Sandiego

Zábavný divadelně pojatý thriller, v němž všechno klapalo, ale scházelo mu tomu nakonec to hlavní, co dělá Hitchcocka Hitchcockem - odvážný experiment totiž předem zúžil prostředky filmové řeči, které Hitchock potřebuje k budování burcujícího napětí, takže zbývá jen rafinovaná zápletka bez situací zvyšujících srdeční tep i obavy o postavy.

Film, který pro Almodóvara znamená přesun na pole regulérního melodramatu, i když komické situace a nadhled zde stále hrají značnou roli. Snímek se však jako celek nese v poklidné, mírně melancholické atmosféře, která vrcholí v nádherném režisérově vyznání rodnému kraji za doprovodu podmanivých lidových písní a v dojemné sousedské pospolitosti, která dokáže dovést zpět "kravku bez zvonce". A. zde opět zábavně pracuje se zdvojením fikce (scény z tréninku pracovníků dárcovského centra, které svou pravou podstatu odhalí až na úplný závěr) a rovněž se poprvé hlouběji věnuje tradicím své země (výrazový tanec), vrací se k vlastním kořenům. V režisérově kinematografii jde bezesporu o jeden z klíčových a přelomových snímků, které mají vše co máme na jeho stylu rádi, ale tyto prvky uvádí do zcela nového kontextu, otevírá je tvůrčí etapě, která mi na Almodóvarovi sedí nejlépe. I když přesto dle mého vkusu značně decentní snímek poněkud postrádá jiskru, nekorektnost i větší dávku ironie a v dost konvenčním závěru ztrácí na zajímavosti (zajímavé ale na druhou stranu je, že je zde poprvé převyprávena kostra děje budoucího snímku Volver, jenž je zde osobním hrdinčiným románem, který nakladatelská mašinérie nehodlá přijmout).

Klasicky povedené a herecky brilantně ztvárněné britská televizní dráma, jediný problém mám asi jen s tím, že odteď už pro mě Správná pětka bude jen pokrytecká báchorka sloužící primárně samotné spisovatelce. No, tím pádem možná radím obdivovatelům spisovatelččiných knih, aby se filmu zdaleka vyhnuli, jelikož ty krásné vzpomínky na jejich četbu u nich s velkou pravděpodobností získají dosti hořký přídech.

Okouzlující příběh, kde neorealismus spočívá spíše v situování děje do prostředí chudiny a v užití neherců, jinak jde o notně stylizovanou klasickou komedii s fantasy prvky, která však stojí na originální zápletce a nezaměnitelném humoru. Některé gagy a situace dodnes působí správně absurdně (přesuny za slunečním svitem notně polechtají bránici), ovšem řada z nich již za těch šedesát let přeci jen vyčpěla, stejně jako poněkud neinvenční snaha využít zázračnou holubici. De Sica sice natočil první optimistický sociální snímek, ale tím jeho počin poněkud ztratil na působivé atmosféře a jemné sentimentalitě, díky němuž můžu jeho tvorbu sledovat znovu a znovu. Tady my myslím plně postačilo jediné shlédnutí.

Velmi intimní drama s velmi plastickou postavou ambiciózní a povýšenecké módní návrhářky, která cílevědomě zmanipuluje mladou dívku k níž pojme až vlastnický vztah, aniž tuší, že od té chvíli je k ní připoutána i ona sama a že už od samého počátku je jejich vztah špatně postaven. V barokovém minimalismu (což zní jako paradox, ale lepší přirovnání mě nanapadá) pak sledujeme intenzivní proměny ve vztahu k této nejednoznačné postavě - od znechucení na začátku, přes vzrůstající identifikaci, když je situována do role obět, a opovržení, když v hysterických záchvatech zavrhuje svoji dceru až ke katarznímu uvolnění v poslední dokonalé scéně. I když je těžké se z takovou osobností jako Petra ztotožnit, její emocionální přerody vyznívají přesvědčivě a dokáží se dotknout citlivých míst. Pro mě rozhodně silný a opojný zážitek, který však přeci jen nemá šanci přesáhnout jednu zveličenou osobní krizi a proto asi i brzy vybledne do málo zřetelných kontur.

Banální milostná zápletka soustředěně zveličená osobitými prostředky tak, jak by se to nepovedlo žádnému Hollywoodu. Táhlé pomalé záběry (až stereotypní vertikální jízdy, zdůrazňující plochost obrazu), minimalizace střihu, zasněné monology narušující chronologické vztahy a především jediný hudební motiv podbarvující různorodé scény jako jediný vnáší do ledově chladného snímku přehršel emocí, což může působit až ironicky vzhledem k žánrovým konvencím. Banálnost snímku je sice uměle prohlubována konstruovanými úvahami o pravdě Oddyseova vztahu k Penelopě, jejímž prostředníkem je satiricky laděná situace natáčení, ovšem celek působí tak kompaktně a podmanivě, že si mě získal už od prvních minut. Zde Godard paradoxně dokázal, že pohltit lze i konstantním narušováním klasického kánonu, čímž mě výjimečně získal na svoji stranu.

Naprosto úžasná vize postmoderně globalistického inferna, která neskutečně vypovídá o době vzniku filmu a i dnes neztratila nic ze své působivosti. Děj ani zápletka mě tolik nezasáhly, nevídaná vizuální vytříbenost po celou dobu sledování dokázala zakrýt slabší a natahovaný děj, kterému napomohlo jen stylizování do plíživého rytmu klasické noirovky. Možná by mě verze s voiceoverem sedla víc, každopádně si na ní někdy udělám čas.

Výborná předloha s naprosto stylovým zpracováním, už dlouho jsem nebyl tak unešen klasickou detektivkou!

Prapodivná sci-fi komedie kde jde všechna logika i humor stranou a zbývá jen poněkud útrpné sledování nijak neklenutého děje, v němž se brzy hlavní představitelé ztratí - podle mě dramaturgicky naprosto nezvládnutý počin. Po technické stránce to taková hrůza není, i když samozřejmě i ona dnes vyvolává úsměv. Přesto samotná vize hvězdného nádraží s velkolepou taneční prezentací, do níž se zapojí i dosud nevýrazná kamera a jež vědomě cituje z Méliésova světa působí velmi svěže, ale je jen jakýmsi oživujícím předělem mezi dvěma nudnými částmi, do niž se film rozpadá.

Ohromující vizuál, Massina ve své podstatě tajuplnější než všichni okolní duchové a její manžel, fantazie přetížená významy, která však spíše nutí nenechat se svazovat a lehce prožívat, postava se pak otevře spíše intuitivně a o to autentičtěji. Nejlepší je Giuliettin vnitřní svět neredukovat do slov, v tomto případě by to byla neskonalá škoda, protože tento film stojí na obrazech, barvách, jedinečnosti filmové řeči. Zmůžu se jen na konstatování, že mě osobně jsou přeci jen bližší dva předchozí Felliniho opusy se společenským přesahem a všelidskými dopady a co se týče postav, tato Giuiletta pro mě nedokázala překonat ani Gelsominu ani Cabirii, jakkoli seznámení s ní bylo hluboké.