Schlierkamp

Československá televizní krimi, jež se odehrává v nemocničním prostředí a hlavním tématem příběhu je vyšetřování záhadného úmrtí pacientky Novotné. Odhalováním skrytých pravd tohoto zločinu byl pověřen inspektor Vacek v podání P. Haničince, jenž po pachateli pátrá v typickém, rozvážném Columbovském stylu a zabývá se výslechem podezřelých a odkrýváním skutečných vztahů mezi nimi. Příběh je podaný díky dobrým hereckým výkonům poměrně poutavě, zejména zaujme závěrečná rekonstrukce činu, avšak tam dle mého názoru vyjdou najevo jisté nelogičnosti chování pachatele, zejména co se týká krádeže prstenu. Mezi podezřelé patří členové jakéhosi milostného trojúhelníku, a sice odmítavá zdravotní sestra M. Pleštilová, zoufalá osamělá Z. Adamovská a zamilovaný řidič sanitky Hruška L. Vaculík. Dále se v inscenaci objeví velmi nesympatická a nafrněná neteř zavražděné D. Veškrnová, razantní a přísná hlavní sestra G. Vránová, ředitel podniku, kde oběť pracovala, L. Mrkvička a kolegyně paní Novotné, Hruškova matka Z. Hadrbolcová. Haničincova nadřízeného poručíka Hamzu zahrál P. Štěpánek a ve zbytečných rolích jakýchsi podivně nadrzlých příslušníků VB se objevili G. Bubník a D. Prachař, jenž mě rozčilil nevídaně troufalou a hloupou poznámkou v klíčovém okamžiku vyšetřování. Jubilejní pětistý komentář je věnován typické československé televizní kriminálce z dílny pana Kubečka, jež nepředstavuje ve své kategorii žádné významné dílo, přesto má obliba podobných jednoduchých studiových kriminálek neklesá.

Československý televizní film natočený podle povídky K. Čapka, v němž se bezvýznamný a neprůbojný básník Leonard Unden (jak jinak než skvělý R. Hrušínský) veřejně zastane neznámého číšníka Franka Selvina obviněného z vraždy. Tento navenek hrdinský čin, provedený na nátlak manipulativní Selvinovy matky, požadující spravedlnost a odvolání údajného justičního omylu, vyvolá neskutečnou bouři nadšení veřejnosti, z Undena se stává světově známá osobnost a jeho rychle nabitá sláva vyvrcholí udělením Nobelovy ceny. Záhy však lyrik, jehož poznávacím znamením byla elegantně přehozená pruhovaná šála, pozná, že ten, komu přede všemi projevil důvěru a díky němuž se stal zámožným a slavným člověkem, není nikdo jiný, než podlý a všeho schopný vyděrač, který se dokonce ke svému zločinu mezi čtyřmi očima přiznal. Odporného, vděk neznajícího člověka se sklonem k alkoholismu ztvárnil německý herec K. Schwarzkopf. Závěr snímku tak dostává absurdní tón, kdy Undenovi konečně dojde trpělivost a pokusí se Selvina s jeho neustálým vyhrožováním natrvalo umlčet. Ve Weissově hodinovém televizním filmu, jenž bych rozhodně neoznačil za komedii, se ve vedlejších rolích objevila J. Šejbalová v roli Selvinovy matky, mladá a půvabná M. Myslíková coby Undenova manželka, J. Kemr v roli právníka řešícího Undenovu pozůstalost či B. Šmída jakožto činovník udělující Undenovi čestné uznání. V maličké roli kněze, bdícího nad umírající svědkyní onoho zločinu V. Tichánkovou, se ukázal R. Brzobohatý. Bohužel ve Spravedlnosti pro Selvina nespatřuji něco mimořádného, herecky sice herci v čele s národním umělcem Hrušínským obstáli, avšak celkové filmové provedení Čapkovi povídky včetně jeho podivného závěru hodnotím pouze průměrně.

Československá televizní pohádka o špatně vychovaném a totálně nesamostatném princi Leopoldovi, jenž svou všestrannou neschopnost zakrývá hloupým tvrzením o smůle, jež ho provází. Přestože byl často na prince Leopolda, jenž by ze všeho nejvíce potřeboval pořádně proplesknout, vskutku žalostný pohled, zejména v době jeho zoufalého panování, domnívám se, že zdánlivě nudná a roztahaná pohádka neznámého P. Obrdžálka skýtá poměrně slušné morální poslání. I hňup Leopold Jana Šťastného totiž nakonec poznal, že za to, jaký vedeme život, si můžeme především sami a nikdo jiný. Na mistra baviče P. Nárožného, jenž v této pohádce ztvárnil krále Václava, bylo snad kladeno příliš veliké očekávání, jež nebylo zcela naplněno. Kromě nich v řekněme průměrné pohádce účinkovala pohledná a skromně a mile působící kuchařka Lidka v podání V. Gajerové, nevýrazná královna J. Drbohlavová a tamější spravedlivá Bílá paní vystupující z obrazu, tělesně ztvárněná do J. Jiráskové. Pozoruhodnou dvojici dvorních rádců si zahráli bratři Jiří a Stanislav Bruderovi. Druhou polovinu pohádky oživil pohybově a gesty nenapodobitelný J. Dvořák, jenž byl přičarován v podobě zlého a mstivého trpaslíka, aby princ poznal, co přináší skutečná smůla, v tomto případě trpaslíkovy nezbedné kousky, jenž však pouze využil jeho totální životní neschopnosti rozhodovat se sám za sebe.

Československý film časově zasazený do počátku 50. let v Praze vypráví příběh z pohledu desetiročního chlapce Jana Domnosila a popisuje jeho pohled na svět. Neukázněného kluka z neúplně rodiny žijící pouze se starostlivou matkou, nadšenou a naivní komunistkou a malou sestřičkou Petruškou, ztvárnila dvojčata Jan a Martin Morávkovi. Citlivě laděný snímek Jana Schmidta plný dětských nejasností o světě, lidech a víře se v první polovině zabývá spíše Honzovými nezbednostmi a lumpárnami, zatímco v druhé půli popisuje utajovanou politickou nesvobodu veřejně skrývanou za prázdné budovatelské myšlenky, zaslepenou vděčnost a oddanost Sovětskému svazu a zpěvu neskutečně trapných oslavných písní na Stalina. Toto nechutné vymývání mozků dochází až do takových absurdit, že když se chce malý Honza pomodlit, modlí se místo pro komunisty nežádoucího Ježíše Krista ke zbožňovanému Leninovi. V dramatu se objevuje mnoho narážek na zrůdnosti komunistického režimu, ať už ve škole, kde se obřadně společně vytrhávají z učebnic fotografie R. Slánského či z úst matčiného přítele Františka (O. Navrátil), tehdejšího reakcionáře, jenž se s ní kvůli nesouhlasu s politickým směřováním rozejde, avšak skutečné důsledky těchto krutostí není pochopitelně mozek desetiletého chlapce schopen rozpoznat. Pro dokreslení tehdejší nelehké doby jsou ve snímku promítány prostřihy z tehdejších agitačních dokumentů, zejména je prostor věnován stavbě nechvalně proslulého třicetimetrového Stalinova památníku. Ve Vracenkách, což má představovat míčovou hru, již si školáci krátili odpoledne, nenalezneme mnoho známých hereckých tváří, kromě neznámé J. Špaňůrové, jež hrála dočasně politicky zaslepenou matku, zaujal pokousaný ředitel školy L. Suchařípa či kostelník V. Kotva. Poté, co v závěru dosud nejlepšího Schmidtova snímku nebohá matka samoživitelka pozná režim i z druhé, odvrácené strany, neboť její čisté myšlenky se nevyhnutelně střetnou s neúprosným stalinistickým režimem, jí její syn z dobré vůle k jejímu potěšení koupí Stalinovy Spisy, což zřejmě nebyl v danou chvíli ten nejvhodnější dárek. Tato scéna mi pouze potvrdila vysokou kvalitu, citlivost a hloubku vyprávění, které skončilo v březnu 1953, tedy v okamžik, kdy sovětský diktátor a československý vazal krátce po sobě zemřeli a tuhost komunistického režimu začala povolovat. Jedná se o další z mnoha zapomenutých filmových skvostů přelomu 80. a 90. let a současně o vrcholné umělecké dílo J. Schmidta.

Československý film o dětském amatérském hokejové družstvu z Bezejmenné ulice. Před toužebně očekávaným zápasem s kluky z Čertovky musí mladí hokejoví nadšenci překonat krizi v mužstvu, zapříčiněnou špatnými školními výsledky a s tím související nevolí jejich rodičů je pouštět na tréninky. Taktéž týmu rozhodně neprospěje příchod nového hráče, syna hokejového reprezentanta Prokopa (P. Kočí), jenž svým neomaleným chováním téměř způsobí rozpad mužstva. Penzista Šácha (O. Korbelář), jenž se dobrovolně ujímá vedení a trénování mužstva a je pro kluky díky svému sympatickému vystupování morální autoritou, trvá na zlepšení školního prospěchu. V dětských rolích zaujal vnuk pana Šáchy, poněkud silnější postavy, jenž plní funkci jakéhosi jednatele neboli manažera týmu. Velmi vtipně na mě zapůsobil sen náhradníka Pepíčka Slámy, jenž se objevil na počátku snímku a v němž střílí gól za gólem nejdříve vrstevníkům, poté československému výběru a poté dokonce nepřemožitelné kanadské reprezentaci. Ze snímku režiséra Čeňka Duby je patrná radost a nadšení z hokeje u mladých kluků, bez níž by česká hokejová škola neměla nikdy tolik úspěchů. Současně Dubův povedený snímek vzdává hold všem neznámým mládežnickým hokejovým trenérům, jejichž práce a oddanost hokeji je nevyčíslitelná.

Americko-německý film zasazený do Sierry Leone v roce 1999, kde už od roku 1991 zuří nelítostná občanská válka mezi povstaleckými skupinami Jednotné revoluční fronty (RUF) a vládními jednotkami. V této životu nebezpečné době se potkají bývalý žoldák, v současnosti pašerák diamantů D. Archer (L. DiCaprio) a místní rybář Solomon Vandy (beninský rodák D. Hounsou), jemuž se podařilo nalézt a ukrýt růžový diamant nevyčíslitelné hodnoty. Povstalecké jednotky unesly tomuto humanisticky založenému, ač nevzdělanému, přesto moudrému muži syna, kterého se snažily spolu s mnoha jinými mladíky převychovat na dětské bezcitné zabijáky, což nebylo v podobně zaostalých, nejen afrických, státech zmítanými válkou nikterak neobvyklé. Po diamantu dychtící Archer nabídne Solomonovi pomoc při záchraně syna a zbytku jeho rodiny výměnou za drahocenný kámen a tak spolu podniknou dobrodružnou výpravu krásnou, ale nebezpečnou zemí do provincie Kono, známému nalezišti těchto drahokamů, na místo, kde se podařilo onen ´krvavý´ diamant ukrýt. Dobrodružný snímek se vyznačuje jak mnoha působivými akčními scénami, tak také záběry na krásnou hornatou krajinu nazvané portugalským objevitelem Pedro de Sintrou v 15. století Lví hory. Ve více než dvouhodinovém filmu se divák nevyhne i milostné zápletce s klasický filmovým průběhem mezi sympatickým a vynalézavým DiCapriem a americkou investigativní novinářkou Mady Boenovou (krásná J. Connely). Tato láska však nedosáhne svého naplnění. Zwickovo povedené drama se také snaží upozornit na nelegální obchod s diamanty v této africké zemi, jež jsou různými způsoby vyváženy ven ze země, aniž by z nich vláda ve Freetownu měla užitek.

Československá televizní inscenace časově zasazená do třicetileté války zabývající se osudem slavného českého šlechtice a válečníka Albrechta z Valdštejna (1583-1634). Hlavní část tohoto historického dramatu se zabývá diplomatickými vztahy na nejvyšší úrovni mezi ambiciózním rodákem z Heřmanic u Jaroměře, jednou z nejvýznamnějších postav třicetileté války a rakouským císařem Ferdinandem II. Štýrským (1578-1637) . Obě hlavní postavy byly herecky ztvárněny mimořádně zdařile, v roli neporaženého vojevůdce hýbajícího celou tehdejší válečnou Evropou se představil fenomenální J. Adamíra a rakouského monarchu, zarytého katolíka, zahrál neméně přesvědčivým způsobem G. Opočenský. Dvojdílná Kavčiakova inscenace se zabývá posledními léty Valdštejnova života, kdy byl, jak známo, na nátlak ostatních neschopných vojevůdců císařem sesazen z velení hlavní rakouské armády, načež nepřátelská protestantská vojska, zejména švédský král Gustav II. Adolf, převzala iniciativu, vyhrála sérii bitev a blížila se k Vídni. Zoufalý vladař Ferdinand II. proto potupně opět oslovil Valdštejna k vedení habsburských vojsk a záchraně hlavního města monarchie. Valdštejn sice nabídku, jíž nakonec po využil, aby posílil svůj vliv a sílu, Vídeň zachránil, vyhnal Švédy a osvobodil Čechy, avšak odmítavý přístup k přímým císařovým rozkazům, defenzivní vedení války, případně známky kolaborace s nepřítelem, zvedly vlnu odporu proti němu. Rozkol s habsburským vladařem ho nakonec stál život, neboť byl v roce 1634 zavražděn svými důstojníky. V dramatu je dobře zachyceno zhoršování Valdštejnova zdravotního stavu způsobené postupující nemocí syfilis, což by do jisté míry vysvětlovalo jeho závěrečnou ztrátu energie a sílu v rozhodování. Ve vedlejších rolích méně známých historických osobností se objevil L. Frej jako Valdštejnovi loajální šlechtic Trčka, I. Vyskočil ozdobený směšným knírkem jako italský generál a velitel Valdštejnovy tělesné stráže O. Piccolomini, F. Němec jako vysoký představitel katolické církve, Z. Řehoř v roli Valdštejnova dvorního astrologa či O. Brousek st. v roli šlechtice Šlika, prostředníkem mezi císařem a jeho geniálním generálem. Bojové scény v dramatu poukazují na nízký rozpočet tohoto historického díla, avšak snímek se převážně věnuje popisování diplomatického zákulisí historických událostí. Historická věrnost z mého pohledu v závěru poněkud pozbývá přesnosti, avšak kladný celkový dojem to ohrozilo. Jelikož mám slabost pro podobná historická díla, byť jednoduše zpracovaná, neváhám udělit Popelu a hvězdám nejvyšší ocenění.

Československý film natočený podle románu E. Fikera, v němž se u nás v nebývalé míře objevují specifické prvky filmového stylu film-noir. Osamělého vyšetřovatele, inspektora 13. revíru Čadka představuje J. Marvan a má za úkol objasnit události, jež se odehrály mezi propuštěným vězněm Kočkou a udavačem Kartou, jež jsou oba nezvěstní. Značně nepřehlednou situaci komplikuje též Františka Brabcová, řečená Froni, dáma nevalné pověsti, pro níž má však Čadek slabost, v podání mladé a překvapivě velmi půvabné D. Medřické. Na snímku zaujme klidné Marvanovo vyšetřování, zejména vyslýchání svědků a jeho časté návštěvy putyky matky Krajzlerky (E. Nollová), jejíž lokál navštěvovaly známé osoby z tamějšího podsvětí a toto místo společně s Marvanovým chladným a vážným vystupováním a celkově neveselou atmosférou s tragickým závěrem také nejvíce vyjadřovalo důvod zařazení do skupiny film-noir. Ve vedlejší roli policejního ředitele se objevil M. Nedbal. Bohužel známý a velmi respektovaný režisér Frič se příliš nechal strhnout netradiční filmovou stylizací a zapomněl na dějovou stránku, která se mi jeví jako překombinovaná, zbytečně zamotaná, stěží uskutečnitelná a plná nejasností s nedůvěryhodnou pointou.

Německý film natočený podle věhlasné literární předlohy B. Stokera z roku 1897. Titulní postavu nemrtvého hraběte Draculy, sídlícího na nehostinném hradu v Transylvánii ztvárnil více než zdatně, herecky a vizuálně jeden z povolanějších K. Kinski. V Herzogově verzi interpretace slavného románu se její autor zaměřil na atmosféru a lyrickou část, přičemž věrnost románové předloze zachoval pouze do první poloviny snímku. Druhá část horového filmu je už podle Herzogova scénáře, v němž se londýnský obchodník J. Harker (Švýcar B. Ganz) vrátí do vlasti psychicky nestabilní, doktor Van Helsing zde hraje pouze druhořadou a bezvýznamnou úlohu a veškeré hrdinství na sebe musela vzít půvabná Harkerova manželka Lucy (I. Adjani, mimořádná například ve filmu Posedlost), románová oběť, jež však v této filmové verzi přemohla démona s pomocí slunečního světla svým důvtipem. Bohužel i přes slušnou atmosféru, včetně působivé sekvence úvodních titulků a skvělého K. Kinski (zřejmě inspirovaného M. Schreckem) mě snímek díky Herzogovým inovacím a absenci pocitu ohromení až tolik nazaujal.

Československý film a celovečerní debut výrazné osobnosti slovenské kinematografie J. Jakubiska, jenž vypráví o akademickém malíři Jurajovi usazeném v Praze, avšak citově vykořeněném, zdráhajícím se převzít zodpovědnost za obvyklé životní hodnoty. Bezstarostné protloukání malířovým životem naruší návštěva jeho bratra Andreje, vojenského důstojníka, jenž před životem neutíká a bere ho mnohem zodpovědněji a přímočařeji. Většina dramatu se nese v těžce lyrickém, neakčním stylu, popisujícím život melancholického umělce lavírujícího mezi dvěma ženami, závěr filmu, do jisté míry režisérovou autobiografickou zpovědí, oživí tragická, nejasná smrt jeho bratra, což značně zamíchá Jurajovými myšlenkovými pochody a uvažováním. V ústřední roli Juraje, prožívající psychologické dopady na muže v Kristových letech, neoficiálním začátku krize středního věku, se objevil J. Sýkora, v druhé polovině 60. let obsazovaný do postav v zajímavých filmech, poté emigrant a publicista v USA. V dalších rolích se představil V. Müller jako hrdinný bratr Andrej a v rolích milenek hlavní postavy mladá a inspirativní M. Sýkorová spolu s atraktivní, spolehlivou a odmítnutou doktorkou M. Kantorkovou. Vzhledem těžce nedramatickému scénáři a průměrných hereckých výkonech zůstává největším pozitivem práce kameramana mistra I. Luthera s jeho černobílými kontrasty a působivou obrazovou kompozicí. Prostor daný hlavnímu hrdinovi po smrti jeho bratra k realizování jeho změn v myšlení a tužbách byl ponechán nevyužit a snímek v nejméně vhodném okamžiku končí. Snímek byl účelově sledován u příležitosti zmíněného jubilea v názvu filmu a jsem si dokonale vědom, co pan režisér chtěl říci a stejně tak přesně cítím, že jeho dílo se slabou výpovědní hodnotou si hraje na něco více uměleckého než je, čímž mi způsobil nemalé zklamání.