Willy Kufalt

Tento polozapadlý béčkový akční thriller mě určitě nejvíc překvapil účastí renomovaného „bergmanovského“ kameramana Svena Nykvista. Před samotným zhlédnutím Posledního útěku jsem neměl žádná vysoká očekávání, ale hned první scéna z autodílny během úvodních titulků je ve mě svou jedinečnou atmosférou i Goldsmithovou hudbou vyvolala a zbytek je moc nenaplnil. Dost mě svým místy až zádumčivým výkonem od počátku zaujal i George C. Scott v hlavní postavě gangstera těsně před důchodem, ačkoliv později došlo ve filmu na místa, kdy Scottovy nahozené výrazy (SPOILER! např. během pronášením mrtvoly a především u samotné umírání Harryho KONEC SPOILERU) na mě působily spíše komicky. S celým filmem jsem to vlastně měl podobně, z času na čas se zde totiž objevují slušné náběhy k něčemu, co by mohlo připomínat existenciální drama, jenže to pokaždé zazdí pasáže, které svou stylizací pak vrhají celý film do nepříliš povedené gangsterky. Řemeselně jde o solidní snímek, především ta kamera je zde působivá, samotná režie už jakoby pokulhávala a scénář má už pak k případném klenotu hodně daleko. Zápletka o vysloužilém zločinci, jenž touží po klidu, doufá v šťastné pověšení svého „řemesla“ na hřebík, kdežto minulost různým způsobem vždycky doléhá a postihne jeho další osud, náleží k velmi vděčným námětům klasických i moderních filmů-noir, ale určitě byla zpracována mnohokrát působivěji a lépe (třeba v Mannově Zloději) na to, abych právě zde dával vysoké hodnocení. Ani ty automobilové honičky zrovna tady nepatří k těm nezapomenutelným a fascinujícím, byť poctivě odvedené a velmi zručně nasnímané určitě jsou, to uznávám. [60%]

Mohlo by se chvílemi zdát, že ten film pořádně nedokáže využít svůj potenciál, jakoby mu chyběl scénář a že se v něm toho moc neděje. Jenomže představte si takovou dlouhou cestu dvou naprosto odlišných lidí, z nichž oba prožívají jistý problém, po státech a po městech různými dopravními prostředky. To by (při vší úctě k zdařilým road movie komediím) nebyl v reálu žádný humor plný slovních přestřelek a groteskních dobrodružství. To by byla naopak i spousta monotónních, polonudných chvil během cest a možná i zdlouhavého čekání v noční kavárně. Alice ve městech není filmem, který by se podbízel divákovi, ale zároveň mi s výjimkou úvodu před setkáním s Alicí a matkou, kdy jsem z něj ještě cítil menší odtažitost, připadal nesmírně podmanivý a měl jsem pocit, jakobych sledoval natočený kus života. Jednou jsem si u tohoto filmu připadal jako během dlouhé noční cesty při návratu z dovolené, v jiné scéně se mi zas vybavila moje nedávná návštěva jednoho velkého města za hranicemi... Wim Wenders točí hodně pocitové filmy a tento mě pocitově nadchl stejně jako vizuálně. Wenders má můj výrazný obdiv za to, jakou silnou atmosféru se mu podařilo ze společného bloudění novináře a náhle svěřené dívenky vykřesat a pohltit mě i během dlouhých mlčenlivých pasáží, i ten zde občas postrádaný přerod vztahu s postupným posilněním pouta mezi dvěma hlavními hrdiny jsem v tom pocítil. Působivému zážitku napomohla hodně i poetická černobílá kamera, dobře zvolená komorní rocková hudba a příjemně civilní výkony všech představitelů. [75%]

Tohle mě vzalo... aneb jak do života dvou mužů a jedné ženy zasáhla válka, aniž by se stali její přímou obětí. Citlivě natočený psychologický příběh mě od začátku vtáhl do sebe, vedl si mě pomalu svou atmosférou v doprovodu velmi působivých vizuálních záblesků černé sépie a prchavých barev, až vyvrcholil v strhujícím střetu, během kterého jsem napětím málem nedýchal a který mi svou vypjatou syrovostí asi hodně utkví v paměti. Je zajímavé, že skoro všechny skutečně výborné filmy z Východního Německa, které jsem dosud viděl, byly zrovna válečnými dramaty. Ani tohle bych se ovšem nebál doporučit. Válečné drama, které se obejde bez masakrů, strel a vypráví strhující příběh o dlouhém odloučení, o uvnitř probouzející se touze, o síle vztahových pout rodiny a přátelství... [85%]

Slušně odvedená a zahraná komorní detektivka, pojatá jako psychologická hra charakterů postav přítomných během událostí od ohlášení mrtvoly po definitivní prokázaní příčiny a způsobu smrti, skrývá v druhé vrstvě i myšlenkový střet dvou ideologií. Poselství s odsouzením nesmyslných dogmat vymývajících mozek schopný kritického myšlení a nahrazujících logiku ke mě dorazilo a oceňuji ho. Jenomže v té detektivní rovině mě tahle hra moc nenadchla a občas působila rozpačitě, když od počátku divák myslí na to, že stačí zavolat soudního lékáře, aby zjistil příčnu smrti, ale nejdříve musí skoro půlhodinu poslouchat dialogy o tom, jak se hrstka postav snaží do němoty popírat a bezcílně protřásat již jasně prokázaná fakta. Navíc těch neustálých zvratů ohledně toho, že jde jednou o sebevraždu a pak zas "jen pouhou" vraždu, zde začne padat každou chvíli ke konci tolik, až mi to připadalo trochu únavné, začalo mi být zcela jedno, jak vlastně vyšetřování skončí a k nadšení v závěru moc nepomohlo ani překvapení v podobě zcela nové třetí možnosti. Silné 3 hvězdičky i díky Leopoldu Haverlovi v osobité postavě komisaře s karikaturním nádechem. [65%]

V zásadě nemám nic proti muzikálům, ale asi existují žánry a témata, s nimiž muzikál dohromady moc funkčně skloubit nelze. Krimi thriller o vyšetřování politické vraždy novináře, o falešném obvinění a očistění člověka před justicí je podle mě přesně takovým případem. Nevěřil bych, že se někdo o takovou kombinaci reálně a už 65 let zpátky pokusil, kdybych to na vlastní oči a uši neuviděl a neuslyšel, ale indičtí tvůrci z Bollywoodu by si ty své usměvavé popěvky a tanečky s hábity zřejmě spolehlivě propašovali i do filmu o teroristických masakrech. :o) Menší tragedií bylo, že to na mě vážně dohromady nefungovalo, protože z velké části ten film plyne ve vážné rovině, má seriózní nadčasový děj, velmi kvalitní atmosféru, zatímco pravidelné muzikálové popěvky jakoby vypadly z nějaké lidové vesnické hříčky. Ještě větší tragedií bylo, že mě z té řady písní celkem zaujala jen jedna (hned ta druhá, v podání zlodějíčka Johnnyho Walkera) a některé byly pro mě vyloženě neposlouchatelné, až mi to dívčí trdlikání do orientální hudby neskutečně pílilo uši... Svým způsobem jde pro mě o výjimečný zážitek, protože něco podobného asi mimo indickou kinematografii člověk nemá šanci vidět, ba skrze ten netradiční děj a téma ještě výjimečnější, než kterákoliv z bollywoodských romantických klasik typu Statečné srdce získá nevěstu. Ale já tomu Bollywoodu na chuť asi úplně nikdy nepřijdu, ač musím říct, že k zahození to úplně ani tentokrát nebylo. Dokonce to v jedné chvíli, kdy film dost dlouho plynul bez hudebních čísel a napínavé dění se silným tématem se přesunulo do soudní síně, vypadalo z mé strany na vyšší hodnocení, ale po těch dalších popěvcích a nezáměrně vtipných akčních scénách s hlavní hrdinkou v dlouhých šatech na útěku z toho vzešla na můj vkus ještě větší kuriozita, než po jaké bych případně toužil. [55%]

„Ještě jsem v životě nejel autobusem č. 36...“ No, jedna vtipná hláška, jedno pěkné stepování, jeden menší sci-fi prvek ani jeden stárnoucí Belmondo neúspěšný pokus o nostalgickou dobrodružnou komedii vážně nezachrání. Na Philippa de Brocu teprve slabé... Velmi málo humoru, navzdory prostředí divočiny a hlavnímu žánru velmi málo dobrodružné atmosféry, o scénáři bude asi lépe z úcty k panu tvůrci pomlčet a zbývá už jen hořký soucit ze strany diváka. Díky přírodě a Belmondovi, který ani s výrazným věkem neztratil ze sebe kouzlo své osobnosti, se na to sice dívat šlo, ale dohromady mě jinak Amazonka ničím výrazněji nezaujala a hlavní herečka (Arielle Dombasle) mě svým afektem vyloženě štvala. A to ani nemluvím o tom, jak zde De Broca vykrádá z posledního sám sebe a jeden ze svých nejlepších filmů Afričan (1983). To už raději tu fanouškovskou variaci na De Brocovy filmy v podobě Leoparda s Claudem Brasseurem. [40%]

„Nenechá stop, mlčí jak hrob.“ Když jsem viděl Životní šanci loni poprvé, dost mě zklamala. Snad jsem byl hodně namlsán dalšími společnými komediemi Michela Serraulta a Michela Galabru, měl zde příliš vysoká očekávání, snad za to trochu mohla i velmi slabá kvalita, s jakou jedině šlo film (jak v českém dabingu, tak ve francouzském originálu) volně sehnat, ale je pravda, že zejména ta naivní stylizace groteskní akce mi tenkrát příliš nesedla. I přes původní zklamání jsem se velice potěšil možnosti vidět tuhle Besnardovu komedii v restaurované kopii na velkém plátně a kašlajíc u toho na své původní výhrady (za nimiž si do značné míry pořád stojím) jsem si tuto rozvernou hříčku v příjemné atmosféře komorního sálu nečekané hodně užil. Besnardovy komedie pro mě osobně často stojí spíše na skvělých jednotlivostech a konkrétních scénách, než na výborně promyšleném celku, ale Životní šance je naštěstí těmi zdařilými jednotlivosti naplněna v hojné míře. Boj proti pašování a překupnictví drog v Marseille se v 70. letech stal ústředním tématem pro řadu krimi filmů porůzné úrovně, od špičkové a žánrové zásadní Francouzské spojky až po vyčpělá béčka skloubená s politickými konspiracemi typu Marseillská smlouva, zatímco tady... je to skoro až parodie. Ve scéně s účtováním s padouchem politým lihovinou na mě sálal až jemný westernový nádech, vyústěním s velkou přestřelkou se dění překlopilo zároveň do parodie na gangsterky a závěrečné fotografování krásně podtrhlo celou stylovost. Gagy se záchranou sklenek a věšením květináčů mi utkvěly jako vtipné nápady už po prvním zhlédnutí, tentokrát jsem ještě víc ocenil často zábavné dialogy a černohumorně pojaté postavy (duo pohřebáků) a přes pár hluchších či možná i lacinějších míst jsem se po většinu času velmi dobře bavil... Životní šance není určitě dokonalým filmem. Je ale filmem, který začínám mít přesto rád, protože jsem u něj ztrávil pěknou chvilku a klidně bych se u případné příležitosti podíval znovu. Což je dojem, který určitě považuji za důležitý a přihazuji 4. hvězdičku, i za oba Michely, kteří svým vysokým komediálním standardem povyšují lehce kolísavou úroveň filmu o třídu výš. „Byl na něj vždycky spoleh... dělal za války na Gestapu a ani jednou nezradil.“ [75%]                      . . . [viděno 10.9.2021 v kině – Café Práh Brno, v rámci mini-festivalu OMRK: Občasný maraton raritního kina, jako dvojprogram s filmem Doživotní renta]

Trochu jsem se obával, zvláště po nedávném zklamání z italského filmu Na plný plyn, aby z Bullita nevzešel opět jenom další z filmů oceňovaných kvůli automobilovým honičkám, který kromě nich už nemá šanci ničím dalším zaujmout, ale naštěstí tentokrát ne... Tentokrát fungovala i velmi precizně pojatá atmosféra s dobře zvoleným „mlčenlivým“ stylem, která mě často dokázala držet v jistém napětí i navzdory pomalému tempu a samotné honičce se dostalo vedle špičkového nasnímání pak i strhujícího napětí. Dokonce poprvé mě hodně zaujal Steve McQueen, který mi v předchozím viděném filmu (Pobertové) vůbec nesedl, ale zdejší postava drsného poručíka mu za mě naprosto padla a bavila mě včetně poručíkova velmi úsporného projevu a nekompromisních pohledů, a zajímavým objevem je i (pro mě neznámý) Robert Vaugn v druhé hlavní roli coby slizký politik. Až na pár mírně nudnějších scén jsem se dočkal po čase další perfektní oldschoolové akční kriminálky, splnil si výrazný filmový rest a brzy tak můžu naplno pokračovat Kořistí (1971) od Henriho Verneuila, který se v akčních scénách inspiroval právě zde a budu zvědav, zda Verneuil vyprokován slavnou honičkou natočil ještě lepší nebo alespoň rovněž takhle skvělý film. Bullitt má to u mě hodně dobrý, ale mého favorita akčních krimi thrillerů Francouzskou spojku (pokud jde o film jako celek, ale i onu automobilovou honičku) překonat nedokázal. [85%]

Copak dareba to byl sympatický, ale občas jakoby málem schizofrenní, ne? Nejdřív vyvstane, že vůbec neumí plavat, když se ocitne v bazénu a topí se, ale během dalšího výletu již jako velký plavec houpne do moře a předvede jakési plavecké legrácky? Zvláštní, tenhle film má dvě výrazné části: jednu zimnou na horách a jednu letní na moři s lodí, ale vůbec na mě působily občas jakoby ze dvou různých filmů. Zatímco hory s Belmondem ve společnosti jeho slečen mi připradaly po většinu času velmi zábavné, plné šarmu i vtipu a to nejen díky scéně na lyžích, ale i skvělému přihrávači v podání Philippa Noireta (který se žel pak v polovině filmu zcela vytratil), tak u části na lodi se mi jevilo, jakoby už tvůrcům začínal docházet dech, nemají co dál nabídnout, než neustálé přelétávání hlavního hrdiny v dalších variacích, až to absencí humoru začíná nudit, a točí spíše nastavovanou kaši, aby se to protáhlo na celovečerní délku. I když poslední zálet Belmonda s knírkem sice na závěr ještě na chvíli vrátil filmu ten neodolatelný vtip z první poloviny a zábavné momenty v mých očích vcelku převažují nad těmi nudnými, víc než retro oddechovkou na jedno zhlédnutí za sebe v Sympatickém darebovi nevidím. Lepší, milý průměr. [60%]

Možná hodnotím neobjektivně, protože jsem Trhák viděl od útlého dětství viděl hodněkrát (ač teď už asi potřetí s výraznějším časovým odstupem) a už během úvodní melodie na pozadí titulků na mě útočí nostalgie, ale já na tom filmu prostě nenacházím chybu. Trhák se mi líbil jako dítěti, když jsem si vychutnával hlavně ty písničky a zpěváky, líbí se mi i dnes, když na něm mj. stále víc oceňuji i ten výborný satirický obraz filmového průmyslu a produkce lidové zábavy (nejen) za socialismu. Originální film o filmu je plný nesmírně vtipných nápadů, výběrem na konkursu počínaje a doslovním trhákem konče, a trefně s nadhledem ukazuje nejrůznější zapeklité situace z atraktivního zákulisí natáčení filmu. Snad jen příliš infantilní projev mé jinak oblíbené zpěvačky v hlavní roli mi občas vadil, ale to není jen záležitost Trháku. Film, který chvílemi připomíná hudební estrádu na plátně (Zdeněk Podskalský jako režisér Kabaretu U dobré pohody a dalších hudebně zábavných pořadů této éry se nezapře) a záhy zase díky Smoljaku a Svěrákovi v tomto ohledu pomrkává po skryté satiře až parodii, bývá často shazován a rozporuplně přijímán právě pro tuto rozpolcenou dvojitost. Budu možná jedním z mála, ale já tu rozpolcenost beru naopak jako jedinečný klad, vždyť z toho jde obrovská autenticita své doby a snímek tak krásně funguje ve dvou vrstvách. Nenápadného výsměchu se zde vedle pořád dost obstojné muzikálové části dočkává ta skutečně odvrácená, angažovaná tvář tehdejší zábavy („Prosím vás, nás teď zajímají ty vaše dožínky!“). Samotné písničky, mezi nimiž nechybí vtipně vymyšlené hudební čísla stejně jako pěkné balady, se podle mě většinou povedly hodně (hajný Matuška, listonoška Kozderková a další...) a nedělají filmu ani pověsti účinkujícím žádnou velkou ostudu. Je to prostě Trhák! :o) [95%]