Willy Kufalt

Tutti ze současnosti náhle bez vysvětlení procitne v roce 1953, kdy se zároveň brzy začne odehrávat celý film... a nejen že se v poválečné době odehrává a přizpůsobuje tomu i vizuál a dobové reálie, Tímárův film budí (také stylově a humorem) velmi často dojem, jakoby byl v té době snad i natočen. Takové neotřelé autorské ponášení se na staré komedie pro pamětníky, pouze občas navrch doplněné o cenné narážky na politickou situaci v 50. letech, jaké by ve východním filmu oné doby zaznít určitě nemohly. I samotný příběh, jehož téma bychom mohli zobecnit na příchod cizího muže do vesnice či maloměsto a jeho následný střet s těmito lidmi, je pro podobné filmy přímo typický... a já nějak nevím, zda to celé ponášení brát jako vyloženě skvělé, i když mě na jednu stranu i trochu těší, ale když svůj potenciál využívá spíše obyčejně až průměrně. U více scén jsem se pobavil, lidový pamětnický humor působí příjemně, dost se mi líbila většina muzikálových prvků v poslední třetině a ocenil jsem ty politické narážky, ale velká očekávání, jaká u mě vyvolalo zdejší hodnocení a nadšené komentáře, se nevyplnila. Možná je to zase tím fotbalem, který jde prostě mimo mě a ačkoliv není jediným tématem filmu, často se tu děj kolem fotbalového zápasu točí. Celkově mám ze 6:3 dojem lepší průměrné / mírně nadprůměrné „pamětnické“ komedie, která kdyby vznikla přímo někdy v 40./50. letech (jen bez úvodu a drobného politického podtextu), nejspíš by plně splynula s dobovou produkcí. Rád bych dal vyšší hodnocení, ale to bych se musel po celou dobu bavit ještě více a film by mě musel uzemnit něčím výjimečným... Možná jindy. [70%]

Ačkoliv hlavička i obsah zde prezentují Fotbalový poker jako komedii (IMDb dokonce jako akční komedii!) a předseda klubu s rozhodčím se během společných jednání prakticky neustále smějí, vtipné a zábavné mi na tom s výjimkou povedeného závěru nepřipadalo snad vůbec nic. Spíše jsem měl dojem lehce psychologického příběhu postavy rozhodčího a bývalého fotbalisty v jedné osobě, se zaměřením na závažné téma zákulisní korupce ve sportu. Sledovat mě to ale často moc nebavilo, stejně jako mě vůbec nebaví (a nikdy mě nezajímal) fotbal, a snad žádná z postav si mě nezískala. Pro mě tedy zase jednou míjení v tématu i podání. S přihlédnutím k autentickému náhledu do reálií těsně před zhroucením socialismu, úspěšnému pokusu o kritickou výpověď, rovněž zdařilé hudbě a zmíněnému, pěkně podanému závěru se nakonec přikloním ke 3 hvězdičkám, ale jsou značně slabší. To už ve mě o cosi víc zanechal ten šílený Rozhodčí z roku 1984. [55%]

Když napíšu jednoduše, že tento film mě sebral, asi stále tím plně nevyjádřím tu fascinaci, to nadšení, ty emoce a dojmy, které ve mně během sledovaní vyvolával. Jakoby mě tvůrci skrze film na začátku oslovili „Pojď!“, já s radostí kývl a šel pak dvě hodiny dlouhou procházkou, během níž jsem se snad na ničím nepozastavoval (byť minimálně během scény z nemocnice bez hlídacího personálu by to asi šlo...), jen jsem zůstal s plným zaujetím sledovat a obdivovat, jak se sdělují pocity a myšlenky pomocí umění... hudebním ze strany postav, hereckým ze strany herců, filmovým v podání režiséra a scenáristy... Scéna z vězeňského dvůrku možná nepředstavuje vrchol filmu, neboť dojde na ní už kdesi v třetině, ale pro mě by ten vrchol mohla klidně představovat... už jen tím, v jakém kontextu staví před diváka nádherný pocit radosti a požitku ze vzešeného, při tom tak prostě, ze srdce podaného sborového zpěvu pod holým nebem. Příběh dvou svérázných požitkářů je stejně osobitě i zpracován ve jménu poetické, muzikální a někdy až divadelní stylizace. Miluji Philippa Noireta a řadu filmů s ním a tenhle bych spolu se Šťastným Alexandrem řadil za sebe k tomu úplně nejlepšímu, co jsem s mistrem viděl. Noiret s Gassmanem si evidentně hodně sedli, neboť vytvořili spolu úžasnou dvojici. [95%]

Z Muže z vlaku jsem měl pocit jakési mírně zrychlené variace na styl Jeana-Pierra Melvilla. Stále je to podmanivě pomalý krimi thriller s tajuplnou ponurou atmosférou, jen pro tu mírnou zrýchlenost spolu se svižným střihem tu zdaleka není cítit onu melvillovskou zádumčivost. Docela mě tak i zaskočily některé zvláštní střihy, třeba když se J. Hallyday v noci vydá se svou gangsterskou partičkou kamsi autem, stoupá napětí ohledně nebezpečné akce, jaká může přijít – a najednou střih a už si zase zpátky v pokoji povídá s Rochefortem... Přesto má film skvělou atmosféru a dobře vystavěný námět s konfrontací dvou rozdílných mužů. Jeana Rocherta v hlavní roli jsem bral jako sázku na jistotu, ovšem Johnny Hallyday mě velmi překvapil, nakolik se v rámci filmové kariéry posunul od doby, kdy se jeho účast na plátně odvíjela čistě z pěvecké popularity, až po například tento film, v němž dokázal ztvárnit plnohodnotně svébytnou postavu. Jeho napůl mlčenlivý gangster hýří zvláštně tajemným charismatem. Hlavní dva herci pozvedají film po celou dobu a v závěru ho snad ještě víc pozvedne působivá, mysteriózně zpracovaná tečka. [80%]

S nečekaným překvapením opět žasnu, že v Argentině a navrch v současnosti vznikají tak úžasné filmy jako Moje mistrovské dílo. Za přímo mistrovské dílo, ačkoliv k tomu název trochu vybízí, bych ho asi úplně neoznačil, ale jako výjimečný film, od kterého jsem dostal snad vše, co od skvělého filmu očekávám, a který ve mě pravidelně během sledování vyvolával z různých důvodu potěšující nadšení... za mě rozhodně a bez problémů. Jediným slabším prvkem zůstává pro mě z větší části hudba, jejíž autoři bohužel nepřišli s ničím okouzlujícím, co by se vyrovnalo síle příběhu, sympatiím hlavních postav/herců či kráse Renzových obrazů. Jinak Renza a Artura si snad ani nešlo nezamilovat, přestože první neoplývá zrovna příjemnou náladou či úctou k jiným, zatímco u druhého občas člověk až s obavou váhá, zda se z něj nevyklube manipulatviní ziskuchtivec, nímž se klidně snadným krokem může stát. Ale o hledání či nalezení porozumění a přátelství navzdory uznávání odlišných hodnot je v jádru celý příběh. K tomu obsahuje navrch řadu krásných podnětů a silných myšlenek... nakolik je umění umět zpátky poskládat věci dle původního rozmístnění do detailů, když tím vlastně jenom neivnenčně kopírujete to předchozí... ale co si budeme povídat, před lidmi, kteří dají přednost dívání se v křeslu na to, jak se 22 boháčů pro další velké peníze hodinu a půl žene po zelené ploše za míčem. :o) Renzo prostě zabil, jak se dnes říká, a tvůrci toho filmu spolu s ním taky! [95%]

Netflixu určitě patří dík za aktuální širší distribuci dalšího staršího švédského filmu, méně již za odbyle napsaný obsah, který celý příběh a jeho téma poněkud zplošťuje. Vykreslení rodinného zákoutí v průběhu několika let je tu daleko komplexnější se silným důrazem na sociální linku, máme možnost nahlédnout do jedné malé rodinné historie naplněné sebevraždami i dluhy. A celkový náhled do života uprostřed odlehlého severského domu je to z vizuálního hlediska hodně působivý. Bohužel taky často emočně chladný, jako ten sníh a prostředí kolem, navrch v kombinaci pomalého tempa se značným skákáním v čase. Tak jsem konečně po 4 filmech zjistil, co mi na Bo Widerbergovi opakovaně nesedí a proč mě jeho filmy jaksi neuchvají, přestože tady Widerberg už dávno opustil svůj dřívější postoj mladého povyšujícího se rebela 60. let a tak nějak již splynul v davu skandinávských artových režisérů. Tím důvodem je snad pokaždé jakoby naprosto nulová emocionální angažovanost do příběhu (včetně postav) ze strany režiséra. Díky silné vizuální stránce mě síce Cesty hada na skále většinou dost upoutaly, ale zároveň kolem mě až příliš nevýrazně prošuměly a jen máloco hlubšího zanechaly. [65%]

No ty bláho! Já, taková jemná duše, štítící se jakéhokoliv násilí a drsného fyzického kontaktu a on ve mně nějaký film tak na 3 minuty málem i vyvolá chuť pořádně se konečně jednou porvat s některým z kámošů na ulici, až se příště sejdeme? Podtrhuji slůvko málem, ale stejně... to je vskutku slušné umění a Walter Hill je rejža – rošťák, výtečník! Jeho filmy se na nic nehrají a baví mě. Sice jsem očekával po poslední velkolepé akci údernější závěr, než jen přátelské vtipkování v autě na téma poctivosti a stejně jako v Křižovatkách přišla jedna chvíle, kdy jsem se s konáním hlavní dvojice náhle vůbec neztotožňoval – a já zatím netuším, jestli si takhle Walter pohrává s divákem schválně, nebo prostě rád se svými hrdiny smýšlí daleko ujetější morálkou, než já – ale stejně jsem si další Hillův osmdesátkový biják hodně užil. Opět se mu podařilo vybrat výborné herce do osobité, zpočátku zdánlivě nespřízněné dvojice, která se s každou scénou stávala sehranější i sympatičtější a přestože se tentokrát děj nemotal přímo kolem hudby, nezapomněl Hill ani na své obvyklé zalíbení v ní. Po hudební stránce je zde totiž celkem slušně nadupáno, málem jako po té akční a atmosféra v nočních světlech i zákoutích velkoměsta má také svůj styl... a pak že výraz neo-noir prý nesouvisí s neony! :o) [85%]

„Existují jen naše pocity, které máme a zanecháme po sobě... Každý náš čin je třeba hodnotit v souvislostech. Je strašně jednoduché někoho odsoudit, ukázat prstem... ale známe celé pozadí? Známe jeho příběh?“  Divadlo jsem nenavštívil ani téměř nepamatuji a zůstanu-li u těch TV záznamů, na něco ze současné domácí jevištní tvorby jsem se také dlouho nedíval. Jsem rád, že u Pánského klubu jsem dal přednost divadelnímu záznamu před kino filmem. Naštěstí jsem opět moc netušil a nečetl si, do čeho jdu, takže mě velmi brzy vyvedlo z míry choulostivé sexuální téma. Nutno uznat, že vše se drží snesitelné a inteligentní míry s minimem (umírněných) vulgarismů. Dialogy, příhody a rozehrané situace připomínají leckdy život kolem, jednou jsou skutečně vtipné, jindy alespoň ve mě vyvolávaly kus frustrujícího pocitu nad tou psychickou záhubou, do níž většinu hlavních postav přivedla notorická záliba v sexu. Ale snad vše zároveň dávalo smysl a mělo vyústění v nejednom podnětu vhodném k zamýšlení. Možná těch pár krátkých scének se stínohrou na mě působilo nevtipně a škoda, že se to neobešlo bez klasického klišé novějších českých komedií v podobě nutné smrti jedné z postav ke konci, ale jinak beru. Bavil jsem se vesměs dobře, u kreace pro mě neznámého Rudolfa Stärze coby nejstaršího člena pánského klubu, s jedinečně ironickými monology obzvlášť. Budu se tvářit, že představení skončilo uzemňujícím monologem Přemka, kde se dočkáme podtržení celé myšlenky, a né tak tuctově s průměrnou sborovou písní na rtech. Pak se rozhodně přikláním k 4 hvězdičkám. [75%]

Styl Paula Verhoevena je docela svébytný, což už jsem zjistil u dříve viděného Oražnského vojáka. Verhoeven se v rámci vykreslení doby, prostředí a celkové atmosféry (která tu většinou dokáže hodně pohltit) nebojí střídat naturalistické scény bez příkras spolu s pasážemi, které přinášejí naopak odlehčenou spontánní náladu a místy až závan dobové estrády. Asi dvě naturalistické sexuální scény mi přišly až zbytečně explicitně ztvárněné se snahou co nejvíc šokovat diváka, ale naštěstí se mé obavy z pana režiséra spíše nevyplnily a snímek rozhodně nestál jenom na tom. Hodně zajímavý, dle závěrečného epilogu snad i reálný příběh hlavní hrdinky, která se vzepřela podmínkám a prošla si tvrdými, špatnými i hříšnými zkušenostmi k vysněnému cíli s vyhlídkou lepšího života, zavání v pár scénách nečekaně až červenou knihovnou. Poté, co Keetje spálila svůj starý bílý oděv a navlékla luxusní šat s kloboukem a spěla k zdánlivě pohádkové romanci, na chvíli snímek v mých očích trochu klesal, ale naštěstí brzy znovu překvapil i v rámci své nejsilnější, sociální roviny. Scény bouřlivé dělnické stávky patřily za mě k tomu nejlepšímu. Celkově jde o hodně poutavý sociálně historický exkurs do jedné epochy v Nizozemí, zručně natočený a ztvárněný mnoha skvělými herci. Hodně mě potěšil i můj oblíbený Peter Faber v rozsahově menší, přesto významné vedlejší roli malíře a fotografa (navíc byl tu i nebývale vtipný :)). [75%]

V poslední ze Tří barev, kterou jsem viděl, se Krzysztof Kieślowski částečně odklonil od silné psychologie postav, stejně tak opustil své originální mysteriózní vyprávění plné postupně do sebe zapadajících střípků, což mě na Červené i Modré tolik upoutalo. Bílá je prostě jiná, ať už svým přímočarým dějem od začátku do konce, nebo častěji přítomným humorem v ději, který (ač to vzhledem  k atmosféře nemusí tak vždy vypadat) má tentokrát blíž ke komedii. Včetně jednoho neobyčejného cestovatelského dobrodružství či kuriózního pohřebního zážitku. Čemu jsem příliš na tak krátkém prostoru nedokázal uvěřit, byla poněkud nahodile zpracována proměna z tak nešťastného člověka a dočasného žebráka z metra v jedné osobě na tak úspěšného podnikatele. Asi by celku pomohlo, kdyby v takovém případě snímek ladil na onu komediální strunu ještě výrazněji, možná až lehce absurdně. Tak mi vychází Bílá jako nejslabší z barevné trilogie. Ačkoliv i na slabším filmu z Kieślowského vrcholů zůstává toho pořád tolik, čím se lze nechat vést, ať už je to suverénní režie s osobitou atmosférou, výborné herecké výkony v čele se Zbigniewem Zamachowským, nebo prostě ten nepředvídatelný napínavý příběh, opět plný pestrých emocí. [80%]