Willy Kufalt

Netflixu určitě patří dík za aktuální širší distribuci dalšího staršího švédského filmu, méně již za odbyle napsaný obsah, který celý příběh a jeho téma poněkud zplošťuje. Vykreslení rodinného zákoutí v průběhu několika let je tu daleko komplexnější se silným důrazem na sociální linku, máme možnost nahlédnout do jedné malé rodinné historie naplněné sebevraždami i dluhy. A celkový náhled do života uprostřed odlehlého severského domu je to z vizuálního hlediska hodně působivý. Bohužel taky často emočně chladný, jako ten sníh a prostředí kolem, navrch v kombinaci pomalého tempa se značným skákáním v čase. Tak jsem konečně po 4 filmech zjistil, co mi na Bo Widerbergovi opakovaně nesedí a proč mě jeho filmy jaksi neuchvají, přestože tady Widerberg už dávno opustil svůj dřívější postoj mladého povyšujícího se rebela 60. let a tak nějak již splynul v davu skandinávských artových režisérů. Tím důvodem je snad pokaždé jakoby naprosto nulová emocionální angažovanost do příběhu (včetně postav) ze strany režiséra. Díky silné vizuální stránce mě síce Cesty hada na skále většinou dost upoutaly, ale zároveň kolem mě až příliš nevýrazně prošuměly a jen máloco hlubšího zanechaly. [65%]

No ty bláho! Já, taková jemná duše, štítící se jakéhokoliv násilí a drsného fyzického kontaktu a on ve mně nějaký film tak na 3 minuty málem i vyvolá chuť pořádně se konečně jednou porvat s některým z kámošů na ulici, až se příště sejdeme? Podtrhuji slůvko málem, ale stejně... to je vskutku slušné umění a Walter Hill je rejža – rošťák, výtečník! Jeho filmy se na nic nehrají a baví mě. Sice jsem očekával po poslední velkolepé akci údernější závěr, než jen přátelské vtipkování v autě na téma poctivosti a stejně jako v Křižovatkách přišla jedna chvíle, kdy jsem se s konáním hlavní dvojice náhle vůbec neztotožňoval – a já zatím netuším, jestli si takhle Walter pohrává s divákem schválně, nebo prostě rád se svými hrdiny smýšlí daleko ujetější morálkou, než já – ale stejně jsem si další Hillův osmdesátkový biják hodně užil. Opět se mu podařilo vybrat výborné herce do osobité, zpočátku zdánlivě nespřízněné dvojice, která se s každou scénou stávala sehranější i sympatičtější a přestože se tentokrát děj nemotal přímo kolem hudby, nezapomněl Hill ani na své obvyklé zalíbení v ní. Po hudební stránce je zde totiž celkem slušně nadupáno, málem jako po té akční a atmosféra v nočních světlech i zákoutích velkoměsta má také svůj styl... a pak že výraz neo-noir prý nesouvisí s neony! :o) [85%]

„Existují jen naše pocity, které máme a zanecháme po sobě... Každý náš čin je třeba hodnotit v souvislostech. Je strašně jednoduché někoho odsoudit, ukázat prstem... ale známe celé pozadí? Známe jeho příběh?“  Divadlo jsem nenavštívil ani téměř nepamatuji a zůstanu-li u těch TV záznamů, na něco ze současné domácí jevištní tvorby jsem se také dlouho nedíval. Jsem rád, že u Pánského klubu jsem dal přednost divadelnímu záznamu před kino filmem. Naštěstí jsem opět moc netušil a nečetl si, do čeho jdu, takže mě velmi brzy vyvedlo z míry choulostivé sexuální téma. Nutno uznat, že vše se drží snesitelné a inteligentní míry s minimem (umírněných) vulgarismů. Dialogy, příhody a rozehrané situace připomínají leckdy život kolem, jednou jsou skutečně vtipné, jindy alespoň ve mě vyvolávaly kus frustrujícího pocitu nad tou psychickou záhubou, do níž většinu hlavních postav přivedla notorická záliba v sexu. Ale snad vše zároveň dávalo smysl a mělo vyústění v nejednom podnětu vhodném k zamýšlení. Možná těch pár krátkých scének se stínohrou na mě působilo nevtipně a škoda, že se to neobešlo bez klasického klišé novějších českých komedií v podobě nutné smrti jedné z postav ke konci, ale jinak beru. Bavil jsem se vesměs dobře, u kreace pro mě neznámého Rudolfa Stärze coby nejstaršího člena pánského klubu, s jedinečně ironickými monology obzvlášť. Budu se tvářit, že představení skončilo uzemňujícím monologem Přemka, kde se dočkáme podtržení celé myšlenky, a né tak tuctově s průměrnou sborovou písní na rtech. Pak se rozhodně přikláním k 4 hvězdičkám. [75%]

Styl Paula Verhoevena je docela svébytný, což už jsem zjistil u dříve viděného Oražnského vojáka. Verhoeven se v rámci vykreslení doby, prostředí a celkové atmosféry (která tu většinou dokáže hodně pohltit) nebojí střídat naturalistické scény bez příkras spolu s pasážemi, které přinášejí naopak odlehčenou spontánní náladu a místy až závan dobové estrády. Asi dvě naturalistické sexuální scény mi přišly až zbytečně explicitně ztvárněné se snahou co nejvíc šokovat diváka, ale naštěstí se mé obavy z pana režiséra spíše nevyplnily a snímek rozhodně nestál jenom na tom. Hodně zajímavý, dle závěrečného epilogu snad i reálný příběh hlavní hrdinky, která se vzepřela podmínkám a prošla si tvrdými, špatnými i hříšnými zkušenostmi k vysněnému cíli s vyhlídkou lepšího života, zavání v pár scénách nečekaně až červenou knihovnou. Poté, co Keetje spálila svůj starý bílý oděv a navlékla luxusní šat s kloboukem a spěla k zdánlivě pohádkové romanci, na chvíli snímek v mých očích trochu klesal, ale naštěstí brzy znovu překvapil i v rámci své nejsilnější, sociální roviny. Scény bouřlivé dělnické stávky patřily za mě k tomu nejlepšímu. Celkově jde o hodně poutavý sociálně historický exkurs do jedné epochy v Nizozemí, zručně natočený a ztvárněný mnoha skvělými herci. Hodně mě potěšil i můj oblíbený Peter Faber v rozsahově menší, přesto významné vedlejší roli malíře a fotografa (navíc byl tu i nebývale vtipný :)). [75%]

V poslední ze Tří barev, kterou jsem viděl, se Krzysztof Kieślowski částečně odklonil od silné psychologie postav, stejně tak opustil své originální mysteriózní vyprávění plné postupně do sebe zapadajících střípků, což mě na Červené i Modré tolik upoutalo. Bílá je prostě jiná, ať už svým přímočarým dějem od začátku do konce, nebo častěji přítomným humorem v ději, který (ač to vzhledem  k atmosféře nemusí tak vždy vypadat) má tentokrát blíž ke komedii. Včetně jednoho neobyčejného cestovatelského dobrodružství či kuriózního pohřebního zážitku. Čemu jsem příliš na tak krátkém prostoru nedokázal uvěřit, byla poněkud nahodile zpracována proměna z tak nešťastného člověka a dočasného žebráka z metra v jedné osobě na tak úspěšného podnikatele. Asi by celku pomohlo, kdyby v takovém případě snímek ladil na onu komediální strunu ještě výrazněji, možná až lehce absurdně. Tak mi vychází Bílá jako nejslabší z barevné trilogie. Ačkoliv i na slabším filmu z Kieślowského vrcholů zůstává toho pořád tolik, čím se lze nechat vést, ať už je to suverénní režie s osobitou atmosférou, výborné herecké výkony v čele se Zbigniewem Zamachowským, nebo prostě ten nepředvídatelný napínavý příběh, opět plný pestrých emocí. [80%]

„Nic z toho vám nedává oprávnění mlátit jiné. Nemůžete jen tak vzít zákon do svých rukou...“ Už potřetí za sebou u mě probíhal pozdní páteční večer ve znamení filmu-noir z dílny „Francouze ve službách Hollywoodu“ Julese Dassina a opět se konal stylový atmosférický zážitek! Přes jistou dávku humoru i romantiky na mě snímek v nejedné scéně dýchal až realistickým dojmem a to zejména díky snímání v reálných poválečných exteriérech. Příběh muže na stopě zločineckého obchodu pravidelně napíná a je výborně ztvárněn na obou stranách konfliktu, přičemž těšilo mě sledovat jak mladého Richarda Conta, tak typově přesně obsazeného Lee J. Cobba v ústřední záporní postavě, jelikož oba herce vídávám na plátně spíše svátečně. Jako bonus dostaneme i nejednu zručně natočenou akci s náklaďáky, ať už proces uvíznutí a vyváznutí spod vozidla v písku, kamionovou honičku s drsným koncem nebo i obyčejnou jízdu kamionem po noční dálnici, která už sama o sobě dotváří úžasnou atmosféru. [80%]

Povídka s Françoisem Périerem: obstarožní absurdní cosi, co má připomínat romantickou komedii. Ač Périera nepovažuji za špatného herce, tady je vidět, že v roce 1963 jeho kouzlo coby šarmantního milovníka či komika už poněkud odvál čas. Ještě že se kolem něj motají krásné slečny. Bohužel to celé trvá dost dlouho a na víc, než 2 hvězdičky za dvě kočičky to u mě nevydá. (2*) ---- Povídka s Francisem Blanchem: neskutečně otravné, stejně jako celý Blanchův humor. (2*) ---- Povídka s Darrym Cowlem: Už jsem si myslel, že se tentokrát u francouzské komedie vůbec nezasměji, ale Cowl to naštěstí plně prolomil. Potvrdil jsem si, že mě tenhle chlapík se svým humorem baví a mohl bych se zase zkusit někdy podívat na vyloženě „jeho“ film. Tuhle povídku navíc režíroval Philippe de Broca a je to stylově rozhodně znát, dost to připomíná de Brocovy rané filmy a oplývá i zdařilými gagy především v úvodní scéně s řebříkem a plakátem. (4*) ---- Povídka s Pierrem Mondym má trochu smůlu, že rozvíjí úplně stejné téma jako ta předchozí, tedy výhra slečinky. Co mírně místy snižuje dojem variování, to pozdvihuje vedle Mondyho i jeho pravidelný parťák Jean Lefebvre v roli zábavného opilého námořníka. (4*) ---- Povídka s Louisem de Funèsem: Očekávání toho nejlepšího na závěr vyšlo a nekorunovaný král francouzských komiků nezklamal! Povídka o trampotách s kufříkem navíc nestojí výhradně na Funèsově sólu, ale se stejným gustem se činí i jeho rozverná filmová dcera a herecký veterán Noël Roquevert. K zdařilým prvkům patří i velice vtipně zakomponované cinefilní odkazy s plakáty na dobové westerny a horrory či neotřele využité operní árie. (5*) ---- Jako celek zajímavý povídkový počin, především pro skalní fanoušky dobové francouzské komedie, žel pro první dvě povídky ho vidím spíše jen na lepší 3 hvězdičky. [70%]

Název vše vystihl skvěle, neb Kim v podání Takešiho Kitana je bezmezně tvrdý až do morku kostí a prolití krve. Neúprosné dění asi mělo zachytávat proměnu lidské osobnosti pod vlivem okolitých podmínek a neochvějné touhy dosáhnout svého cíle, ale na mě často spíše působilo jako „výpravná sága“ místních bitev, rvaček, útoků, psychických výbuchů a znásilnění zkraje rozpoutaných příchozím cizincem. Prakticky veškeré ostatní postavy zůstávají nevýrazné kdesi v pozadí. Snad až na nepovedenou scénu skoku z mostu do řeky (s nepřesvědčivě využitou zadní projekcí) se film vyznačuje zručnou filmařskou stránkou, skvělou dobovou atmosférou a ani s dlouhou stopáží jsem kupodivu neměl problém. Jistý problém mám s obsahem, v rámci něhož vše negativní kolem hlavní postavy a historie násilí v daném japonském městě Jóiči Sai nevyvážil čímkoliv pozitivním nebo uzemňujícím přesahem. Inu, rval se týpek a násilně útočil na všechny a vše kolem celý život, má touhu rvát se a útočit pořád i coby vousatý senilní dědek s kulhající nohou a těžkou barlou... a já si jen můžu vydechnout, že jsem s ním nepřišel do střetu a mohl mi tudíž zůstat lhostejný. [70%]

Vlastně to byla obyčejná road movie s klasickým příběhem o cestě na jedno zvolené místo neznámou krajinou a různých setkání během této cesty. Ale díky prostředí zasněženého Islandu v zimě, navštíveného z pohledu cestujícího cizine, dýchala na mě Zimnice zároveň jistým neobyčejným kouzlem. Krásné naplnění jednoho cíle vycházejícího ze silného pouta... Fridriksson stejně jako v Dětech přírody tohle putování prodchnul podmanivou atmosférou s chvílemi až mysteriózním nádechem. Navíc mě potěšilo, že hodně atypické koprodukční spojení Islandu, Japonska a USA se tu plně odráží i na příběhu, protože Japonec zde cestuje po Islandu, setkává se mj. i s Američany a také se tu autenticky mluví více jazyky... a oceňuji to o to víc, jelikož mám občas pocit, že dnes už se filmové koprodukce podnikají často ryze z finančních důvodů, aniž by v nich příběh, prostředí nebo obsazení podobně mezinárodním charakterem oplývaly. [75%]

Prodíval jsem se tím filmem úspěšně až do konce, ale čím déle trval, tím víc mě svým vztahovým propletencem plným intrik a trpkých zákulisních osudů nešťastných hollywoodských hvězdiček míjel... tématem i zpracováním. Snad jen první třetina mě ještě dost upoutala a navnazovala zdánlivě atraktivním prostředím, talentovanými herečkami a otevřeně cynickými dialogy. Jenže zpracování celého příběhu naplněného často hnusem nejen charakterního rázu na mě působilo poněkud bez pohltivé či napínavé atmosféry. Jakobych nahlížel na plátno z dálky přes tvrdé sklo navrch a osud postav mi zůstával lhostejný. Po delší době mě tak David Cronenberg nějakým filmem zklamal. Zatímco jeho klasické sci-fi horrory mě zatím až na výjimky velice bavily, další méně typický Cronenbergův film mimo tyto žánry (po Nahém obědu) opět zařadím k těm, které ve mě nic výraznějšího nezanechaly. Vnímám však jako pozitivum, pokud si film našel své vděčné publikum. [50%]