Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Akční
  • Drama
  • Animovaný
  • Krimi

Recenze (400)

plakát

He Walked by Night (1948) 

He walked by night by ze všeho nejvíc potřeboval větší operační prostor. Nějakých osmdesát minut je pro takovou postavu zoufale málo, nedozvíme se téměř nic o zločinci ani jeho motivech. Navíc zásadní věci okolo vyšetřování se většinou vyřeší během chvíle, zatímco sestavení portrétu se věnuje režisér až příliš dlouho. Příběh je inspirován skutečnou postavou Erwina Walkera, veterána z 2. světové války, konec však byl kompletně přepsán.

plakát

Planeta Krull (1983) 

Krull disponoval na svou dobu velmi slušným rozpočtem (který byl mimochodem vyšší než u prvních dvou dílů žánrově příbuzných Star Wars) a dostatek financí je viditelný nejen na bohatých exteriérech, ale především na studiových kulisách, které povětšinou nevytvářejí dojem umělosti. Podobnost s Hvězdnými válkami je ale mnohem větší než jen v pouhých číslech. Hned na začátku záběr lodi letící nad planetou, vojáci střílející z laserových zbraní (modrých, ale přece...), možná už jsem se do toho až moc položil, ale z jedné Hornerovy melodie jsem dokonce slyšel Impérium. Meče jsou naštěstí normální, ale choreografie šermířských soubojů je velmi jednoduchá, spíš jenom občas někdo mávne mečem jako by ho držel v ruce poprvé. Triky nejsou nijak velkolepé, ale svou funkci až na výjimky plní dobře (za všechny bych vyzdvihnul obrovskou pavučinu). Příběh však plyne dost pomalu, téměř bez nějakého většího vzruchu a celé heroické putování, kde největší problém je svého úhlavního nepřítele najít, vyvrcholí několika hody epickou zbraní, kterou hrdina ovládá pomocí Síly. Vlastně telepatie, samozřejmě.

plakát

Hobit: Neočekávaná cesta (2012) 

Na první pohled vypadá první díl hobití trilogie velmi chudě. Ne tedy vizuálně, ale příběhově. Během téměř kompletních tří hodin fimového materiálu se nestane vůbec nic a jestli nějací zlojazykové prohlašovali u předchozí trilogie, že se v ní celou dobu jenom chodí, pak Hobit působí, že se v něm chodí dvojnásob. A Gandalf často odbíhá neznámo kam a vždy se vrací jako deus ex machina (takže jeho putování zřejmě nemá hlubší význam). Výprava je samozřejmě opět velkolepá, tým, který měl za úkol točit letecké záběry Nového Zélandu se činil a pořídil spoustu materiálu, kterým Jackson rád urychluje nudné putování. Co se povedlo na jedničku je soundtrack. Kromě osvědčených hudebních témat Hobitína zkomponoval Howard Shore spoustu nových orchestrálních skladeb a hned za několik z nich by si zasloužil alespoň nominaci na zlatou sošku. Vůbec mě ale netěší nárůst digitálních zvěrstev, který provázel už Pána Prstenů a v Hobitovi s dvojnásobným rozpočtem eskaloval ještě víc. Neříkám, že digitální znamená automatický špatný, protože na animaci je postavená většina filmu a například trolové, gobliní město nebo Erebor vypadají úchvatně a v bitevní vřavě, kde se nestíhá sledovat naprosto všechno se taky leccos ztratí. Ale klidně by si Jackson mohl odpustit detailní záběry na digitálního ježka a tu bestii, co na ní jezdí skřeti, protože čím blíže se virtuální kamera nachází, tím nepřirozeněji objekt na plátně vypadá. Co je však nejdůležitější, nelze dobře ohodnotit Hobita jako samostatný film. Vypráví totiž jeden velký příběh, viděli jsme zatím jenom úvod a to nejlepší by nás teprve mělo čekat.

plakát

Delta Force (1986) 

První hodina filmu je vyloženě útrpná. Především kvůli postavám únosců, kteří vypadají jako hodně nepovedení revolucionáři a motiv záchrany Izraelitů z rukou arabských teroristů je vyloženě debilní, obzvlášť když režisér sám pochází z Izraele a z Arabů udělal novodobé nacisty, čímž jistě přispěl ke světovému míru. Zkrácení o půlhodinu by vyloženě prospělo i z toho důvodu, že dialogy se chvílemi nedají poslouchat, teroristi s pistolí čekají pod postelí až Chuck zvedne matraci a zastřelí je a Delta Force (která spíš než elitní jednotku připomíná holubník) si před akcí pro jistotu vypnou vysílačky, aby je třeba někdo neotravoval s rušením operace (a náhodou se zrovna tohle přihodí, takže plukovník nasedne do džípu, zapne maják, jezdí si kolem letadla a nikdo ho nezastřelí) a snaha cestujících o odpor je dost směšná. Trochu slušné akce se v druhé polovině objeví, ale nic výrazného nečekejte.

plakát

Skyfall (2012) 

Od premiéry Skyfall jsem slyšel mnoho různých názorů na novou bondovku a někteří mi tvrdili, že Skyfall bondovka ani není. Proč? Chápu, že pro někoho je těžké představit si pod tím slovem něco jiného než neustále omílaný (a dejme tomu zábavný) koncept, kde každý díl této dlouhé série kope sám za sebe a děj vypadá stále stejně - představí se hlavní záporná postava, 007 dostane novou misi, Q mu poskytne nové auto a nejnovější technické hračky, agent potom všem rozhlásí své jméno, nechá si protřepat martini, postřílí pár menších ryb, zabije i hlavního záporáka a nakonec si zase nechá protřepat své martini od sličné slečny. A v dalším filmu to samé dokola a o Bondovi nevíme vlastně vůbec nic (ani snad nikomu nepřipadá, že by to vědět chtěl). S příchodem současného představitele se tento koncept začal narušovat, najednou se objeví provázanost jednotlivých dílů a celé to vyvrcholilo právě ve Skyfall. Bond místo nejnovějšího Aston Martinu obdrží pouze zbraň a malou vysílačku a dokonce je zpochybňována i jeho nekonečná mužnost a nezranitelnost, dokonce i bezmezná oddanost nadřízeným a James je konečně i trochu konfrontován se svou minulostí (a ani typická bondgirl tu tentokrát neúčinkuje). A nemyslím si, že by mu tahle malá evoluce nějak uškodila, spíš naopak, tenhle Bond je nejlepší z Bondů (postav, nikoliv herců). Jeden příběh však už byl dovyprávěn, vznikla polosamostatná bondovská trilogie, jejíž děj už nemá kam eskalovat a je čas se posunout zase dál. Kam? Závěr si může vyložit každý po svém.

plakát

Růžový panter (1963) 

Tenkrát ještě nikdo nevěděl, že vůbec vznikne nějaká série filmů o Růžovém panterovi a příběh se tak točí hlavně kolem Charlese Lyttona. Velká škoda. Nejzábavnějších scén se totiž vždy účastní i Peter Sellers. Ale přesto mu nelze upřít, že právě tento film odhalil velký potenciál svérázného detektiva. A bohudík tu není inspektor Clouseau mentálně retardovaný nesmyslně žvatlající idiot, ale jen sympatický a zábavný nešika. Navíc kromě toho, že inspektor hraje druhé housle mi docela vadil i hodně naivní konec.

plakát

Expresní zásilka (2012) 

Samozřejmě mě dost potěšilo, když mi hned na úvod zahráli The Who, ale ze zbytku filmu se mi líbila především formální stránka, jako asi většině. Je to dobře nasnímané a sestříhané tak, aby jízda na kole byla pořádně adrenalinová a měla vysokou dynamiku, což částečně překryje velké nedostatky, zpomalovačky podobné Google Street View taky nevypadají špatně, ale jedna byla přece jenom až moc dlouhá. A že by někdo se zlámanými žebry najednou vstal a začal takhle bláznit, to asi těžko. Právě takovéhle nelogičnosti, absolutní ignorace všech dopravních předpisů, slabá zápletka s čínskou mafií a samozřejmě rádoby epický závěr kdy majitel poslíčkovství obvolá kolegy a na hlavního zmetka se sjede armáda kolařů hodně kazí celkový dojem.

plakát

Dvanáct měsíčků (2012) (TV film) 

Velkým šlápnutím vedle byla (ať už záměrná nebo náhodná) podoba s některými scénami z až příliš okoukaného Mrazíka, jak je vidět, někdo se přes to prostě nepřenese. A těch podobností by se tam dalo najít i víc, třeba Měsíčci žijící ve Stonehenge. A digitální triky jako mizející králík nebo hříva narůstající Měsíčkům byly taky dost směšné. Herci mi celkem vyhovovali až na Žilkovou, představitelka Marušky byla velmi sympatická a neokoukaná a celkově to šlo vydržet až do konce. Ještě kdyby byly lepší a trochu víc odlehčené dialogy, ať je taky čemu se zasmát. (Malé doplnění: Sám autor údajně vidí Měsíčky jako druidy, proto Stonehenge a vykrádat Popelku apod. mu nevadí, protože na pohádku byla předloha málo, tak si prostě půjčil od jiných.)

plakát

Cizinec (2010) 

Film stejně zapamatovatelný jako jméno jeho režiséra...

plakát

Looper: Nájemný zabiják (2012) 

Krásný příklad toho, že i v dnešní době jde natočit docela kvalitní sci-fi za hubičku. Stačí jenom chtít a místo prvoplánových předražených efektů, které mají diváka donutit zapomenout, že děj je o ničem, se musí tvůrci trochu zamyslet. Ona nekonečná smyčka konfrontace dvou generací pomocí jedné a té samé osoby, kdy mají oba dva naprosto odlišné názory a jdou si po krku, přestože mladší bude jednou sedět sám naproti sobě je stokrát lepší než vybuchující lodě nebo toporná Sněhurka. A diskutovat o dogmatech cestování v čase by měl jenom ten, kdo to skutečně umí :)