Sandiego

Zde Dormaelovi narativní hra ještě vyšla - zde vytvořený uzavřený svět velmi svérázného hrdiny ve třech životních a jednom poživotním období nabízí zajímavé konfrontace, absurdnost i nostalgicko melancholické pocity a suverénním splétáním vede k zajímavé a nečekané pointě. Dokonce se zde ještě dá mluvit o dodržovaném stylu. Dle mého Mr. Nobody už jen využívá zde osvědčené motivy, váže na ně motivy osvědčené odjinud a mění se v prázdnou bublinu. U Tota jsem i přes jasnou efektnost a zřetelnou konstrukci tento pocit neměl, každá scéna byla naplněná něčím oslovujícím a osvobozujícím a navíc výborně zvládnutá pocta klasickým noirovkám prodchnutá dětským vnímáním světa je skutečně postmoderní lahůdka.

Keaton opět udivuje svoji nadčasovostí, svěžestí a nepřetržitým gejzírem nápadů v závratném tempu. Už samotná expozice v domě, kde jsou všechny pokoje v jednom pokoji je neuvěřitelný a nesmírně propracovaný kousek, na to přijde honička s šíleným psem, slibovaný strašák a nakonec geniální svatba na motocyklu s nedobrovolně nabraným knězem. Člověka až udivuje, že oproti ostatním groteskám na Keatonových počinech dosud neulpělo ani smítko prachu a dokáží srazit z židle plnou silou i dnes.

Velmi dobře zkonstruované drama neustále konfrontující jedno z dilemat, které hýbe dnešním světem - bránit se, či předem zamezit hrozícímu řetězci násilí, i když se to třeba může jevit jako projev slabošství. Bierová podmanivě ukazuje křehkou hranici mezi oběma přístupy a skrze ní lehce spojuje i vzdálené kontinenty a vysoce se pozvedá na intimní a individuální drama, i když převládající melodramatičnost v závěru přeci jen bohužel rychle sráží onen široký rozhled k zemi. Poněkud ploché a očistné rozřešení složité problematiky však přeci jen slibuje silný emocionální dopad na diváka, kterému napomáhá především neobyčejné herecké ztvárnění chlapce, zvláštně poznamenaného smrtí své matky.

Velmi povedený debut stoprocentně využívající kouzla dynamické ruční kamery a uvolněného natáčení v zalidněných exteriérech, v níž se v naprosté izolaci ocitá v průběhu děje čím dál zajímavější hrdý protagonista. Zatímco expozice příběhu je velmi rušná a nepříliš výjimečná, sledování pouličních peripetií hrdiny velmi využívá atmosféry míst a letních pařížských dnů a nocí, čímž Rohmer dosahuje až naléhavého vystižení pocitů člověka v bezvýchodné situaci i s velmi zajímavým zvládnutím fyzické stránky - únavy, spalujícího slunce, nepohody. I jistá neučesannost, co se týče zpráv o náhle nepřítomných přátelích i rytmické nevyváženosti dodává filmu půvab a živost typickou pro novovlné počátky, které se postupně začaly skutečnému lidskému prožitku spíše vzdalovat.

Velmi originální dogmafilm, jenž zajímavým způsobem otevírá téma sexuálních menšin i "odlišných" jedinců, poměrně nenásilně, humorně a přesto krutě a nekompromisně. Díky syrovému ztvárnění se při některých okamžicích nedorozumění a trapnosti chce až odvrátit pohled, rovněž však film na pár místech vyvolá naprosto bezprostřední úsměv na tváři. Přesto zvolený závěr pro mě nebyl zrovna šťastným řešením a rovněž práce s diegetickou hudbou je zde dosti násilná, alespoň nápadité závěrečné titulky měly šťávu.

Čekal jsem syrové psychologické drama v ostrém protikladu přeestetizovanému Dnu pro mou lásku, a i když se na začátku ve scénách s masokombinátu zdálo, že tomu tak skutečně bude, jakmile na scénu stoupila malá dívka, psychologické drama se změnilo v tuctovou rodinnou podívanou, která se příliš neliší od dobového standardu a ve druhé polovině silně dějově stagnuje a nepřináší nic překvapivého. Kratina předvádí charismatický výkon, ale jeho postava postupem děje spíše ztrácí na plasticitě, než aby byla prohlubována a tím se zpochybňuje samotné žánrové určení. Tematicky podobná Antonyho Šance přeci jen přináší zajímavějšího hlavního hrdinu, zajímavý konflikt i novátorskou práci s prostředím.

Na scénáři by se daly vychytat určité nelogické mouchy, ale jinak totálně klaustrofobní zážitek s dobrou strukturací, jež vrcholí překotným koncem, při kterém divákovi skutečně dochází z vygradovaného napětí dech. Další bod pro španělské hororové tvůrce, i když na půdě americké tvorby!

Herz natočil dosti ambiciozní, ale velice rozporuplný film. Scény z koncentračního tábora jsou z režijního hlediska zvládnuty bravurně, sází na hutnou atmosféru, z níž často pořádně zamrazí a navíc jsou zajímavě oživovány cool záběry za doprovodu Kocábovy elektronické hudby, což jde hodně proti klasickému kánonu. Přesto film až příliš tlačí na pilu a tím velmi přispívá ideologické rétorice - šílená pobožná matka s šicím strojem, perverzní farář, dekadentní buržoazní panička, vše má působit až patologicky vyšinutě, což ve své podstatě je patologicky vyšinuté, stejně jako efektně masochistické vložky s démonickou esesačkou a důrazem na záběry, z nichž se žaludek třikrát obrátí v krku. A jaký měl smysl náhlý vpád němé grotesky vedoucí ke krvavému masakru? Těžko šlo o nějaké navození absurdnosti dějin, nebo to možná měl režisér v úmyslu, ale nepodařilo se mu oba styly propojit. Momenty ze života Jabůrkové jsou spíše velmi okaté a ničím nepřekvapující teze, jež se jejího soukromí jen letmo dotýkají a vůbec tak nevytvoří plastický obraz této jistě zajímavé postavy, která se v průběhu děje rozpadá více a více a nakonec zůstává jen obraz silné ženy bojující s každodenností koncentračního tábora naprosto nezávislý na leckdy směšných střípcích. Jirešovi se v ...A pozdravuji vlaštovky podařilo vytvořit daleko soudržnější a procítěný portrét mladé odbojářky a jedinkrát nesklouzl k prvoplánovému efektu. Zastihla mě noc tedy jako celek rozhodně neobstojí, ale přesto během sledování člověka dokáže pohltit, vzbudit určité emoce i dát podněty k řadě nočních můr. A Jana Riháková svým výkonem dokáže nezvládnuté postavě vdechnout alespoň nádech přirozenosti, což je tedy obzvláště mistrovský výkon. Film doporučuji zvláště jako zvláštní úkaz v normalizační kinematografii, jež spojuje oficiální téma s novými tvůrčími impulsy a sebestřednou režisérskou poetikou, nudit se rozhodně nebudete.

Velmi povedený debut mistra náznakového vyprávění sice oběma nohama tkví v klasickém vyprávění s příměsí noirových tendencí a melodramatického vyvrcholení, avšak přesto již své době dominuje nekonvenčně ztvárněným tématem, jenž spíše postupně odhaluje paradoxy vztahu dvou žen, jež zaujímají zcela opačný vztah k řeholnímu slibu a přesto je spojuje esenciální potřeba vzájemného pouta. I když jejich cíle spíše vyznívají pragmaticky, přesto se nakonec obě pronikají do nadpsychologických rovin milosti a odpuštění. Zajímavá analýza dvou povah výborně odhaduje hranici mezi dobrem a zlem a tím pádem se vyhýbá jakýmkoliv náběhům ke konstruované příběhovosti s přísně odlišenými stranami zajímavě rozehraného konfliktu. Některé scény jako by předbíhaly svoji dobu (s notným využitím civilních výkonů), například vnitřně velmi napjatá scéna nepodařeného úniku z vězení či závěrečná scéna na schodišti, stejně jako sympatická snaha o obrazově symbolické vyprávění. Přesto však této polomystické tématice více vyhovuje styl, ke kterému Bresson zamíří krátce po konci války.

V dětství jsem tenhle mrazivý film zbožňoval a po skoro desetileté pauze jsem se ujistil, že skoro neztratil na svých kvalitách ani u odrostlejšího diváka. Chytilová se protentokrát trochu umírnila a tvůrčí chaos podřídila pečlivému budování atmosféry a dodržování žánrovým konvencí. Vznikla hororová psychologická sonda, která má co říct k dobové společnosti a svoji výpovědní hodnotou povyšuje dobře zvládnutý žánr ještě do vyšší polohy. Žádný Upír z Feratu, ale Vlčí bouda je filmem, z něhož člověk může zakusit nefalšované zamrazení.