Sandiego

Bezesporu jedna z nejlepších ukázek ďábelských honiček v žánru grotesky plná velmi odvážných kaskadérských kousků a zábavných triků. Určitě jeden z těch filmů, které dokáží diváka rychle zbavit předsudků o "primitivnosti" němého filmu či o příliš přímočarém humoru slapsticků.

Thriller s tak opojnou atmosférou tu dlouho nebyl. Villeneuve tématem tak trochu připomíná Vinterbergův Hon převlečený do žánrového úboru, který vytváří naléhavější a hutnější podívanou. I když filmová zápletka trochu pokulhává za stylistickou vytříbeností a uměřeností, nakonec naštěstí nesklouzne k prázdné konstrukci s cílem co nejvíc vyždímat napětí a překvapivé momenty. Na druhou stranu trochu zamrzí čím dál viditělnější moralizátorská pozice tvůrců a od jistého momentu začne být jisté, že v rozvíjení zápletky stojí práh, který si příliš lidský Villeneuve netroufil překročit. Pak film ztrácí docela značný podíl na zajímavosti a spíše rutinně dospěje ke svému "otevřenému" konci. Rozhodně tedy nečekejte nových Sedm ani čím dál znepokojivější podtóny vzpomínaného dánského filmu. Počítejte ale s tím, že dvojapůlhodinová délka rozhodně není nadsazená a velmi krůčkovité budouvání nejednoznačného případu a jeho psychologických dopadů na rodiny zmizelých dětí v tomto případě má smysl.

Ohňostroj černého humoru, který v žádném případě nechce být moralitou - na to je příliš sarkastický a cynický. Macourek až ďábelsky vystihuje lidský egoismus ve vztahu k okolnímu dění a Born mu svými nadsazenými kreskami dodává neopakovatelnou poetiku, před níž není imunní žádná bránice.

Nikoli umělecky povýšená komunální satira, ale opravdu trefný výsměch samotným základům absurdního systému socialistického hospodářství. Hvězdné obsazení, úžasný smysl pro detail a realistická pointa činí z této miniatury jeden z vrcholů předčasně umlčené ur-vlny.

Takjo, po realizační stránce spíše televizní záležitost a někdy by neškodilo trochu ubrat na přepjatosti a uměle vnášených emocích, ale za pevné nervy, odvahu ke konfrontaci a opravdu dechvyrážející materiál jsem ochoten zvednout hodnocení. A navíc, tato osvěta má opravdu smysl!

A přeci je to pořád stará dobrá Chytilová - morální nekompromisnost, těkavost a vizuální nervozita, nadsázka a mísící se stylizace, snaha o aktuální společenský přesah... Pasti, pasti pastičky mají velmi blízko tragikomedii Kopytem sem, kopytem tam i co se týče atypicky "bohémského" a rozvlátého zobrazení světa novodobých podnikatelů napojených na vysoké politiky i propojení motivu sexuality se zodpovědností a krutým trestem. Přesto je motiv msty a jejího zničujícího vlivu na všechny zúčastněné (včetně mstitelky) stále více rozmělňován v průhledné politické satiře s řadou nepříliš životných karikatur (např. naprosto nevěrohodný manžel hrdinky prosazující se jako ekologický aktivista a vyděrač, vlezlá novinářka) a vyvrcholení na meetingu, v němž už není hrdinka ničím než pološílenou hysterkou není již výrazným morálním apelem, na jaký jsme u režisérky zvyklí. Naopak vše staví tak trochu na hlavu, topí se v nerozhodnosti a východisko nachází v násilném utnutí děje, které ani žádný ortel ani rozuzlení pro zúčastněné nenachází. Film tudíž od samotného provedení pomsty stále více tápe, vypomáhá si několika momenty, které se spíše hodí do přízemní situační komedie a jako by si sám s morálním hodnocením postav nevěděl rady. Především díky kreacím dvojice Hanák-Donutil neustále baví, avšak zmítání jejich postav v křečovitě sestaveném mumraji rozhodně nevede k naplňujícímu a přesvědčivému zážitku.

Poměrně divoká koprodukce čtyř evropských zemí se naštěstí dokázala vyhnout úskalím tzv. "europudingu". Mezinárodní ústav pro slepce kdesi v malebných uličkách Lisabonu je sice poněkud vykonstruovaným dějištěm, ale zbytek filmu rozhodně násilně nepůsobí. Imagine je pomalý až kontemplativní snímek s rafinovaně potlačenou dějovou zápletkou. Opravdu nevšedně seznamuje skrze výuku orientace slepých pacientů s našim okolním světem a dokáže převýšit jeho každodenní vnímání, což je vlastně úsilí o něž se film snaží téměř od samých svých počátků. Jakimowský toto přepnutí na jinou percepci, v níž hraje hlavní roli především zvuk a na něj navázaná představivost, povyšuje na působivou hru obohacenou o motiv nejistoty a nevíry. Vstup kvaziromantického motivu s izolovanou německou pacientkou, která v nevyzpytatelném muži s neznámou minulostí nachází jedinou naději, jak dostatečně skrýt svůj handicap a vstoupit do světa normálních lidí, usazuje hru pevně na zem skrze zesílený motiv dychtivé naděje a zodpovědnosti za druhé. Film obětuje vyklenutý a uzavřený děj, aby nás lapil do sítě domněnek a dohadů, zároveň působících příslibů a zklamání a nakonec vše zakončil těžko uchopitelným okamžikem podněcujícím k dlouhému přemýšlení. Zvláštní zážitek je navíc podán skrze malebné a vizuálně originální obrazy prosluněných zákoutí starého města, pracujícími často vzhledem k odlišnému vztahu k běžnému vnímání s evokací a prostorem mimo rám. Imagine je bezesporu jedním z nejoriginálnějších evropských počinů minulého roku, i když jeho odlišnost a tempo občas nutí k trpělivosti a notnému vnitřnímu zklidnění. Pak v některých scénách poodkrývajících skryté dimenze našeho světa neuslyšíte ani svůj údivem zatajený dech...

Jako pro malýho kluka pro mě byla modlou celovečerní verze z roku 1993, která mě nepřestávala mrazivě fascinovat. Seriálová verze mi naopak celé dětství unikala - nejspíš proto, že byla černobílá, televizní a že tam hráli dospělí herci. Až nyní jsem se rozhodl rest napravit a pustit si všechny díly. Zážitek byl sice poněkud uhlazenější a méně morbidní, ale na druhou stranu, seriál se může pochlubit unikátní atmosférou ateliérových stínoher a až expresionistických vizuálních náznaků a hlavně kvalitnějším hereckým i typovým obsazením hlavních postav. Zpočátku sice je trochu statičtější, s kolísavým tempem a minimem akce, ale od pátého dílu se Bočanovi podařilo dosáhnout působivého tahu na branku a velmi dobře dávkovat napětí a plnohodnotně rozvíjet dějové situace. Především epizody z vontské války, Tleskačova deníku a honu na Široka jsou na televizní produkci až nezvykle dynamické a vynikají na pozadí klaustrofobických ateliérových scén. Kultovní předloha se tak dočkala poctivého i vynalézavého zpracování s trvalou hodnotou, které oproti filmové verzi lépe odpovídá duchu předlohy (včetně mírné naivity a úsměvnosti) a méně sází na efektní pojetí a nadsazené dramatizování. To však neznamená, že bych výrazněji přehodnotil Kotkovu verzi z roku 1993, jež je pro mě stále povedenou adaptací přizpůsobenou modernějšímu a trochu odrostlejšímu divákovi i výraznějšímu tempu nutnému pro celovečerní stopáž.

Látka na hutné psychologické drama s dětskými hrdiny - výsledek: k uzoufání neoriginální rodinná selanka odehrávající se v idylickém prostředí, s postavami bez poskvrnky na duši. Vyřešit útržkovitě podaný konflikt mezi adepty na adopci deus ex machinou v podobě pádu jednoho z chlapců do rozbouřeného moře je vskutku ryzí ukázkou scenáristické nemohoucnosti, což ještě korunuje halucinogenní vize matičky boží. Pár momentů dokáže zaujmout úsměvnou poezií, například velmi "horká" zpověď v autě, ale většinou se vrší jen jedno povrchní klišé za druhým (a ten černý kůň lovící ryby už je skutečně daleko za čárou). Za druhý klad lze považovat i uměřený výkon Daniela Radcliffea, který již zde dokázal, že Harry Potter jeho hereckou kariéru jen tak nepohřbí.

Zdeněk Tyc je nevyzpytatelný - občas šlápne bolestně vedle (UŽ, El paso), občas se mu podaří zabodovat (Vojtěch, řečený sirotek, Smradi). Jako nikdy je naštěstí druhý ze případů. Díky pozoruhodnému scénáři Markéty Bidlasové se podařilo vytvořit přirozeně se rozvíjející vztahové drama, které má daleko k srdceryvným konstrukcím a zaměřuje se na mnohostranné vykreslení zvláštního vesmíru kolem umírajícího malíře, jenž se s kreativního člověka stává jakousi černou dírou vysávající život ze svého bezprostředního okolí. Naštěstí tradiční ženské spiklenectví a sounáležitost jsou natolik silné, že v magickém venkovském domě nadále vládne kontinuita a vyrovnaná atmosféra, kterou nedokáží zlomit ani občasné záchvaty slabosti, nedorozumění a hořkost z nenaplněného života. Především vykreslení starého venkovského domu plného nevšedních obrazů, soch, starých kusů nábytku a tajuplných zákoutí dodává dramatu silnou atmosféru i punc originality, zvláště když dané prostředí vyvolává až iracionální okamžiky povznášející značně evokativní vyprávění. Díky naprosto vyrovnaným hereckým výkonům v čele s Petrou Špalkovou a Taťánou Medveckou ani občasná dialogová či motivická zaškobrtnutí ani tolik nezabolí (například trochu zbytečný motiv nemožného citového prožitku u postavy mladé dívky, vrcholící příliš explicitním písňovým doprovodem) a právě díky nasazení všech zúčastněných se podařilo plně a hlavně uvěřitelně dotvořit sjednotit složitou strukturu náznaků a na sobě nezávislých momentů. Myslím, že zejména v ženských kategoriích bude při letošním udílení cen poměrně jasno.