VanTom

Nástinem děje zcela běžná romantická komedie se vymaňuje alespoň formálně – vedlejší figurky víceméně neexistují a posloucháme jen a pouze rozhovory ústřední dvojice citových "vyprahlíků" na jejich cestě od opovržlivého nesnášení k srdečné náklonnosti. Ty obsáhlé konverzace v mechanicky střídaných kulisách sice občas působily strojeně a Winona zejména zpočátku rušivě přehrávala, nicméně jejich trefný cynismus a nevybíravé komenty pobavily a herci k sobě sedli. Lepší 3*

Od blahosklonně vysmívaného a pohrdaného slaďáku, nekriticky oblíbeného mojí mamkou, až k nostalgické klasice ze starých nevinných časů (ve filmu začátek 60. let, pro mě 90.), natolik se u mne proměnilo vnímání Hříšného tance. Těžko se drží odstup, když tuto romantickou pohádku s vynikajícím soundtrackem znáte skoro nazpaměť. „Baby nebude sedět v koutě!“ a mně u závěrečného tance (a oscarové písně) naskakuje husina, bez přehánění.

Snažení schopného (zatím zdaleka ne všeho), jenže neuznaného a "z ruky do huby" se pachtícího právníka Jimmyho McGilla, bývalého podvodníčka, sekat latinu… se nevyplácí. Seriál začíná pozvolna, bez jasně nalinkovaného případu či dramatického oblouku, nicméně pod kůži hlavní postavy se záhy dostává a její plastický charakter vybarvuje všemi možnými odstíny – nejen šedi, celého spektra. Na nevídané plnohodnotnosti svého mnohomluvného hrdiny má samozřejmě – kromě propracovaného scénáře – lví podíl zapálený Bob Odenkirk.

Uslzené (romantické) melodrama v závěru sedne Spielbergovi přeci jenom lépe, než pohádková situační komedie z letištní haly. Jenže nemá na čem stavět, Hanksův zmatený, dobrácký moula-pantáta se zpočátku chová spíše na ústav (minimálně dokud se nenaučí anglicky) a vedlejší rezidentní figurky se kolem něj bez hloubky míhají v nicneříkajících epizodkách.

Druhá část se na akci soustřeďuje ještě méně než jednička (líbilo se mi, jak už mladý Danny bezvýhradně dodržuje nekonfliktní podstatu karate). Matka i přítelkyně jsou tedy neelegantně uklizeny (čekají v restauraci :)) a přátelská dvojice učitel+žák odlétá na Okinawu, kde pozvolna nasává exotiku Miyagiho rodné vesničky, krásu tamní dívky (resp. dávné lásky) a výletním tempem směřuje k vynucenému finálnímu souboji "na život a na smrt" (jako by tomu někdo věřil), který jen zbytečně a nijak efektně dořešuje sice dávné křivdy odnášející, jinak spíše trapný tajfun.

Atraktivní námět se na (do) videohry podíval z nevšedního úhlu – zevnitř. Ovšem příběh sebe-si-uvědomujícího Chlápka (přesně padnoucí Ryan) v open world online střílečce svěžest postupně spíše ztrácel a ke konci už přešaltoval vyloženě na rodinnou "hollywoodskou logiku" vystavěnou z otřepaných klišé (jako sledování přímého přenosu boje NPC za svobodu diváky zadržujícími dech po celém světě či nejefektivnější možný způsob vypínání serverů, tzn. sekyrou). Zábavné 3 *

No nevím. K improvizovaným dialogům, potenciálním vztahovým víceúhelníkům a jízlivě inteligentním (vtipným!) poznámkám se mi seriózní případ "vraždy odvedle" moc nehodil, neustále jsem čekal podvratnou, klamnou šarádu. V jakýchkoliv žánrových situacích mi totiž Woodyho, potažmo Dianino neurotické přehrávání a překotné mluvení přišlo nejen nepatřičné, ale bezmála nesnesitelné.

Postupně se mi do mysli vkrádaly pochybnosti, zda autoři toto stylizované motorkářské béčko v (glam) rockovém rytmu nemysleli nakonec vážně. Mně totiž přišlo jako přepálená skoro (postapo-pohádka) parodie, kde drsní bezrozměrní hrdinové cedili opovržlivé jednovětné hlášky a měli všechno na háku. Jenom jim jaksi (tvůrcům i postavám) unikala nadsázka – a samotná akce také nebyla nic moc.

Stejně jako hlavní hrdinka (v jinak výborném podání Kirsten Dunst) střídavě neví, jestli pofidérní systém distribučního podnikání FAM odhalit, zevnitř zničit nebo využít k vlastnímu prospěchu, lavíruje seriál nekonzistentně mezi sociálním dramatem ovdovělé mladé matky, satirou oblbujících motivačních proslovů a kritikou podvodného pyramidového byznysu. Dlouho se motá dokola a celkem tak nějak spěšně a divně skončí (i když vrátka ke 2. sérii si pootevírá), takže stačilo.

Druhá sezóna postrádá silné ústřední téma, spíš dojíždí ta z minule (covidová pandemie teprve začíná hrozit) a "telenovelově" rozvádí postavy. Tudíž nespolehlivá primadona Alex hystericky řeší vycházející knihu a teď-už-taky primadona Bradley zase svůj lesbický vztah. A co je samozřejmě další problém, scénáristé naprosto naplňují soudobou společenskou objednávku ohledně rasové a genderové (útočné) rovnoprávnosti; ano, občas poukáží na určitou absurditu, jenom aby pak udělali (a nahlas vyřknuli) to, co je korektně "správné" – aneb druh bílého muže už tady nevládne.