Schlierkamp

Americký akční film z dílny béčkového krále S. Firstenberga, v němž byla poměrně nečekaně rozvinuta dějová složka a v němž se hlavní postava bývalý policista Jack Ryan (D. Bradley) snaží osvobodit svého bratra Filipa, zajatého zámožným vědcem Kesselem na ostrově St. Keith. Zde v úkrytu ve své kybernetické laboratoři zločinec vyvíjí cyborgy, umělé programovatelné bytosti, jež hodlá draze prodávat k účelům atentátů, podpoře povstání a jiným násilným činnostem. Nemusím snad dodávat, že zapomenutý akční hrdina David Bradley v hlavní roli neohroženě překoná všechny překážky a zničí všechny protivníky včetně obávaných cyborgů a ještě stihne dostat z nesnází půvabnou novinářku Kathy (A. Shaw) a získat její srdce. Je to klasická nenáročná záležitost, jakou lze od Firstenberga očekávat, nejen romantičtěji cítící diváci jistě ocenění milostnou scénu mezi žurnalistkou Kathy a chrabrým bojovníkem Jackem, jež byla zřejmě doplněna pro zpestření a zdůraznění příběhu. Přestože se dá Cyborg Cop hodnotit jako bez problémů sledovatelný či jako poctivé béčko, obávám se, že k mým oblíbeným snímkům z tohoto žánru patřit nebude.

Československý film vypráví, jak chudá dívka Elén našla štěstí, lásku a slávu zásluhou šlechetného milionáře René Skalského. V melodramatu je však zveličena naivita dějových zápletek a hloupost klišé a umocněna směšnost frází a faleš dialogů, čímž vznikla povedená parodie na prvorepublikové poměry od tvůrce, jimiž se podobnými díly proslavil. V hlavních rolích zamilovaného milionáře a nevlastní pytlákovy dcery se představili O. Nový a H. Vítová. Ve vedlejších rolích se objevily další známé herecké osobnosti, jež neváhali vnést do svých postav značnou míru nadsázky. Zaujal pytlák Dubský, jenž se stal hajným, v podání O. Korbeláře, za hranou zákona působící ředitel Malhorn V. Vejražka, odmítnutý nápadník houslista Pavel Sedloň Z. Dítě či B. Machník v roli milionářova sluhy Boltona. Fričovu parodii lze vnímat jako přelom mezi prvorepublikovými, resp. protektorátními filmy s jejich typickým ztvárněním a vyjadřování a budovatelskou érou, jež měla následovat. V závěru snímku mě téměř zamrazilo, kdy O. Nový v jedné z písní, jež by se snad lépe uplatnily v opeře a jimž jde rozumět každé druhé slovo, s hrdostí pronese, že nemusí pracovat. Vzápětí je však barevném rozlišení už v socialistické rovině vše vysvětleno a uvedeno na pravou míru a je jasné, že idylickým prvorepublikovým romancím odzvonilo. Se zdejším vysokým hodnocení se však neztotožňuji a i přes zajímavý nápad a provedení neshledávám na snímku až tolik významného.

Československý experimentální film, jenž má za úkol v prvé řadě provokovat a jehož příběh je odsunut do pozadí, pokud tedy vůbec existuje. Snímek V. Chytilové pobuřuje pokleslou morálkou dvou hlavních představitelek, jež si umínily, že budou v tomto zkaženém světě také zkažené, ale dráždí i svou netradiční formou pojetí filmové estetiky a její stylizací. Dvě dívky (krajně nesympatická I. Karbanová s věnečkem na hlavě a nepatrně snesitelnější J. Cerhová s pozdější kariérou modelky) na prahu dospělosti s nízkou morální úrovní tráví svůj čas bezcílným a neuvěřitelně (!) hloupým tlacháním s uši drásající dikcí, bezohledně využívají citů a důvěry jiných osob, aby tak splnili svůj záměr být zkažené. Skvělá příležitost provést něco odsouzeníhodného se jim naskytne v závěru, kdy se ocitnou v komnatě s luxusně připravenou hostinou. Na samém konci se v nich však něco zlomí, začnou pohlížet na svět jinak a napravovat své chyby. Musím přiznat, že osud záměrně provokativně vybraných hlavních představitelek mě nezajímal více než pět minut, poté bylo nutné tento experiment víceméně přetrpět. Neupírám Sedmikráskám jistou vizuální originalitu, novátorské prvky a samozřejmě odvahu s něčím takovým přijít, avšak pro tuto přehlídku hlouposti v uměleckém hávu dle V. Chytilové mám pramálo porozumění a nejsem si jist, jestli nejsem oceněním tohoto nikoli šokujícího, ale trapného a nudného díla dvěmi hvězdami příliš štědrý. Bohužel nejhorší film za hodně dlouhou dobu a jednoznačně ztráta času.

Československý baladický film odehrávající se na počátku 50. let na Slovensku, kde byl v rámci kolektivizace násilně vystěhován starý muž se svou rodinou. Aby nemusel dělit svůj majetek, poslal tento muž (J. Čierny) své tři dcery do kláštera, a v době nouze u nich postupně hledá útočiště. Drama Štefana Uhera se zabývá především osudem nejmladší dcery Terezy, mnišským jménem panny Klemencie, která spolu se svými souvěrkyněmi pracuje na vesnici jako pomocná síla. I v mnišském hábitu byl na první pohled zřetelný půvab a atraktivita této boží služebnice A. Štrkulové, ne nadarmo byla totiž oceněna titulem Miss ČSSR 1967. Ve snímku je dán dostatečný prostor i schůzím místních vesnických komunistickým funkcionářů, z nichž nejvýraznějšího člena představoval předseda D. Blaškovič, v nichž se docela groteskním způsobem debatuje, co provést s poslušně pracujícími bývalými příslušnicemi řádu. Komunistům totiž nestačilo, že byly zrušeny kláštery a veškeré náboženské řády, měli snahu z těchto osob vykořenit jejich víru, přerozdělit je a převychovat dle socialistického způsobu. Dvě starší dcery, jež hrají pouze okrajovou úlohu a nejstarší z nich hrála V. Tichánková, otcovy prosby o azyl neakceptovaly, Klemecie však pomoc starému opuštěnému otci i přes potíže z toho plynoucí odmítnout nedokázala. V závěru snímku nastane střet mezi dvěma nepřátelskými a nebezpečnými ideologiemi, komunistickou a náboženskou, a obětavá a ideově tápající Klemencie nenalezne oporu ani v jedné z nich. Mistrovské dílo Š. Uhera, bohužel zapomenuté jako mnoho podobných, zaujme nejen svým vizuálním vyjádřením, čímž se vyznamenal kameraman S. Szomolányi, ale i příhodnou slovenskou lidovou písní, jež se prolíná celým dramatem. Nemusím snad dodávat, že Uherovy Tri dcéry díky svému posměšnému pohledu na hloupé, ale všehoschopné komunistické funkcionáře skončily v trezoru, a nejen tato skutečnost z nich činí v mých očích jedno z vrcholných děl slovenské kinematografie 60. let.

Československá historická komedie, jenž měla posilnit vlastenecké cítění a národní hrdost, neboť byla natáčena v nelehkém období mnichovského ponížení. Příběh se odehrává v roce 1590 v Kutné hoře, kdy začínají klesat výnosy z těžby stříbra a jako první se snižují platy havířům. Ti kolem sebe vidí u konšelů, urozených rytířů, ale i podvodných cizinců velké bohatství a domáhají se spravedlnosti. Vymýtit tento nešvar a zbavit město ničemných zlodějů a proradných cizáků se pokusil kutnohorský rodák a šlechtic Mikuláš Dačický z Heslova (1555-1626), známý jako spisovatel a básník, ale především jako bouřlivák holdující vínu a ženám. Dačického, dobově řečeného frejíř, jenž ve snímku bojuje proti nekalému obohacování vyšších vrstev a jejich upjaté společnosti, svým neobyčejně živelným způsobem ztvárnil nenapodobitelný Z. Štěpánek. Svým volnomyšlenkářským životem a pokrokovým cítěním pobuřoval ctihodné kutnohorské muže a jejich ženy mu navzdory jeho špatné pověsti padaly k nohám. Název Vávrova snímku je poněkud zavádějící, neboť o žádném společném cechu neboli seskupení místních paniček nebylo řeči, naopak komedie zesměšňuje jejich mravní zkaženost a pokrytectví. V roli jediné charakterní ženy Alžběty, již později pojal Dačický za choť, se představila H. Vítová. V rolích kutnohorských konšelů, hofmistrů a mincmistrů se objevily známé herecké osobnosti té doby, nejvíce zaujal T. Pištěk, vynikající F. Smolík podváděný svou nevěrnou ženou J. Šejbalovou, V. Vydra st. či tradičně nepřející F. Kreuzmann. Dačického páže ztvárnil L. Pešek a místní poběhlici s provokativně odhaleným záňadřím představovala smyslná A. Mandlová. V menších rolích jsem zaregistroval věčně opilého mnicha J. Vojtu, podplatitelného kata V. Trégla, bohužel představitele Jeho Veličenstva císaře Rudolfa II. jsem nerozpoznal. Ve snímku zaujaly též záběry na chrám sv. Barbory, kostel sv. Jakuba či Vlašský dvůr, tehdejší středisko ražby stříbrných mincí. Nejsem si jist, zda tato komedie O. Vávry, specialisty na historická díla, splnila svůj původní účel a zvýšila národní uvědomění, avšak zcela jistě se jedná o více než povedenou komedii, která ani po 80 letech neztratila své kouzlo a je stále aktuální.

Francouzská komedie s chorobně nesmělým účetním Renaudem, jenž se bezhlavě zamiluje do neznámé dívky Agnes a snaží se na ni i přes svůj hendikep zapůsobit. Hlavní postava, bázlivý úředník a současně režisér tohoto snímku P. Richard, je však odhodlána zbavit se svého nezdravého ostychu, k čemuž mu pomáhá jeho přítel, odborník na zisk sebedůvěry italský herec A. Maccione. Největší zábava spočívá pochopitelně v Richardově nesmělosti, jež je mu na obtíž při obyčejných životních situacích, a společně s unikátní Richardovou komikou a jednoduchým dějem lze tento snímek řadit k jeho nejlepším dílům. Ve vedlejší roli arogantního vrchního číšníka v hotelu, v jehož kuchyni Richard pracuje, se objevil J. Francois, nepřehlédnutelná a snadno zapamatovatelná postava se strohými gesty. Postavu krásné a tajemné Agnes ztvárnila bývalá Miss France M. Coutelier, jež se však později už filmování nevěnovala. Zaujal mě též zajímavý hudební doprovod bukurešťského rodáka V. Cosmy a z celkového pohledu nevidím důvod, proč neudělit nadprůměrné hodnocení.

Československá komedie plná nedorozumění o rodině Novákových, jejichž rodinné soužití je narušeno dopisem, v němž stojí informace o otcově nemanželském dítěti. Manželskou dvojici si zahráli osvědčení komici P. Nárožný a I. Janžurová, přičemž pan Nárožný zde předvedl své komediální umění na maximum. Jeho postavy se obvykle vyznačují puntičkářským až pedantickým stylem, avšak v tomto případě nabyly tyto jeho charakterové vlastnosti extrému. Nejzábavnější scéna je na počátku snímku, kdy dává své nezkušené manželce pokyny, jak uvést vozidlo do chodu, avšak v podstatě každé jeho objevení se na plátně a každá jeho replika je lahůdková. Do rodiny Novákových náleží také dospívající dcera Míša v podání Z. Bydžovské, jež má potíže přimět svého rebelského přítele M. Vladyku se jít představit rodičům, a také babička S. Zázvorková, aktivní a dominantní seniorka s mnoha moudrými zkušenostmi o vztazích mezi mužem a ženou, jež se nezdráhá dle svých potřeb uplatňovat na svém nesmělém manželovi Z. Řehořovi. Mnoho komických situací též vychází z jejich netradičního uspořádání domácnosti dané malým bytem, v němž jsou štafle, podivný patrový rozkládací stůl či sklápěcí manželské lože nezbytnostmi. Mám dojem, že zhruba v polovině dochází komedii Z. Míky dech, což je do značné míry dáno tím, že konzervativní pan Novák odjíždí do lázní a ztrácí se tak z hlavní linie snímku. Avšak díky P. Nárožnému v jeho oblíbené poloze, kterou dovedl k dokonalosti a také paní Zázvorkové, jejíž temperament a energie vyplnil hluchá místa bez Nárožného, nemohu hodnotit pouze průměrně.

Americký životopisný film odehrávající se převážně v Krakově během druhé světové války a zabývající se příběhem rodáka ze Svitav, německého obchodníka Oskara Schindlera (1908-1974). Tento muž s vidinou osobního obohacení na válečných událostech v Evropě převzal v Krakově továrnu na smaltované nádobí a zaměstnával v ní špatně placené místní Židy. Po zničení krakovského ghetta a započetí transportů do vyhlazovacích táborů k likvidaci Židů, vida kolem sebe nepopsatelnou míru utrpení a bezmeznou zlovůli okupantů, se v něm hnulo svědomí a za cenu vysokých finančních prostředků, jež byly použity na úplatky nacistickým důstojníkům, se mu podařilo přesunout svou továrnu i s jeho zaměstnanci z Krakova do ne tak exponovaného Brněnce. Tímto nevídaným a ojedinělým činem, při němž se sám několikrát ocitl v nelibosti nacistů a přišel o celý svůj majetek, zachránil asi 1100 životů, jež by jinak čekala jistá smrt. Muže, jenž byl po válce prohlášen válečným zločincem a přesto je jeho hrob v Jeruzalémě dodnes navštěvován a uctíván potomky zachráněných Židů, ztvárnil L. Neeson. V roli jeho protivníka Amona Götha, nelítostného bezcitného správce koncentračního tábora Plaszów v Krakově, kam byli násilně přesunuti ubozí obyvatelé krakovského ghetta, na sebe svým mrazivě přesvědčivým výkonem upozornil R. Fiennes. Další významnou postavou v tomto vrcholném Spielbergově válečném dramatu přestavoval velmi schopný Schindlerův účetní a správce továrny Isac Stern v taktéž vynikajícím podání B. Kingsleyho. Spielberg natočil dechberoucí tříhodinové drama o člověku, jenž se z hamižného podnikatele stal díky své odvaze nositelem několika mírových ocenění a jež podává děsivou výpověď o podmínkách nešťastných Židů se scénami popisující zvrácenost a nelidskost holokaustu, jež nikdy nepřestanou ohromovat a připomínat palčivou minulost.

Americký životopisný film o mexickém lidovém revolucionáři Emilianu Zapatovi (1879-1919), jenž zformoval ozbrojenou skupinu, nazývanou Osvobozenecká armáda jihu a s níž bojoval proti tehdejšímu diktátoru Porfiriu Diazovi a nespravedlivě rozděleným pozemkům. V hlavní roli mexického národního hrdiny se představil více než přesvědčivý M. Brando, jehož charisma v tomto dramatu dosahovalo nebeských výšin a vůbec mě nepřekvapuje, že patřil k největším hollywoodským svůdníkům. Snímek nabízí ke zhlédnutí počátky zapatistického hnutí v jeho domovské chudé provincii Morelos (asi 200 km jižně od hlavního města) kolem roku 1910, úspěchy organizace a svržení tyrana, po němž nastoupil Francisco Madero. Nový prezident se pokusil provést pozemkovou reformu, avšak byl odstraněn ambiciózním vojenským velitelem Huertou. Na odpor proti novému prezidentovi, jenž měl podporu USA, se zvedla velká protihuertovská opozice, v níž spolupracovaly odbojové skupiny po celém Mexiku (E. Zapata, Pancho Villa, Á. Obregón či V. Carranza). Po Huertově pádu se na krátkou dobu stal prezidentem i Zapata, avšak když zjistil, že je jeho chování k chudým zemědělcům stejně odtažité jako u jeho předchůdců, vrátil se zpět do Morelos. Po nějaké době byl shledán nepohodlným, byl vlákán do léčky a usmrcen. V roli jeho ženy, marně ho před pastí varující, se představila J. Petersová a jeho bratra Eufemia Zapatu hrál mexický rodák A. Quinn. Dílo slavného režiséra tureckého původu E. Kazana popisuje poměrně věrně události mexické revoluce, do nichž se zapojil charismatický vůdce E. Zapata, po němž jsou dodnes pojmenovány města a obce po celém Mexiku.

Americký akční film, jenž popisuje fiktivní netradiční automobilový závod napříč USA, jenž je místními obyvateli neobyčejně oblíben. Pro vítězství se kromě času dojezdu na druhou stranu kontinentu se počítají i body za přejíždění náhodných chodců, později i organizátorů závodu či dokonce samotných účastníků této podivné zábavy, přičemž za obzvláště povedené brutální kousky se udělují bonusy. Podle této myšlenky vznikla později legendární a zábavná počítačová hra Carmageddon, jež byla pro své násilné pojetí v několika zemích zakázána. Závodu smrti, jenž se odehrává v roce 2000, se účastní pět posádek v netradičně upravených sportovních automobilech, na jejichž karoseriích byly připevněny střelné a bodné zbraně, přesně v podobné stylu, jaký použili autoři ve zmíněné počítačové hře. Hlavní favorit a legenda závodu, několikanásobný vítěz Frankenstein (D. Carradine), soutěžící ve svém prapodivném latexovém oblečku a masce a vozidle připomínajícího ještěra musel o vítězství bojovat s ambiciózním Joe Kulometem v podání tehdy ještě nepříliš známého S. Stalloneho, jehož závodní speciál byl vybaven dvěma nefunkčními kulomety a obrovským nožem. Snímek P. Bartela vyžívajícího se v bizarnostech všeho druhu dokonce oživila akční bojová scéna obou hlavních postav, přičemž Joe Kulomet neměl proti Frankensteinovi šanci. Kromě závodu, jenž snad mohl být díky svému volnějšímu pojetí být pro diváka zábavný jen na začátku, se na scéně objevuje jakási skupina vzbouřenců, jež mají za cíl zákaz této nehumánní zábavy a toho chtějí dosáhnout násilným odstraněním všech závodníků a atentátem na prezidenta, jenž celou akci zaštiťuje. Podivné směsici všemožných úletů a úchyláren však brzy dochází dech, scénář začíná být nepřehledný a po nějaké době nudí, jedna z mála skutečně zábavných věcí byl impulsivní, otravný televizní komentátor zvaný Junior, jenž nakonec skončil pod koly Joe Kulometa.