Willy Kufalt

Rok 1983 v kinematografii mj. jako rok možná největších perel tanečního filmu? ...a za mě může být, tahle Carmen mě hodně nadchla, podobně jako již mnohem dříve (i opakovaně) viděná Tančírna, i když každý z těch dvou filmů mě zároveň dostal jinak. Pojmout adaptaci slavné opery, resp. baletu ve stylu série navazujících zákulisních zkoušek bylo velmi poutavé, všechny ty taneční, zkušební a předváděcí scény, ať už za doprovodu tleskotů, kytar nebo puštěných árií oplývaly úžasně autentickou atmosférou, že mě od první chvíle provázel pocit sledování čehosi výjimečného. Ten film může místy působit jako dokumentární záznam zkoušek, Carlos Saura však na pozadí tohoto dění a během leckdy velmi krátkých "meziscén" a pronesených dialogů rozehrává stále patrnější napětí, mistrovsky ho postupně vnáší i do více tanečních čísel a poslední půlhodina přináší nejedno excelentní vyvrcholení, kdy se děj zkoušené baletní opery a reálný příběh mezi tanečními umělci začnou stále více prolínat či doplňovat a nejeden taneční souboj nebo naopak souhra uprostřed hromadné taneční i divácké sešlosti podtrhují krásně gradovaný umělecký zážitek. Na základě pár dávnějších zkušeností s panem režisérem jsem to nečekal, ale dneska mě Carlos Saura jednoduše dostal do kolen! [90%]

Tak jsem včera večer ztrávil 106 minut u Všech za jednoho. Náhodný kontakt s informací o nějaké reality-show ani pohled na zapnutý TV pořad už po včerejšku nebudou jako dřív. ...a to říkám jako někdo, kdo nemá televizi, většina reality-show se mu dlouhodobě hnusí a kdo žánrové téma Všech do jednoho ani schéma horroru se skupinou lidí v uzavřeném prostoru z dnešního pohledu nepovažuje za objevné... JENŽE! Ten film mě od první chvíle do konce přikoval tak silným napětím, vtáhl do nepřímé interakce s postavami a zároveň znepokojivě strhl tím, co jsem sledoval a co se na obrazovce dělo, jak už dávno žádný (z novějších titulů asi naposledy loni v létě H0us3). Zaplaťpánbůh, že jde pouze o hraný film, aneb prožitek mi skrze formu vyzněl autenticky. Neměl jsem tudíž problém v rámci hraného filmu uvěřit, jakobych podobnou soutěž zrovna sledoval a ke konci jsem se již cítil lehce otřesen u sledování filmové či televizní klasiky, jaká svého diváka dokáže i po letech od svého vzniku zasáhnout a poznamenat. Mně samotnému film připomněl to nejlepší od osmdesátkové Věry Chytilové (hlavně žánrově spřízněnou Vlčí boudu, ale i vypjatý existenciální konflikt v Kopytem sem, kopytem tam). Vize své doby se v současnosti teprve stává pořád mrazivější, mj. zjištěním, jak jsme k dosažení stupně výzev a zábavy podobného kalibru coby lidstvo (žel) stále blíže. Navíc režisér a scenárista Karel Žalud dokáže brilantně pracovat se zkratkami v čase, kdy do 106 minut zhušťuje dění během jednoho měsíce, s časovými odstupy, které nejsou explicitně uvedené, ale díky indicím v dialozích je v správnou chvíli pocítíme. Zároveň tak činí s detailním rozehráním mnoha situací skupinky lidí uzavřené v podzemním sklepě, včetně velmi slušné psychologie postav. Nečekaně v rámci žánru dojde i na vyrovnávání se s komunistickou minulostí 50. let, což je další prvek, díky čemuž bych se nebál ve Všech do jednoho vidět přímo mnohavrstvý snímek. Občas sice může v divákovi vyvstat otázka, na jakou nedostane odpověď, příp. si povšimne prvku, na jehož vypointování čeká, ale to nepřijde (např. v čase, kdy se řeší různě absurdní způsoby umožňující spojení s lidmi venku, kvůli čemuž se všichni svléknou, ale nikdo si na nahatém Pítrovi na krku nepovšimne nesundaného řetízku...?), nicméně v rámci jinak dostatečně propracovaného filmu mi pár znepokojivě nedořčených detailů nevadí a „neherecké“ výkony neznámých tváří mi k atmosféře úplně sedly. [90%]

Krásné... ač v několika chvílích vyvolávající náhlou tíseň. Claude Autant-Lara našel opět zalíbení v návratu do dramatické doby 2. světové války s výraznou nadsázkou a mám pocit, že tady vedl zvolený příběh i citlivější rukou než v Napříč Paříží. Na pozadí humoru zručně vykresluje sociální bídu a navzdory banální ústřední zápletce shánění brambor dokáže poutavě vyprávět o životě a běžných lidech ve své době. Brambory se sice nemohou pochlubit hvězdným obsazením, ale to mi vůbec nevadilo, protože Pierre Perret (rovněž autor hudby) převáděl po celou stopáž naprosto suverénní komediální výkon, s nenuceně zábavnou mimikou i hlasovým projevem, doplněný v správné chvíli o více emocí, že bez potíží strčí do kapsy i pár slavnějších kolegů své doby... až se mi nechtělo věřit, že jde o příležitostného (ne)herce pouze dvou velkých rolí na plátně. (Mně dosud také zcela neznámý) Henri Virlogeux mu víc než zručně sekundoval a v postavách otce a syna působí pánové zvláště v poslední humorné scéně jako rolově netypická, přesto báječně sehraná komediální dvojice. Pan režisér plně porušuje pravidlo, že v „lidové“ komedii se o nikoho z hlavních hrdinů nemusíte bát, protože v takto laděném filmu musí přeci všichni ze všeho vyváznout. Inu, nemusí... v době přející plné tvůrčí svobodě si již mohl Autant-Lara dovolit vypálit na diváka zcela nečekaný zvrat v závěru, který náhle a bez další cesty zpět bezútěšně zabolí jako krutá rána... ale nakonec teď o to víc dnešní zážitek nevytěsním zpaměti. Dost nepříjemná byla i scéna kontroly nákladního vozidla, ale tu posléze skvěle vyvážila vypointovaná groteskní příhoda s policajty, která spolu s honem králíka na pohřbu patří zas k tomu nejvtipnějšímu. [90%]

Tento Švankmajerův film jsem už sice viděl asi 6 let zpátky, ale v ne zrovna nejlepších podmínkách na školní hodině mezi studentkami, které pravidelně komentovaly, jaký je to nesmysl, a hlasitě si řešily i jiné věci. Dnes jsem si konečně tuto kreativní nálož fantazie se směsicí výtvarného, divadelního a filmového umění vychutnal nerušeně a líbila se mi ještě víc než tenkrát. Až nepříjemně bizarní a depresivní začátek záhy vystřídalo okouzlení nad přenesením do jiného světa v doprovodu divadelního kašpaře, loutek a malovaných kulis. Jestli bylo pro mě Prokletí domu Hajnů důvodem, proč nenávidět Petra Čepka, Lekce Faust je pak důvodem, proč Petra Čepka zároveň obdivovat a zůstat jeho herectvím fascinován. Čepek tady předvedl neskutečně zajímavý výkon, kdy sám tahne dlouhé pasáže zcela beze slov, převtěluje se do vícera podob a rolí a také různě pozměněným hlasem namlouvá hromadu loutek! Ze strany pana režiséra mě zase fascinovala řada surrealistických přechodů z prostředí do prostředí včetně divadla, nečekaně vtipné nápady i hlody některých loutek („Já jsem to asi spletl. Já, co jsem měl křiknout pan Luké, já na něj řekl piluké!“ :D). Už jen scéna z hospody s vývrtkou si zaslouží hvězdičku navíc – i pro samotný nápad a vtip, ale rovněž za to, do jaké úplně odlišné atmosféry dokáže vhodit už jen hudebním doprovodem na akordeon. Když se zdálo, že se mi takto neotřelá podívaná časem může omrzet, začal jsem v pozvolna rozvíjeném příběhu vnímat hlubší odkazy nejen na klasický faustovský motiv „zaprodání duše Ďáblu“, ale také myšlenky o manipulaci lidské i společenské (což skvěle podtrhují mj. záběry na ovládání loutek či nasazování loutkovského nářadí na člověka) či později i pozitivnější verzi vztahu pána a sluhy spočívající v možné ochraně a jistotě... OK, Švankmajerovy krátké experimenty 60. let mě nikdy moc nebraly, ale Lekce Faust je pro mě vedle Alenky a Otesánka další mistrův velký film, kde svůj styl rozpracovaný v celovečerním formátu a zasazený do (polo)hraného filmu pro mě dotáhl k dokonalosti. [90%]

Od jisté doby mě fascinují svébytné komunity odtrhlé od zbytku světa, jakoby se v jejich územích a životech pozastavil na pár desítek, stovek, někdy až tisícek let veškerý čas. Což je jeden z důvodů, proč mě v minulosti uhranulo více filmů Wernera Herzoga nebo Petera Weira, a také proč mě dnes oslovil i Šťastný Lazzaro. Zde ta oddělenost není až tak extrémní, mj. když mladý markýz z města občas vytáhne mobil nebo hudební přehrávač, další z hostů dělá pro reklamu... jenže veškerá chudá komunita lidí, zde trvale usazená, neustále pracuje ve stylu otroků pro svou paní šlechtičnu, která je bez vyplácení mzdy zneužívá pro svůj blahobyt a obchod. Film na mě ale nepůsobil tak depresivně, jak se z popisu mohlo zdát: Paní režisérka dokonale využívá poezii jedinečných přírodních míst, atmosféra mě tu od úvodního hudebního čísla naprosto vtáhla do prostředí, cosi se tu neustále děje a s nezvyklým plánem markýze záhadně stoupá napětí. Druhá polovina s nečekanými zásahy je plná nejen překvapení (které bych nerad vyspoileroval), ale také spousty silných a uhrančivých scén, které jednou těží z nových či opětovných setkání, nových zážitků či příchodu nových postav, ale také z až magické síly vybraných okamžiků – třeba v „hudební“ scéně v kostele (a před ním), putování po Itálii různými způsoby nebo s přítomností bílého severského vlčáka v posledních scénách. Chvílemi jsem tápal, proč název zdůrazňuje postavu, která často působí jako vedlejší či jedna z mnoha, ale po skončení mám jasno... Za mě velmi originální zvolené téma a současně zdařilé a silné zpracování, což mám pocit, že je u současného artového filmu spíše zázrakem, než běžným zjevem. [90%]

Až s úsporností ve stylu televizní inscenace režíruje István Szabó hru střetů dvou protikladných postojů, kde lze najít souhlas s vybranými stanovisky na obou stranách dialogu mezi vyšetřujícím a vyšetřovaným – a nejen tím stoupá v divákovi neklid a napětí... Doba totalitní, navrch válečná, přináší nejen pro umělce náročná morální dilemata a nezáviděníhodné situace, které se později můžou snadno proti člověku obrátit. Doba po této válce a totalitě zase zůstává plná čerstvých, o to vášnivějších prožitků. Vyšetřující major zastává stranu plně vyjádřeného odporu k nacismu, přesto se svou povahou přechází stále více do fáze jednání evokujícího zrůdnost totality, jen na odlišné straně nedávné barikády. Na druhé straně s uznávaným dirigentem, hrávajícím v minulosti pro nacisty, vězí důsledek postojů běžného člověka, kterému možná došla skutečná tvář věci později a v jehož centru zájmu stála především umělecká práce a talent. Celý ten souboj plný napětí a rovněž úvah, nakolik lze hudbu oddělit od politiky a co lze vnímat jako pomoc pro národ či naopak zradu, přinesl spoustu silných podnětů k zamýšlení a velmi zajímavou zkušenost v ohlédnutí se nad různými důsledkami totality. Harvey Keitel coby fanatický vyšetřovatel, v němž se mísí odpor k rozpoutanému společenskému zlu a současně zrod nového zla, vystřihl excelentní, přímo temperamentní výkon, ale Stellan Skarsgård i coby povahově slabší obžalovaný velmi zdatně (minimalističtěji) sekunduje. Další dva mladí herci na scéně už tak výrazně nepůsobí, ale docela trefně ztělesňují pocity aktivního diváka tohoto souboje a jejich přítomnost v místnosti stupňuje další silné dilema na téma postavení se k vyřešení hraniční situace. [90%]

"Nemohu s ním žít, no nejsem dost silná na to, abych žila bez něj..."  Na základě takové repliky můžete čekat cokoliv, i romantický kýč, nic takového se ale nekoná. Zato se přede mnou odvíjelo psychodrama s mistrovskou gradací, které mi i přes retrospektivní úvod (díky němuž známe částečně vyústění předem) ke konci několikrát vyrazilo dech. Prvních 20 minut Molinaro mistrovsky rozehrává dechberoucí dění takřka beze slov, což o rok později skvěle zopakuje ve Svědkovi ve městě. S příchodem dialogů v návratu časem zpátky se styl trošku změní, ale už záhy dokáže vyvolat další napětí. Jeanne Moreau v postavě tajemné osudové ženy, v níž se přes zdánlivý chlad projeví během proplouvání dvěma barvitými vztahy i silné emoce ve tváři, přesně sedne k atmosféře filmu. Nečekal jsem však, že ji hrající režisér Gérard Oury bude přímo šlapat na paty coby druhý herecký tahoun. Oury předvádí dokonalého cynika ve vizáži galantního podnikatele, dává si to ve velkým i v četných vnitřních monolozích (pro film-noir typických), tedy dokud pozdější události nepohnou se sáhnutím na dno svědomí i bezostyšně jednajícím panem továrníkem. Překvapením pro mě byl i Jean Lefebvre, který zamlada skvěle zvládl postavu mimo svou pozdější ňoumovitou škatulku a umělecké fotografické ambice jeho slídícího agenta pobaví i vyvolají drobnou lítost, jako pozdější konfrontace s manželkou nad ožehavým povoláním. *** Úpřimně, Édouard Molinaro dosud nepatřil k režisérům, které bych obliboval a na základě pozdějších barevných filmů, co jsem viděl, mi až na jeden film (Růžový telefon) připadal spíš jako průměrný rutinnér, kterému se občas něco povede, když zfilmuje úspěšnou divadelní hru se skvělými herci, ale který jinak častěji zpacká slibný potenciál. Nicméně jeho noirové thrillery z konce padesátek? Nářez! [90%]

Náročně vstřebávám silné, až tísnivě drásavé emoce, když si po skončení třídím dojmy z dramatu Alana Parkera. Již první scéna mě dostala, jak trefně naznačuje napětí a odcizení vyhaslého manželsví, kdy kamera nám dává možnost sledovat nevyrovnaně zoufalé pocity otce, zatímco zvuk nabízí uvolněné dění mezi matkou a čtyřmi dcerami z jiné místnosti, plné odlišných starostí před účastí na večerní akci. Plný kontrastů je zpočátku i upadající vztah George a Faith, kteří jinak (zdánlivě spokojeně) působí na veřejnosti nebo před dětmi – a jinak, když se ocitají sami v domácnosti... ale jen do chvíle, než se situace přes rozvod a opětovná shlédání nevyhrotí ještě víc. Diane Keatonová je tu svým civilně charakterním výkonem naprosto odzbrojující, jak spontánně působí její veškeré barvité emoce a projev, jednou náhle zoufalá, jindy nacházející chvilkovou spokojenost v zůstavajících jistotách a nadějích... a Albert Finney jí svým přesně vystiženým častým neklidem, otrávením a na povrch vyplouvající agresí výborně doplňuje. Opětovně nemastně fádní Weller naštěstí nemá tolik prostoru, aby mi zkazil zážitek z filmu v režii Parkera, který opět zručně zvládá i skupinu dětských herců. Způsobem vyhrocení rodinné situace, silně realisticky ztvárněnými emocemi a stylem s mnoha statickými záběry to občas připomíná až Hanekeho filmy, ani Parker se neštítí až cynicky nepříjemného zvratu v okamžiku poslední naděje, ač oproti svému rakouskému kolegovi mu vůbec není cizí podobně tíživý příběh proložit i humorem, kdy jedna z hádek (po pohřbu v restauraci) působí v rámci závratné vztahové katarze až komediálně, s parodickým zpěvem klavíristky v pozadí... a také ani podobný film nezapomíná Parker osvěžit řádkou poetických záběrů, které až melancholickým způsobem vytváří zvláštně podmanivou podzimní náladu. [90%]

Dvojice začínajících režisérů (z nichž mě Skalský hodně oslovil i nasledující Černou dynastií) film točila, za scénářem stáli další dva odlišní lidé, kdoví kdo ještě dohlížel nad finálním vyzněním... ale povedl se společnými silami další skvělý československý film z řad psychologických dramat své éry, který na mě zapůsobil kvalitním příběhem, přiměl, abych se plně zajímal o postavy, své poselství podal nepateticky – řekl bych, že navzdory spjatostí pár motivů s dobou socialismu opět silně nadčasově. Mladý začínající lékař si na vesnici hravě poradí s novou náročnou prací, poctivou dovedností zbouří předsudky vesnické komunity, ale uvnitř svádí nesnadné dilema, na jehož jednom pólu stojí význam důležité profese a zodpovědnost za skutky v rámci ní vykonané, ovšem za cenu možné oběti soukromého života a jiných vytoužených plánů, které zprvu nevycházejí. Film nás vtahuje do otázek a pocitů hlavní postavy, jaké mnozí lidé v okamžiku nového působiště a životních křižovatek mohou zažívat v jakékoliv době a onen proces zaběhání se v nové práci mi přišel zdařile zpracovaný. I zdánlivě nenápadná filmařská stránka dokáže plně udeřit: Všimněte si způsob, jakým je divákovi sdělena informace o infarktu pana doktora, aniž bychom ho explicitně viděli, přesto na diváka hravě přenese onen pocit tváří v tvář incidentu: náhlý střih spolu s náhlým otočením druhé postavy a zesilněním hudby vystřídává další náhlý střih s doslova nervně dynamickým záběrem na cestu z okna ujíždějící sanitky a společně s předchozí situací je plně jasné, co se mohlo stát. Mladého herce Ivo Palce jsem zaznamenal poprvé, ale se svou rolí si poradil podobně jako jeho ztvárněný lékař, či-li úspěšně. Hodně mě potěšil coby jeho věkový protipól Zdeněk Štěpánek, se svým přesným výkonem v roli zkušeného letitého doktora, s jasným pohledem na svět, přesto chápajícího a vlídného, občas projevujícího i smysl pro humor až ironii. / Byl jsem přesvědčen o silných 4 hvězdičkách, ale přidávám nakonec pátou, když cítím i po další hodině, jak mě film (závěrem zvláště) plně zasáhl. [90%]

No tohle! Claude Chabrol patří k těm výjimečným režisérům, kteří si dokážou rafinovaně pohrávat s divákem a tady připravil opět neskutečnej nářez! Zprvu se odvíjí až klasický, pocitově předvídatelný thriller, ale atmosféru, kterou s pomalým tempem během provedení klíčového incidentu připraví, dýchá tak obrovským napětím a dusnem, že se až nepohnete. Když se zdá, že se pro zmíněný předvídatelný vývoj dostal Chabrol s vyprávěním do slepé (či spíše nudnější) uličky, dočasně změní svůj film na komedii, jíž v mnoha scénách vévodí rozkošně ironické figurky komisaře Françoise Maistreho a advokáta Jeana Rocheforta („Jmenuji se Legal. Skvělé jméno pro právníka, že?“ :o), a po hodině vás Chabrol teprve přesvědčí (a to ne jednou!), že vlastně vůbec nevíte, co se během vámi sledovaného děje vůbec dělo! Začíná série překvapivých zvratů, přeskoků mezi totálně psycho vyhroceným milostním trojuhelníkem a konverzační krimi parodií v podání dvojice komisařů či návratů „mrtvých“ postav opět na scénu, že jsem nevycházel z údivu. Někomu třeba nemusí sednout onen kontrastně vložený poťouchlý humor ze strany postav ztělesňujících v jádru zákon, ale právě i tento nadhled více dopomohl k tomu, abych k závěru hravě ztrávil jistou překombinovanost. Romy Schneider znovu potvrdila, jak fenomenální osobností a herečkou byla a vedle neskonalého půvabu předvedla rovněž strhující výkon, který vynikl mj. ve scénách, kdy kamera někdy i přes minutu dlouho snímá pouze její obličej, plný kolotoče pohnutých emocí. [90%]