Sandiego

Fellini opět stvořil působivý snímek a svět sám pro sebe, i když stále bych raději sledoval vztah a dialogy ústřední dvojice než bizarní svět spodiny showbyznisu kolem nich. Satyrický rozměr vyžívající se v pokleslých motivech a číslech (ovšem již ne tak temperamentně a živě, jak by se dalo od italského mistra čekat) bohužel značně zastínil skvěle ztvárněnou hlavní dvojici a její osud a prožitek vyznívá značně zkratkovitě a nekoherentně, avšak přesto v závěrečném loučení přeci jen silně působí silné podtóny, které se podařilo za předchozí dvě hodiny vyvolat. Už díky nim je snímek stále velmi pozoruhodné a hořkosladké dílo.

Na rok 1947 a politické podmínky v postupně vznikajícím sovětském bloku značně odvážný a vymykající se snímek reflektující na takřka dobrodružném schematu důsledky války. Hlavně zpočátku není brutalita ani agresivita dětí připomínající v některých scénách až prapředky Kukuřičních dětí výrazněji tlumena a přičesávána. Na svou dobu jde o syrové, civilní ztvárnění, které jen násobí výborný kolektivní výkon dětských představitelů. Děj se značně zlomí až přesunutím děje na starý polozřícený hrad obývaný slavným dirigentem - po odvážné scéně dětské pitky následuje fáze "převýchovy", která se nese v trochu romantizujícím až rodinném duchu a postupně naplňuje podmínky předždanovovského "lidového humanismu". Hroty jsou uhlazovány a konec je až hollywoodsky dojemný a idealistický. Vzhledem ke kontextu vzniku by však nebylo na místě něco takového filmu vyčítat - tehdy stále vládla naděje a víra a bylo potřeba se vypořádat se stíny minulosti, když zvláště Maďarsko neslo z budoucích sovětských satelitů značný díl viny. Škoda, že slibný vývoj tamní kinematografie zhatila socrealistická doktrína a že scenárista Béla Balász se ocitl ve své zemi v nemilosti a byla mu znemožněna další práce se zestátněnou kinematografií.

Divotvůrkyně na mě zapůsobila tak intenzivně, že jsem už v průběhu děje byl pevně rozhodnut o tom, že film ihned po skončení poputuje do mé TOP 10 (i když dát sbohem Misery nebylo zrovna jednoduché). Neopakovatelný zážitek nedokázal překrýt ani dosti nepovedený dabing ze stanice MGM, který byl na začátku hodně k smíchu. Divotvůrkyně stojí především na brilantním scénáři a dvou velkolepých hereckých výkonech, u nichž Akademie s oscarovými soškami určitě nezapochybovala - výkon, který obě herečky předvádějí má určitě pevné místo na hollywoodském Olympu. Film je velmi dobře vystavěn, každá scéna se rozvíjí zcela přirozeně a velmi soudržný tvar neohrozí žádné skoky a oslí můstky, které jsou tak časté u životopisných filmů. Zde jde vlastně o soustředění na jediné - snahu mladé poloslepé vychovatelky objevit ve své nezvladatelné polozvířecí svěřeňkyni zárodek inteligence a "zasít" do ní pochopení, co je slovo - tedy podmínku k možnosti užívat jazyk. O nic víc ve filmu nejde a to je jeho obrovská síla. Film nabízí vlastně jen počátek, první a nejdůležitější krok a ten sleduje tak důkladně, že se až tají dech. Zápolení učitelky s agresivní žačkou, kde se obě uchylují k neústupné agresivitě je natočeno velmi intenzivním a působivým dojmem a hlavně dlouhá scéna z jídelny, která trvala snad přes deset minut se stává velmi silným symbolem trpělivosti a neústupnosti a působí téměř fyzickým dojmem. Velmi zajímavý je i vstup prvků modernismu v podobě útržkovitých flashbacků probíhajících ve víceexpozicích, v nichž je náznakově odhalováno velmi drsné hrdinčino dětství, který filmu dodává velmi temné pozadí. Divotvůrkyně nemá slabého místa, od počátku útočí nesmlouvavými scénami, cynickým humorem, hlubokými a krásnými dialogy a když se ke konci blíží film spíše k beznaději, to, co přijde v posledních minutách je obrovským zadostiučiněním nejen pro postavy, ale pro diváka. Já se slzám neubránil a ani nevím, jestli jsem tento typ emoce u filmu někdy zažil. Všem přeji, aby měli tento klenot příležitost shlédnout a vyzdvihnout ho z propadliště někdy nespravedlivých dějin.

Španělé opět přinášejí na struny emocí hrající drama konfrontující svět dětství se světem smrti. Například oproti Caminu je snímek ale značně uhlazený, bez ambicí dotahovat situace do důsledků a problematizovat výchozí premisu. Slibný vývoj ustrne na povrchní efektnosti a co nejjednodušších scenáristických řešeních. Vztahy mezi postavami zůstávají v pouhých náčrtech, temnější strana zápletky souvisící s psychickým vývojem dítěte brzy opouští svůj potenciál a konec je značně uspěchaný. Snímek si přes všechny lapsy zachovává svěží tempo a těží i z kvalitních hereckých výkonů, přesto je to jen taková jednohubka, která polechtá city, ale její chuť rychle vyprchá.

S Andrejem Rublevem jsem měl zpočátku obobný problém jako s Marketou Lazarovou - asi i proto, že jsem viděl nejdelší verzi. Prvních 90 minut mě až na skvostnou úvodní scénu příliš neoslovilo, filmařsky se drželo zcela při zemi a jednoduše natahovalo prostou dějovou zápletku bez výraznějších momentů. Obrovský zlom přišel s tatarským nájezdem, zobrazením jeho následků a hlavně třičtvrtěhodinovým odklonem k mladičkému zvonaři. Druhá polovina filmu přímo přetékala technickým vizionářstvím, působivými symboly, nezapomenutelnými scénami a emocemi. Teprve zde Rublev dává najevo svůj statut mistrovského díla a když po výborném nadějí naplněném závěru následuje desetiminutový barevný exkurs po Rublevových freskách, díle malíře, které zůstávalo po celou dobu divákově oku skryto, je to velmi intenzivní zážitek. Proto nelze jinak než zaokrouhlit hodnocení na plný počet a odpustit filmu opatrné a zdlouhavé připravování půdy pro podněcující a podmanivé konfrontace.

Za invenční styl (hlavně ve zpracování boxerských záběrů), podmanivé zpomalené záběry a obětavý výkon Roberta de Nira palec nahoru. Jinak na mě příliš roztříštěný a epizodický portrét neuchopitelné postavy, která ve mě ničím nezarezonovala a její osud mi pronikl mezi prsty. V Taxikáři se sebedestrukci jedince podařilo vyjádřit lépe a intenzivněji, snad i díky ponechání syrového ladění bez jakéhokoliv pozlátka.

Vzhledem k roku vzniku skutečný filmový skvost - ať už se jedná o humanistické a lidsky prohřáté prostředí tábora, kde stále platí gentlemenská pravidla a úcta k vlastní třídě, tak o vypjatou situaci útěku dvou vězňů, vrcholící drásavým milostným románkem a originálním otevřeným koncem. Pro mě o třídu lepší zážitek než technicky vytříbenější, leč chladnější Pravidla hry,

S přehledem natočená mozaika, která dokáže udržet pozornost po celých 150 minut. Cinefilskou lahůdkou jsou především Wajdovy variace na staré týdeníky a archivní záznamy, které působí velmi autenticky, i když je jejich role mnohdy ironická. Ty propojuje dynamická linie mladé filmařky a jejího tápání doprovázeného neustálým nervózním pohybem a sympatickou drzostí - je velmi zajímavé sledovat její názorový posun, i když její snahy nakonec končí kdesi ve ztracenu. Dynamický styl užívající ruční kameru a širokoúhlé záběry působí na svou dobu a místo vzniku až jako z jiného světa - Wajda v sobě filmařského génia nezapře (v Zemi zaslíbené dosahuje jeho vizuální kouzlení dle mého názoru vrcholu a neskutečně snímek pozvedá). Méně uspokojivé jsou již poměrně klasicky natočené dlouhé pasáže o samotném Birkutovi, které se až příliš blíží akademickému stylu a nedokáží strhnout jako zbývající složky kaneovské mozaiky. Jeho příběh by šel určitě podat originálnější a živější formou, ale i tak je dostatečně silný a plný vděčných paradoxů.

Konečně se mi podařilo shlédnout jediný Vávrův snímek, který pro mě byl dlouhou dobu prakticky nedostupný. Po konci války tento režisér natočil sérii kvalitních a různorodých filmů a Předtucha určitě není v této řadě žádnou cézurou. Po filmařské stránce zručné dílko s několika zajímavými subjektivními scénami, zajímavá dusivá atmosféra a závěrečná gradace a uvolnění na svoji dobu působí svěže. Kamera občas vytváří lyrické efekty, ve vypjatém závěru zase zvolna přechází v lehce noir nádech a tím výborně podporuje děj. Co se týče citových zmatků protagonistky, je škoda, že film nešel více do hloubky, setrvává spíše na povrchu a ve zkratce, snové scény jsou velmi jemně náznakové - buď by se hodil větší důraz na detail a jemnější odstíny, větší důraz na subjektivní pochody, nebo tvárnější herečku. Nataša Tánská je poměrně dost afektovaná a dospívající zmatenou dívku spíše hrubě tesá, než jemně vykresluje. Naštěstí v průběhu děje dokáže trochu z této manýry vybočit a poté, co se její předtucha naplní získává její výkon hned jiný a sympatičtější odstín a i její závěrečná proměna je uspokojivá. Tento film však pro mě stojí na jiných hercích: démonický Rudolf Hrušínský dokáže svou aurou a znepokojivostí ukrást celou scénu pro sebe, Terezie Brzková přechází mezi jednotlivými náladami její zajímavé postavy doslova jako baletka a rovněž výkony protagonistů obou Jarmiliných bratrů působí velmi přirozeně, především Josef Vinklář už před osmnáctkou dokázal, že v něm dřímá velký talent. Vávra natočil lyrizující psychologickou romanci, které sice chybí jemné odstíny a drobnokresba, ale i tak má osvěžující náboj a i přes ostřejší kontury navozuje autentický dojem a rozhodně je vzdálená chladnému akademismu, s kterým je Vávrovo jméno spojováno. Určitě jeden z těch ne zrovna zaslouženě zapomenutých českých filmů.

Velmi dobře uchopené téma, kterému dodává na osobitosti typicky "mátožný" a mírně melancholický Sedláčkův styl, který se opět výborně odráží v přesně zvoleném hereckém obsazení z režisérovy "stáje" (Simona Babčáková opět exceluje jako živel, který dodává filmu na dynamice) a stylizovaných dialozích, které mají daleko ke křečovitosti a místo toho zavání netradiční poetikou. To však nevylučuje řadu velmi autentických okamžiků z rodinného života, které zcela nenuceně pobaví. Oproti předchozím snímkům navíc film zaujme zvládnutým filmovým řemeslem, který napomáhá pár překvapivě mrazivým momentům. Za pozornost stojí i výborná úvodní píseň Lenky Dusilové, i když přeci jen trochu neorganicky vyčnívá z celkového tvaru. Víc než turistické putování po Jižní Moravě, didakticky-vlastenecké zastávky či pohlednice z moravských hotelů (i když pochybuji, že Hotelu U Velehradu stoupla po vtipné "anti-prezentaci" klientela), jež dodávají filmu zajímavý rozměr.