Willy Kufalt

...aneb o člověku, který byl 23x trestanej, ale svou milovanou osobu nezradil ani jednou. Citový příběh ze života jedné vypočítavé vdovy a jednoho starého kasaře, ve kterém exceluje Rudolf Hrušínský v titulní roli plné proměn od nebezpečného zločince, přes vtipného staříka, gentlemana hájící čest milované ženy až po zklamaného sebevraha, který si možná tak krutý konec ani nezasloužil. V hlavní ženské roli neméně skvělá Věra Galatíková. Jeden z nejlepších dílů série Malého pitavala. // PS: Tenhle díl patří zejména panu Hrušínskému, který stvárnil hlavní (též titulní) roli kasaře Kořána a snad jenom tahle databáze si může dovoliti v her.obsazení uvést nejdřív všechny Krampoly, Freje a Zedníčky :o))

,,Všechno je třaskavina, když se to vezme pořádně do ruky."                                                                                           . . . V rámci početné tvorby Otakara Vávry z dob 70.-80.let jde o jediný moderní film popři snímcích s historickými náměty. Také žánrový kousek akčního sci-fi thrilleru není nic obvyklého v našich končinách. Nehledě na to, že už vůbec nebývá zvykem, aby jeden režisér sáhl během své kariéry dvakrát po stejném námětu. Karel Höger v Krakatitu z roku 1948 vytvořil mnohem hutnější výkon plný psychologie, než zde Brzobohatý, který se více předvedl v akčních scénách, jsou tu ale ve vedlejších rolích vynikající Rudolf Hrušínský, Luděk Munzar i polský herec Jerzy Kamas. Místy to připomíná typickou socialistickou krimi s politickým pozadím, někdy polskou filmovou psychologii, jindy americké akční blockbustery. Vávra nezapomíná na osobité odkazy: scéna s demonstrací evokují hippiesácky muzikál Vlasy a hned následní únos letadla (brzy po odzpívaném protestsongu) dává vzpomenout na čerstvě kultovní díl Majora Zemana Mimikry. Vzhledem k aktualizaci Čapkovy povídky do posledního desetiletí studené války to moc nevadí, spíš mi film přišel ve své délce trochu rozvláčný. Těch unikátních prvků v různých kontextech by se našla celá řada, co mě ale vedle vší té exotiky a modernosti opět nejvíc uvedlo do transu, je poselství.                             . . .    Původní Krakatit (kniha i film, byť ten vznikl až tři roky po válce) zobrazil varování před pokrokem vědy do nebezpečných rozměrů, Temné slunce přichází s obrazem této zkázy v době, kdy se z této hrozby stává realita. Fenomény fanatismu v politice a propagandy v médiích totiž nevymizli ani s rokem 1945... ani s rokem 1989 a námět zůstává silně nadčasový. S přibývajícími minuty hutná paranoidní atmosféra neskutečně graduje až do hrůzostrašného závěru. Jako vrcholné scény vnímám, když dr. Tomeš (Munzar) mluví o výhodách vynálezu nové výbušniny, která zničí jen životy lidí, ale prostředí zůstane nepoškozeno, i křehký šálek zůstane po výbuchu na svém místě... a pak dlouhá ponurá pasáž, kde chodí ing. Prokop (Brzobohatý) městem sám mezi mrtvými, ale velkovýroba strojů běží dál a následuje pohled na onen nepoškozený šálek na svém místě. Síla...! Mazec! Po dojemném epilogu s návratem do rodné zemi a rozhovorem s holčičkou (,,kde ses tak ušpinil? jsi celý od bláta! něco hledáš? ...a byl jsi pro tu pravdu daleko?") nakonec přes všechny výhrady sahám po plném počtu. Pro mě osobě jde tady stejně jako v případě původního snímku o nezapomenutelný a jedinečný snímek. 85%

,,Jak žijeme? Žijeme hrozně... Copak tohle je nějaký život? Vynést odpadky, přinést prachy, vyzkoušet děti... odpadky ven, děti domů, jdi do práce, nakup cestou z práce, vydělávej, angažuj se.... vynes odpadky! To je stereotyp, nuda, život o něčem, co tě nezajímá... Marná snaha o něco, co je ještě marnější... Vždyť my se neumíme ani odvázat, udělat něco pro radost, bez přičiny, prostě jen tak... třeba vylézt na strom!" :-) Hořkosladká cesta (ne)rozhodného člověka pomocí sociologického výzkumu do ztraceného mládí, přes radovánky, na dno až v trpké v podobě brzkého návratu do stáří... Milan Šteindler do třetice završuje výraznou účast na revolučních filmech z konce 80. let Pražská pětka - Kopytem sem, kopytem tam - Vrať se do hrobu!, tentokrát nejen jako ústřední herec, ale i poprvé jako režisér a částečně také scenárista. Ve vybraných scénách jde znát ještě silné ovlivnění poetikou Divadla Sklep, ale jako celek se tenhle film spíše zaměřuje na zachycení generační výpovědi své doby a spontánní mládeže (mimo jiné) pod vlivem uvolněné atmosféry před listopadem '89. Mimo komediální linie tenhle film v sobě tolik nadčasových myšlenek a přináší poutavý příběh ze života, který navzdory dobovým reáliím vypadl jakoby ze současného světa. ,,Svému osudu my sami přejeme. Zvítězíme, ustoupíme, prohráme? ... Nikdy se nevrátí pohádka mládí..." Výborná režie a scénář! Z vedlejších rolí rozhodně cenná účast Jiřího Valy v jedné ze svých poslední rolí (ředitel ústavu s legendární hláškou ,,Tak jste se nám pořád nevyhranil, Jakoubku" :-)). 90%

(2x) ,,Ani zabít neumím! Tak aspoň důstojně umřu, když jsem nedokázal důstojně žít..." Kdo by řekl, že tenhle napůl experimentální snímek pochází z úplně stejné autorské dvojky (režie Weiss - knižní předloha a scénář Otčenášek) jako válečné drama "Romeo, Julie a tma"? Jako originální nápad je film o psychologickém rozjímání na téma vraždy s několika varianty rozhodně zajímavý, ale povinný rozjezd vztahů byl dost zdlouhavý, bohužel pak na úkor zbytečně rychle provedených variant řešení. Musím říct, že jde o jeden z nemnoha filmů, ve kterých mě Rudolf Hrušínský vyloženě nebavil či spíše působil na mne otravně. Na menším prostoru alespoň mé pocity vylepšili Květa Fialová a můj milovaný Václav Voska. ,,Až přijedu k vám na pobočku, tak zajedeme k mýmu bráchovi na tu slivovici...!" Jinak prvků komedie tam bylo pomálu, stejně tak experimentální a kriminální linie filmu začínají se naplno rozvíjet až v poslední třetině filmu. Několik výtečných scén jako sexuální vražda za doprovodu folklorní lidovky nebo Hrušínského sen o vlastním pohřbu s komentářem o všech zúčastněných docela přibližovalo mé hodnocení ke čtyřem hvězdičkám, ale bohužel to zazdil překombinovaný závěr v posledních dvou minutách. Ten náhlý přechod do barevného filmu se sci-fi odletem auta do vesmíru, to opravdu nepobírám... 65%

Úspěšné navázaní na Sňatky z rozumu (a Císařské fialky) se povedlo jak v knižní, tak seriálové podobě. V Zlé krvi sledujeme ještě dramatičtější pokračování osudů podnikatelských rodů Nedobylů, Bornů a lidí kolem nich. Zbouřený dům s několika mrtvými, dramatický soud, postava několikrát zatčeného Karla Pecolda a přesto pořád odhodlaného bojovat za své socialistické cíle, příchod fanatického komisaře Kiesla s pořád silnějšími požadavky, tragický osud mladého Míši Borna končící sebevraždou, silná proměna Martina Nedobyla z úspěšného podnikatele pod vplyvem politické situace na psychicky rozpoloženého člověka a jeho následná krutá smrt,... to je jen zlomek z mnoha pohnutých osudů a událostí odehrávajících se koncem 19.století v Rakousku-Uhersku, které ze Zlé krve vytváří jeden z nejlepších čs.seriálů a to, čemu se říká opravdové drama. Vedle hereckých výkonů "klasiků" Jiřího Valy, Luďka Munzara, Radovana Lukavského, Ilji Racka nebo Jiřiny Jiráskové se tu skvěle prosadili i představitelé mladší generace, např. Václav Postránecký, Bronislav Poloczek, Taťjana Medvecká, Oldřich Vízner, Josef Abrhám, Dagmar Veškrnová nebo jinde nevyužitý Otomar Krejča mladší. Škoda akorát posledních dvou dílů po smrti hlavní postavy M.Nedobyla, natočených podle méně povedeného 4.svazku Neffovy ságy "Veselá vdova" - ty dva díly mi už přijdou trochu zbytečné, navíc s původními Sňatky z rozumu už nemají téměř nic společného.

Jeden z nejoriginálnějších kousků české krimi vůbec (nejen vrámci série Případů majora Zemana). Děj se odehrává v roce 1965, což skvěle odpovídá i postavě režiséra a jeho zajímavým názorům a filmovým experimentům připomínajících tzv. novou filmovou vlnou 60. let. Režisér Sequens zde s odstupem celé dekády úspěšně navazuje na styl filmových detektivek 60. let Vladimíra Čecha, Jaroslava a Jana Machů či Petra Schulhoffa. Půjdeme-li taky po té ideologické linii, zůstává obdivuhodné, že z velké části propagandisticky orientovaný seriál zpracoval téma nové filmové vlny (z níž řada snímků ležela v době normalizace nemilosrdně uzamčena v trezoru) bez jakýchkoliv ideologických vložek vysoce kritizujících či zatracujících. Ovšem nejen z tohoto hlediska jsou Tatranské pastorále patrně nejkvalitnějším dílem série. Zavánějí osobitou atmosféru nádherných Vysokých Tater, lidových slovenských chalup a kolib (dnes již mnohdy nestojících), i zajímavého pohledu do zákulisí jak profese filmařů a procesu natáčení filmu, tak i práce tehdejších kriminalistů. Vynikajícím scénářem už podruhé přispívá Jan Otčenášek /Kvadratura ženy/, zvlášť dialogy Brabce (major) a Langmilera (režisér) ,,Dichtung und Werheit" jsou skvostné a plné krásných myšlenek nejen o filmovém umění a kriminalistice. V neposlední řadě film dělá herecké obsazení vedlejších rolích v zajímavé česko-slovenské kombinaci, kde sekundují mimo jiné výborní Kvietik, Romančík, Strnisková a Klemens. 100%

Karel Kachyňa v neblahé situaci na počátku normalizace sahá po kvalitní historické látce mimo témat z domácího prostředí, vybírá si Dietlův scénář již jednou adaptovaný pro televizi (triologie Alexander Dumas starší s Vladimírem Menšíkem) a inscenuje ve studiu pro filmové plátno barevnou podívanou s výpravnými kostýmy a hvězdným hereckým obsazením. I v téhle historické komedii a v studiovém prostoru vytváří Kachyňa doslova vyšperkované umělecké obrazy včetně zajímavých němých "videoklipů" k Třem mušketýrům a Hraběti Monte Christo, které svou poetikou i kombinací hraných pasáží s animací připomínají dobrodružné filmy Karla Zemana. Bratři Štěpánkovy sice Menšíka nenahradí, ale do rolí obou Dumasů se napokon velice hodili a nabízí se tak o něco zajímavější srovnání mezi charaktery otce a syna. Pak tu je Dumasův život, kariéra, vzestup, konflikty i pád, které jsou už taky zajímavé sami o sebe. Stejně jako spojení Dietla a Dumase do jednoho filmového díla (nebo tedy do dvou) je velice specifické, oba pánové měli veliký talent, stejnost závislost v neustálem psaní a v něčem snad taky trochu podobnej osud a pak i tu posmrtní pověst. Jak se ukázalo, bylo těžké nejen psát jako Dumas, ale i psát jako Dietl, když se podíváme, jak se další tvůrci neúspěšně pokoušely hned dvakrát navázat na jeho nejslavnější seriál. Jo, filmy tohoto typu určitě můžu a skvělých herců tu bylo dost (Otakar Brousek v roli barona, z hereček Dvorská, Hlaváčová,...) 90%

Období 1973-75 v naší kinematografie dalo příležitost (nebo spíš povinnost) vzniknout v souvislosti s 30. výročím ukončení 2. světové války celé řadě různých filmů a seriálů a různé kvality, z čehož Mys dobré naděje představuje ojedinělou dobrodružnou podívanou s minimem politiky (pouze v nutné rovině česko-německých vztahů na konci války). Ne náhodou tento snímek o osudech českých lodníků na útěku připomíná žánr, kterému se dnes po anglicku říká road-movie. Tajná cesta lodí z německé strany přes hranice do ČSSR obsahuje plno zvratů, napětí, strachu i obětí, ale i poznání naděje, přátelství. Všech "sedm statečných" mají jeden cíl, ale musí mít zapotřebí odvahu a chuť riskovat, obětovat se a nezradit... a někdy je to trochu i legrace - tak třeba padají výstřely, výbušniny z létadla a pan Větrovec se nejvíc stará o to, aby se jeho kanárkovi nic nestalo a dovezl svého milovaného ptáčka živého ;)) a Cupák mu na to říká: ,,Já věděl, že tu akci nepodnikáš pro nic za nic." ... Nemohu si pomoct, zvyšuju po druhém shlédnutí na plný počet, navzdory pomalému rozjezdu ze začátku. Úžasná podívaná, navíc to celé táhne charismatický Josef Větrovec se svým nezaměnitelným hlasem a v jedné ze svých nejlepších rolí. Vyzdvihl bych také Otu Sklečnku a westernovou muziku Jiřího Šusta. 90%

,,Největší akce od stvoření světa" ... aneb vynálezy zkázy éry Karla Čapka v odlehčeném komediálním pohledu. Robotické stroje se zdokonalují, stejně jako vědecký vývoj genetiky včetně pokusů o klonování, které jsou již bohudík oficiálně zakázany. Jan Tříska vytvořil roli vynálezce, který se i přes svojí genialitu nepodlehne touze po penězích, bohaství a snaží se i prostřednictvím své profese bojovat za lidskost, na druhé straně brilantně stvárnění "imperialisti" na čele s Martinem Růžkem a Luďkem Munzarem. Obsazení Jany Brejchové do hlavní dvojrole ženy a jejího klonu - golemky - přináší spoustu zábavných chvil včetně záměn a vtipných "automatických" hlášek golemky jako ,,Bolely by nás nohy... Alkohol nám neprospívá... Peníze jsou prospěšné, škoda utrácet." "Slečna Golem" mimo zajímavého námětu, vtipných hlášek a dialogů, gagů nepostrádá ani určité poselství a myšlenku (což se třeba o mnohem populárnějším kousku "Pane, vy jste vdova!", kde se hrdinové navzájem šíleně vraždí, nedá říci). Láska zde zvítězí nad vědou a nebezpečnými vynálezy, které někdy (nejen v fantasy příbězích, i v životě) mají negativní důsledky na život. To všechno zde zobrazeno přes nadhled, vtip, lidskost i romantiku. Nadčasový a neprávem opomíjený snímek, který nemá daleko k tomu, aby byl označován za kultovní komedii. Snad jen málo repriz v TV tomu brání. 90%

Sto dukátů za Juana vzniklo původně v roce 1951 jako rozhlasová hra tenkrát netradičního žánru: hudební komedie, kterou spolu se skladatelem Zdeňkem Petrem napsal šéfredaktor tehdejší Hlavní redakce pořadů pro zábavu a slavný konferenciér, textař mnoha populárních písní, Vladimír Dvořák. Mnohé písně z něho se staly komerčně úspěšnými šlágry, dočkay se různých coververzí a Píseň pro Kristýnku (originálním interpretem byl herec Vladimír Salač) patřila k nejprodávanějším písním své doby. Nevídaný úspěch způsobil, že byla hra brzy po rozhlasové premiéře přenesena i na divadelní jeviště a v různých úpravách se hrála po celé republice a byla inscenována i v zahraničí (např. v Drážďanech). Hra se stala vlastně prvou vlašťovkou českého muzikálu, kterého větší rozvoj nastal v 60.letech v Hudebním divadle Karlíně a pak samozřejmě v 90.letech a novém století, kdy se divadelní muzikály začly rodit jako houby po dešti. Studiová televizní inscenace Sta dukátů za Juana, připomínající divadelní představení, odehrávající se pouze na jediném jevišti, skvěle dokumentuje začátky tohoto žánru a současně dokazuje nadčasovost tohto díla, které dodnes neztratilo své kouzlo. Má v sobě humor, poetiku, historické i milostní motívy a samozřejmě populární písničky. Nezapomenutelné momenty a skvěle obsazení, ve kterém mezi všemi exceluje v roli šlechtice Roldana nezapomenutelný Vladimír Brabec. Oceňuju, že až na Kateřinu Frýbovou, které propůjčila hlas slavná operní pěvkyně Pavla Břínková, všichni herci nazpívali pěvecké party sami za sebe. 85%