F.W.Colqhoun

To je takovej horskej humor. Vojta Kotek, směřující sveřepě k vysněné režii, tak ve svém debutu činí logicky ve znamení největších minulých úspěchů a společně s dramatikem Petrem Kolečko vzývá ducha Snowboarďáků. Odhodlal jsem se zmámen nejasným dojmem, že film o fenoménu ze sousedství bych vidět měl. Nezatížen toho večera očekáváním a vkusem, přistoupil jsem na nefér hru podle pravidel u českého filmu nepřemýšlej a docela jsem se bavil. Fóry kompenzují svou slabomyslnost kadencí, naprostou odtrženost od reality triliónem odkazů na krkonošské reálie, podivnůstky a kolorit, včetně toho cimrmanovsky smyšleného, ale v rámci potrhlosti regionu i tak věrohodného. Šťastná ruka zafungovala při volbě retro soundtracku. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že by z Kotka mohl vyrůst béčkařský machr. Asi by mu to nepolichotilo, ale myslím to dobře. Někoho, kdo jde proti dobrému vkusu a vypočítavosti stejně jako snobismu jen na základě nezatížené svévole, potřebuje česká kinematografie jako sůl. Ekvivalent will-ferrelovin, bez Ferella, sandersovek bez Sanderse, s Pavelkou, který ční nad vše a všechny vysoko jako Vosecká nad zamrzlou Mumlavou. K+M+B = kurva musíš běžet!

The train is coming / So get on board / The engine's humming / So get on board. (DEPECHE MODE: Where's The Revolution) Nákaza ze Stanice Soul směřuje v jídelním vozu (v nějž se promění nakonec všechny) na jihovýchod. Na palubě jsou podávány teplé nápoje, především krev a další výměšky. K dispozici budete mít školený personál v uniformách a po boku reprezentativní vzorek korejské společnosti, nové přátele, kteří se Vám dostanou pod kůži. Atmosféra vřelostí odbourává zbytek zábran, které notabene představují už jen skořápku; vždyť kdo zůstal člověkem? A kdo jím zůstane nadále? Nepamatuji se, že bych něco tak dobrého v žánru vůbec viděl. Proměna v zombie, aniž by toto slovo ve filmu jedinkrát zaznělo, představuje jen další stádium bezuzdné chtivosti, která se nepřenáší (jen) pokousáním. Bývá-li sociální prvek různě jemně akcentován většinou zombie bijáků, Vlakem do Pusanu prostupuje od první po třetí třídu, a ještě mnohem níž, aniž by ho to stálo špetku zábavnosti - dvě hodiny jsem byl napnutý jako tanga. Jako součást dvojfilmu animovanou Stanicí Soul není přehnané hovořit o perfektním diváckém zážitku. Vy, kteří jste přišli, nemůžete zůstat s námi. Prosím odejděte do vestibulu.

Promiň Ulriku, ale my tu nekouříme. Film podpíraný třemi pilíři - Skarsgårdovým odtažitým charisma, gangsterské poetice a její skandinávské ironizaci. Bohužel, nevyvratitelná je pouze podpěra první. Stellan Skarsgård sytí plátno svou jedinečnou člověčí kvalitou nepřetržitě, jde ostatně o sólo s několika schopnými nahrávači. Film díky tomu pajdá o to zřetelněji. Bizár korektního severu, v němž pro macho zločince přestává být místo, protože v post-době úsvitu třetího tisíciletí se jejich mužné násilné kvality zdají směšné a mimo mísu, a v němž se před očima rozpouštějí tváří v tvář univerzálním, ženštějším hodnotám, našinci až příliš připomíná filmy jako Jedna ruka netleská. To může být dobře pro Ondříčka, protože Bezva chlap je na úrovni jednotlivostí skutečně jinde, ale filmu to škodí, i když za své chudší příbuzné možná / přímo nemůže. Jsem odrazen od Boje sněžného pluhu s mafií. I děvky mají srdce. / Ovšemže mají!

Film pro každého, kdo má alespoň jedno doma. Cronenbergův přínos hororu, žánru zkoušeném rutinou a opakováním, lze těžko přecenit. Škoda, že se originalita tak těžko napodobuje :-). Psychosomatics. Celé Cronenbergovo dílo je o tomhle podivném spojenectví, v němž není dobře ani duši, ani tělu. Nepřetržité upomínání filmu na to, že hranice mezi oběma je arbitrární, je nekomfortní i bez erupcí zvrácené imaginace, na kterých svá žánr dalece přesahující díla Cronenberg dlouho stavěl a bez nichž si nejspíš netroufl je prodávat. Tu prima přednáška o lymfatickém systému, onde skeptický vhled do psychoterapie. Na jednu stranu je campový rozměr filmu efektivně v rozporu se zjevnými ambicemi, na druhou se jeden nediví, že se od nich Cronenberg v poslední fázi své kariéry rázně odstřihl. Zážitek z bizarního příběhu o hněvivých trpaslících koření skutečnost, že představitel hlavního hrdiny Art Hindle, ač průměrného tělesného vzrůstu, nápadně připomíná Petera Dinklagea. Roztomilé.

Středoevropské publikum, zmatené provinčním mediálním démonizováním komunistické Kuby, trčí tváří v tvář nekritické agitce Revoluce v údivu. Pochopení, že Velký bratr za humny je prostě velký bez ohledu na odstín, je pro středoevropského diváka, žijícím v iluzi bipolárního světa dobra a zla, prostě skoro mimo možnosti pochopení, o degustaci nemluvě. Komentáře na IMDb napovídají, že jsme to en bloc zvládli hůř, než divák americký. Bože. Soderbergh krom filmařského mistrovství, kterého je pro Hollywood škoda (což došlo ostatně po nějakých třiceti filmech i jemu) nadále udivuje i schopností zlanařit pro své nekomerční záměry prachy a lidi, kteří se většinou na jednom plátně nepotkají. Těšení na dvojku.

Tak, a co teď? / Teď to znovu postavíme. Titul je zavádějící. Čekal jsem film o Afroameričanech čórkujících auta a dostal spoustu bombasticky nevěrohodných efektů a příběh o záchranáři s xichtem a muskulaturou Dwayne Johnsona, který v časech největší obecné nouze unese záchranářskou helikoptéru k vyřizování osobních záležitostí. Je zvláštní, jak rádi Ameičané zírají na zkázu své země. Co by na to Freud? Rád bych věřil, že většina z nich konzumovalo San Andreas jako camp. Protože tak to funguje skvěle. Celou jednu hvězdu nahoru za největší přírodní úkaz dávaný na odiv bez stopy CGI - kozy Alexandry Daddario.

Jsme na to sami. Jsme důchodci, nikdo nám nepomůže. V poslední době je v módě konfrontovat se zombies všechno možné - kovboje, nerdy, Izraelce, nácky, Jane Austenovou... Poslat do křížku s šouravými nemrtvými jejich blízké, zákeřnější příbuzné je natolik logický krok, až se jeden diví, že k němu došlo až čtyřiačtyřicet let po Noci oživlých mrtvol. Třetím vrcholem trojúhelníku zombies-důchodci-x je tedy samozřejmě upadající britský sociální stát, jehož důsledky navozují dojem, že zombie apokalypsa by v porovnání s útoky exekutorů byla přijatelná alternativa. Doufejme, že kataklyzma není jediné východisko. A taky že se to nerozšíří přes Kanál... I predict a riot / I predict a riot!!! [Kaiser Chiefs]

Vyprávění, jak dobře víte, už neexistuje. Oplakáváme ho? Trochu jo. Ale Pasoliniho metafory byly taky fajn - dávaly intelektuálům to, co si jinak přísně zapovídají - příběhy, byť takové, u nichž netřeba vypínat mozek. Právě proto by si si zasloužil, aby události jeho posledního dne zkomponoval pro filmové plátno režisér a vypravěč alespoň z poloviny tak dobrý, jako byl Pasolini sám. Obrazy jsou fajn a pokaždé, když luxusně dabovaný Dafoe recituje Pasoliniho autentické promluvy, plátnem se mihne kometa jedinečného ducha. Září o to víc, oč se okolo něho rozprostírá tma. Tma jménem Abel Ferrara. Přirozeně. Není nic, co by nebylo o politice.

Everyone's gettin rich. Except you. Pokládal jsem si průběžně otázku, jestli mi vadí, že jsou Gilliamovy filosofické meditace stejně zmatené jako ty vizuální. Odpověděl jsem si, že tentokrát ne. Zdroj shovívavosti, na níž jsem nebyl s to se napojit třeba v případě Imaginária, tkví v kritickém vyznění filmu, s nímž je čím dál obtížnější nesouznět. Je otázka, jestli divákovi stačí se v opulentní záplavě poťouchlých obrazů a vizí brouzdat, nebo jestli by rád něco hutnějšího - ne třeba hned odpovědi, ale třeba alespoň zajímavé otázky. Jestli ano, je třeba konstatovat, že to nebyla Gilliamova silná stránka nikdy a není ani dnes. The Zero Theorem vás přesytí a opustí hladové.

John Torturro má za sebou asi zvláštní zkušenost: Jeden si jako herec s ambicemi horko těžko zajistí režii filmu, jako posilu přizve hrajícího režiséra, a ten z ničeho nic a jako z udělání píše a režíruje místo něho. Bylo to tak? Nebylo? Je evidentní, že přinejmenším svou postavu si Woody napsal sám [k útočící židovské domobraně: What is this? I think you've got the wrong guy. I've already been circumsized! ], a i když možná přímo nehulákal non-stop megafonem na štáb, je nesporné, že přítomnost na placu či jen vědomí angažmá newyorské ikony mělo na hnětení tvaru zásadní vliv. Všechno, co tu není Woody, je televizně mdlé. Dobře, že toho není moc, ale není jisté, že by vznikl lepší film svého druhu, kdyby byl poměr složek namíchán v jiném poměru. Pro příznivce je dokonalá slast vidět Woodyho Allena zase jednou plně soustředěného na herecké úkoly, bez ohledu na to, že se jich zhošťuje stále stejně (dobře). Torturrův přínos spočívá v romantické rovině filmu. Ta ho posouvá blíže k neosobité hallmarkovosti sobotně odpoledních televizních výplní v takové míře, jakou by Woody Allen ve vlastní produkci nikdy nepřipustil. Vidět ho ale v něčem takovém je skoro zajímavé a někteří si vzpomenou na Zahraj to znovu, Same, film, který Woody zkraje své kariéry svým přínosem obohatil, zároveň ale úplně nepohltil. Na všechny v luxusním ansámblu, jaký jsou pro své nevelké filmy schopni zajistit jen režírující herci, se skvěle kouká a to je asi tak to nejlepší, co lze o nich říci. Donde hay amor, hay dolor.