Willy Kufalt

Noc oživlých pudů... I když drobným červům probouzejícím v obětech bezmeznou lačnost po sexu je vlastně jedno, zda je den nebo noc. Ani obětem v závratném transu po krvavém zásahu nezáleží na pohlaví, věku či intimitě daného místa. Snímku sice trvá, než se pořádně rozjede, spočátku ve mě budil rozpaky tou spoustou postav v kombinaci se střídáním zcela seriózních a až béčkových sekvencí, ale když se Červi postupně naplno rozjedou, je to hodně napínavý, zábavný a totálně bizarní kolotoč událostí, u kterého jsem si už ke konci říkal, zda se ho podaří vůbec Cronenbergovi zakončit... a povedlo se docela ve velkém stylu! Jen možná škoda, že po velké akci v bazénu a následně spokojeném odchodu všech hostí se Cronenberg uchýlil v závěrečné sekvenci jen s obyčejným komentářem z rádia o právě uplynulých sexuálních událostech, protože kdyby film zakončil podobným monlogem, jakým ho i uvedl, tedy o všech krásách a lukrativních možnostech moderního střediska, to byl teprve mazec a kopanec, pořádně zvýrazňující případnou kriticko-spoločenskou linku. *** Červům možná občas ještě schází propracovanější „seriózní“ rámec, jaký v sobě mají další režisérovy sci-fi horrory (The Brood nebo Scanners), tento je z valné části především akční, ale kanadský mistr žánrových bizarností nezklamal ani zde a ať už šlo o záměr nebo ne, užil jsem si v tom spektru událostí na pozadí další Cronenbergovy epidemické vize nečekaně i kousek absurdního a černého humoru. Mimochodem, celkem zábavné je dnes vidět starší film, kde je homosexualita brána prakticky jako jedna z mnoha potenciálních propuklých úchylek. [75%]

Při mém sledování tvorby Davida Cronenberga mám zatím většinou „štěstí“ vidět střídavě slabší a lepší kousky, a tenhle za mě patřil rozhodně k těm (nej)lepším, určitě nejen díky legendární vybuchující hlavě. :o) Neznám asi jiného režiséra, který by opakovaně pracoval s tolik bizarními náměty a dokázal je při tom uchopit tak seriózním, prakticky až vědeckým způsobem (rozuměj v rámci sci-fi :)), s poutavým zacházením do hloubky a snad pokaždé projevit takovou originálitu. Tady mi s výjimkou vrcholného souboje dvou mužů-skenerů připadal Cronenberg ve své zálibě v nevšedních úchylnostech snesitelně umírněný. I přes značně odosobněný styl celého snímku mi Scanners s další vizí pana režiséra o hrozbě tělesných anomálií, tentokrát narůstajících telepatických schopností až do vražedných rozměrů, připadali fascinující. Byl jsem potěšen i skvělými výkony z řady pro mě spíše málo známých herců, obzvlášť Patricka McGoohana v postavě doktora. [80%]

Asi tak, nasledujícím Zločinům budoucnosti jsem sice dal jen silné 3 hvězdičky kvůli pár nudnějším nataženým scénám a náhlému utnutí na konci, ale dost mě fascinovaly svou minimalistickou atmosférou, výtvarní stránkou a více nápady. Tak jsem se rozhodl podívat se i na Stereo a uvidět tak od Davida Cronenberga jeho prvotinu. Už tady se plně objevují různé prvky typické pre další tvorbu pana režiséra a chvíli jsem měl pocit, že koukám na jakousi černobílou variaci právě Zločinů budoucnosti a sleduji snad stejnou budovu a stejné chodby, zároveň mě však tohle skoro ničím kromě černobílé kamery oslovit nedokázalo. Stereo nemá v sobě totiž žádnou atmosféru či napětí, nevyskytuje se tu jediný dialog, žádná hudba, jenom dlouhé němé záběry na různě nevšední úchylky ve jménu telepatie (a na stejně dlouhou přípravu na jejich provádění), občas doplněné o komentář vypravěče. Ačkoliv Cronenberga jako režiséra uznávám stejně jako třeba Jima Jarmusche, u obou jsem se jejich výsostně experimentálním debutem prokousával velice obtížně, s minimálním přínosem a ani tady nejsem po skončení schopen udělit víc, než jednu milostnou hvězdičku. Snaha být za každou cenu odlišný od úplně všeho a všech ostatních se i tady pro mě totálně minula s jakýmkoliv pozitivním účinkem. [30%]

Jej, tak tohle vážně nebyl film pro mě, na můj vkus až přehnaně vykonstruovaná hra s divákem, na kterou jsem neskočil. Od první chvíle, co Stue zvedl zvonící telefon v budce, kterou se chystal opustit, a začal poslouchat žvásty psychicky nemocného voyeura o tom, jak ho strašně rád sleduje a vše o něm ví (tedy vše znamená nevěra s cizí ženou), jsem si se zvyšujícími nervy v sobě říkal, ať už ten pán proboha ten telefon zavěsí, odejde, co nejdřív a kdyžtak se rovnou přizná. Trnul jsem, kdy to už konečně udělá, rázně zavěsí a zbaví se tíže poslouchání úchylného hlasu s depresivně frustrujícím účinkem... nakonec jsem čekal téměř celý film a nevím, zda hodnotit pozitivně, když ona nervná hra navrch ztrácela v druhé půlce na napětí. Inu, někdo se radši nechává vydírat na dálku a nesmyslně deprimovat. Kdyby na poslední chvíli Stue nedostal kousek rozumu a nechal se zmanipulovat i k poslednímu příkazu v podobě výstřelu do vlastní hlavy, byla by to až nechtěná paralela k jedné internetové hrozbě jménem Modrá velryba, která si před pár lety vyžádala pár nesmyslných obětí z řady mladých, částečně ze stejného důvodu: neschopnosti ukončit frustrující hru na dálku např. odhlásením se za sítě, deaktivováním účtu.... Případné poselství vyplývající ze samotného filmu mi však po skončení vůbec není jasné, bylo-li nějaké. Celý proces trvá až nesmyslně dlouho, doprovázen je navrch nesnesitelným křikem kolemjdoucích cour a když nedokázal radikálně jednat Stue, zavěsit co nejdřív telefonní sluchátko, měl jsem chuť být radikální já a vypnout po pár minutách celý film. Ale to bych byl zbabělec, když jsem někomu slíbil, že se na Telefonní budku podívám. :o) Dvě hvězdy dávám za kvalitní filmařské a herecké řemeselo, které zde rozhodně je. [40%]

V této neobvykle pomalé a značně psychologické kriminálce s důrazem na složitý vztahový propletenec a sociální rovinu to pravidelně probleskuje různými podivnými až bizarními výjevy a příhody... vraždy a záhadné události narůstají a pachatel rozhodně nikoliv jeden. :o) Silně mysteriózní atmosféra tu není bůhvíjak temná, spíše jen dostatečně zneklidňuje, ale přestože jsem měl asi ve dvou scénách pocit, že se vyprávění trochu vleče na místě a navazující film Inspektor Lavardin (který jsem viděl paradoxně dřív) mě loni nadchl o cosi víc, i tak to byl rozhodně zážitek. Jean Poiret přichází jako inspektor na scénu až s výrazným opožděním, ale se svými násilnými metody dobře zapadne do celého bizarního panoptika a na jeho nepředvídatelné počínání okořeněné bodrou ironií je většinou radost se dívat. Scény z restaurace mají v sobě i vtip i kousek ikoničnosti ve vztahu k gurmánským choutkům pana inspektora. Scéna v hotelovém pokoji s umyvadlem je možná nečekaně drsná, ale zase v ní dochází na vrcholný střet dvou hereckých tahounů celého dílka, Poireta a Bouqueta. [75%]

Jsou režiséři, u nichž máte s opakovanými návštěvy jejich tvorby pocit, jakoby si vytvořili svůj vlastní samostatný žánr, který pak natáčí pravidelně. Miklós Janscó rozhodně k nim patří i díky tomu, kolikrát rozehrává vysoce stylizované dění zasazené do polí, ačkoliv oproti svým starším filmům v tomto duchu, které jsem viděl (Lid dosud prosí a Elektra a její pravda), tentokrát začíná v moderním civilizovaném světě a obohacuje svůj styl nečekaným zacházením do interiérů i častou přítomností moderní techniky včetně televize. Jedna z postav se ptá, co je to vlastně zločin – já jsem se trochu ptal, kdo za tu příchozí sezónů může a kdo se za těmi příšerami skrývá? Jsou v tom příroda a záhadné jevy nebo prostí lidé, jen narozdíl od zločinu, za nějž odpovídá jedinec, tentokrát je má na svědomí spíše lidstvo jako celek a s ním závratný pokrok civilizace? Sezóna příšer je hodně zvláštním filmem, jemuž možná chvílemi škodí absence souvislejšího příběhu, a ve kterém mě občas zaskočilo pár na můj vkus příliš abstraktních výjevů (které jsem moc nepobral). Přesto mě většinou zároveň fascinovalo sledovat celé dění uprostřed apokalypsy, během níž se strastiplné dění poeticky střídá se sérii sborových zpěvů, tanců a folklórních rituálů a lidové umění doplní jindy hra na moderní nástroje. Jak mě naprosto vtáhla úvodní scéna s vrtulníkem a hrou na saxafon, stejně závěr s fantaskním plesem povstalých mrtvol mě svým ztvárněním dostatečně uzemnil. [80%]

Podíval jsem se nedlouho po sobě na filmy dvou významných československých režisérů, natočené v přibližně stejném období a shodou okolností se oba odehrávaly ve vězení. Zatímco Vojtěch Jasný mě svým Kulturníkem točeném v emigraci pro rakouskou televizi zklamal, Jaromilu Jirešovi se za mě podařilo vyjít s výraznou ctí i s látkou o komunistické odbojářce za války. Popravdě jsem od filmu o čekání ženy na neodkladný trest smrti čekal cosi temnějšího, zvláště jsem si nemyslel, že se dočkám v prostředí cely smrti řádky scén, v nichž si vězenkyně u práce vesele zpívají či se nahlas smějí během válečného náletu poblíž. Ale právě Jirešův typický styl plný poezie a různých retrospektivních scén a drobných útržků nakonec tomu filmu vdechl nejen život, ale i atmosféru plnou pestrých nálad, která stejně působivě utíšila jindy silnou depresi. Od úvodní scény začíná film již ve vězení a postupně si ze střípků skládáme Maruščin život před zatčením, objevujeme nejen předchozí události, ale i celou její povahu, v níž se střídá křehkost se silným odhodláním a celý film je především psychologický (zároveň také často poetický), s minimálním zacházením do politického pozadí komunistických bojů. Hotoví vojenští panáčci na vězeňském stolku přináší předem tak mrazivě poetický obraz blížící se popravy... [75%]

O rakouském vězni, který by raději v tom lochu zůstal dál, jenže propuštění se blíží... Kulturník disponuje jistou osobitou atmosféru zejména díky dokumentárně laděné černobílé kameře a více záběrů (jakkoliv dlouhých a často studených) má leccos do sebe. Ale zároveň mi připadal natočený enormně odtažitě na to, abych se do psychiky hlavní postavy alespoň trochu vcítil. Vůbec jsem se do filmu dostával obtížně a pravidelně mě rušily i neustálé voice-overy, kterch tady bylo snad i víc, než klasických dialogů. V některých momentech, kdy vypravěč u prodlouženého záběru odčítá liteární text i s přímou řečí postav a komentářem k replikám, jsem už nabýval pochybnosti, zda ještě šlo vůbec Vojtěchu Jasnému o vypravěčský experiment, nebo byl Jasný 6 let po natočení svého vrcholního díla už tak neschopný přepsat si literární povídku do filmového scénáře a natočit alespoň jeden celý klasicky rozehraný dialog. Já pana režiséra uznávám díky asi 4 nebo 5 skvělým filmům v čele se Všemi dobrými rodáky, ale z více jeho méně známých počinů mám rozpačité pocity. Kulturník alespoň ještě ušel, silně na mě zapůsobily scény z kostela poblíž hry na varhany, ale jako celek mi příliš nesedl a Jasný mě už potřetí za sebou výrazně zklamal. [55%]

Že je Yves Robet tak trošku svérázný vtipálek, vím už minimálně od doby Kumpánů, ale že si po 70-tce napíše a natočí romantický film, v němž si navrch dopřeje i hlavní mužskou roli, to bych od něj nečekal... a vlastně bych mu tady 74 let vůbec nehádal, neb pořád působil ve formě. Příjemný filmeček začne po krásných barevných titulcích v tak trochu nevýrazné šedi hlavní hrdinky zavalené starostmi a náhlými depresemi, ale po náhodném setkání s letitým trumpetistou se v souladu s její náladou mění i celý film směrem k odhalení a nalézání kouzla obyčejných věcí a všedních i nevšedních radostných chvil. Dočasně protkané osudy několika postav z prostředí umělecké školy se smítají k laskavému humoru a jemné romantice zbavené tradičních klišé a i když bych tady hlavním postavám ten hollywodsky laděný happy end klidně přál, rozumím, že v reálném životě též ne vždycky vše dopadne podle představ... ale musí se jít přesto dál, s posilněním pěknými zážitky i novou nadějí.. a také o tom ono hořké i zároveň dojemné zakončení je. „Zkouškou odvahy není zemřít, ale žít.“ Líbilo se mi i výrazné „ozdobení“ filmu výtvarním a hudebním uměním, dokonce i rapová čísla mě celkem pobavila a kousek filozofie je podáván nenásilnou formou. [80%]

Horrorová komedie nabírá coby horror mimořádně strašidelnou atmosféru. Coby komedie dokonce nepostrádá v první polovině dost inteligentně podaného černého humoru, vtipných momentů a zdařilých nápadů (včetně krátkého němého filmu ve filmu) a většina postav od první chvíle upoutá. Vadily mi snad jen ty řeči o šukání, neboť mám občas nešťastný pocit, že dneska už pomalu nikdo neumí natočit originální žánrový film bez vsunutí podobných motivů, ale budiž. Zdařilé vtípky, postavy a atmosféra mi to vynahradily, jenomže po pomyslneém vrcholu celého filmu s odříznutou nohou v lednici jaksi většina humoru vymizla, přibývalo spousty brutálního násilí převažně bez nadhledu a původně horrorová komedie se tak proměnila v spíše klasický thriller s bojem o přežití postav v nebezpečném odlehlém prostředí. To by nemuselo být tak úplně špatné, kdybych z výsedku cítil vyváženost. Inu, nepociťoval jsem a v posledních 15ti minutách jsem spíše než napětí, začal cítit čekání na konec. Závěrečné minuty jsou ale povedené, byť nepřináší v rámci žánru nic tak překvapivého, a jedinečný akustický cover We Meet Again ze závěru mi hned putuje do mp3 sbírky soundtrackových písní a melodií. [60%]