Willy Kufalt

Kostka se mi nehodnotní snadno. Viděl jsem ji už před x lety se spolužačkami ve škole, když se v předsváteční den místo klasického vyučování promítaly filmy a ač jsem si z ní dost pamatoval, neměl jsem jasno, nakolik se mi líbila. V nejedné scéně mě silně vtáhla napětím (prolézání místnosti se smrtelným nebezpečím pro každý vydaný zvuk je vážně atmosférický majstrštyk), zatímco jindy jsem bojoval s pachutí a touhou po co nejrychlejším konci nekonečně bludného kruhu s místy otravnými postavami... a po letech to s rozpolceností mých dojmů nemám o moc lepší. Snad jen více dokážu ocenit zdařilé filmařské aspekty, věřím propracovanosti světa kostky včetně její pohybů a číselných kominací (chápej jako nesmírný klad oproti mnoha rychle zpackaným levným „horrorům“ současnosti!), přestože nejsem matematik ani fyzik. Plně vnímám i závěrečnou myšlenku, působivě podanou se slušným tragickým paradoxem, což můj dojem pozvedá. Viděl jsem více starších filmů, které taktéž rozehrály existenciální situaci skupiny postav hledající řešení v uzavřeném prostoru, z něhož nebylo možné nebo snadné uniknout, a přestože nešlo přímo o horrory, mnohé na mě zapůsobily víc. Kostka mě upoutala některými prvky, silným napětím vybraných scén i dobrodružným „survival“ schématem à la Dobrodružství Poseidonu s postupně znižujícím se počtem přeživších postav putujících nebezpečnými prostory. Můj pocit, že 85 minut je pro toto ryze minimalistické zpracování námětu již přepálených a nasazenou laťku si napětí neudrží po celou dobu, mě však neopustil ve více scénách. Proto dávám zatím jen silné 3*: [70%] 

„To je poprvé, co jsem za svou kariéru viděl uniformovaného policistu rozpouštět demonstraci biblickým kvízem.“  Tahle příjemná a laskavá komedie o smůle i štěstí dobrosrdečného policisty Azulaie byla před pár lety mým prvním setkáním s izraelským filmem této doby a dodnes pro mě zůstala nejen z režisérské tvorby Ephraima Kishona, ale celkově mezi těmito „bourekasy“ (jak tyto soudobé tragikomedie ze života Arabů a Židů v Izraelu nazývají ve světě) jasnou jedničkou. Už napoprvé na mě Policista Azulai zapůsobil svým příběhem, jemným humorem i ústřední postavou ztvárněnou skvělým Shaikem Ophirem (snad životní role pro tohoto herce!). Jeho titulní hrdina sice zdaleka nepatří mezi ty dokonalé, ale o to právě více vzbuzuje soucitu, sympatií a potřebu diváka fandit mu po celý film. Joseph Shiloach jako Amar se poprvé zjeví až za polovinou filmu, avšak společný pánský taneček v lokálu patří rozhodně k jedním ze zábavných a nezapomenutelných vrcholů celého filmu. Podíval jsem se na Azulaie po delší době již potřetí a stále mě dokáže nejen v mnoha scénách rozesmát, ale zároveň na mě spolu s atmosférou přístavního městečka vane nesmírně hřejivým pocitem, který z celého filmu včetně rozjímavé titulní písně a většiny zdejších postav opět mám a jaký po skončení ještě déle ve mně zůstává. [95%]

„Pokaždé, když se lidem tady něco nelíbí, začnou ničit veřejný majetek. Pěkné, jsou to zločinci.“  Věčně satirický humorista Ephraim Kishon se zde ukazuje jako velmi trefný pozorovatel se smyslem pro nadsázku, umí vytvořit skvělé scény a vtipné gagy, vypointovat příběh, ale přesto na mě Blaumilchův kanál působí poněkud zdlouhavě a nevyrovnaně. Možná mi až tolik nesedí tento typ komedie odvíjející od spousty všudypřítomného chaosu, který zde vládne jak v rozkopaném centru města, tak na poli úředním. Jenže po 15ti minutách začaly být účinné vtipy nebo trefné postřehy obklopeny spoustou takových scén a prvků, které bych si s ohledem na humoristický příběh s minimem napětí dokázal představit zpracované mnohem svižnějším, možná i nápaditějším způsobem. Bavil jsem se různě jak kdy, nefungovalo na mě úplně vše, ale scéna s názorným předváděním rozkopávácí akce ze strany sešlosti obyvatel v policejní kanceláři je prostě top a Kishon se naštěstí na začátku úplně nevyčerpal, protože jsem měl zároveň pocit, že posledních cca 15 minut s vyvrcholením opět patří k tomu nejlepšímu. [70%]

Když jsem viděl, že jde o izraelskou komedii ze sklonku 60. let a hlavní roli má (zde neuvedený) Shaike Ophir, byl jsem připraven čekat ryzí lidovou veselohru, v níž se úplně všichni navzdory drobným konfliktům mají nesmírně rádi a tak dál... však ono to tak, ale zároveň s nesmírně podmanivou atmosférou, déle vypadalo. Postupně mě film vyvedl z omylu, když jsem viděl, jak se Zoharův počin dost vymyká třeba předchozím černobílým komediím z dílny Ephraima Kishona. Pokud bych měl tuto komedii s něčím srovnat, tak čistě pocitově asi s francouzským kouskem Pod čepicí: oba filmy mi tak první třetinu (možná i déle) připadaly v mnoha směrech jako opožděně natočená komedie pro pamětníky, které bych hádal starší rok vzniku (hezká muzikálová vložka během rodinné sešlosti tenhle můj dojem zde jen podpořila), jenže čím déle trvá, překvapuje stále častější gradací do okamžiků, v níž už rozverně uvolněnou atmosféru moderních šedesátek nelze přehlédnout. Navíc film skvěle funguje i přes více dílčích zápletek a řádku přítomných postav. Dostal mě zmíněný Shaike Ophir, který tu nehraje obvyklou policejní figurku, ale od počátku s rozjetou mluvou řádí jako temperamentní holič a vedoucí svého podniku... užíval jsem si i sešlost trojice rybářů, překvapily mě zvraty kolem hazardu, vězení, pár ryze dramatických scén. Z jiného soudku mě pak odrovnal stylizovaný humor vybraných postav (třeba s pomyslným rozehráním šavlového souboje), který se neotřele doplňuje s jinak civilní atmosférou. Kde se ztratila ta pátá hvězdička? Kdesi během dlouhého fotbalového zápasu, který mě asi jako jediný z celého filmu z větší části moc nebavil. [85%]

Inu, co je vlastně spravedlnost, jak ji vnímat a uchopit, když jsou veškeré události mj. součástí nebo-li přímo následky válečné mašinérie a vyhrocených politických vztahů... Kdyby neměl tento film dle skutečného příběhu tak úderné tragické vyvrcholení, nejspíš by se jeho působivost tolik v závěru neznásobila – ač tvůrci předvedou své mistrovství už během zpracování jednotlivých scén i pečlivě vedeného vyprávění ve dvou neustálých se střídajících časových rovinách, v nichž je rozhodování vedoucích postav plně ovlivněno rozpoutaným válečným konflitkem, na bojišti v akci i u soudního řízení. Po celý čas jsem zároveň hltal úžasnou filmařinu, skvoucí se jednou v nápaditě promyšlených vizuálních kompozicích, jindy strhujícím dobrodružným pojetím bitevních akčních scén na koních, či také samotným zachycením dobové historické atmosféry. Z Edwarda Woodwarda v rozporuplné titulní postavě Moranta jde dokonalá hrdost se silně pozitivním vztahem k profesi i jistý emoční chlad ve vztahu k následkům svých činů, což dohromady o to snadněji umožňuje poctivě, pouze vynokávat rozkazy. Vynikajícím výkonem a též charismatickou osobností upoutá i většina dalších herců, osobitě pak Jack Thomspon jako vedoucí major. Celkově u mě zatím určitě jeden z TOP 3 australských filmů spolu s Cestou 1971 a Piknikem na Hanging Rock. [95%]

Přestože dávám jen 3 hvězdičky aneb pár bláznivých situací a vtipů na mě působí trochu laciným dojmem a snižují mi celkový dojem, musím říct, že jsem se většinou skvěle bavil a rozhodně mě tato lechtivá komedie na způsob lidového humoru mile překvapila. Novější, zápletkou trochu podobné Knězovy děti teď v mých očích ještě o fous více klesly vzhledem k tomu, jak se nedokázaly po celou dobu udržet na vlně počáteční nápadité komedie se zvoleným stylem a místo toho se už v polovině často měnily na rozpačitě fungující drama. Zlaté časy ryzí zábavné komedie tady! :) Přestože se Žhavé Alpy v mých očích zdaleka nepřibližují k tomu nejlepšímu z evropské komedie 70. let, na film s tak výraznou dávkou erotiky je to nebývale slušný standard, který vyniká po celou dobu hrstkou vtipných nápadů (počítám i soundtrack plný německý dechovky jako neotřelý podmaz k „akčním“ scénám všeho druhu :)). Velice mě bavily postavy pana starosty (s náhlou změnou postoje s ohledem na vyhlídku prosperity města) a zejména hospodského, pobavil i morální inspektor, na řádící hezké holky se šlo dívat s úsměvem a bez pohoršení, atmosféra vesničky poblíž Alp dodává osobité kouzlo... Na jedno zhlédnutí u mě dobrý. [70%]

Přestože jsem se tady docela minul se (sub)žánrem i pojetím, musím uznat, že ty velkolepé hromadné bitvy s meči plné parodických vtípků a občas i drsně černohumorných prvků (jako třeba hned ve 12. minutě dvojité useknutí zavěšených rukou na dveřích) byly dostatečně atraktivní a zábavné. Nezískal-li si mne turecký dvojník Alaina Delona v hlavní roli, alespoň jeho noblesnější knírkatý protivník (Yıldırım Gencer) nesl v sobě pro mě jisté charismatické kouzlo a k částečné spokojenosti přidávám i výpravu včetně kostýmů. Hlavně poslední nejačknější půlhodina zachránila můj dojem, který byl však po velkou část filmu značně nevyrovnaný a coby divákovi, který tyhle historické bojové šarády (vypadající občas až jako klasické historické fantasy, jen bez magie a kouzel) příliš nevyhledává, mi Meč a dráp nenabídli zrovna takovou podívanou, která by si mě po celou dobu získala jen případnou kreativitou (místy žel ne zrovna největší), atmosférou (místy taky žel méně výraznou) nebo příběhem (který mě mimo akční scény nebo pasáže s podzemní otvorem, řebříkem a kyselinou neupoutal). Zdejších 85% a série nadšených komentářů pro mě značí, že si zatím Meč a dráp našla v našich končinách vesměs skutečná cílovka, osobně se však více ztotožňuji s průměrem 5,9 na IMDb. [55%]

Viděl jsem už celkem dost nekonvenčních až bizarních filmů, ale málokterý se mohl pyšnit současně tak epickým(!) příběhem plným nečekaných překvapení a zvratů v životě hlavní postavy... to přesto, že Bubák Bubby neobsáhne bůhvíjak rozsáhlý časový obluk, jen se toho v Bubbyho životě najednou po dlouhých monotónních 30ti letech semele a uděje tolik, až jsem měl na konci pocit sledování jedné velké životní odysey za štěstím. Nutno dodat, že odysey značně zvrácené. Pokud se cítíte být čistě konzervativními diváky, kteří už nad lecjakou menší bizarností či odchylkou od běžné reality začnou podobný film proklínat, vyhněte se Bubbymu na co nejvíc kilometrů, mohl by na vás od začátku valit jeden těžce nepříjemný šok za druhým. Neříkám, že jsem všechny zvrácené podivnosti kolem Bubbyho hltal zcela suverénně bez nejmenší pachuti, např. některé scény s kočkami byly už na mě trochu moc, ale jako celek má ten film po celou dobu nádech tak silné neobyčejnosti, překvapení i zajímavé atmosféry, že si mě po většinu času získat dokázal... a to přesto, že ho napsal i natočil Rolf de Heer – australský režisér, se kterým jsem se už dvakrát spíše minul a tady mi jeho styl opět ne vždycky plně sedl, než jsem se na něj úspěšně naladil. Propracovaný nekonvenční příběh, ztvárnění nezapomenutelné titulní postavy (Nicholas Hope) i některých vedlejších figurek (táta-Ralph Cotterill) či samostatně zážitkové scény např. nečekaných hudebních vystoupení zvyšují mé hodnocení na 4 hvězdičky, protože BUBBYHO jako film i postavu teď těžko dostanu z hlavy pryč. [80%]

Tak vida, i v socialistické Jugoslávii mohl v 80. letech vzniknout stylově poctivý undergroundový horror, dokonce přímo horrorová komedie plná černohumorné absurdity, s nápaditými zvolenými postupy. Všechny ty stylové mezititulky s krvavě červenou kytičkou nebo divoký orchestrální koncert na úvod i závěr dodávají k brakovým motivům dostatečný nadhled již v rámci formy, zasazení do tehdejší domácí současnosti včetně reportážního představení Bělehradu nebo koncertu moderní rockové skupiny pak zase dokážou pohltit diváka jakoby do reálného kriminálního případu, který se začíná odehrávat... a překvapivě to Slobodan Šijan ve zvoleném stylu ukočíroval tak, že se občasný realismus s jindy klasickou horrorovou stylizací s pomrkáváním po braku vůbec nebije, naopak s přítomným nadhledem se neobvykle spolu hravě snoubí. Děsivou tvář horroru zastupuje od počátku nebezpečný škrtič v akci, tu romantickou pak minimálně přítažlivá Sonja Savičová, tajemno se projevuje ve výborné atmosféře nočních ulic a komedie s menším přesahem do satiry přichází mj. díky Nikolu Simičovi a jeho figurce policejního inspektora... a nakonec se nejlepší ingredience sejdou v nefalšovaně horrorovém finále. Po delší době tedy z mé strany výtečná žánrová spokojenost. [90%]

No tedy... já dávno vím, že Seveřané jsou v mnoha ohledech jinde oproti zbytku světa a na mnoha neotřelých severských filmech je to vidět už dávno. Ovšem, stylově mainstreamová špionážní parodie naplněná groteskní akcí, popkulturními odkazy na dobové kinohity, více známými herci tehdejšího dánského filmu i řádkou hravých nápadů, avšak zároveň i nejednou scénou ve znamení necenzurované tvrdé pornografie? Filmová dobrodružství jsou někdy naprosto nevyzpytatelná a tady jsem se zase jednou dočkal zcela absurdního zážitku, jaký bych ani na Dánsko 70. let zcela neočekával. O porno produkci včetně klasických laciných pornoparodií vzniklých pro VHS / DVD trh mnohem později je známo, že něco jako scénář příběhu a kreativita mimo očekávanou „akci“ bývají na posledním místě. O Agentovi 69 Jensenovi se to ale vůbec říct nedá, protože i s vynecháním ztvárnění všech ožehavých scén by pořád zůstal potenciál minimálně lepší průměrné crazy komedie své doby a celkově humor, ač postaven na klasických motivech zmatku, záměn, bláznivých akcích či převlecích, tu dokáže fungovat i sám o sobě. Hodně jsem se bavil, když tu od počátku nastoupil dvojník bondovského Seana Conneryho, poté zazněla hudební parodie na legendární znělku Růžového Pantera nebo chvíli po vlaku zas pobíhal Ole Søltoft v převleku za tyroláka, což byl patrně žertík s odkazem na dánskou převlekovou komedii té doby Alt på et bræt, a celkově se zpracování vyznačuje svižným tempem. První dvě třetiny obsahují i dvě výrazné porno scény, jinak ale převládá decentnější erotika a ani u té jsem neměl pocit, že by tvořila dominantní devizi. Vzhledem k ojedinělému zážitku mi po většinu času tato neotřelá směs žánrů skoro nevadila a připadala nečekaně zdařilá, jenže ke konci se vše změní a v jedné chvíli už můj dojem spadl, když v každém koutě probíhalo čím dál víc bizarních sexuálních hrátek. Wernera Hedmana lze sice chválit, že i ty jsou pořád obohacené nějakým vtipem a invence se zcela nevyčerpává, ale ke konci to s tím množstvím porna už na můj vkus přehnal. Jedna projekce určitě stačila, ačkoliv to bylo něco šíleně nezapomenutelného. [65%]