VanTom

Herecké výkony lehce bohémského manželského páru strhly, zejména díky nim podal film tápání rozdvojené duše ve špatném těle – zmatené pocity nejisté sexuální identity – pochopitelně a nevtíravě. Nicméně nešlo později přehlédnout, nakolik obrousil ostré hrany vnější kontroverze, jen aby zůstal pozitivně nekonfliktní a konvenčně líbivý.

Pátrání vysokého diplomata v Africe, proč zemřela jeho angažovaná žena (a že to rozhodně nebyla autonehoda), rozkrývá machinace s léky nadnárodní farmaceutické společnosti ukazující až na vysoká místa politiky. Čili souboj s větrnými mlýny, který nelze vyhrát. Pro značnou nahuštěnost odhalovaných spletitých nitek nijak zvlášť nechytne po emoční stránce (čemuž nepomáhá ani uměle autentická, nervně roztřesená kamera), zato po té dramatické samo o sobě udrží pozornost až do konce (i když ty dva pokusy o jakési akční scény vyznějí zcela nepatřičně). 7/10

Sympatický revenge pokus v mantinelech vytýčených Johnem Wickem (plus Zastav a nepřežiješ) táhne jak stylově jakuzácké tokijské zasazení, tak zavile nekompromisní, zakrvácená Mary Elizabeth Winstead. Rezervy v akci nejdou na vrub jí, ale víc snaživé než schopné režii a nikterak výlučné choreografii. No a protože pomsta podle scénáristických pouček ze začátečnického kurzu nemůže nikdy být jednoduchá a přímočará, tak zásadní zvrat (kdo?) s jistotou odhadnete hned ze začátku. Nadhodnocené 4*

Působivý dokument s nezřídka dechberoucími záběry na nic nečekal a rovnou se vrhl do extrémního výstupu na horu Meru, až vybudil naději, že opravdu bude jen a jen o náročném zdolávání nelidských podmínek se všemi (technickými) aspekty horolezectví. Asi ale mohu prozradit, že první expedice vrcholku nedosáhla, takže se poté už standardně zaměřil na osobnosti, hnací motivy a pohnutě bohaté osudy ústřední trojice i jim nejbližších (mluvících hlav).

Milá romantická linka s "ošklivým káčátkem" Julií Roberts drží v rámci své škatulky vyšší standard, zatímco satira rozmarných hollywoodských hvězd (režisérů, producentů, novinářů) si vylamuje zuby na tuctovém stereotypu, zvýrazněném ještě (lascivní) situační komikou. Korunu tomu nasazuje křečovitě umělé finále s promítáním "opravdového" filmu a potleskem vestoje (plus s vtípky o délce penisu).

Variace klasické historky o tajemném strašidelném domě na předměstí se sice nepodbízí nejmenším divákům (jinými slovy, přišla mi pro ně docela strašidelná), jenže těm dospělejším (natož dospělým) zase nemá moc co nabídnout. K tomu zúčastněné postavy více či méně otravují, za všechny hloupý nemotorný nevtipný kámoš Buřt. Líbila se mi ale CGI animace, lehce trhaným stylem (záměrně?) vzdáleně připomínající stop-motion loutky.

Těžký sentiment v upřímném japonském podání rozehřeje i nejedno cynické středoevropské srdíčko. Sotva dospělá dívka, vychovaná jako bezduchý válečný nástroj na zabíjení (není však specifikováno, co ji činí tak zkázonosnou a nepřekonatelnou, o „robotku“ se nejedná), se po nastolení příměří začne živit jako automatická zapisovatelka (formuluje a píše dopisy pro zákazníky, kteří jinak nedokážou vyjádřit své emoce či překonat traumata), čímž se sama pokouší pochopit nejenom lidské city, ale i význam slov „Miluji tě.“ Ách! Když už hranici vtíravé dojímavosti až kýčovitého melodramatu překročí, pomocné „nemechanické“ ruce vždy spolehlivě podají nádherná výtvarná stránka, skvostná animace i líbezná hudba.

Hodně témat, z nichž ambiciózní plán expanze Peaky Blinders do Londýna nejvíc kolidoval s pomstou / atentátem záštiplného inspektora Campbella (Sam Neill – dostal, co zasloužil, neřád), na pouhých šest epizod zapříčinilo, jako by druhá sezóna skončila dřív, než pořádně začala. Ovšem tvrdý respekt (a styl) si vykutálená rodinka Shelbyovic držela pevně a nesmlouvavě.

Partička vychytralých lupičů-kamarádů (banky a transporty peněz) mi možná trochu připomněla adrenalinové šílence z Bodu zlomu, realistickou přízemností prostředí a intenzitou přestřelek naopak dala vzpomenout na Nelítostný souboj (inteligentní agent FBI jim v patách si svůj plat do pětníku zasloužil). K takové vytříbené "kriminální" společnosti se Affleckovo Město přidružilo suverénně nejen brilantním scénářem (s pěkně rozehranou romantickou linkou) či obsazením, ale i téměř nezaváhající režií. [Po druhém zhlédnutí zvedám na max.]

Po thajsku atmosférické napínání s intenzivní hudbou se celkem vleče, ovšem zvrácený pokoj viděný za (červí) dírou ve zdi v domě podezřele se chovajících prarodičů, o kterých matka nikdy ani nemluvila, jitří zvědavost dvojice sourozenců i diváka. Jenom ta digitální krev zvracející, deformovaná modrá(?) holčička občas namísto strachu vyvolá spíš nechtěné pozdvihnutí obočí a vedlejší odbočky (kapitánka roztleskávaček, potrestání viníka autonehody) pak nepřinášejí vůbec nic, pouze natahují.