mchnk

Za násilí v této zemi necítí zodpovědnost nikdo...kdo zabil jednou, zabije i podruhé.... Vynikajícím způsobem odvyprávěný a nádhernou hudbou doprovázený melancholický příběh dvou žen, jež (ne)dobrovolně opustily své dosavadní životy a jsou nuceny hledat další cestu. Času ale moc není, stejně jako možností, přišla chvíle, kdy jsou na tom obě stejně a dostávají se do životně nebezpečné smyčky, jež se velmi rychle stahuje. Přesto všechno dokáží samy sobě otevřít svá srdce i odkrýt skryté jizvy na těle a duši...berou své životy pevně do rukou, osvobozují jedna druhou a pokračují dál, i když se to ještě včera zdálo nemožné. Silný, otevřený závěr plný životní energie, dotahuje toto, pro mě již několikáté, výborně zahrané balkánské drama do dokonalosti. A i v tomto případě si rád připomenu svou velkou oblibu debutů. [Filmový klub Citadela - Litvínov]

Syrová surovost. Nekompromisní, stále se stupňující, završená způsobem, jenž přímo vyzývá k použití všem dobře známé zkratky složené ze tří písmen a otazníku. Ano, závěr neuvěřitelný, nebo spíše stejný, jako celý film a přesto realita současné Ukrajiny, kdo tohle všechno může popřít? Zřejmě nikdo, v těchto končinách a u jistých skupin, naprostý standart žití. Přežívat a současně se snažit od všeho utéct, ať máš hendikep či nikoliv. Zpracování je jedinečné, režisér staví diváka do role toho, kdo neslyší ve světě hluchoněmých. Nerozumí, musí pouze dedukovat, snažit se chápat po svém, výsledek? Diváci se nudí, naštěstí ne všichni. Nicméně když porovnám české či slovenské snahy o drsná novodobá sociální dramata, podrbu se jen směšně na hlavě a půjdu raději přemýšlet za roh. Tohle drama můj krevní tlak chvílemi snižovalo opravdu velmi nepříjemně (děkuji darkrobyk za osvěžení pojmu andělíčkářka...neskutečné drsné...přitom nenucené). Přese všechno mi, dle mého zbytečná, délka filmu vadila a bránila tak v dokonalém prožitku.

Nadprůměrně milý film, velmi pozitivní, plný krásných úsměvů, velmi sympatických osob a dokonale podbarven nádhernou hudbou. Excelentně zrežírovaný, otevírající spoustu témat. Rodinných, sociálních i společenských. Vše v jedinečném japonském stylu. Japonské obřady, stolování, úcta, morálka i spravedlivá zášť. Z dálného východu k nám přichází další silně inspirativní "návod na život".

WoW, další holywoodský nářez. Bum, střih, bum, střih, prásk, střih, prásk, střih, prásk, prásk, bum. Jo, taky nestoudně primitivní příběh, zkopírovaný přes tisíckrát omílanou zámořskou šablonu a klasicky směšné umělé emoce natlačené v posledních možných chvílích, aby se neřeklo a nakonec ještě super prásk a...super bum! Prostě 163. nejoblíbenější film na českém filmovém webu.

Také jsem čekal víc, možná ani nedokážu popsat, co jsem se vlastně chtěl dozvědět, nicméně velké očekávání něčeho zásadního, tedy prvního, českého dokumentu o geniálním hudebním dramaturgovi, zcela naplněno nebylo. Prostá rekapitulace a rozhovory plné informací, které již zazněly jinde, píši tedy jen o česko-slovenských vodách, info o silném obdivu v zahraničí byla pro mne novinka, rozdíl je jen ve stáří a tedy i vizáži mistrů Herze a Švankmajera. Nicméně jak my, nadšenci a doživotní otroci Liškotónů, říkáme, nemusí pršet, jen když kape. Rozhodně žádný průšvih, lze v tom cítit i důstojnost a ty desky u těch zápaďáků? Nádhera a těžká závist.

Další Kaurismäkiho "němý" film a další antihrdina z prachobyčejného světa stereotypu v zašedlém vězení s popraskanými zdmi, které při dobré vůli lze nazývat domovem. K životu pokorná, skromná, tichá, ale přesto neobyčejně vnímavá a napohled jemná duše jménem Iris, se po dlouhá léta dokázala s tímto světem spokojit, ovšem každá žena má své potřeby a touhy. Někdy je vše snadné, nicméně životní cesta našeho děvčete ze sirkárny je trnitá i bolestivá - Vzpomínky jsou jak promoklý plášť, který tíží...jak si jen mohla? Excelentní směsice žánrů, stejně laděné herectví, jemuž bez diskuze vévodí Kati Outinen a vše završeno velmi silným závěrem. Režisérův osobitý styl mě i potřetí ohromě bavil, stejně tak i finský hudební folklór.

Daleko zajímavější, než samotný krimi příběh na jedno použití, je skvělá hudba Martina Kratochvíla.

Chvílemi milý "vánoční" film s Pythonovským absurdním humorem, plný vynikajících detailů, silně romantický, společně se Samem prožíváme jeho cestu za vysněnou životní láskou, o chvilku později ovšem nepříjemně zlý, skličující, zobrazující marnost lidského snažení, boje, snění...bytí. Poklidně se nechat spoutat byrokratickým terorismem i jeho představou reality a žít v blažené nevědomosti, netoužíme snad každý přesně po tomhle způsobu života? Ale vždyť tak žiješ! La la la la la la la laaaa. [Filmový klub Citadela - Litvínov].

Silný příběh, nabádající k souznění s přírodou i k přirozené humanitě. To vše v krásné krajině a nádherně sehrané. Zvlášť Jarmila Beránková v roli malé Pepičky mne očarovala. Odvážná režie, využívající i snové reality a skvělé němé scény podpořené jen hudbou.

Tři ženy z různých společenských vrstev, s odlišnými pohledy na život, ovšem s jednou společnou touhou. Po muži. Naděje radost, smutek, ale i závist...snad i nenávist provází jejich každodenní životy, které v těchto dnech dostávají zásadní podobu. Všechny tři jsou rozhodnuté naplnit své touhy. Velmi slušné dialogy, práce s kamerou i celkově skvělé pojetí této krátké, ovšem kvalitní povídky potvrzuje nadprůměrnost slovenských TV filmů i v letech osmdesátých. Vše podpořeno krásnou hudbou a výborným herectvím, ve kterém vedle slovenských protagonistek exceluje i naše okouzlující Martička, jež sice nechala svůj hlas na Barrandově, nicméně neopomenula si s sebou vzít svůj přirozený, vždy silný šarm.