radekgfx

Tak tenhle film u mě vzbuzoval velkou nedůvěru. Psychologické sci-fi s minimálním množstvím postav odehrávající se ve vesmíru na jedné vesmírné lodi a ještě k tomu ryze švýcarská produkce… Obsahovou stránku bude nejspíše každý porovnávat s filmy jako Sunshine, 2001: Vesmírná odysea, Horizont událostí, Moon nebo Vetřelec. A Cargo si kupodivu vede velmi dobře. Nehledě na kulisy z papundeklu, místy až moc minimalistickou hudbu a opravdu zbytečný konec, který se snaží být až přehnaně epický, se podařilo opravdu velmi dobře navodit ponurou atmosféru vesmírné lodi pomalu plující vesmírem. Děj je velmi pozvolný a navíc lehce předvídatelný, přesto film nenudí. I když si zhruba v polovině začnete uvědomovat pointu, stejně vytrváte ve stejném očekávání až dokonce, jelikož budete chtít vědět, jestli byl váš odhad správný. Když k tomu přidáte solidní casting, dostanete velmi dobré sci-fi, u kterého byste jenom stěží hádali švýcarskou provenienci.

„I couldn't sleep." Ve většině případů má tenhle stav mysli něco společného s výrobou mýdla, nicméně v tomto případě se hlavní hrdina neúčastní jeho produkce, ale pouze prodeje. Velmi upřímný příběh na pomezí sna a reality, do kterého (jako do svojí skoro prvotiny) vložil tvůrce a režisér v jedné osobě určitě spoustu věcí a událostí ze svého života, jelikož mi film samotný přijde trochu jako osobní zpověď. Příběh je psaný hodně účelně, a sice tak, aby divák neměl výraznější problém s osobní identifikací s některou z postav. Přestože mi herci moc neseděli, pomalý ospalý melancholický odér plynoucího času ve filmu mi náramně vyhovoval.

Geniální mix akce a humoru. Wirkola exceluje ve schopnosti bezešvě přepínat mezi žánry, a to tak, že se ani jeden neprolíná do toho druhého. Otcovsko-synovský dialog o respektu a ustřelených genitáliích tu může koexistovat se situací, kdy jde některé z postav o život, přičemž divák se může u jednoho naprosto vážně bavit a u druhého naprosto vážně bát. Dobrá práce.

Dostat tohle do multiplexů a masové distribuce bylo určitě součástí plánu. Komorní, melancholické, depresivní, minimalistické. Divákova participace je přímo vyžadována, bez ní film nedává smysl, resp. stává se nesledovatelným, a omezuje se pouze na nesourodé, prázdné a chaotické dialogy v kulisách (limuzíně) složitého světa.

Pravděpodobně nejvyspělejší animovaný film od Blender Foundation, jenž se kvůli problémům s financováním nakonec smrskl pouze do krátké stopáže určitého pilotního dílu k původně zamýšlené celovečerní koncepci. Ocenění hodným faktem je zejm. skutečnost vyproštění se z otěží přehršle nekvalitních dialogových replik, jimiž byl prostoupen předchozí animovaný pokus Tears of Steel. Obsahová rovina je též příjemně nekonvenční, poněvadž pokus o sebevraždu na pozadí hledání smyslu bytí rozhodně nepatří k žánrovému mainstreamu animovaných filmů. Jelikož se má jednat o pilotní díl, může se zápletka jevit místy až příliš epizodně.

Hutná atmosféra linoucí se napříč dějem jako tenká nit propojující jednotlivé střípky lidských osudů je paradoxně největší pozitivum tohohle filmu, jelikož samotné ztvárnění a omezení se na jednotlivé dílčí lidské osudy by v konečném důsledku neobstálo a výsledný efekt by byl poloviční. Film je totiž velmi křečovitý a až nápadně (místy neuměle) vykonstruovaný. V jednom kuse mě na mysl vyvstávaly (lépe zrealizované) scénky z Pulp Fiction a jednoho (opravdu) dílu Simpsonů. Tématické zaměření a pokus o společenskou reflexi byl nejspíše rázným úderem kladiva na osvícené hlavy filmových akademiků, v mé případě ale pozornost věnovaná tomuhle snímku zůstala nepochopena.

Řemeslná preciznost bez vnitřního kontextu. Creed II prohrává na body s odvěkým rivalem většiny boxerských dramat, a sice vpravdě omezeným počtem dostupných variací hlavní žánrové dějové linky a úkolem, jak v rámci standardní stopáže skloubit boxerská klání a příběh do originálního filmového celku a zároveň se vyhnout – pokud to tedy není autorský záměr – přílišné předvídatelnosti či pouhému opakování mnohokráte viděných motivů. A tohle je jeden z problémů druhého Creeda. Pokud se například v polovině tak osudového filmu, jakým se Creed II snaží být, uchyluje k zápasu dvou hlavních protagonistů, je dopředu jasné, jak tento zápas dopadne. Scénář filmu totiž moc prostoru k alternativám nedává a ani se mu tu nedaří nijak kreativně maskovat. Předvídatelnost by obecně nevadila u filmu, jehož motivem je archetypální boj dobra se zlem – příkladem budiž Rocky IV (1985); ambivalentní vykreslení postavy Viktora Draga dává ale spíše tušit, že toto není případ druhého Creeda. Novodobí Warrior (2011) a Southpaw (2015) se s podobným problémem vypořádávají skrze relativizaci sportovní linky a příklon spíše k civilnímu rodinnému dramatu, kdy samotná boxerská klání a jejich výsledky nejsou cílem, ale spíše dílčím prostředkem. Touto cestou se snaží jít i druhý Creed, ale daří se mu to tak napůl, jelikož emocionální dopad mnoha osobních a rodinných vsuvek je většinou spíše izolovaný. Krev v moči, nemocné dítě, porod, hluchota, odloučenost a neschopnost komunikace dvou blízkých osob jsou silné motivy sami o sobě – není to zásluha dějového vývoje filmu; ten si jimi sám spíše ostentativně vypomáhá, přičemž ústřední motiv boje mezi Adonisem Creedem a Viktorem Dragem zůstává stát po celou dobu nezúčastněně opodál. Údernost okamžiku setkání Rockyho Balboy a Ivana Draga a nostalgické pomrkávání skrze všudypřítomné obrazy a fotky docela funguje, přesto je ho místy možná až příliš.

„But I would like to ask… how do you eat afterwards?“ Nedivácký film o lidech, citlivý film o krutosti, naivní film o realitě. Pokud je Black 47 (2018) jinou, svéráznou verzí Statečného srdce (1995), Waiting for the Barbarians by pak nejspíše mohl být jinou, svéráznou verzí Stezek slávy (1957). Zpočátku jsem úplně nekvitoval přehrávání Johnny Deppa, ale na konci filmu – v kontextu závěrečné scény – jsem za něj byl skoro rád. Velmi zdatně se tu totiž přepíná mezi dialogově úspornou dokumentárností a až přehnaně teatrální stylizací. Morální ambiguitu nečekejte, postavy jsou tu naprosto úmyslně černobílé. Civilně hrající Rylance jako zádumčivý humanista – idealista, skrze něhož film destiluje všechnu tu domnělou životní naivitu a omezenost, ale i morální (ú)plnost –, Depp a Pattinson jako militantní krátkozrací oportunisté, jejichž prázdné masky a činy stojí na hliněných nohou. Uhrančivá syrová juxtapozice. Kolumbijský režisér si tu podává ruku se Scottem Cooperem a v historických kulisách britského imperialismu nastavuje nadčasové alegorické zrcadlo lidské mentalitě; a to tak nepříjemně a nepřístupně, až z toho mrazí.

Seriál, který buď oddaně milujete, nebo nenávidíte. Nic mezi tím neexistuje. Když jsem ho viděl kdysi dávno poprvé (tuším někdy pozdě v noci na ČT2 před Velkou noční hudbou), říkal jsem si: „Proboha co je tohle za blbost.“ Kulisy z papíru, kostýmy z molitanu a nepříliš přesvědčivé herecké výkony. Když se člověk přes tohle přenese, při druhém pohledu a poslechu se dostaví naprostá euforie a prozření, neboť o tomhle Červený trpaslík není a nikdy nebyl. Je to kult, je to neskutečně zábavné, je to o baštění indických vypalováků. Jedinečné antidepresivum.

Člověk a člověk.