Willy Kufalt

Tahle povídka mi po čase potvrdila dvě věci: 1. že Příběhy ze záhrobí někdy přináší po stránce příběhu a vyústění naprosto šílené černohumorné úlety, u kterých si k závěru často říkám, že to není úplně můj šálek kávy, přesto mě je však ve většině případů baví sledovat a buď mě baví svým humorem nebo minimálně napínají; 2. že Joe Pesci je poměrně zábavný týpek, který snadno úspěšně zpestří všednost kolem, ale dívat se na něj v hlavní nebo výrazné roli celovečerního filmu bych asi nezvládl a po 20ti minutách už jsem byl rád, že za chvíli mi podívaná s ním končí. Vlastně mi ta povídka potvrdila ještě jednu věc: ženský uměj být nejen mrchy, ale i kreativní mrchy! :o) Úvodní sekvence z kasína mě svou atmosférou úspěšně vtáhla, skvělé bylo dotváření nadsázky či atmosféry pomocí dobových amerických písní a já se opět „vezl“...

První dvě scény mě dost zaujaly, jako kdyby to ani nebyl Almodóvar, scény s farářem (nakolik se později ukázal jejich pravý, odlišný význam) mě vždy hodily do napětí a kdyby většina filmu byla taková jako celá retrospektivní pasáž výchovy a příhod v dětském ústavu, možná bych byl poprvé u Almodóvara převelice spokojen. Možná bych ty jeho filmy plné transvestitů a homosexuálů ztrávil lépe, kdyby byly pojaté jako komedie à la Klec bláznů, protože zjišťuji, že mě Pedrovy filmy (do jisté míry) baví často více z poťouchlých důvodů. Coby seriózní drama Špatná výchova má taky světlé momenty, ale já ty muže v ženském přelíčení, dlouhovlasé paruce a šatech s jejich problémy jaksi nedokážu brát úplně vážně a tady jich už na mě bylo každou chvíli moc. K žádné z postav jsem si nenašel hlubší vztah, ovšem ani nedokážu tvrdit, zda by to bez všech trans/homo motivů a sexuálních scén bylo lepší, protože k Almodórvarovi tahle tematika holt patří a bez ní by tu v jádru zbyl jen čistě průměrný thriller. V rámci Pedrovy tvorby (ale zdaleka ne tak výrazně, jak jsem čekal) ještě ozvláštněný filmařskou zálibou a později i profesí hlavní postavy, ale ani ta láska k filmu ze strany režiséra (ať už si tam dosadíte samotného Almodóvara nebo postavu Enriqua) na mě nepůsobila nijak silně, když to srovnám třeba s Berrim (Le Cinéma de papa) nebo Truffautem (Americká noc). [60%]

Být dramaturg a moct do výslední struktury zasáhnout, nejraději bych vyškrtl tu biblickou pasáž. Příběh o Ježíši kdysi zparodovali Monty Pythoni ve skvělém Životě Briana a snaha zpracovat ho (byť jen krátce) s ještě šílenější nadsázkou se tu pro mě mimo úvodní dialog míjela účinkem. Raději bych uvítal alespoň jednu kapitolu ze zcela vynechaného 19. století, třeba v souvislosti s některým ze zásadních vynálezů, ale jinak ani nemám výtek, které tímhle končí. Tahle nápaditá směska svébytných, většinou nekompromisně vtipných, absurdně a černohumorně laděných parodií na vybrané zásadní okamžiky dějin od pravěku až do roku 2050(!) s rámcovým přesahem do futuristické sci-fi (včetně roztomilých mluvících měňavek a trojice fialových mimozemských příšerek ♥) mě velice potěšila a nejednou smíchy vyřídila! Ó, moje gilotína! Ve společnosti knírkatého průvodce jsem se vždy plný očekávání těšil na další výlet do svérázně zpracované historie a měl pocit, že s každou další částí, blížící se stále více k současnosti, se celý film stává lepší a vtipnější... plavba Titanicem, mafiánská kapitola, nacistická porada, ponorkový thriller... když se poprvé na obrazovce zjevil nápis The End, u tleskajícího publika se mi chtělo dodat "Ještě! Ještě!"... a došlo se i na pár přídavků. Kdybych dodal otřepanou formulku, že už dlouho jsem se takhle u ničeho nezasmál, nebyla by to zdaleka pravda od někoho, kdo si skvělé komedie dopřává rád a celkem často, ale v případě nejnovější současné tvorby jsou pro mě takhle rozesmáté zážitky, kdy zároveň ještě každou chvíli žasnu nad tvůrčími nápady, opravdu vzácné. [90%]

Byl jsem hodně zvědavý, když jsem zjistil, že po 4 letech od Důvěrného nepřítele došlo v česko-slovenském filmovém rybníčku na další pokus v oblasti mysteriózní sci-fi, což je kombinace žánrů, na jakou lze v současné domácí tvorbě narazit opravdu jen svátečně. Tentokrát za tím stojí režisérka rumunského původu, která svůj předchozí snímek realizovala v Maďarsku, takže o to víc stoupla naděje v cosi nevšedního a snad i zdařilého. V rámci očekávání jsem relativně spokojen. Nápad odvyprávět nejdřív tři nedokončené příběhy, které se později v okamžik existenciální situace propojí a pokračují dál, se mi líbil. O kousek horší to bylo se samostatnými příběhy, z nichž ten první o Haně mě hodně vtáhl a připadal silný od začátku, druhý o Tereze mě chytl alespoň kdesi v polovině, ale třetí o Silvii se mi začal zdát plně zajímavý a napínavý až poté, co se všechny tři příběhy spojily. Jakoby scenáristka nebo režisérka nedokázaly všechna ze tří dramat rozehrát od prvního okamžiku stejně údernou měrou a chvílemi jsem se neubránil dojmu průměrného dramatu. Okamžiky (a také celkové poselství), ke kterým Běžná selhání ve své vrcholné části dospěla, však dělají z filmu poměrně kvalitní záležitost se silnými momenty a chvíli jsem si připadal (myšleno v dobrém) jako u takové skromnější a optimističtější variaci na von Trierovu Melancholii. :) Vůbec nemám problém udělit lepší 3 hvězdičky, přestože má tento počin i své slabiny a zatím v mých očích nepřekročil stín zpestřujícího filmu na jedno zhlédnutí. [65%]

Dlouhá úvodní scéna byla úžasná, jednak nás okamžitě seznámila beze slov s postavami, jejichž pohledy dávají tušit cosi neklidného a pak i díky samotnému estetickému zážitku z ní – přestože dvě a půl minuty v ní máme jen statický záběr na hrajícího klavíristu, zároveň mě svou jednoduchostí a spojením obrazu s hudbou nadchla a připravila na výborný zážitek. Bohužel nic dalšího se pak celou hodinu nekonalo a po skončení klavirního vystoupení, se zaostřením na stagnující vztah dvou partnerských dvojic, začal pro mě stagnovat i celý film... až do konce. Přestože hlavní hrdinové vypadali od pohledu sympaticky a celý film působí čistě od pohledu též sympaticky civilně, zároveň často ve mě nevyvolal nic jiného, než znudění, a režisérovi se nepodařilo vyvolat ve mě ani zájem o postavy, které se nakonec... snad ani nikam neposunou, nic se jim nepřihodí a ani nevím, co jsem si z jejich sledování a poslouchání (včetně nahodilé konverzace o jakémsi koimunismu) měl odnést. Jednu hvězdu tudíž dávám za výborný úvod, druhou pak za posledních 15 minut od pingpongové scény, kde začne ten film býti příjemně poetický a během následných procházek postav nabízí alespoň pěkné záběry v přírodě... až mi to trošku připomínalo starší německý film Die Schaukel, který mě taky oslovil převažně jen jako série pěkných obrázků. Jinak se obávám, že za měsíc si kromě úvodní scény z tohoto filmu nevybavím nic... není co. [50%]

„Silný člověk je vždy víc, než slova, která hlásá...“  Jak to už u filmů páně Granier-Deferra bývá, dočkal jsem se naplněného zážitku. Neskonale půvabná Romy Schneider opět vdechuje filmu svůj nezaměnitelný šarm, i díky přirozenému výkonu se stává hlavním tahounem filmu, a rozhodně se vedle ní neztratí ani dva zásadní mužští herci tehdejšího francouzského filmu. Od počátku jsme svědky zajímavého náhledu do politické situace v Řecku a Evropě nedlouho před 2. světovou válkou, kdežto často přítomné dějiny začínají tvořit pozadí k romantickému příběhu. V neposlední řadě nade vším stojí režisér, který si neobyčejně pohrává před divákem s vyprávěním. Nejdříve začne filozofickými dialogy ve velkém řeckém amfiteátru, se ženou, která zasněně rozjímá se dvěma muži z různých politických barikád a za chvíli se dovídáme, že doma v Itálii má dalšího, toho svého (a přímo diplomata!)... to už samo vzbuzuje dost očekávání a otazníků, na které jsem pak v ojedinělém rozplétání pomocí flashbacků i delších retrospektivních návratů s napětím vyčkával. Přestože mi chvíli trvalo, než jsem se v způsobu vyprávění plně zorientoval a přistoupil na něj, naštěstí Granier-Deferre věděl, kam chce děj a vyprávění směřovat, k čemu ho dovést a po scéně osudového setkání se ženou u okna už jsem byl coby divák opět plně lapen do spletité romantické historie na pozadí dějinných okamžiků. Prosluněné kulisy Řecka, byť dějově v dosti bouřlivé epoše, dotvořily spolu s hudbou pěknou atmosféru. [85%]

Sezónu rozkoší za sebe zařazuji k těm slabším filmům z dílny Jeana-Pierra Mockyho (spolu se vším dalším, kde jsem udělil 2* nebo 3*), ač zároveň musím dodat, že v rámci té slabší poloviny Mockyho tvorby to vidím pořád jako jeden z těch (nej)lepších případů. O zábavu, skvělé scény a více hereckých výkonů na úrovni zde rozhodně není nouze. Jen mi vadí dvě věci: že zde prakticky neexistuje žádný příběh a celý film tvoří jenom volný sled scén ze sešlosti spousty postav v různé konstelaci, a že z takto pojatého filmu, mířeného ve své době asi hlavně jako provokace, nevypadne žádná jasná myšlenka. Viditelné odkazy na starší Mockyho filmy (sexuální hody na louce ve skalách připomenou L'Étalon, jízda sešlosti vlakem zase komedii z předchozího roku Zázrakem uzdravený) to nezachrání. Celý obsah lze decentně shrnout do jednoho souvětí: nejdřív se ve velkém sejdou a pak to různě ve velkém dělají... Ve výsledku mám pocit, že Mockymu tu snad ani nešlo o nic jiného, než jen o přehlídku divných charakterů, přičemž u všech se objeví nějaká (často bizarní) sexuální úchylka nebo zjištění, že dotyčný projevuje homosexuální sklony. V jedné z hlavních rolí 95-letý Charles Vanel jako pedofilní dědek... podržte mě někdo! :o) Na druhé straně zábavnější ztvárnění homosexuála, než jaké předvádí Darry Cowl, jsem snad neviděl... nasmál jsem se a pobavila mě i dvojka policistů na horách, ale slabším místům se film nevyhl. K větší spokojenosti bych potřeboval více Cowla, více Poireta a méně rádoby provokativních sexuálních scén, byť je naštěstí Mocky (oproti takovému Cronenbergovi) nemá nijak naturalistické. [70%]

První polovinu mi připadalo, že přes hodně atraktivní téma automobilových závodů a jejich zákulisí (včetně korupce a podrazů) snímek občas trpí mírnou vyčpělostí a nejedním slabším místem. Ale možná jsem se jen potřeboval trochu rozkoukat a smířit se s tím, že jakkoliv je David Cronenberg ve svém obvyklém žánrovém zaměření (ve jménu různých bizarních sci-fi / thrillerů / horrorů) skvělý režisér, Johnu Frankenheimerovi coby specialistovi zase mj. právě v oblasti sportovních dramat (Grand Prix, The Gypsy Moths, Jezdci) se může tímto počinem přiblížit maximálně tak ze stometrové dálky. Přesto má Fast Company řadu skvělých scén včetně celkem slušné akce nebo poutavého náhledu do autodílny a k závěru skvěle graduje i příběh. Z hereckých výkonů bych zmínil zdařile ztvárněnou záporní postavou slizkého manažera Phila v podání Johna Saxona, který tu často vnáší stylovost i napětí. Celkově však Fast Company oplývá spíše pohodovou atmosféru, na čemž nese podíl i často znějící jemná rocková a country muzika a řekl bych, že jedná se o ten nejoddechovější film, jaký Cronenberg kdy natočil, i vzhledem k úplné absenci režisérových typických sklonů k úchylným a jinak bizarním motivům. O to zajímavější bylo pro mě vidět Fast Company nedlouho po snímku Crash, kde se spousta rychlých jízd autem a bouraček objevuje v rozhodně jiném kontextu. :o) Přestože i tentokrát víc, než lepší 3 hvězdičky neudělím, zhlédnutí tohoto polozapadlého kanadského filmu nelituji. [65%]

Tak mám konečně za sebou tuto slavnou úchylnost o partě lidí, které sexuálně vzrušují dopravní nehody. Což o to, bizarní námět je originální a některé scény ho skvěle rozpracovávají, osobně mě dostala scéna z nočního představení na ulici s předváděním rekonstrukce autonehody Jamese Deana. Zajímavá je i postava vášnivého fotografa a sběratele záznamů z autonehod, film oplýval silnou atmosféru v kulisách tajuplné noci a v tom zvláštním pohlcení mi nevadila ani hodně žhavá porno scéna kdesi v polovině filmu. Stejně jsem se ale nevyhl pocitu, že Cronenberg potenciál námětu využil jen částečně, že o hlavních postavách, pro které se vzrušení z autonehod stalo jediným smyslem života, se pohříchu nic víc nedovíme. Žádná psychologie a mimo zmíněnou pouliční show ani mnoho stop po jasném poselství. A nevyhl jsem se ani zklamání, když v poslední třetině vzešla z Crash už jen série sexuálních a úchylných scén, kdežto závěr má parádní dramatickou atmosféru, ale vůbec nevygraduje do ničeho překvapivého, jen opět, v trochu syrovějším podání, předvede znovu a naposled to, co vnímáme celý film. Tudíž mám zde podobný problém jako u Videodromu: oba filmy mají skvělou první polovinu, kde Cronenberg představí originální bizarní námět, rozvine ho do pár skvělých nápadů i náběhu na důstojnou myšlenku, ale v druhé polovině ho už promění jen v samoúčelnou úchylnost. Zvláštní, že zrovna tyto dva filmy patří k režisérovým nejkultovnějším, zatímco já si je zařadím k tomu slabšímu a na loňské Zločiny budoucnosti pro mě zdaleka nemá ani jeden z nich. Cosi to vypovídá, ale rychle si nejsem jist, zda víc o mém náročnějším vkusu nebo o době, která se posunula natolik, že průměrně rozvinutý šokující námět a několik scén s kultovním potenciálem už dnes pro velký filmový zážitek (oproti 80. a 90. létům) nemusí stačit. [70%]

Extrémní vypalovačka, donutila mě konečně některému filmu Waltera Hilla udělit pětihvězdu (ne, že bych dříve již minimálně 2x kolem ní nepřešlapoval :)). Skvělá atmosféra dýchající navzdory modernímu prostředí závanem drsného westernu, zajímavě gradovaný děj s dlouhodobým policejním bojem proti drogové síti a osobním sporem s vrcholem v jedné „osobní“ přestřelce navrch, charismatický Nick Nolte (5 let po první spolupráci s režisérem v 48 hodinách) coby stylový šerif s bílým kloboukem a přesně mířenou brokovnicí... a těch silných kladů je samozřejmě víc. Navíc když to točí jeden z těch režisérů, kteří dokážou s akčním žánrem pracovat osobitěji, než většina ostatních, a spoléhají vedle akce přibližně stejným dílem i na řádně propracovaný scénář. Seriózněji plynoucí děj nepostrádá vhodně přítomný nadhled a osobně mě u Hillových filmů vždy dostane, když se ve vrcholné akci (často ve stylu náhlého překvapení) objeví za jedním z bojovníků celý dav jeho přívrženců vyzbrojených do velkého boje. Přestože výjimečně Walter vyměnil hlavního skladatele, ruka Coodera, tentokrát uvedeného v titulcích jako hudebního dramaturga, se opět nezapřela. Návštěva mexického salónu překvapila mj. zjištěním, jak hezky může znít nezvyklá kombinace sóla na trubku se sólem na housle, a Goldsmith přispěl nejen do závěrečných titulků úžasnou majestátnou melodií. [90%]