F.W.Colqhoun

Práce je pro blbce. O tom není sporu. Alternativní způsoby obživy kladou ale nemenší nároky. Především je třeba říci, že Jimmy, kterého "hraje" 40 různých dětí, jak informuje ČSFD, je extrémně klidné a pohodové nemluvně. Kdyby angažovali belgičtí filmaři jednoho z dárečků, které mám doma já, točili by nejspíš scénář nescénář úplně jiný film. Jelikož si bří Dardennové ve svých filmech zřídkakdy odpustí nějaký mindfuck, vychází postupně najevo, že titulním L'enfant není ani zdaleka na prvním místě polosvatý novorozenec. Dětské rysy nesou všichni v bližším okolí hlavního hrdiny, který jako každý začínající otec netuší, že odhadnout reakce matky je pro zdárný průběh rodinného života klíčové: matka Sonia s dětsky tučným obličejíkem, kumpáni z podsvětí, čímž tvůrci originálně poukazují na skutečnost, že fenomén dětství, především v některých sociálních vrstvách, nabývá podob, které mají s obecnou představou ideálu společného jen málo. Rodiče nechť se připraví na hodně intenzivní zážitek.

Projekt, který zpočátku působí jako obhajoba Bena Stillera, herce. Jako taková funguje slušně. Roger Greenberg je propracovaná, neotřelá, zajímavě a povědomě nepříjemná figura, která nemá na filmovém plátně dvojníka - napjatého, trápeného nenaplněnými ambicemi a hledající (zoufale a většinou na špatném místě) způsob, jak dát životu smysl. Jeho cesta to embrace the life he didn't plan je navíc v současnosti inspirativnější než dřív, kdy iluze, že úspěšně a zcela plánovat lze, nebyla tak rozšířená. Zdatně sekundují rockově použitý Rhys Ifans a typově přesná Greta Gerwig v roli nejisté dívky, která dělá ficku a po nocích vystupuje v lokálním podniku se setem tklivých neofolkových písní. Jako film funguje Greenberg ale pro užší publikum Amerického nezávislého léta, kteří rádi menší porce všeho. Komedie uvedená na ČSFD v rubrice žánr je samozřejmě nesmysl, film rezignuje na produkci sebenepatrnějšího náznaku třeskuté zábavy a smát by se u něj mohl jen idiot. Coming-of-age po čtyřítce je trapas jiného druhu, než jakými diváky podarovával svého času Stifler. Film, na který by se ze sebe-výchovných důvodů měli podívat mnozí.

Život je vzácně vyrovnaný film - to dost dobré uvádí do harmonie stejným počtem trestuhodně mizerných tvůrčích rozhodnutí. Na jedné straně neokázalý původ mimozemského zla, pokus o realistickou výpravu a design, kvalitní casting a množství dobrých jednotlivých nápadů sráží nedotažený scénář, zbytečně hloupé okamžiky, pofidérní práce s napětím a především, ale opravdu v první řadě dokonale ubohá a amatérská výtvarná stránka hlavního ývla Calvina. Každý sice není Giger, ale použité návrhy marťana, ne nepodobné chobotničkám ze třetího patra, měly skončit ve skartovačce již na první poradě. Calvin zabil kromě jiných i početnou posádku kina.

Dušan Klein sice situuje příběh Zlatého Buddhy do konce devatenáctého století. Kdyby se ale herci nepoflakovali mezi scénami přioděni do kabátců, nesvítili petrolejkami a necestovali kočáry a drožkami, jeden by neměl šanci film odlišit od Kleinových jiných děl, zabydlených esembáky, fízly charakterově jako podle pravítka, proléty, veksláky a hokynáři. Tajemství tak oplývá řadou bizarních momentů - kněžna hovořící jako Kopfrkingl (ale v dobrém), ekonomicky racionálně argumentující průmyslník / feudál, který to má z titulu doby vzniku filmu prostě marné, vraždění protoodboráři. Zápletka okolo ukradené sošky může pro vás fungovat jen tehdy, bypassujete-li úplně historický smysl, máte-li nějaký, a přistoupíte na Kleinovu hru, kterou hrál nejen s divákem, ale především s produkcí, která se jmenuje: jak natočit slušnou detektivku, která projde cenzurou. Cupák rules.

Zajímavost k autorovi Thomas Vinterberg: Grew up in a Danish hippie community. Na základě recenzí jsem čekal zdrcující pohanění ideje fungování v komunitě a morál v duchu komouši fuj. Parta lidí v jednom, byť velkém domě hlasuje při každodenních schůzích i o soukromých věcech a drhne to; aby také ne. Divák, který vyrostl v harmonickém prostředí funkční středoevropské rodiny, že jich ale je, se může z těch bláhových levičáckých nápadů potrhat smíchy. Kdo ale viděl i Festen, Vinterbergův určijící Dogma 1, kde se možná ještě sardoničtěji propíraly primární společenské struktury, a vezme vážně oba a některé další Vinterbergovy filmy, chápe, že Vinterberg podrobuje kritice setrvale prostě člověka, rozervance, jemuž není nic dost dobré. Společenství, jiné společenství a ze všeho nejméně samota. Jak pěje Dave Gahan: People are people. Z perspektivy filmového diváka dlužno dodat: ještěže tak.

Masky. Potřebovali bychom celé masky... Nepotřebovali. Nevědět, že byl Bird před Ghost Protocol odborníkem na animáky, i tak by mi to odcvaklo. Sean Pegg i Tom Cruise jsou kreslenější než Wall-I a Úžasňákovi nejsou daleko ani scénářem. Cruisově produkci nelze vytýkat, že by sázel stále na stejnou žánrovou kartu. Pryč je de Palmova noirová atmosféra, Wooova nadsázka i Abramsova bezskrupulóznost a špína. Místo toho tváří v tvář globální jaderné katastrofě nadsázka, gagy, špičkování mezi postavami a skutečně žádné pochybnosti, jak to dopadne. Na úrovni box office určitě skvěle. You did actually say this: Mission accoplished? You are so corny, Ethan.

Equal share for everybody. Rada na úvod: Povědomí o fyzice odložte v přetlakové komoře. Black Sea je dobrodružný film (jako) od Kena Leuche, Postradatelní na moři. Cílem nebylo zkoušet vědomosti nerdů do vojenské techniky, ale nechat bandu chlapů odrazit se ode dna nejen mořského, vystavit je tlaku neměřitelného v atmosférách a předestřít možnost fandit odepsaným týpkům, kteří si zasloužili víc. Já nám fandil. Totiž - jim :-). Macdonald obětoval věrohodnost a co chtěl, to získal, nejvřelejší buddy-movie posledních let. Fuck das Boot.

Niggaz. Sociálno, to je moje. U Spikea Lee jsem měl zatím ale štěstí jen na krajně podezřelé filmy: Buffalo Soldiers byly, pamatuji-li se dobře, patetický průser, Spojenec úkrok. Hra se smrtí není zlá. Hrubý syžet, storka o dvou bratrech z jiného těsta, z nichž se jeden hlásí k zabití, ale nikdo mu nevěří, protože seká latinu, a druhý je ze zabití viněn, anžto prodává crack, je nosný a rafinovaně brnká na hlubší strunu i těch, kteří se považují za bezpředsudečné. Lee ale sytí vyprávění patosem, který mu nesluší. Nejkřiklavějším příznakem tíhnutí k Hollywoodu je práce s hudbou, která film v mých očích skoro deklasovala. Smyčcové fidlání Terence Blancharda je obyčejný kýč mimo mísu, horší je písničková složka, která zní, jakoby nějaký méně kompetentní bratr ke slušnému filmu pustil ve vedlejší místnosti moc nahlas přiteplené rádio. Sealovy romanťárny k dramatickým, násilným scénám ze štrýtu? Are we a little / cray cray crazy? Nicméně autenticky off the wall.

Další (žádnej) Mr Bean. Literárně vytříbeným maigretovkám nový kabát sluší. Surreálné pozadí jako Neila Gaimana lehce znervózňuje tím, že suverénně, jako by se nechumelilo, rámuje případ světem jakoby anglosaské Francie. Verzi lze kromě nepatřičnosti, jíž nutno přijmout nebo se do toho vůbec nepouštět, vytknout jediné: že zahanbuje současnou žánrovou produkci co do hloubky a ryzosti příběhu.

Do Rozkoše v oblacích se Almodóvar z principu nekritizoval. Nechvalně proslulá teploušská party na palubě mezikontinentálního letu odňala kouzlo nedotknutelnosti a ti, kterým jeho estetika ležela nejspíš v žaludku, aniž by se dřív odvážili nejet na vlně s vlivnými snoby, nastartovali ligu rýpání. Nepatřím v tomto směru k útlocitným, sympaticky přestřelená Rozkoš mě neurážela, s obrat v diváckých náladách nesouzním. Julieta sice není nic nového, ale ani nic horšího než to, co Almodóvar tvoří už víc než čtyřicet let - absurdně zamotaný, melodramatický příběh o ženách z Amlodóvarových snů, který z pestrobarevných ústřižků magazínového kýče vykvétá v koláž dalece přerůstající své stavební prvky. A taky filmy těch, kteří vaří z domněle ušlechtilejších ingrediencí. Čirá radost z filmu, jaké se točily dřív.