blitzer

Shooting Dogs je celkem syrově a bez příkras natočený film, který nutí k zamyšlení. Mám trochu pocit, že si západní divák "vystačí" s filmy o Holocaustu, a genocidy odehrávající se za hranicemi Evropy ho až tak nezajímají. Proto si myslím, že je důležité točit filmy jako je tento. Dobře to vystihla postava novinářky, která prohlásila něco v tomto smyslu: "Při reportážích o masakrech v Bosně jsem každou mrtvou ženu obrečela, ale tady je to jiné. Tam mi každá mrtvá žena připomínala mou matku, protože byla bílá". Trochu cynické, smutné, ale asi pravdivé. Jinak souhlasím s komentářem uživatele Enšpígl.

Mise je kus poctivé filmařiny ze staré školy, při jejímž sledování máte pocit, že natáčení musela být docela dřina. Takové filmy se v posledních letech snad téměř netočí (výjimkou je možná loňský Revenant). Bez moderních digitálních efektů, byť mohou být sebedokonalejší, zkrátka vypadá vše opravdověji. Měl jsem skutečně pocit, jako by se filmaři přenesli do 18. století a zachytili aktuální události ve vší syrovosti. Právě silný příběh s jímavým vyústěním je velkou devizou Joffého filmu. V neposlední řadě musím vyzdvihnout Morriconeho hudbu. Vlastně mi přišlo, že šlo o variaci na jeho westernovou tvorbu, kterou pomocí lokálních hudebních nástrojů (píšťaly) zabalil do indiánského hávu. Vtipné a funkční řešení. Ústřední motiv je nádherný a přišel mi hrozně povědomý.

Skvělý životopisný dokument, nejen po obsahové stránce, ale i obrazové (o té hudební se ani zmiňovat nemusím). Moc se mi líbil například nápad doplnit zvukovou stopu animací zobrazující pravděpodobný děj. Taky musím ocenit, že se dokument striktně držel časové osy - od Kurtova dětství, přes školní léta, začátek kapely, vztah s Courtney, až po jeho poslední dny - bylo to v příjemném protikladu k absolutně neuspořádanému životu páně Cobaina. Na několika místech se mi vybavil film Doors, protože mi přišlo, že Kurt byl stižen stejnou hudební genialitou a naprostou duševní rozervaností zároveň jako Jim Morrison. Však se taky oba dožili stejného věku. Pozorovat některé záběry z Cobainova soukromí bylo dost depresivní. Jinými slovy, dokument dokázal přiblížit pocity ústřední postavy velmi autenticky.

Krásný, lidský film, který pochopitelně těží hlavně z jedinečného životního osudu profesora Hawkinga. Myslím, že by se filmu musel ujmout opravdový břídil, aby se nepodařilo tento dojemný příběh převést na plátno. V tom to měli tvůrci trochu zjednodušené. Na druhou stranu mohl vzniknout vyloženě sentimentální kýč, což se naštěstí nestalo. Na scénáři bylo docela znát, že je film adaptací knihy paní Hawkingové, neb se děj kolem ní točí v nemenší míře, než kolem samotného hlavního hrdiny. Toho zahrál Eddie Redmayne opravdu skvěle a myslím, že Oskar je v tomto případě v dobrých rukách. Jediné, co bych mohl vytknout, je místy pomalejší tempo, kdy má člověk trochu tendenci se koukat na hodinky. Celkově solidní 4*.

Další ze skvělých dokumentárních pořadů Václava Cílka, který je zde díky geologickému základu seriálu jako ryba ve vodě. Oproti některým jiným cílkovinám se mi právě líbilo, že zde je Cílek opravdu v roli odborníka - geologa, a nikoliv filozofujícího "rozumbrady" (což se mi začalo už trochu zajídat zejména u cyklu Bohové a mýty staré Evropy.) Jelikož jsem za poslední rok několik skalních měst prošel a něco málo si k tématu přečetl, byl mi Tajný život skal takový bližší. Všechny díly jsem zhlédl téměř najednou a Cílkovo zasvěcené povídání mě úplně pohltilo. Moc se mi líbilo, že seriál byl natáčen na mnoha polo-zapomenutých lokalitách, o nichž jsem nikdy neslyšel. Je vidět, že má pan Cílek naši republiku opravdu důkladně prochozenou. Taky musím ocenit doslova ilustrativní vysvětlování různých geologických jevů pomocí pouhé tužky a papíru. V dnešním přetechnizovaném světě to bylo vskutku osvěžující. Škoda, že dílů bylo jen deset, klidně bych uvítal druhou řadu :)

Na Wild jsem chtěl jít svého času dokonce do kina, protože mě zaujal motiv putování přírodou na vlastní pěst. Dobře, že to tehdy nevyšlo, film mě totiž docela zklamal. Čekal jsem spíš žánr survival, ale ten zde byl zastoupen jen velmi zlehounka. Ani očekávaných záběrů divoké severoamerické krajiny jsem se zase tolik nedočkal. Název Divočina tak asi spíše odkazuje hlavně na nezřízený život hlavní hrdinky a stav její duše před tím, než se vydala na cestu za poznáním svého vlastního nitra a znovuobjevením sama sebe (řečeno s patosem). Že jde o klišé, by ještě tolik nevadilo, kdyby bylo aslespoň dobře natočeno. Ten pocit jsem však neměl, a to zejména v samotném závěru, kdy prozření Cheryl jakoby spadne z nebe. Ani technicky mi to moc nesedlo, protože mě rozptylovalo neustálé přenášení děje do minulosti a ještě hlubší minulosti, mnohdy jen na pár vteřin. Smysl takového vteřinového flashbacku hledám marně... tedy pokud se nejednalo o nějaký bizarní vládní program na zvýšení zaměstnanosti filmových střihačů.

Knižní předlohu jsem zrovna nedávno četl, takže pro mě příběh malého prince nebyl neznámý. Líbilo se mi, že scénáristi pojali film tak, že Exupéryho knížku vložili do jiného příběhu a vlastně tak přetavili moudra v ní obsažená do světa hlavní hrdinky. I po formální stránce bylo toto pojetí skvělé, protože obě vrstvy filmu byly odděleny odlišným typem animace. Z postav mě nejvíc dostal plyšový lišáček, který byl roztomilý a vtipný zároveň. Příjemný byl i anglický dabing, zejména Jeff Bridges v roli letce byl skvělý. V neposlední řadě musím ocenit hudbu, která mi v občas připomínala motivy z československých filmů (a her:-)) pro pamětníky.

Velmi zajímavý pořad o architektuře, která nás obklopuje. Jeho průvodce si všímá toho, co oko běžného obyvatele města v dennodenním shonu nevnímá, a možná raději ani vnímat nechce. Většina míst a detailů, na které Gebrian poukazuje, tak nutí diváka k zamyšlení až před obrazovkou a – jak jsem se sám přesvědčil – teprve poté i v reálném prostředí. Je divácky pohodlné dávat mu za pravdu; krom toho se člověk nad mnohými nelogičnostmi často i (hořce) pousměje. Asi to není v možnostech tohoto pořadu, ale líbilo by se mi, kdyby byly prezentovány i reálně proveditelné návrhy na zlepšení zobrazované situace. Občas by tak bylo fajn, kdyby byl pohled Gebriana coby architekta doplněn pohledem ekonoma. Například v díle o Náměstí Jana Palacha Gebrian stučně zmíní, že existují návrhy na přestavbu tohoto veřejného prostoru a doplní, že i peníze na to by se našly. Asi našly, ale kde? V momentě, kdy veřejný dluh ČR dosahuje téměř 2 bilionů Kč, mi přijde trochu chucpe implicitně upírat zrak směrem k veřejným financím. Z cizího (našich daní) krev neteče, že. Propojení Gebrianova pohledu s něčím neotřelým v oblasti ekonomie veřejných statků by podle mého názoru diskusi o podobě veřejného prostoru velmi osvěžilo.

Původní filmy o Šíleném Maxovi mám moc rád – zejména dvojku považuji za esenciální postapo –, a proto jsem se na tuto novinku, přicházející po neuvěřitelných 30 letech od posledního Maxe, těšil. Prvně musím smeknout před Georgem MIllerem, že dokázal na úspěch původní série navázat. Stvořit ve věku 70 let takhle neuvěřitelně živelnou akční jízdou – klobouček dolů. Příběh je vpravdě jednoduchoučký, ale napínavý a atmosféra celého postapokalyptického univerza dává vzpomenout na takové žánrové pecky, jako je již zmiňovaný Mad Max 2 či Vodní svět. Souhlasím s některými komentáři, že hlavní postava je trochu upozaděna a film má vlastně dva hlavní hrdiny. To mi však vůbec nevadilo a aspoň se tím celkem elegantně rozšířily možnosti dalšího pokračování série. Celkově si myslím, že fanoušci žánru musí vrnět blahem. Oblíbená postava: šílený metalista v červeném :-)

[Obsahuje spoilery] Velmi zdařilé drama naturalisticky vykreslující život dvou osob v uzavřeném prostoru a jejich následný návrat do reality všedního dne. Film je tak vlastně rozdělen na dvě různé poloviny, přičemž se nedá říct, že by jedna z nich pokulhávala za tou druhou. Vrcholem filmu pro mě ale stejně byla scéna útěku, při níž jsem napětím ani nedutal.