pan Hnědý

Dotek avantgardní performance, skrz střih prolíná temná hudba a obraz do vyšších sfér, do vnímání podvědomí, která mě stále dokáže odrovnat.

Probuďte mě, až přijde dokonalejší tvůrce současné avantgardní optiky, kterou zde tvoří Paul Clipson. Hypnosis Display zachytává všechny prvky nastolené z vlastní tvůrčí perspektivy, nitra, detailních záběrů života, prostoru a jiného světa. Detail ruční kamery na filmovém páse zachycuje lucidní snění a přechodu v něm. Prostorem divák vstupuje od první minuty filmu, je uchvácen všemi detaily těla (očí, prstů, vlasů a pohledu na krásu světa), vody a odlesky slunečních paprsků, které naráží pouhým plynutím, doteku Vesmíru a zobrazení jiné dimenze, funkčnosti slunce a záběrů západu a východu, odrazu slunce z oken, hladiny vody, nebo přes rostliny a živých organismů, světel vlaků, budov a města přes slow-motion záběrů, až po speed-motion deformaci obrazu - ty Clipson zachytává na Super8 kameru dokonale. 16mm pásku zachytává maličkosti každého předmětu, který prolíná přes sebe, který vyvolává u lidí kolem mě spousty pozitivních, ale i negativních reakcí. Je fascinující jaký má Clipson dotek při interakci mezi obrazem a divákem, který produkuje. Pohlcující zvuková stopa Liz Harris (Grouper) a její ambient hudební doprovod podkresluje každou vteřinu na plátně a vtahuje stále pod kůži. Clipsonovi filmy překonávají experimentální standarty od dob Brakhage, Tscherkassky, Kren, Arnold, nebo Girardet. Estetika, snovost, performance života. Film, který chci aby viděli všichni, ale zároveň nikdo a pouze moje vlastní vnitřní vnímání.

Přijde okamžik, kdy čas nebude mít smysl. Krásný dokument o černých dírách a časoprostoru, přesně, jako to miluju v Interstellar. Závěrečná věta se mě dotýká: "Zázračné lze nalézt ve všem, dokonce i v temnotě a v tichu... A bez ohledu na vše, hledej v sobě soulad se vším" - Helen Keller.

Čím méně toho víme, tím méně toho zapomeneme. Kdo zažil trojúhelníkový vztah, každá maličkost vám bude splývat v myšlenkách a melancholických vzpomínkách. Srdce má milión míst na zážitky, osoby, touhy, sny, naplnění, ale na lásku musí být jen jedno.

Experimentální, až snově nadčasový, myšlenkový, dvojsmyslný dílo, který nelze hodnotit jako film, protože Persona je nadfilm. Jsou filmy a potom je Persona - na vrcholku optiky, kterou kinematografie zaznamenává v nejvyšším měřítku. Bergman překonává limity režie, práci s hercem, divákem, obrazem a dějovými smyčky. Bibi Andersson fenomenální, Liv Ullmann sexy, Bergman nadpozemský. Nadčasové dílo nad hranicí představivosti. P.s. 2021 stále průzračně emocionální prostor nitra.

Film, ve kterém jsou slova pouze dozvuky obrazů.

Název, který mám ve svém nitru. Režisér J. Rosales v představivosti, kterou vkládá skvěle do filmové optiky. Pravá festivalovka.

Terrence Malick obnažuje své nitro a vtáhne svou představivost na plátno. O životě, lásce, pohledu na svět, krásy těla, úsměvu, smutku, samoty, blaženosti a utrpení. O vztahu, zrodu a smrti. Symfonie obrazů, momentů ze života a evolučních záběrů. Bohužel bez příběhu a ostrého námětu. Spíše fotografická galerie, než film.

Temná stopa rozhraní filmové optiky, bez myšlenky na světlo. Grandrieux tvoří nadále slowmotion záběr surrealismu, který sahá mimo vnímání běžného filmového postupu. Psychické vnímání jeho světa není vůbec příjemné, jeho divák ale zůstane opět v hypnóze. Nedá se zapomenout na osobní setkání s tímhle člověkem. Skutečný umělec, který nepotřebuje masu osazenstva, vyumělkované tváře mainstreamu, běžné filmové postupy. Tohle je na rozhraní filmového pásu, kde se rozděluje běžný filmový fanoušek. Tady nesahá ani oko festivalového diváka. Někdy příště o půlnoci pane Grandrieux, v sále, s minimem lidí, se zvukem, ve tmě, v jiném světě. PH.

Na něco se zapomenout nedá.