jezurka42

Nemůže to být z pití? Já bych kvůli tomu nerad přestával. Jsme skuteční blázni nebo jen lidé, co si to o sobě myslí? Nakonec nám zůstává v podvědomí otázka, co z toho by bylo lepší. Příběhy obyčejného šílenství jsou trpkou notou absurdity, kdy láska se mění v šílenství a šílenství v lásku. Rozum zůstává stát nad tím, jak se z něho může stát úplně něco jiného. Jeden dělá něco, aby se bláznem stal, druhý se snaží z objetí šílenství vymanit, no a třetímu se nechce vymanit, protože je takto šťastný. Nebo je to všechno jinak? Existuje na tomto světě vůbec nějaký skutečný blázen? Ano i ne. Je to jedna lovestory, kde všichni touží po tom něčem, co má v sobě špetku něčeho nekalého. Vždyť víš, jak to myslím.

Něco za peníze koupit nejde. Třeba čest. Hrdost. A tak. Hlavně nejde za peníze koupit toho pravého Ducha Dejvického Divadla, kterým může, ale nemusí být pohybující se a při odchodu z divadla plakající romadur. Zkáza nám dala pohled na poněkud jiné divadlo, které více než na pověsti staví na činech a citech, na pravdě k absurditě a bizardnosti, na pravdivosti a vlastnímu vyjádření názoru na náš svět. Nebo tak nějak.

Buď budeš spokojenej s tím, co máš, nebo můžeš bejt šťastnej s tím, co můžeš mít. Toho dne potkala jsem jen několik málo párů lidí, kteří jsou stejní jako my - vášniví, smutní, zklamaní a milující (se). (Ne)dokonalí. Jsou živými obrazy naší doby, našeho sobectví a naší sebestřednosti. Ne každý ten pár je sympatický. Není ale právě toto důkazem toho, že jsme skuteční, stejný vzduch dýchající tvorové? Chyby našich hrdinů, minulé, přítomné i budoucí, mísí se dohromady jako intimity dvou lidi po tmě hledající horká ústa toho druhého. Fascinace jeden druhým se nakonec přenese i na nás, a my poté jen hledáme a toužíme. Beznadějně. Zcela a napořád.

To je hůňka! Ocas má dneska každej vůl! Již dlouho jsem nezažila, abych se u pohádky nesmírně bavila, nečekaně poučila a ukrutně se zamilovala. Vtipy, které jsou vskutku vtipné, děj, který opravdu nějakou dějovou linku má, a pohádka, která má všechny své specifické postavy a vývojové linky, a přesto je něčím nová a neohraná. Obsazení se povedlo, a já jen neúspěšně v paměti pátrám, kdy naposledy jsem viděla v jednom jediném filmu takový sraz českých hereckých es, které zdařile hrajou a baví nejen diváky, ale i sebe samotné. Stránského hlas, Adamovské ostrý jazyk, Táborského nenažranství (také v tom někdo viděl odkaz na pana Menšíka v pohádce Jak se budí princezny?) a Betky pekelný kukuč. No a ta hudba...bravo bravissimo!

Louis Amstrong jednou řekl, že život je jako jazzová trubka - když do ní nefoukáš, nic z ní nevyjde. A tenhle film, prosycen tóny tohoto žesťového nástroje a líbivými melodiemi muzikálu Zpívání v dešti, to jen dokazuje. Borůvkový vrch je možná jen nenápadným televizním počinem, ale uvnitř sebe skrývá něco, co v člověku dlouho rezonuje. Život se musí žít, ne jen přežít. Karel ztrácí naději, upadá do stavu, kdy místo, aby chápal každý nový den jako zázrak, tak se obrací ke konci dne jako ke konci svého života. Nedá se to vydržet. A tak mnozí vidí Hanku jako potvoru, která s manželem po infarktu nepočítala, aniž by si uvědomili, že trpí nejen Karel, ale právě i jeho žena. Donutil exceluje, a Zlatka Adamovská zase dokazuje, že léta krátce po miléniu ji byla souzená. Tolik skryté bolesti, která se dostává ven jen pouhým pohledem, nedokáže vyjádřit snad nikdo, jen ona. Borůvkový vrch tak pro mne bude tím filmem, který je dokonalým ve své nedokonalosti.

Jsi teď šťastná? - Bojím se být úplně šťastná. Zamilovala jsem se. Do Klímových neuvěřitelně jemných slov, do smutku, který se zračil v Kristýniních očích, do beznaděje, která čišela z každé scény, z každého dialogu. Jen malá kapka naděje se objevila na obzoru, aby v další scéně byla nemilosrdně setřena z povrchu zemského. Janino šílenství, Honzova dravá nesmělost, Kristýnino hluboké zklamání životem. Pavane for Dead Princess od Maurice Ravela vystihuje tu bezcílnost jejich životů. Možná že se opravdu na konci všeho toho trápení dočkáme jakési úlevy. Skrze jeden pohled je řečeno tisíce slov, jen musíme hledět dopředu a nechat otevřenou duši. Ani svatí ani andělé, dvě vázy a tím to končí.

Superbabi měsíce? No to mne podrž. Jestli ty seš superbabi, tak v jakým stavu jsou asi ty ostatní?! Byl to nádherný pohled. Během necelých dvou hodin jsem dostala jednoduchý příběh dvou navenek rozdílných žen, které však v hloubi duše jednaly stejně – vydaly se na cestu za lepším životem. Za životem. Claude, postarší dáma, která zažila nejen zajímavý život s manželem, ale také s pár milenci, nyní trávící dny v domově důchodců. Margot, žena od rodiny, která naopak nezažila nic, jen šeď a jednoduchost všedních dnů. A přesto se setkávají uprostřed jedné bezvýznamné noci někde uprostřed cesty někam. Jinam. Odtud. Ode všeho zlého. Krásný a dojemný rozbor lidské duše, trpící a milující. Herecký koncert Štěpánkové a Adamovské, kterým to spolu slušelo nejen jako hereckým kolegyním a pozdějším švagrovým, ale také jako ženským, které ukázaly, jak doopravdy je srdce křehké a nenahraditelné. Ta ženská je cvok!

Elce pelce, do pekelce, chvilku horko, pak zas mráz. Život dělá kotrmelce, až si jednou zláme vaz. Krásné scenérie jižní Moravy, Bolkův silný přízvuk, roztomilý úsměv Zlatky Adamovské a hudba od Čechomoru sedící tomuto snímku jako hrnec na prdeli. Síla v obsazení, vtipný a pro mne celkem i netradičně pojatý příběh. To všechno je perfektní, ale co naplat, když to dohromady nefunguje, jednotlivé články se po čase poztrácí a po zhlédnutí filmu zůstane jenom ztuhlý úsměv na rtech a hluboká rýha na čele? Dušan Klein měl na place ty nejlepší herce české filmové a divadelní scény. Škoda, že duše jejich filmových protějšků zůstaly vesměs prázdné a jejich osudy lidsky nenaplněné.

Jedno přání, čtyři ženy a čtyřicetdva kilometrů. Každá z těch žen běží svůj vlastní maratón. Marcela o lásku, Bára za lásku, Kačka s láskou a Věrka pro lásku. A tak je pro ně nejdůležitější to jediné - nikdy to v tom běhu za svým snem nevzdat.

Láska přeci není jenom sex a erotika. Já když někoho miluju, tak s ním chci být pořád. Já s tebou chci i mlčet, já chci s tebou padat unavou, já s tebou chci umřít. Tak proč nechceš? A to bolí. Páral pro mne bude navždy nepochopitelným autorem. Jeho díla se rychle čtou, ale nikdy mne neosloví natolik, abych došla až k vrcholu, tedy závěrečnému dialogu díla. Filmové zpracování jeho možná nejsložitějšího a nejsilnějšího románu Milenci a vrazi je neosvojitelnou hříčkou příběhů lidí rozdílních a přesto tak stejných, stejně šílených. A na mne to celé působi příliš neosobně, příliš stroze, příliš dalece vzhlížející od reality. Výkony herecké vcelku dobré, Ústí nad Labem vykresleno snad ještě v hezčím světle, než by si zasloužilo. Avšak mé hodnocení je především ovlivněno skvostem jménem Zlata Adamovská. Její Zita je pro mne vrcholem hereckého umu. To, co jsem nedokázala najít u žádné jiné postavy tohoto díla, jsem našla v jedné jediné postavě. Zita zobrazuje lidskou touhu po něčem jedinečném, až nelidském. Její naivita, odhodlanost a následný pád nejen skrze společenskou vrstvu, ale skrze lidstvo samo, je vrcholem hereckého umění. To, co Adamovská dokázala ve své Zitě najít, se v české kinematografii za dlouhá léta již neobjevilo. O to silnější byl zážitek z tohoto nevídaného, lidsky sytého příběhu jedné ženy měnící se z dámy v naprostou trosku.