů pro valnou část filmové publika trochu náročný. Zaplesala by snad i Leni Riefenstahl, která by si přes nácky a Masaje dokázala najít potěšení ve maskulinních kvalitách pouličních flákačů. Když se začne v poslední čtvrtině schylovat k čemusi, co naruší v podstatě šmírovací pásmo, věděl jsem, že zůstanu neukojen. Divácky, samozřejmě.

V uplynulých měsících se objevily šeptané pochyby, zda jsme neztratili velikost. Tak vida, ony tu ty pochyby byly už těsně po pifnutí JFK / před vstupem USA do Vientamské války. K tomu témata jako whistleblowing, nepovolené drancování vládních fondů, norimberské mediální móresy, rekordně neoblíbený prezident, fuckování tisku ve velmi napínavém politickém thrilleru o puči po emericku, který trudná současnost pokropila elixírem aktuálnosti. To vše je legračně rámováno dobovým režijním stylem, používáním rekvizit jako videotelefony a drátovými telefony snad ve všech šuplících psacího stolu. A Kirkem Douglasem s dírou v bradě jak od Lee Harvey Oswalda. Musím jet do Texasu. To samo stačí na to, aby se člověk chtěl vykašlat na politiku.

Dokonce i dobrá žena je na obtíž. Spisovatelé by neměli režírovat, a když už, jistě ne své knihy. Michael Crichton si nevede vyloženě špatně, ale dělá očekávatelné chyby: neškrtá, nestříhá a proboha, člení do kapitol. Nemít v tom Seana Conneryho, který svým šarmem tenhle těžkopádný a dlouhý vlak nejen vylupuje, nýbrž i slušnou rychlostí táhne, neukoukal bych to. I wanted the money. Ještěže je to tak mile britské. Najděte mi mrtvou kočku.

The Midnight: Memoirs brought me here, jak písávají mileniálové na Youtube. Na úzké hranici mezi nezávislákem a generačním dojákem vyrobil John Hughes snesitelně formulovanou zprávu o tom, jak nezáviděníhodná může být pohodlná pozice potomka slušně zajišěných, nicméně nutně zabedněných rodičů. Být o trochu starší a potkat se s tím v šestnácti, byl bych kritický méně a dojatý více: Není nic zajímavějšího, než zavřít lidi do jedné místnosti a nechat je dělat, k čemu mají sklony. Zvlášť když jsou typově přesně obsazeni a jednoho přemáhá nostalgie či potřeba se identifiovat. Hughes sice zatížil záměr minimalistickou výpravou, ale důsledný nebyl. Škoda že nepřívětivost nedotáhl do konce (taneční čísla skutečně nebyla potřeba) a že hrdiny nenechal zahryznout se do ubohosti sředně-třídní existence hlouběji. Školní skříňka s gilotinou je dobrý nápad a lituji, že jsem ho neměl první. Nejsympatičtější postavou jsou samozřejmě školník a (zprostředkovaně) David Bowie. Ví barry Manillow že mu pleníte šatník?

Toto je příběh muže poznamenaného obrazem z jeho dětství. Tak o mají milovníci filmu všichni. Kéž by byl pouze jeden :-). Asi nejsem jediný, pro koho bylo promítnutí Rampy objasněním záhady, jak se mezi opulentními, ale nesoustředěnými a blábolivými počiny Terryho Gilliama mohl objevit chytrý a perfektně vypointovaný majstrštyk. Co Gilliam ve 12ti opicích k Rampě připojil, je už jen to horší; i tak to stačí na jeho nejspíš nejlepší film. To samo může o kvalitách foto-románu nikoliv jako z Bravíčka leccos napovědět. Být Godard, promítat tento kraťas jako předfilm před Alphaville z taktických důvodů nedovolím. Efektivní, chytré, s přesahem. Naprosto bezchybné.

Tank you. Osmdesátkovost (nebo mileniálská představa o nich) v hustotě, jaká nebyla dosud jinde naměřena. Půlhodina s Triceratopsem, Davidem Sandbergem, který hraje Christiana Balea, který hraje Patricka Batemana, který hraje hodného policajta, kterému hraje v autě The True Survivor Davida Hasselhoffa, je vlastně víc než dost. Mít to o deset minut víc, musím si to pustit nadvakrát. Ještě jsem se nerozhodl, zda se těším víc na celovečerní verzi nebo na Machete Kills Again ...In Space.