Willy Kufalt

Už během úvodního monologu, který slyšíme na pozadí záběrů povrazů za divadelním jevištěm, mi padla do noty osobitá poetika filmu a záhy při setkání s první svéráznou postavičkou hotelového sluhy vycházejícího z díry v podlaze jsem se už vezl na jedné vlně s filmem. Pokud jde o hlavního hrdinu, musím říct, že technicky byl Johnem Turturrem zahrán asi velmi dobře, protože nejednou uprostřed toho podivného světa v neobyčejném schátralém hotelu házel do kamery téměř stejně udivené pohledy, jaké vyvstávaly i ze mě během sledování téhle ujeté podivnosti. Přesto hlavní herec ve mě nedokázal vzbudit moc sympatií, nevyzařovalo na mě z něj ani kus charismatu a když v nejedné scéně zůstával tenhle brýlatý ňouma jediným středem pozornosti, nedokázal to v mých očích patřičně utáhnout. To by byla ale jinak asi jediná výhrada, kterou naštěstí velmi často dokázala zastínit výborná tajuplná atmosféra, nápaditý scénář, množství výborně napsaných ojedinělých postav, z nichž jsem si nejvíc užíval svérázného tlustého souseda Johna Goodmana. I ten příběh ze světa filmu, beroucí si na paškál osobnosti slavných spisovatelů, kteří se zaprodali práci na komerčním hollywoodském braku, se mi zamlouval a občas mi připomněl mou oblíbenou ČST inscenaci Rozčarování, v tak trochu parodické nadsázce. :D Užíval jsem si to většinou hodně, moje první setkání s tvorbou bratří Coenů dopadlo velmi pozitivně a jestli mě budou takhle bavit i jejich další filmy, asi se mám na co těšit. [85%]

Od Györgya Pálfiho mě oslovil jedinečný filmový experiment Final Cut – Dámy a pánové a zlákán sci-fi žánrem + osvědčeným autorem předlohy jsem se rozhodl podívat i na jeden z Pálfiho hraných filmů. Ale asi jsem při tom přecenil sám sebe nebo čekal na základě obsahu něco úplně jiného, protože tohle moderní filmové umění s technicky, střihově i vizuálně experimentální formou příliš ocenit nedokážu, stejně jako většinu filmů zasazenou do moderního světa nejnovějších technických výdobytků. Nemám problém souhlasit, že forma a obsah se tady svým způsobem v některých prvcích trefně doplňují, a mnohé nápady lze objektivně považovat za umělecky i technicky obdivuhodné, ale je jich zde během filmu takové množství, že forma pro mě totálně přebila obsah, připadala zbytečně přemrštěná a svým stylem mě to většinou totálně minulo. Na velmi silný příběh otce a syna na pozadí sci-fi zápletky a komunistické minulosti bohužel zbylo velmi málo místa a navíc se to nevyhlo spoustě bizarním momentům. Poté, co hlavní hrdina tady skypuje z koupelny úplně nahý, na druhé straně s mužem, který se u notebooku rozčiluje, až se pod ním třese stůl i lampa, jsem myslel, že nic už děsnějšího nepřijde, ale režisér si ještě v záloze ponechal divoké sexuální orgie. Tohle jsem ve filmu s tak silnou zápletkou vážně dostat nechtěl. Asi skutečně nechci vidět režisérův nejslavnější snímek Taxidermia, naplněný dle všeho spoustou samoúčelných uchyláren, když tohle má být prý jeden z jeho „normálnějších“ filmů (?)... a aby toho nebylo málo, velmi často tady zní naprosto odpudivé psychedelické, zremixované techno pazvuky, jejichž autor má tu drzost vydávat je za hudbu. [50%]

Úvod před odjezdem do Afriky na mě chvílemi zapůsobil podobně otravným způsobem jako na samotného nakladatele, takže jsem kvitoval, když se velmi brzy odjelo do Afriky, kde se pak zhruba první hodinu odehrávala fakt skvělá komediální jízda na pozadí dobrodružných situací. Kvitoval jsem i rozdělení rolí či povah mezi dva hlavní herce, kdežto Alberto Sordi zůstal výřečným svérázem a Bernard Blier naopak spíše tichým společníkem na cestách, bavícím diváka často hlavně svou mimikou, jelikož Blier byl zde coby Francouz předabován cizím hlasem do italštiny a ještě nepříliš zdařile. Díky těmto dvěma hercům mě sice Africké dobrodružství dokázalo bavit více méně po celý čas, ale v druhé polovině mi žel začlo připadat, jakoby se humor pomalu vyčerpával a v poslední půlhodině, kdy se začla plně rozvíjet i celistvější zápletka s rodinným emigrantem, jakoby humor zmizel úplně. Škoda... Pokud zde chtěli náhodou tvůrci překlopit film i do dramatu, tak se jim to zřejmě nepovedlo, neb ničím to na mě v tomto směru nezapůsobilo a taky bych řekl, že 130 minut na ryzí komedii je zbytečně příliš, zvlášť když tvůrcům došel dech již v polovině. Rozumím, že podobné natáčení v reálně exotickém prostředí bylo pro tvůrce výjimečné a během okouzlení tou Afrikou chtěli divákovi z ní toho nabídnout co nejvíc, ale nejednou došlo pak i na scény, které víc než komedii začaly připomínat cestopis a v tomto směru už dnes komedie nemá moc šancí uspět. Herci nezklamali, ale od filmu v režii Ettora Scoly (Zvláštní den, Tančírna) jsem měl určitě vyšší očekávání. Jinak nevím, co zde mělo být fantasy... Asi to, jak hodně obyvatel Angoly ovládá italštinu. :o) [65%]

„Přišel jsem potvrzovat smrt. Nemám věci na oživování.“ Zdaleka nejde o moje první setkání s japonským filmem 60. let, ale japonskou komedii jsem doposud neviděl žádnou, takže v jistém směru se pro mě velká premiéra konala! Během tohoto nevšedního zážitku jsem si opět říkal, jaká škoda, že Japonci už 6 let před tím nedokázali v tomto duchu natočit i posledně viděnou Past, jejíž fantaskní zápletka si podobnou černohumornou nadsázku taky přímo vyžadovala. Protože tady se to tvůrcům překvapivě dost povedlo. Mohlo by se zdát, že reflexe otázky trestu smrti a žánr komedie spolu dohromady vůbec nejdou, ale Nagisa Óšima a spol. se vydali velmi dobrým směrem, z vážné roviny se teprve se díky zcela nečekanému zvratu s neusmrtitelným odsouzencem přehoupli do tragikomické hříčky, v níž se vtipným způsobem lámou charaktery oddaných popravčích ve vztahu k zákonu včetně byrokratického systému, a s přibývajícím minuty postupně neváhali nasadit v dobré míře i filozofický podtón. Ani mi netrvalo dlouho, než jsem se po syrovém dokumentárním úvodu s popravou v přímém přenosu přeladil na tu humornou náladu, protože už samotné dialogy („Nemůžete provést umělé dýchání, jako kdyby se utopil...? // „Přivézt zpět na život duši, kterou si Bůh vzal? To je svatokrádež!“) byly napsané skvěle a vtipně. Herecké výkony mají sice často blíže k divadelnímu, než civilnímu projevu, ale vzhledem k tomu, že film svým převažně studiovým provedením i divadlo trochu připomíná, to většinou tolik nevadí. Z herců u mě s přehledem zvítězil představitel vzdělávacího důstojníka (Fumio Watanabe), jemuž se svou zábavnou groteskní kreací povedlo táhnout film v komediální linii po celý čas. Mezi jeho kolegy z řad popravčích se najde taky pár herců s výkonem pro komedii obstojných, protagonista ve výrazné roli oživlého popraveného odsouzence R se ztrátou paměti žel svým naopak prkenně monotónním projevem nenabídl sám ani jednu příležitost alespoň se mírně pousmát, což jsem zejména v první polovině vnímal jako menší deficit, a hlavní herečka obdařila výsledek i typickým japonským afektem, byť vzhledem k tomu, že se objevila na scéně převažně až ve vážnějších scénách, jí případnou neschopnost uhrát komedii lze odpustit. Očima (alespoň jednoho) evropského současníka holt není Trest smrti oběšením filmem ve všech směrech úplně excelentním, ale případné zápory (kde bych zmínil i občas zbytečně táhlou dvouhodinovou stopáž) byly naštěstí vyvážené mimořádnými klady tohoto originálního kousku se silným poselstvím a neotřelým dějem. [75%]

Noc ve vlaku, ruch a hrmot kolejí, uzavřená kupé, stísněné chodbičky, kolem zástup cestujících ve stoje... To je mi ale působivé, dusné pozadí k precizní psychologické pitvě tří postav, přecházející v druhé polovině plynule do nečekaného thrilleru. Kawalerowiczův Vlak obsahuje v sobě esenci většiny toho, co od dramatického filmu tohoto typu očekávám a dostat chci: dobře propracovanou psychologii postav, kvalitní scénář a herecké výkony (výborný Leon Niemcyzk 3 roky před Nožem ve vodě), dostatečné napětí s pohltivou gradující atmosférou a alespoň jedno vyvrcholení v podobě nezapomenutelné scény, jakou je zde velký hon na ....a nebudu prozrazovat :o), včetně pokračování na hřbitově. Velmi pěkná formální stránka v doprovodu podmanivé černobílé kamery může být další devizou navíc. Ani by mě to vůbec nenapadlo srovnávat s Hitchcokem, který točil ve stejné době přeci jen pro odlišné publikum, ale když už je zde tolik zmiňován, svým psychologickým pojetím a zcela civilním, uvěřitelným zpracováním obyčejného příběhu u mě tento Vlak velkou část Hitchcockových filmů překonává. Zážitek! [90%]

Už dlouho jsem neviděl sci-fi, které by po většinu času oplývalo takovou žánrovou čistotou, bylo science fiction v tom pravém slova smyslu, tedy žeby se skutečně obsáhle věnovalo fiktivnímu vědeckému bádání (nejen v rámci rozjezdu k spíše jinému (sub)žánru), rozvedlo vybrané téma i z dalších úhlů pohledů (např. reakce lidí na projekt nebo v rovině dobře propracované psychologie hlavní postavy Ellie) i po technické stránce působilo na diváka velmi přesvědčivě. Přes ten občas silně vědecký charakter mě Kontakt dokázal díky svižnému tempu, kvalitnímu scénáři i hereckým výkonům (vynikající Jodie Foster coby zapálená vědkyně) povětšinou hodně bavit. Chvílemi jsem byl i překvapený, že něco podobného má na svědomí režisér Forresta Gumpa nebo jiného sci-fi Návrat do budoucnosti pojatého naopak v silně komediálním hávu. Překvapení v tomto směru pro mě ubylo, když během poslední půlhodiny vzešla z Kontaktu typická hollywoodská podívaná naplněná spoustou klišé. Určitě se mi ale v rámci zakončení líbilo, že tvůrci ponechali částečně prostor pro diváka ohledně vysvětlení té nejdojímavější stylizované scény, která úplně kontrastuje s atmosférou předchozího dění, přičemž v rovině snové scény jsem ochoten i tuto nečekanou dávku sentimentu akcepovat. Řekl bych, že rámovaním scénou z dětství na úvod a dvounásobně dojímavým závěrem nadobyl tento sci-fi film i jistý kus lidskosti. Líbilo se mi i ono poselství, ať už jakkoliv pateticky podané, ve věci pocitu chvíle úcty, pokory a naděje a hlavní hrdinka si v závěru jenom potvrdila sympatie z mé strany... Ačkoliv nedokážu být z Kontaktu absolutně nadšený, hodně spokojený určitě jsem. Navíc jde o jeden z mála případů, kdy mě vyloženě okouzlily i scény s moderními triky a efekty – závratná pouť Ellie vesmírem a červími dírami je vizuálně úchvatná. [80%]

Chobizenesse mi pocitově připadala jako divoká jízda po atrakcích uměleckého festivalu. Chvílemi jsem v první hodině nejednou tápal, co si mám o některých těch muzikálových, kostymních a dokonce i erotických výjevech myslet... nicméně pokud jsem se úspěšně prodíval výstředním marasmem ve víru provokativních výstřelků často zacházejících na hranici vkusu i dobrých hodnot a přežil jsem (i díky přítomnosti zajímavých průvodců v podobě režiséra a skladatele) tento šílený exkurs ve zdraví, za odměnu mě v závěru mohl čekat i nádherný uzmeňující zážitek u vznešené a dechberoucí živé symfonie. A ten zážitek byl hned několikanásobný, protože mnohavrstvé vyvrcholení příběhů dvou odlišných umělců na mizině dalo vlastně i té predchozí jízdě nový rozměr. Nicméně už první scéna se setkáním režiséra se zasněným hudebním skladatelem odmítajícím i v naprosté finanční a sociální bídě komerční nabídku, mě dostala do transu zajímavým dialogem, hudbou i vizuálním ztvárněním. Ačkoliv byl mi skladatel Bloch v podání Roberta Hirsche v mnoha směrech sympatičtější, než Yannův režisér ochotný pro případný komerční úspěch v tísni pro změnu spadnout i do účasti v nejspodnějším uměleckém výkalu (porno show), sledovat mě je bavilo oba a často přítomná čtyřka podnikatelských bratrů byla příjemným odlehčením. A dojde na spoustu pěkných nápadů, nejednoho filmového fanouška potěší i scéna, kdy v hledišti během zkoušky sedí vedle sebe Charlie Chaplin, Buster Keaton a Grucho Marx. * * * * * Jean Yanne jako tvůrce opět neskrývá svůj názor směrem k válkám, politice, terorismu a zbrojení, ale zatímco jeho předchozí tři filmy byly naplněné hlavně spoustou politických dialogů, zde se k politice vyjádřuje na pozadí příběhu ze světa umění především obrazem, mj. krátkým experimentálním filmem ve filmu a absurdním závěrem. Předchozí Yannovy filmy se mi vesměs celkem líbily, ale tímto mě úplně dostal a skoro se mi nechce věřit, jak dozrál k tomu stvořit takhle sofistikovaný, myšlenkově silný artový film, kdy jsem během vyvrcholení jsem oněměl úžasem. Chobizenesse vnímám jako hold sebeobětování v umění, jako zamýšlení nad dilematy umělců v bídě, nad kontrastem mezi komerční tvorbou dělanou pro zisk či úspěch a nezávislým uměním tvořeným z čistého srdce, a zároveň jako silný tragický příběh o nesmyslnosti (jakéhokoliv) masakru plného zbrojních střel. Nemám příliš v lásce uměle zpomalované záběry ve filmech, ale ten zdejší, velmi symbolický, na mě hodně zapůsobil. [95%]

„Docházely mi síly, až mě nakonec políbila... a pak jsem po ní praštil slepicí.“ / „Nestalo se jí nic?“ / „Té holce nikoliv, ale ta slepice to nepřežila.“ :-)) Inu, byla to možná nezvyklá volba, čerpat námět k „lidové“ komedii z předlohy světově ctěného autora, ale proč ne? Věřím, že Guy de Maupassant dokázal s patřičnou znalostí v původní předloze dobře vykreslit prostředí a postavy z řad maloměstských žen i mužů v místní politice, stejně jako protavit do hlavní postavy stárnoucího muže bez otce i kus vlastní zkušenosti. Vtip, který příběhu vdechl na papíře v poválečné době již taky osvědčený autor a scenárista Marcel Pagnol, k poetické atmosféře ve výsledku výborně zapadl a rozhodně na mě zafungoval. Určitě i zásluhou legendárního Bourvila v hlavní roli – řeknu vám, takhle z čistého srdce podaný výkon v komedii jsem už déle neviděl, mistr mi během upršeného dne krásně zvedl náladu. :) Ač je Bourvil určitě hlavním tahounem snímku, potěšilo mě rovněž, že i v mnoha scénách bez jeho přítomnosti film na zavedené laťce příliš nepovoluje a dokáže dobře a se stejným smyslem pro vtip a svižnost plynout i ve společnosti čistě vedlejších postav. Což mi přijde, že se v rámci podobných pamětnických komedií lákající svým plakátem především na jedno jméno oblíbeného herce poštěstí málokdy. Moc příjemná záležitost a v rámci svého druhu výrazný nadprůměr. [75%]

Hned první věc, kterou jsem si z filmu odnesl, byl velmi netradiční hudební doprovod s poetickou hrou na citaru. Ačkoliv později došlo na chvíle, kdy tahle hudba vyvolávala (zřejmě v kontrastu se záměrem režiséra) spíše nostalgické dojmy a během akční honičky po vídeňských ulicích dokonce vrhla atmosféru až do grotesky, a místy jsem zpochybnil, zda se v některých částech taková hudba vůbec hodila. Hodně se mi líbila i černobílá kamera plná úchvatných atmosférických záběrů temných nočních ulic. Ačkoliv tady jsem moc nepobral, proč některé scény včetně obyčejných dialogů v interiérech nasnímal kameramanam s výrazným nakloněním záběrů do stran, neboť to na mě působilo samoúčelně, občas i rušivě a evidentně bez hlubšího významu. Přesto jako čistě audiovizuální záležitost hodnotím Třetího muže velmi pozitivně, autentické reálie poválečné Vídně dodávají filmu i zajímavý dokumentární přínos. Dlouhá napínavá akční pasáž z kanalizace na mě hodně zapůsobila, stejně jako závěrečné „alejové“ sekvence. O něco horší je to s tím jednoduchým příběhem, který mě moc neoslovil, nevyolal žádné větší emoce, a taky s hlavními hercemi, z nichž Cotton je sice celkem sympatický a Valliová má celkem půvabný vzhled, ale jejich výkony mi přišly spíše průměrné a žel ani jeden z nich neoplývá takovým charismatem, aby dokázal po celý čas táhnout podobně táhlý snímek. Je to pro mě zvláštní kousek, který se mi do jisté míry díky zmíněným devizím výše i dost líbil, ale navzdory uvedeným žánrům mystery a thriller mu po velkou dobu chybělo patřičné napětí a navzdory roku vzniku Třetímu muži chybí i ono kouzlo starých filmů z řad pro pamětníky... až bych skrze jeho menší odtažitost a umělecky silný vizuál hádal, že jde spíše o poměrně nový snímek, na černobílý materiál pouze natočený. [65%]

„Já nekoušu. Jenom když jím.“ Příběh msty z poválečného Maďarska kombinuje v sobě více žánrů a musím říct, že dokud se odehrával v dobrodružné a později ve vztahové rovině, se mi zamlouval mnohem víc, než když sklouzl ke konci k pateticky vypjatému thrilleru. Jestli tvůrci chtěli film přiblížit poválečné éře nejen dobovou výpravou, ale i stvořením moderní variace na film-noir + využitím monumentálně hlučných hudebních motivů ve vypjatých pasážích, tak se to asi povedlo. I když osobně bych určitě přivítal ubrání na téhle patetičnosti a úplně mi nesedlo ani to zvláštní řešení prolnutí dvou časových rovin v zásadním zvratu. Úvod mě nechytil, „zimní“ flashbacky s téměř hororovým nádechem trochu rušily, ale od scény útěku přes vlak a les jsem se plně dostal do atmosféry dění. Ocenil jsem vedle vizuálu a hereckých výkonů i pomalé budování napětí s důkladným vykřeslením netradičního lesního prostředí a postupného odhalování a vyvíjení vztahů mezi hlavními postavy. Tajuplný příběh s dusnou a mlhavou atmosférou lesa, v němž i malý kluk řádí s puškou, má i zapamatovatelné momenty a nakonec mu po delším váhání dám i 4. hvězdičku. O některých starších filmech zvyknou lidé psát, že byly na svou dobu dobré. O Báchorkách bych osobně taky řekl, že jsou výborné s ohledem na dnešní tvorbu, v rámci níž člověk žánrové filmy s vlastní poetikou a výraznou hloubkou příběhu běžně nepotkává. Tento maďarský kousek Atilly Szásze je pro mě v tomto směru menším zjevením, podobně jako o rok starší český Havelkův Hastrman. [75%]