Pražská 5

Pět příběhů, z čehož tři tragické a dva tak fantastické, že je dozajisté bude doporučovat kinematografickým gurmetům minimálně následující dekádu. První z těchto fantastických počinů je groteska reprezentující výlet na Karlštejn. A nebyl by to Vorel, aby se ve filmu neobjevil skřítek, u nějž si divák nemůže být zcela jist, zdali tento vykutálený pobuda a cestovatel po nocích nevraždí holčičky, kterého pozorovaly z okna jeho pelešení v nedalekém kontejneru. Druhým fantastickým počinem je něco mezi básní a rapem, a to v prostředí nějakého žižkovského Hiltonu. Nový pracovník zde dostává šanci ukázat svůj um a současně své ornitologické hejno kurů. 65% (18.01.2019)

Film Pražská 5 byl již ve své době netradičním umělecko-kulturním projektem nebojácně nastupující nové generace. A dnes působí jako zjevení, ke kterému se nedokážeme většinou ani přiblížit. Divácky nejatraktivnější je první a poslední část. Ale pouze ve spojení s dalšími třemi díly lze získat ucelený náhled na talentovanou komunitu v odlišnostech i propojenosti a semknutosti. Sarkasmus je vyjadřovacím prvkem, kterým tvůrci propojují svět umění s realitou a nespokojenost se stavem věcí nelze přehlédnout. Pantomimická skupina Mimóza se nebála zajít do extrému jízlivosti černého humoru. Ostřejší satirická groteska si nebere servítky a nenechává své protagonisty v poklidu a s každým mámením naděje přichází cyničtější výsměch. Útrapám marnosti kraluje David Vávra v roli vytrvalého otce rodiny. Zdatně mu sekunduje Eva Holubová v roli matky, David Prágr a Michal Prágr v rolích nezbedných synů, Michaela Pfeifrová v roli naivní dcerky, Tomáš Vorel v roli zvráceného skřítka a Zdeněk Běhal v roli standardizovaného socialistického hostinského. Výtvarné divadlo Kolotoč nezůstalo svému jménu nic dlužno a roztáčí specifickou vizualizaci siluet v kontextu i kontrastu běžnosti života. Jméno, které dodalo osobitou tvář uskupení, je Čestmír Suška. Recitační skupina Vpřed v satirické rytmice záměrného socialistického naivismu. Na nešvary života lze upozornit stylově a Zdeněk Marek v roli hotelového údržbáře Oldy nachází spásné a ucelené řešení. V socialistické poetice zaujme Radim Vašinka v roli pohodlného Oldova přímého nadřízeného, Alena Tesařová v roli pokojské s symbolu povrchnosti, principál souboru Lumír Tuček v roli Huga a čtyřlístek Miroslav Maruška, Radek Dočekal, Ladislav Platil a Ivo Kačaba v roli pokušení. Baletní jednotka Křeč se jeví moderně i z dnešního contemporary pohledu. S použitím techniky je výsledek efektní a svižný a svým jemným satirickým podtónem zapadá do celkové koncepce. Šimon Caban, hlavní postava sdružení, nemůže chybět. Ladné jsou tanečnice Lada Odstrčilová, Tereza Kučerová a Jana Krňanská a divákům zpříjemňují originální podívanou. Vše uzavírá slavné Divadlo Sklep se svou úderně romantizující parodií na nelichotivou režimní minulost. Opus má pět vrcholů: Tomáš Hanák v roli prozřelého trampa, Jana Kušiaková v roli uvědomělé vesnické učitelky, Radomil Uhlíř v roli žárlivého družstevního traktoristy, Jiří Vorel v roli předsedy družstva na počátku senility a Milan Šteindler v roli přesvědčeného a angažovaného vedoucího bohulibé socialistické brigády. Všechny díly pestrobarevné koláže se vyznačují dynamikou a jízlivou melodičností nesmlouvavého sarkasmu společenských reálií. Filmové dílo je pozoruhodné i po stránce umělecké a tvůrci ze společného základu čerpali ještě po mnoho dalších let. Bohužel, údernost a nespokojenost v noblesním tónu umění dnes povážlivě chybí a zmiňované neduhy oklikou celoplošně devastují nadání s neskrývaným výsměchem cynismu života. Kdy se to zastaví? (06.06.2017)

Úplně první věc co jsem od Tomáše Vorla viděl. Jednotlivé povídky mají bohužel odlišnou míru kvality. Začal bych u první, která už svým stylem natáčení, nemá u naší kinematografie obdoby. Je to neobyčejně osobitá hříčka a Tomáš Vorel si za ní zaslouží obrovskou pochvalu. Co se týče dalších dvou, tak ty nestojí za mák, trapná snaha o umění (aspoň tak to cítím). Čtvrtou jsem nepochopil, ale stylem natáčení se velmi podobá té první. Konečně pátá je po režijní stránce zřejmě nejlepší, navíc Tomáš Hanák se překonává. Nakonec jsou to nevyrovnané povídky, s možná trochu vybledlou, ale i tak příjemnou vzpomínkou. (28.07.2005)

V době, kdy značně slábnoucí režim dopřával filmovým tvůrcům větší tvůrčí liberalizaci, přichází na scénu nevšední tvůrce Tomáš Vorel s nezaměnitelně originálním režijním rukopisem, jehož satirické myšlenky skrytou formou popudlivý režim provokují. Vorel v pěti povídkách přichází do té doby s nepříliš viděnou experimentální formou na nahlížení (socialistické) společnosti. Do svého debut projektu angažuje především členy netradičních pražských divadel, s nimiž spolupráci nerozvázal ani v pozdější době. Vorel se tak moc chtěl odlišit od doposud viděného v oblasti filmů, až jsem měl pocit, že to přehání. Na konci osmdesátých let však přece jen přišel s nadčasovým pojetím, kterému paradoxně ublížilo jen nepříliš dobré načasování, tedy vznik filmu v době, která těmto experimentálním záležitostem nepřála. Na filmu se dají obdivovat zajímavé detaily a technika režie, kterou nikdo neznal a nikdo s ní do té doby nepřišel. Když však hodnotím celkový dojem, vychází mně z toho, že není úplně nejpříznivější. Především skladba povídek je poměrně nevyrovnaná, a to celkem vadí z hlediska divácké záživnosti. Rozhodně tedy nelze hovořit o tom, že bych se nad všemi povídkami bavil stejně a nadšeně. Slabší scenáristické výpadky zdatně kamuflovala přesně zvolená herecká garda, která v té době nebyla nijak protěžována, tudíž se ani neřadila k extra známým hercům té éry. A právě i oni si vydobyli svým originálním herectvím ostruhy na Vorlových, potažmo pozdějších Šteidlerových filmových projektech, jež byli přinejmenším ve svých začátcích režijně velmi neotřelí a svým způsobem novátorští. Vorlův film není z diváckého hlediska maximálně pohlcující, avšak pokud diváka zajímá netradiční skloubení herců a experimentální režijní formy, je to film, který tohle hledisko naplní měrou vrchovatou. Chaotické pojetí a menší záživnost je možná jen vedlejším nebo nežádoucím účinkem, který si každý divák, když bude chtít, individuálně odbourá sám. 60% (04.11.2014)

Jo, tohle mi dost sedlo. Když teda pominu Barvy, které sice hezky vypadají, ale nebavily mě, nepobral jsem je, ale nejspíš si z nich s největší pravděpodobností bral inspiraci Matthew Barney, když tvořil ty svoje Cremastery, a částečně i Oldův večírek, ze kterého se mi líbily jen určité úseky a jako celek pořádně nevím, co si o tom myslet, ale jinak překvapivě spokojenost. Pro všechny povídky platí, že mají dost zajímavých nápadů, ale Výlet na Karlštejn jimi přímo hýří a navíc skvěle propojuje svůj groteskní humor s bizarními nápady a na scénu v hospodě asi jen tak nezapomenu :D Výtvarné dílo Kolotoč mě se svojí bezejmennou povídkou/taneční kreací zaujalo překvapivě taky dost, nejen svými nápady, ale i tím, že to celé má nějakou myšlenku a že to celé někam vedlo - na rozdíl od Barev. A závěrečné Na brigádě se mi líbilo taky dost, laděné je to sice úplně jinak než zbylé, více či méně experimentální povídky, nicméně to má dobré písničky, povedený nápad a vůbec tu celá ta parodie dokonale funguje. Popravdě si i dokážu představit, že bych bez problémů dal plný počet, fakt mi to dost sedlo, jenže mi to lehce kazí dvě slabší povídky a znatelně víc mí to kazí rádobyvtipný Šteindlerův komentář, který mi přišel spíš trapný než cokoli jiného... 4* (15.04.2022)