Willy Kufalt

Na rozdíl od většiny komentujících, kteří film viděli a vnímali v roku vzniku, jsem se dostal k Zataženému závěsu až zpětně poté, co mě zaujal režisér Jafar Panahi díky filmu Taxi Teherán (2015). Zmíněný snímek taktéž stál i na ojedinělém experimentu, ale současně byl divácky velmi vstřícný, což naopak tady (stejně jako v předchozím Není to film) rozhodně říct nelze. Panahi po restrikcích a následném přechodu do ryze undergroundové tvorby zde pořád jakoby hledal a ve společnosti druhého spolurežiséra zkoušel různé formy autorské filmové výpovědi. Rozhodně se tu v nejednom nápadu rýsovalo cosi zajímavého včetně režisérova dnes již pravidelného prvku mystifikace diváka... také je postupně vidět, jakou promyšlenost Panahi věnoval filmu (navzdory podmínkám, v jakých vznikal) po formální stránce, nakolik tu scény a prvky ze začátku filmu nacházejí své završení k závěru, jak vyladěné některé dlouhé záběry jsou (zejména ten rámcující, přes pohled zamřížovaného okna). S rozehraným obsahem už je to ale horší: silná úvodní půlhodina s minimalistickým napětím i obstojný zbytek první poloviny bohužel od jisté doby přechází do fáze, kdy se pro mě ze Zataženého závěsu místo silné výpovědi s napínavým dějem stávala hlavně zmatená mystifikace včetně metafilmových zvratů. Zpočátku jsem cítil, že rozumím, co mi chce režisér sdělit, že ono podobenství o uzavírání se do své "jeskyně" se zakrytým výhledem ven a nabízející jen jediný možný pohled na svět, jako v té televizi běžící pak pro chudáka pejska beze zvuku, má velký smysl a vytváří v pohltivém minimalismu neskutečně silnou záležitost... jenže ve druhé polovině jsem si už připadal jako u rozházené skládanky, která sice měla všechny díly a já (díky formě) úspěšně složil celý ten obal, ale s vnitřkem si ne a ne poradit... konečné poselství mi uniká. Z toho důvodu jsem zvažoval klesnout s hodnocením ještě níž, ale k dobru přidávám, že oproti Není to film mě tento film zdaleka tak nenudil, a že jsem vnímal u Panahiho jistý posun a promyšlenost alespoň po formální stránce, byť jeho vrchol pro mě přišel až za další 2 roky. [60%]

Inu, David Lynch. V jeho filmech mě vždycky vtáhne úžasná tajuplná atmosféra, rozehrávající se děsivé záhady mě přikovají a nesmírně mě baví i některé ojedinělé divné postavičky vnášející do temné mystiky i svérázný humor. Rovněž často v Lynchových filmech obdivuji hlavní herečky a jejich oddané výkony... ať už je to Laura Dern, Naomi Watts a Laura Harring nebo tady Sheryl Lee... půvabná i šílená, ztracená v kruhu dospívání i věčném opojení drog a přitom tak fascinujícím způsobem přirozená. Vždy si vychutnávám i chvíli, kdy mistr onu mystiku okoření vedle humoru i nějakou tou stylovou hudební retro vložkou a to zde nezapomněl také. Jenže pak nám mistr ujede, nejdřív se několik minut rozplývá v psychedelickém drogovém opojení s nekonečnou scénou paření v doprovodu dunivé hudby a divokých světelných filtrů... a pak už nemluvě o tom, až nás Lynch pomate v spleti divokých zvratů, kdy už nestíhám pobrat co a proč. Třeba v Mulholland Drive mi přišly jednotlivé ingredience daleko vyrovnanější, že jsem neměl větších výhrad. Tady jsem dlouho měl dojem pětihvězdičkové pecky, na níž mi ani tolik nevadí, že celý film pojednává o notorické feťačce, co střídá partnery jako ponožky, neustále cosi šňupe a uniká tak do paralelního světa, protože zpracováním a atmosférou mě nesmírně upoutal. Jenže pak to Lynch zavalí halucinogenními vložkami a kadencí divných zvratů natolik, že váhám, jestli neklesnout s hodnocením i pod ty 4*. No jó, jenomže to by mi nesměl ten film a spousta scén z něj (včetně těch podivných a závěru děsivého i vysvobozujícího současně) tolik šrotovat v hlavě i druhý den po zhlédnutí. Mistr evidentně ví, jak na to, jen váhám, zda se mi takto šílený psycho styl vyprávění se schválně zmateně podaným vyvrcholením vůbec líbí... filmový zážitek na dvě pozdní večerní/noční hodiny to však byl sugestivní, o tom žádná. [75%]

Žánrově jde o docela pestrou směs akce, krimi thrilleru, dobrodružství a road movie + se závěrečnou pointou podanou v ryze komediálním duchu, ale protože se Napříč Saharou nehraje na cosi závažného (navzdory tématu boje proti terorismu), nemůžu říct, žeby mi to tolik vadilo. Snad jen chvilková romantická vložka (pro mě trochu nepochopitelná) mě už s přidáním dalšího nečekaného motivu do hry vyrušila. Pokud mi ale něco v tomto filmu skutečně vadilo, tak ze začátku strašně nepřehledné vyprávění s rychlými prostřihy a později nejednou (pro mě zcela nepochopitelná!) znějící taneční disco melodie, která atmosféru existenciálně vypjaté situace (byť jen na poli přímočarého akčního filmu) dokázala snad pokaždé slušně degradovat, kdežto skvěle tu naopak fungují dlouhé sekvence zcela bez hudby. Skrze tyto výhrady se tedy zatím přikláním spíše k silným 3 hvězdičkám, byť nemůžu říct, že v rámci svého žánru a očekávání by mě tato saharská jízda nějak výrazněji zklamala. Zatímco s Michelem Constantinem jsem určitě viděl ještě zábavnější filmy (mj. Kufr na slunci a Mrchožrouti odehrávající se rovněž v Africe), v souvislosti s Franco Nerem musím naopak říct, že tohle byl snad první film, kde mě tento legendární italský herec konečně i dost bavil a do takhle stylové role v našlapaném chlapském bijáku podle mě padl mnohem lépe, než do psychologických filmů, v jakých jsem měl tu čest s ním už párkrát v minulosti. [70%]

Švédského režiséra Jana Troella mám v paměti jako častého vypravěče velkých příběhů, které mě pohltí natolik, že u nich mi vůbec nevadí dlouhá stopáž, a současně jako mistra poetického vizuálu obohaceného o nejeden sugestivní experiment. V tom druhém zmíněném se Troell osvědčil i zde: spousta vymazlených pochmurných a současně přitom poetických scenérií, nápadité experimentální záběry přes kukátko a odrazy na lesklém vnějšku auta, negativ lisu a kresby v pohybu... ta vizuální stránka má opět co nabídnout a za ní dávám celou 1 hvězdičku. Jako vypravěč podle mě ale Troell zcela selhal: jednak takto surový kriminální příběh se k jeho poetickému stylu vůbec nehodí, jednak jsem měl pocit, že se dívám na studené bezemoční prázdno, v němž se dva vagabundi neustále milují, různě putují a mezi tím jakobynic někoho zavraždí. Příběh je údajně dle skutečných událostí, ale nefungovalo v něm pro mě napětí ani psychologie, ani samotné otevření tématu, nuda se míchala s naprostým otrávením, o přesahu však nemluvě. A ten závěrečný dovětek měl znamenat co? To si jako natočíme bezmála dvouhodinový film, který sleduje výhradně počínání dvojice vrahů a pak se v závěru začneme tvářit, že to celé věnujeme (v rámci filmu bezejmenným) obětem, o kterých se pro změnu nedovíme nic? Z mého pohledu těžký omyl a přešlap v tvorbě Jana Troella. [25%]

Německý undergroundový muzikál 80. let z prostředí berlinského metra plného bezdomovců a dalších podivínů. Už jenom z této neutrální charakteristiky asi vytušíte, jak originální tento počin může být a zároveň jak málo v takové konstelace stačí na to, aby film divákovi prostě nesedl... a mně se přihodilo, že hodně. Během úvodního muzikálového čísla a více scén z prvních 15ti minut jsem si říkal, že z Linie 1 může vzejít zajímavý zážitek. Svým způsobem i vzešel. Jenomže já u toho často trpěl jak zvíře, u dvojice fiflen a některých dalších výstředností v tramvaji tedy jako zvíře začínající ze zoufalosti nervózně zuřit. :o) Našel jsem si „svá“ místa, kdesi uprostřed se mi film na nějakou dobu zalíbil: od dvou dědků u stánku přes svérázný sbor s dirigentem vystupující v metru až po několik tematicky zajímavých dialogů a situací v tramvaji (včetně reflexe německých dějin minulého století) to bylo fajn. Celkově se mi viděla druhá polovina snesitelnější, stylizace závěru pěkná, nicméně navzdory kladům a světlým momentům se pro mě zde až příliš často konalo silné míjení v tématu i stylu zpracování. [50%]

Jak to už u filmů založených na účasti oblíbené hudební kapely/zpěváka často bývá, příběh je velmi jednoduchý a stojí v pozadí. Vzhledem k zvolenému dokumentárnímu stylu a spoustě autentických záběrů z koncertního turné mi to však vůbec nevadí a v rámci filmů své kategorie bych způsob, jaký tu Lasse Hallström zvolil, viděl určitě jako jedno z lepších řešení. Bavil mě navíc i ten příběh – byl to totiž z pohledu novináře se ztraceným průkazem (byť v často jen krátkých pasážích) slušný nervák! :o) No a pak hlavně ta hudba... a úžasná nákažlivá atmosféra živých sedmdesátkových koncertů ABBy... nadčasové písně, které mě znovu dostaly melodiemi, rytmem, výbornými texty, přestože jsem mnohé slyšel x-krát a na ABBě jsem chvíli vyrůstal už jako dítě. Z těch vystoupení a písní na mě často šlo tolik energie a dojetí... a jako bonus uprostřed filmu i místy velmi vtipný videoklip „The Name of the Game“. Jen nevím, zda Hallströmovi odpustím ten rafinovaný záměr, že očekávaný vrchol v podobě velkého autentického rozhovoru je cenzurně nahrazen dalším videoklipem. :o) ABBě však můžu pouze vzkázat: Thank you for the music! :) [80%]

Jazzovo-swingový příběh Stig-Helmera plyne v odlišném duchu, než mnou posledně viděný příběh golfový. S dotvořením dětství, slibného náběhu na hudební (vlastně i televizní) kariéru a zálibu ve vlacích i vláčcích známé švédské postavičky putující z filmu do filmu ubylo dřívější grotesky a s doslova jazzově osamelým hrdinou proti davu se atmosféra Stig-Helmerova příběhu se brzy rozplynula v závanu nenásilné nostalgie. Ale nepřekáželo mi to. Už podruhé po sobě mi totiž bylo u komedie Lasseho Åberga i potěšením a jen jsem si potvrdil, že pozdější tvorba tohoto švédského autorského režiséra a komika v jedné osobě mi sedí mnohem víc, než Åbergovy rané počiny z 80. let. Pravidelně znějící retro muzika, ať už v živém podání nebo ze záznamu, vytváří z filmu během různých příhod a setkání v dvojitě retrospektivním vyprávění velmi příjemnou záležitost (a dokonce zde 2x zazní jako podmaz i jedna skladba Érica Demarsana z filmu Zvláštní oddělení!)... Pak už jsem jen chtěl Åberga zdupat za to, jak se na chvíli ke konci uchyluje k citovému vydírání nad nešťastnou láskou, kdy dojem v klíčové scéně nezachrání ani „balkonová“ symbolika. Jenže když mě záhy uvrhl odzbrojujícím střihem směrem k vtipné parodii na Casablancu a v následné scéně s několikanásobným překvapením v restauraci mi potvrdil, že se dokáže na závěr s opakovaným nezdarem všech snů podívat s tak úsměvným nadhledem (aneb kde osud nepřeje, tam už jen humor a nadhled pomůžou), uznal jsem, že ta pestrá emotivní a stylová směs cosi do sebe měla. [75%]

Jak to už u mozaikově laděných komedií bývá, některé z mnoha scén snad vždy budou pro diváka ty slabší a méně vtipné, což jsem párkrát pocítil i tady, ale naštěstí nikdy ne dlouho. Celý tenhle rej absurdních situací a skečů mě chytl a začal pravidelně rozesmívat prakticky již od úvodních titulků s deformujícím filmovým pásem s přehlídkou herců. Bavilo mě rovněž sledovat, jak se postavy z jednotlivých skečů posléze setkaly v různých konstelacích, často i nečekaně... třeba Victor Lanoux se stejným vtipem postupně přechází od podnikatelského magnáta přes tenisového rozhodčího až po šéfkuchaře, přitom zásadní komický prvek jeho postavy s neustále vytahovanými zvonícími telefony zůstává po celou dobu stejný (bavil mě ze všech zúčastněných nejvíc!). Ani v poslední třetině s plným přechodem do souvislého děje s hlavní dvojicí humor nevyprchává a milostný příběh, který za jiných okolností mohl snadno spadnout do sentimentálních klišé, probíhá za pochodu pořád stejného množství vtípků, absurdit, gagů... dokonce i s vtipně poetickým hudebním číslem! :) Sice jsem k závěru čekal větší smršť point včetně návratů více postav na scénu (tak nám zůstal alespoň ňouma Villeret znovu na televizní obrazovce), nicméně vyvrcholení v letadlu se povedlo! Rej výtržníků mi přesně padl do noty, co chvíli jsem se bavil nahlas a Yves Robert jako osobitý tvůrce další své komedie určitě nezklamal, přestože na jeho starší vrcholy (Les Copains, Alexandre le bienheureux) se to za mě jako celek úplně nechytá. [75%]

Wima Wendersa mám jako režiséra rád, zvláště jako specialistu na osobité road movies, ale tady mě vhodil na můj vkus až do příliš velké deprese plné odcizení a existenciální prázdnoty. Časté filozofování postav putujících jen proto, aby putovali a filozofovali, tu občas i navzdory zábleskům hlubších podnětů pro mě vyznívalo jakoby do prázdna. Jakoby se ono odcizení z postav, jejich pustého světa a chladného partnerského vztahu pronášelo i do stylu celého filmu. Dokud mě Wenders vedl tímhle putování skrze vizuál, hudbu a atmosféru dlouhých cest, ať už pěšky nebo jakýmkoliv dopravním prostředkem, dost jsem si lahodil. Jakmile se postavy zastavily, aby začly filozofovat, pronášet vnitřní monology, později i páchat sebevraždy nebo hrozit na hraně zabití, vynáří se ve mě pocit, že ne celkem rozumím tomu, k čemu a s jakým sdělením mě chce Wenders dovést. Ve výsledku zajímavé putování tak prakticky kráčí pro mě směrem k naprosté nicotě. Mimo putovních sekvencí se mi ještě hodně líbila scéna s návštěvou v bytě osamělého továrníka, který mi připadal snad nejzajímavější postavou, tedy dokud... se jednoho dne nepomátl. Zde jsem se s Wendersem příliš nepotkal, přestože mě potěšil mj. obsazením Hanse Christiana Blecha do výrazné role. [60%]

Paul Verhoeven často rád šokuje otevřenou nahotou a sexem na plátně, nevyhýbá se tomu ani zde. O cosi víc mě ale možná rozladilo, když se pak během pár tuctových romantických pasáží (ať už v kadeřnictví nebo večer na pláži) dočasně z filmu vytrácí veškerá silná, bizarní a napínavá atmosféra. V těchto naštěstí ne dlouhých částech se Verhoevenovi nepovedlo přikovat mě stejnou měrou oproti zbytku snímku... no bodejť! Když nám pan režisér nechává spolu rozjímat dvě postavy, z nichž obě mi byly totálně nesympatické... dyť on je naprostý úchyl a pro mě odporně „nezajímavý“ muž... a s ní, nakolik se může chlubit svůdným pohledem, to teprve není v pořádku. To si byli vážně souzeni! Nicméně přes jistou pachuť a občas i nějaký ten aspekt, který mi nesedl, jsem si tuhle procházku mysteriózním vyprávěním brakového příběhu vypadlého jakoby z černé kroniky, k tomu s neotřele uměleckým hávem odvíjejícím se od postavy spisovatele, nejednou i dost vychutnával. Ve Čtvrtém muži na mě čekala mimo jiné úžasně promyšlená tajuplná hra s indicemi, prostřihy, symboly a jejich pozdějším vypointováním a nejedním překvapením, což já vždycky rád. Už úvodní scény včetně titulků připraví diváka na cosi znepokojivého a tajemného. Scéna jízdy vlakem oplývá silnou atmosférou a precizně vhází diváka do lehce surreální atmosféry vrcholící stále víc přechodem do prostředí červeného hotelu. Hodně se mi líbily i scény autentických jízd kabrioletem zabíraných z různých uhlů pohledů, „mozaika v mozaice“ skrze promítaná rodinná videa s postavami z mladosti na plátně či poetické pohřební prostřihy. Kolem kontroverzního nizozemského režiséra Verhoevena stále přešlapuji hodně opatrně, ale již potřetí ze tří viděných filmů (před tím Keetje Tippel a kdysi Oranžský voják) mu dávám 4* a něco mi říká, že se ještě párkrát setkáme. [75%]