pan Hnědý

Fliegauf s Lovasim drží diváka v hypnóze celý snímek. Jejich kontinuální záběry a podmanivý zvuk jde pod kůži. Dotyk Pörgés, noční odstín Grandrieuxeho White Epilepsy - nejlepší Benedek od 2005. [Film Europe, Bratislava 2016]

Pěkný experimentál. Netradičně z našich vod. Těžko uchopitelné. Jakmile běžný divák nejde naproti, nemá šanci se dostat hluboko dovnitř. Catherine Jourdan nádherná. Viz. Dionysos.

Tohle je Alshaibi, který mě odrovnává. Po Runaway jde o další vizuální sílu, která zasluhuje velké plátno a první řadu. Pokaždé, když vidím Alshaibiho vrchol Runaway, jsem obrazově i sonicky v orgasmu - když Hold My Scissors, tak cítím katarzi.

Deformace podvědomí.

Na podobný trans jsem čekal od geniálního exploitation snímku TCSM 1974 od Tobe Hoopera. Zatímco Hooper ostrou žiletkou exploatace divákovi rozřezává psychiku, JV Bebber všechnu tu krutost zobrazuje přímo, bez milosti. A to v podání totálního masakru. Špína, filtry béčkové vzhledu s áčkovým rozměrem, panika, strach, děs, výkřik.

Ve 2001: A Space Odyssey a Interstellar jsem se dotkl hvězd a proplouval v čase, ve Vetřelci mě pronásledoval slizký xenomorf ve vražedném úmyslu s nulovou šanci na přežití, v The Martian se neprobouzí po desítkách let Ripleyová ve stázové komoře, ale přichází Astronaut Mark Watney a já se dotkl rudého písku na Marse a stále mě dusí atmosféra Vesmíru. Scottova geniální atmosféra, technická práce od 1982 se stává v dnešním Hollywoodu nádechem k návratu ke starším klasikám. Matt Damon žije v kůži Marka Watneye. Fascinuje mě Vesmír a jeho nekonečnost, cesta v něm, myšlenky času a prostoru. The Martian je další vysněný snímek od 2001: A Space Odyssey a Interstellar. ____ V roce 2017 jsem v očekávání.

Trierova Melancholie mě odrovnala více, přesto jde o delikátně vybudovanou atmosféru, která vtahuje čím dál silněji.

Černota, temnota, která divákovi dýchá na záda. Mrazivo pulzující, pod kůži vtahující. Už stačilo komerčních (Wanovských) haunted house-ových řemesel za velké prachy se stejným námětem, herci a filmovým postupem, který už nemůže diváka překvapit. Robert Eggers netáhne s moderní vlnou strašení a lekaček. Buduje napětí, nechává diváka vyčkávat na správný moment, jeho atmosféra jde pod kůži, tichý hlas d'ábla odrovnává, nejistota a vztahy postav vtahující a nepředvidatelný. Depresivní sousto. Společně s The Visit horor roku.

Meditation journey into space.

Dardenneovsky vtažené do absolutního maxima. Rosettou poprvé odrovnali festival Cannes a od té doby jsou vždycky vrcholem. Jejich optika patří mezi evropskou špičku. A Rosetta vtahuje diváka do příběhu autentickým příběhem, který nátlakově odrovnává v plném rozsahu.