Willy Kufalt

„Svět není tak komplexní, jak si myslíte.“ Tematicky (matematika, rovnice, programování, hackerství) mě tohle naprosto minulo. Vizuálem s věčně rozklepanou digitální kamerou a neustálým zoomovaním na detaily strašně otravovalo. Vychvalovaným syntetickým hudebním podkresem zcela neoslovilo. Přidávání mysteriózní atmosféry pravidelným záběrem na podivného slizkého strážníka či horrorovou sekvencí s maskou připadalo samoúčelné. Postavy do jednoho nesympatické nevzbudily ve mě žádný zájem a celý film naprosto žádné emoce. Uznávám, že mezí řečí padlo pár zajímavých myšlenek, argumentů, či podnětů ohledně vědeckých vynálezů a možných odvrácených podobách pokroku, ale to je snad jediné, v čem bych dokázal najít jistý osobní přínos. Pamatuji si před pár lety, když jsem zhlédl Dvanáct rozhněvaných mužů, jak jsem si coby ještě mnohem méně rozhleděný divák říkal, proč se takto skvělé komorní a konverzační filmy, na které opravdu stačí nízký rozpočet a přesto mohou být velice silné a úderné, dnes již netočí. Postupně zjišťuji, že realita je jiná, neboť filmů s úzkym kruhem postav v jedné místnosti vzniká v rámci nezávislé scény pořád dost – možná i víc, než tenkrát, kdy se podobné nápady více objevovaly zejména v televizní tvorbě. Problém je, že málokdy mi tyto současné, často na můj vkus až přehnaně synteticky stylizované komorní thrillery dokážou přinést fascinující zážitek. V rámci sci-fi žánru se to ve stejném roce podařilo Thomasu Bohnovi díky Reality XL. Čekal jsem tady podobný zázrak, ale pro mě se holt nekonal. [40%]

Komedií Woodyho Allena jsem už viděl celkem dost a také dost z nich se mi i líbilo, ale málokdy jsem se u něj doslova nahlas bavil tak, jako zde... a to jsem se toho kvůli názvu dříve bál, ale zase proč si jednou otevřeně nerozšířit obzory, že :o), navíc originální humornou cestou. Z dnešního pohledu už tohle dílko nemusí svou tematikou diváka tolik zaskočit, ale na svou dobu v USA muselo jít o odvážný undergroundový počin – což lze ostatně vidět i na formě, kdy jedna z povídek sestavená ze šotů zábavného pořadu je točena a zpracována experimentálním způsobem jako nekvalitní černobílý záznam, další povídka (ač v čistě americkém filmu) je celá namluvená v italštině. Za poněkud slabší bych označil prostřední (čtvrtou) povídku s bujarým transvestitou, ovšem zbytek je tak napráskán fórky, nápady, dialogy, celkovou tvůrčí originalitou i skvělými hereckými výkony, že po delší době mám z nějakého povídkového filmu dojem nebývalé vyváženosti. Vše má svůj pikantní půvab, ať už jde o vtipnou renesanční hříčku s parodií na Shakespeara nebo italskou variaci jakoby na Bonnie a Clyde, kteří na honosných místech zde neloupí, nepřepádavají, zato se vášnivě oddávají sexu. Čeká nás i nahlédnutí do jedné velmi kuriózní celonárodní televizní soutěže a poslední dvě povídky (přitom každá jinak) jsou vyloženě sci-fi komedií! Nejvíc se mi ale stejně líbil Gene Wilder se svou ovečkou, což je takový hořkosladce absurdní příběh, u něhož bych Allena jako autora snad ani netipoval. [90%]

Jak jsem si teď přečetl pár komentářů, koukám, že tentokrát moc nebudu trčet z davu, když napíšu, že úplně nejvíc se mi ze všech povídek líbili Bratranci, ze všech herců Alfred Molina přímo v této povídce, dále vyzdvihnu výkon Cate Blanchett v dvojroli Sestřenic (ačkoliv jako celek mě tato povídka zase tolik nedostala) a dodám ještě větičku o tom, že mě hodně pobavil i Bill Murray ve společnosti dvou černošských hudebníků. I v tom zbytku se najdou silné klady: dobrá hudba v pozadí nebo jiný zajímavý prvek (listování časopisem), postava (němý kluk) či herec (kromě výše zmíněných mě ještě zaujal Tom Waits) a nevšední poetickou atmosféru všedního rozhovoru v kavárně si Jarmuschův film udržuje po celou dobu. Ta atmosféra filmu se mi asi tak kolem třetí povídky již začla zamlouvat, přestože kávě ani cigaretám vůbec neholduji. Jenže právě proto, že atmosféra všech 11ti povídek je vesměs stejná a některé z povídek tu prošumí bez pointy nebo bez vyvolání silnějšího dojmu, jen ta nezávislá atmosféra s černobílým vizuálem celý film plný repetitivních záběrů na kávu a hosty zhůry vždy neutáhne.     *** S Jimem Jarmuschem a jeho filmy to mám různě, některé mě naprosto pohltily a nadchly, jinými jsem se spíše pronudil, občas (spíše zřídka) se dělo i něco mezi tím a asi takto střídavě jsem to měl s tímto jeho povídkovým snímkem. [65%]

Také se vám občas stává, že vidíte film s nějakým aktuálně strašně populárním hercem, jehož výkon snad všichni opěvují, ale vám připadá nanejvýš průměrný, až jste zaskočeni, odkud se ta jeho popularita vůbec bere.... a pak vám to jindy vynahradíte zážitek na obrazovce ve společnosti jiného, nepříliš známého herce, jehož jméno jste sice před tím v životě neslyšeli, ale současně si vás od první chvíle získá, fascinuje a „baštíte“ do detailů jeho kreaci skoro v každé vteřině? Já ovšem rád objevují cosi dosud nepoznané, tak mě vždycky potěší, když mohu s překvapením zažít ten druhý případ a v případě téhle one man show Spaldinga Graye dvojnásob. Užíval jsem si a doslova hltal to vypravěčské nasazení, včetně bohaté mimiky, gest a zábavné i přesné práce s hlasem a vůbec vypilovaným komickým projevem, jaký tady předvádí za 80 minut zpoza jednoho stolu Spalding Gray. Samotné historky a příběhy byly mnohdy zábavné (občas i choulostivé :o)), jindy zase zajímavě obohacující a uzemňující, včetně menší silné výpovědě krajiny, kterou Spalding v rámci filmování pár let před tím navštívil. Velice příjemně ztrávená chvilka u hodně neobvyklého autorského počinu. :) Po formální stránce bych vyzdvihl i režii, která vše v promyšlené míře zesilňuje hudebními i vizuálním efekty. Klidně se časem podívám znovu. [90%]

Poněkud nudné a vyčpělé zdramatizování faktografických údajů a diskuze ze záznamu jedné historicky klíčové nacistické schůze. Nulová atmosféra, slabé budování napětí, 85 minut policitkých dialogů v jedné místnosti a z mé strany jen velmi zřídkavý zájem o dění v momentech, kdy se pohlaváři dostávají do hloubky židovské otázky a řeší politické morální dilema. Ale těch okamžiků, kdy by se mnou tento exaktní náhled do zákulisí jedné kruté historie alespoň trošku pohl (zvláště v druhé polovině), bylo dost málo. Připadal jsem si jako na hodině dějepisu nebo na přednášce, jejíž smysl sice pobírám, ale klíčové body jsou mi vesměs známé a samotné podání mě i přes relativně zajímavé téma absolutně nebere. Škoda. [45%]

Točit romantické komedie v délce kolem tří hodin asi nemá ve zvyku mnoho režisérů, vlastně neznám žádného takového kromě Eldara Alexandroviče Rjazanova. Měl jsem ale už s ním skvělou zkušenost v podobě Ironie osudu, na kterou jsem se díval 4 roky nazpátek rovněž na Silvestra a nezklamal mě Rjazanov svou rozsáhlou hříčkou ani tentokrát, ačkoliv... dostával jsem se do toho během první půlhodiny trošku obtížněji a také přeci jen jsem tu v rámci romantického žánru postrádal nějaké pohledné ženské stvoření, jakým v Ironii osudu rozhodně byla Barbara Brylska. Na zdejší „soudružku“ ředitelku s kovaným výrazem a typickým kancelářským účesem jsem si déle zvykal, ale postupně jsem jí jako postavu vzal na milost o to víc, když se ze Služebního románu stávalo současně i výrazně psychologické drama o neobvyklém (a často i vtipnými až groteskními příhody naplněném) vztahu na pracovišti. Velice dobře napsaný scénář s podrobným vývojem vztahu a inteligenntími dialogy hravě obhájí i dlouhou stopáž a Andrej Mjagkov v hlavní roli ušlápnutého nesmělého úředníka s rafinovaným plánem mě svým výkonem a něžně uhlazeným humorem velice bavil. Přestože jsem od pana režiséra očekával jistou kvalitu, opět se do jisté míry neubráním překvapení nad tím, jak se ve Sovětském svazu minimálně v 70. letech velkým a neotřelým romantickým filmům opravdu dost dařilo. [75%]

Tak si teď říkám, že na první seznámení s britským komikem Normanem Wisdomem (a ještě se speciální projekcí přímo na Silvestra!) jsem si snad nemohl vybrat lépe. Přestože se tahle komedie často pohybuje uprostřed divokého proudu kultu hippies a některé ty pasáže z hippie klubu byly na můj vkus poněkud zdlouhavé, zároveň SOUTHPORT často oplýval nesmírně příjmenou atmosférou a především ten zbytek jsem si hodně užil. Takové nenásilné vtažení do jiné dimenze, i spolu s hlavním hrdinou, který po krátké změně zaběhaného stereotypu přijde během pracovní jízdy (mírně choulostivým způsobem) na jiné myšlenky... chvílemi poetické, s humorem decentně rozloženým do komorních scén, jindy až groteskně rozverné... a pořád se skvělým Wisdomem, který převedl se svými výrazy, gesty a gagy vskutku nezapomenutelnou komiku – i složil a nazpíval pro film chytlavou titulní písničku. [85%] // PS: Už dávno jsem po skončení filmu nečetl po sobě hned dva tak nesmírně zajímavé a obohacující komentáře, jako právě tady (pamětnickou vzpomínku od progressiona a poutavý, všestranný rozbor od dopitaka).

„Být příliš dokonalý je chyba.“  Inu.. kdyby se Jodorowsky tolik neopájel samým sebou a svou vlastní dokonalostí, mohl by být výsledek ztrávitelnější. Ústřední děj s přesahem do podobenství měl rozhodně cosi do sebe: jak v první polovině, kdy Krtek coby krvelační gangster na koni bojuje se svými protivníky, až ho jednoho dne zlomí prohra v podobě dobrovolné sebevraždy jednoho soupeře, tak v té druhé, kdy se dostáváme do města plného bizarních a šílených rituálů. Některé scény v této části, nejvíc asi provádění ruské rulety s rozesmátým farářem coby rozhodčím, mi připadaly v rámci podobenství zkaženého světa správně úderné a znepokojivé i zábavné současně. Vyzdvihnout musím i vizuální stránku a plno ojedinělých surrealistických nápadů (nimiž se to ovšem v těchto starších artových filmech z Mexika často přímo hemží), které mě v tom často dokázaly upoutat a rozvířit chvilkovou nudu i zastínit hůře uchopitelnou symboliku. Problém jsem měl však s nataženou délkou a pomalým tempem ve chvíli, kdy samotný děj tu nejednou probíhá celou řadu scén v poněkud monotónních variacích na to samé, stejně tak s nejedním (někdy až mírně samoúčelným) bizarně nechutným výjevem. Na oplátku musím prásknout, že nikdy jsem nebyl fanouškem westernů, takže ač do jisté míry oceňuji pokus o velmi svéráznou, silně surrealistickou variaci na tento žánr v duchu podobenství, nijak mi k srdci nepřirostl ani Krtek. [55%]

Asi teďka budu tady za necitu, žánr road movie mám rád, ale tyhle sentimentální dojáčky o přátelství s psychicky postiženým člověkem mi začínají celkem lézt na nervy. Ne kvůli tématu, ale zpracování, jaké problém takového jedince a jeho života výrazně zkreslují a zjednodušují na vtipnou a dojemnou jízdu. Jaco van Dormaelovi patří poklona, že dokázal během natáčení pracovat s hercem, který Downovým syndromem přímo trpěl, bohužel o to víc bych očekával pořádně realistický dojem z filmu a přínosnější vklad v rámci práce s takovým tématem, stejně tak od autorského filmu belgického režiséra bych rád dostal cosi jiného, než sbírku navrstvených tradičních klišé tohoto typu filmů. To samotné vykreslení postiženého Georga jako toho nejúžasnějšího a nejinspirativnějšího člověka na světě, ohledně jehož problémového incidentu v obchodě s obuví má nám schválně ještě později dojít, že to bylo nic oproti tomu, co předvedl jeho „normální“ společník bývalé manželce, mi připadalo až nerealisticky přehnané a vykalkulované. Abych úplně nekřivdil kvalitám snímku, filmařská úroveň je velmi solidní, líbilo se mi více nápadů na fantaskní scény vysněného Georgova světa a tradičně skvělý výkon Daniela Auteuila posouvá moje hodnocení k pevným 3 hvězdičkám. [65%]

S Pedro Almodóvarem to mám hodně těžké. Jeho filmy na mě často působí jako příběhy vytržené z telenovely, akorát jen zpracované nebývale artovým způsobem. Režisérův oblíbený svět plný transvestitů a homosexuálů mě míjí, problémy jeho postav jsou mi často vzdálené a když tento svět navrch ještě zkombinuje se světem feťáků a prostitutů, které vykresluje tak pozitivním způsobem coby dobrosrdečné oběti, ocitáme se teprve na vzájemně odlišných vlnových délkách a nerozumíme si. Navzdory tomu musím uznat, že Vše o mé matce je snad nejlepším Pedrovým filmem, co jsem zatím viděl a to z několika důvodů. Formální zpracování včetně barevné stylizace, hudby a vizuálu je zde úchvatné. Výjimečně jsem se v Almodóvarově filmu sektal se sympatickou postavou, jakou představuje ústřední silná ženská hrdinka – matka po ztrátě syna, v podání Cecilie Roth. Místy jde tudíž o velice silný film, s nejednou skvělou a působivou scénou, který mě i v něčem zasáhl, jindy se objevuje i kousek vtipu. Bohužel režisérova záliba v transvestitech, jeho vnímání světa i celý telenovelově laděný scénář způsobily, že ke konci už jsem nedokázal udržet o příběh a emoce z něj vždy plný zájem a celkový dojem mám rozporuplný. Po 4 viděných filmech mám už plně jasno, Pedro Almodóvar točí zkrátka pro jinou cílovou skupinu. [70%]