VanTom

Lehce výstřední geniální detektiv a jeho policejní tým versus partička mazaných podfukářů na kurzu za pomstou. Brilantní lupičské plány zde jen rámují hru "tygra a psa", která v chytrém scénáři směřuje do nevyhnutelného "konfrontačně-smířlivého" finále. Ještěže stojí spíš na kriminalistické práci, s akcí (resp. pár akčními honičkami) si režisér zrovna netyká. Lepší 3*.

Takhle nezvládnutou a nezajímavou AAA detektivku aby divák pohledal. Elitní (ožrala a nespavec) detektiv pátrá po úchylovi, co porcuje "matky, které nevědí, kdo je otcem jejich dítěte" (+/-) a staví přitom sněhuláky (kterých si ovšem nikdo moc nevšímá). Jo a z nějakého kosmického důvodu je to mezi nimi osobní, od půlky přestříhané tak, že to nedává základní smysl a finální likvidaci zlosyna jsem se musel zasmát. Nicméně mrazivou atmosféru hezké obrázky zasněženého severu navodit dokázaly.

11letému venkovskému Klukovi se z vězení navrací zidealizovaný otec - jenže po prvotní radosti a vzhlížení se čím dál jasněji ukazuje, že namísto chlapského vzoru jde jen o zkrachovalého nedospělého tlučhubu a budižkničemu. Skvělý Waititi (herec + režisér) hravě zvládá jak podvratně rozesmát, tak přirozeně nahlédnout do důvěřivé dětské duše.

Stejně by mě zajímalo, nakolik se přes vehementní ujišťování studovaný případ doopravdy drží skutečnosti. Působivost civilního, možná zjednodušeně naivního zaznamenání jedné z prvních (počátek 50. let) seriózních psychiatrických diagnóz mnohočetné identity u mladé ženy samozřejmě stojí a padá s vynikajícím, "nepřepáleným" výkonem půvabné Joanne Woodwardové.

Poloabstraktní vířivý rej tvarů a barev nás unáší do snů až k milostnému spojení muže a ženy. Umělecká inspirace arabskou klasikou podněcuje výtvarnou experimentálnost (od černobílé tužky přes akvarelovou malbu k počítačové animaci) a neohraničenou fantazii, nádherně animovanou do taktů Newmanovy symfonie.

Ani po zesnutí nenáviděné despotivní matky nečeká její dcery v rodném domě nic dobrého - jaká tajemství či (záhrobní?) obyvatele nadále skrývá? Malý jednoduchý horor není napsán ani zrežírován vůbec zle, odhalování i původ strašení dávají celkem smysl a párkrát jsem se pěkně leknul.

Z dámské stránky nahlížená vyprázdněnost, rutina - a opomíjená samozřejmost - manželského soužití hraničí až s poblázněnou krizí středního věku, když si nespokojená žena nastěhuje do domu mladičkou striptérku (a prostitutku). Téměř dokumentárně bezprostřední "indie" vztahovka dospělých lidí se sice chvilkami plácá na místě, ale krom jiskřivého sexuálního pnutí to vynahrazuje velkým vtipem, přirozeností a trefnou odpozorovaností (malo)životních situací. Čemuž napomáhají (ne)obyčejně autentické výkony herců. 70%

Sci-fi město budoucnosti možná svými létajícími auty připomene Pátý element, ovšem v mizerné grafice 2. PlayStationu se jeho kulisou příliš kochat nebudete. S mohutnějšími hřeby do rakve však přispěchají plytký komiksový děj, totálně jednorozměrní "metro-cool" hrdinové s plakátově instantními city, a zejména prasácky nastříhané, létáním a efekty naspídované souboje. Poznámka v závěrečných titulcích, že tato chujovina nemá nic společného s hrou Tekken, mi rozsvítila, protože ano, klidně by po pár změnách mít mohla. [Přestože teď uvažuji o 1 hvězdičce, po prvním zhlédnutí jsem překvapivě dal 3.]

Podvědomě, nedefinovatelně podivný pár žije v tajemně podivném domě a (k Jeho potěše a matčině nelibosti) se k němu vtírají vlezlí, soukromí nerespektující, podivní lidé. Přičemž přívlastek podivný můžeme zaměnit za výjimečný či (podezřele) normální a stále budeme na svém. Dokonale promyšlený a samozřejmě i realizovaný zneklidňující horor (? - ne, mnohem víc) skvěle stupňuje psychologickou tíseň z podivných náznaků, výjevů a pocitů, famózně zahraných Bardemem a především Lawrenceovou, která (v polodetailu) nesleze z plátna. Avšak hlavně ke konci, kdy už musí být aranžované PODOBENSTVÍ jasné úplně každému, zavání dílo čirým Aronofskyho manýrismem.

Námět s kouzelnou hrou Jumanji zcela záměrně konstruuje příběh jako přehlídku všemožných pralesních atrakcí, které ve své době atakovaly stropy trikových možností. Dnes již viditelně digitální (či vypelichaná animatronická) zvířena pobíhající po domě a městě neohromí, nicméně ani neznechutí (mnohé efekty vypadají stále výborně). To se na druhou stranu nejednou povede nadměrné přeplácanosti, infantilnosti a šablonovitosti.