gudaulin

V životě většiny intelektuálů nastane chvíle, kdy začnou rozjímat o stavu světa, a to je velmi riziková záležitost. V drtivé většině případů totiž dochází k závěru, že svět kolem je zkažený, plný nespravedlnosti, strádání a vykořisťování, a pokud se s ním něco rázně neudělá, neodvratně spěje k bolestnému zániku. Pokud má svět štěstí, zůstane u proklamací a varování, vznikne kupříkladu eko-aktivistická esej nebo filmová agitka nemilosrdně tepající zlořády světa. Většina intelektuálů naštěstí patří mezi plané teoretiky, ale tu a tam má svět smůlu a intelektuál přejde od slov k činům. Marco Ferreri naštěstí není Lenin a zůstává u velmi povrchní kritiky konzumu. Jsou témata, která je populární tepat v mladém věku, některá se lépe kritizují ve věku kmetském (např. sexuální nevázanost). Na odporu proti konzumní společnosti se ale vzácně shodnou všichni - mladí, staří, malí i velcí. Vždycky mě dojímá, jak mnou intelektuál opovrhuje za mé auto, byt a čtyři jídla denně a dává mi za příklad nomáda kdesi v Sahelu, který jí s bídou jednou denně a je prý šťastnější než já. Tak nevím, jestli by ten nomád s chutí nekonzumoval, až by brečel, kdyby měl co. Je s podivem, že kdykoliv měla chudá společnost možnost ekonomického vzestupu, s radostí se vzdávala štěstí a místo toho si pořizovala ledničky, auta nebo motorky a s nadšením napodobovala životní styl té nešťastné západní civilizace. Těm vznešeným kritikům konzumu ledascos uniká - konzumní společnost je z povahy věci méně radikální, bojechtivá i nemocná. Ostatně komunismus nezničily zbraně a intriky západních imperialistů, ale dlouhodobá konzumace nekonzumovatelných výrobků, když za plotem sousedi konzumovali o sto šest. Marco Ferreri se pokusil natočit satiru na konzumní společnost prostřednictvím čtyř přátel, kteří se rozhodnou ujít k smrti. Co je k tomu motivuje, mi režisér nesdělil, asi už nezvládali to zhnusení nad tím, jak si ten svět kolem tak hnusně konzumuje. Režisér oslovil čtyři velké herecké osobnosti své éry. Filmové hvězdy sice málokdy žijí příkladně skromným a ekologicky nezávadným životním stylem, zlé jazyky dokonce tvrdí, že mnohem víc se jich na natáčení dopravuje letecky než na kole či pěšky, příležitost zahrát si v protikonzumním a protiburžoazním filmu ale obvykle neodolají a do svých rolí vkládají maximum energie a přesvědčivosti. Ve své době vyvolala Velká žranice vzrušené - jak jinak než vysoce intelektuální - debaty a byla považována za krajně kontroverzní film, který přiváděl k zuřivosti někdejší moralisty a prudérní svatoušky. S odstupem času považuju Ferreriho snímek za poněkud povrchní a pozérský. Nesděluje mi vlastně víc než proslulá stolovací scéna z Monty Pythonova Smyslu života. Pythonům ovšem k dosažení téhož závěru - tedy že přejídání škodí zdraví - stačily necelé dvě minuty a zábava to, ať se na mě Ferreri nezlobí, byla o poznání větší. Celkový dojem: 45 %.

Zajímavý film stojící mezi dvěma světy a nastavující dvojí tvář. Do prvního světa patří soukromí producenti 1. republiky a Protektorátu, slabé ekonomické zázemí, filmy vyrobené na koleně během několika natáčecích dní - s námětem, který v podmínkách malého trhu představoval sázku na ty správné emoce a sliboval rychlou návratnost vložených investic. Do toho druhého patří znárodněná kinematografie, kde díky státní podpoře vznikají ambiciózní projekty, které se orientují na náročnějšího nebo menšinového diváka a zabývají se seriózními tématy. Svým námětem se Mrtvý mezi živými řadí mnohem spíš do žánru psychologického dramatu než k běžné kriminálce. Snímek řeší otázky viny, zodpovědnosti a veřejného mínění, které dokáže rychle zaujímat postoje a stejně tak rychle je měnit, je náchylné k manipulacím a dokáže být stádní a krutě nespravedlivé. Provedení je ale ještě prvorepublikové a ani přítomnost jako obvykle kvalitního Karla Högera mě nepřesvědčila, abych šel nad 3*. Scénář se totiž nevyhne sentimentálním a melodramatickým prvkům a je završený typicky moralistním happyendem. Celkový dojem: 60 %.

Království patřilo v polovině 90. let ke zjevením na televizní obrazovce a spolu s Lynchovým Městečkem Twin Peaks bylo důkazem, že seriály se dají dělat úplně jinak než dřív - rafinovaněji, provokativněji, s důsledným porušováním seriálových konvencí, vysmívání se klišé, parodování postav a prostředí i tradičních témat - a ze všeho nejvíc pak míšením žánrů. Lars von Trier zasadil hororový duchařský námět do seriózního prostředí královské nemocnice a racionálně uvažující lékaře zkonfrontoval s iracionálním světem záhrobí. Zároveň se Trier projevil jako věčný experimentátor, když hodně zkoušel možnosti ruční kamery nebo skoková přerušení jednotlivých záběrů (jump cuts). Osobně jsem víc než tohle hledání nového filmového jazyka (které mě v podobě divokých prostřihů a neklidné ruční kamery spíš otravovaly) oceňoval spíš tradiční Trierovu schopnost vytvářet ponuré obrazy a ve spojení s ruchy a hudbou vytvářet stísněnou a napínavou atmosféru. Už úvodní titulky, kdy kamera pomalu klesá pod zem a zpod praskajících prken se za doprovodu sborového zpěvu derou ven pramínky krve a za nimi je možné tušit něco obludného, považuji i s odstupem let za lahůdku. Bohužel Lars si se svými postavami nehrál zdaleka tak dlouho jako Lynch a následné pokračování považuji po všech stránkách za prohru. S odstupem času působí první série Království jako torzo něčeho, co mohlo být velkolepé a mohlo patřit k zaslouženým seriálovým kultům. Každopádně i v tomhle stavu jde o torzo zajímavé svým zpracováním, jenže nikam nevedoucí a nedotažené. Zájemcům o tento styl tvorby bych doporučil přece jen Městečko Twin Peaks. Celkový dojem: 80 %.

Dekalog vznikal za zvláštní situace ve vážně nemocné zemi. Polsko se dlouhodobě nedokázalo vyrovnat se stanným právem z roku 1981 a s tím, že legální opozice v podobě Solidarity musela přejít do ilegality. Pro zemi byly v následujících letech typické represe a realitou se stala přísná cenzura. V polovině 80. let byla země názorovně hluboce rozdělená a nacházela se z ekonomického i morálně společenského hlediska v troskách. Teprve po příchodu Gorbačova do funkce generálního tajemníka Sovětského svazu začal tlak státní moci polevovat a významní polští režiséři se vraceli k tématům, která byla charakteristická pro polské filmové hnutí morálního neklidu. Uznávaný Krzysztof Kieslowski, který se musel po snímku Náhoda na několik let odmlčet, v té době hledal námět na silnou látku, která se vyhne přímé politické angažovanosti a nebude přispívat k už tak vyhrocenému pnutí ve společnosti, ale zároveň se vysloví k zásadním otázkám dnešní morálky. Jako hluboce věřící člověk celkem logicky zvolil biblické desatero pro ideové východisko cyklu 10 hodinových televizních filmů, kdy každý díl je věnovaný jednomu přikázání. S výjimkou posledního dílu, který se nese v komediálním duchu a odlehčuje ho především přítomnost Jerzy Stuhra, jsou ostatní spíš komorními a intimními dramaty, často velmi tragického vyznění, kde se řeší ztráta blízkého člověka, poprava odsouzeného nebo pokus o sebevraždu. Cyklus měl výrazně omezený rozpočet a polská státní televize ho jako dílo propagující náboženství nasadila do nezajímavého vysílacího času, okamžitě si ale vydobil u diváků mimořádný respekt a s velkým ohlasem prošel vysíláním mnoha televizních stanic v zahraničí. Byl to právě Dekalog, který Kieslowskému udělal ve Francii takové jméno, že tam mohl realizovat svoji filmovou trilogii odkazující na ideály francouzské revoluce. Celkový dojem: 90 %.

Původně jsem neměl žádný důvod ztrácet s Pečeným sněhulákem čas, protože pořadů je mnoho a volného času podstatně míň. Záplava kategoricky formulovaných odpadů a děsivě negativních komentářů ve mě vyvolala zvědavost, jestli je Pečený sněhulák opravdu tak špatný, jak tvrdí legendy. Po zhruba 20 minutách, které jsem se sněhulákem prožil, musím potvrdit, že čas od času se veřejné mínění ztotožní s realitou. Pokusy o situační gagy bych rozdělil do dvou kategorií - zhruba půl na půl: ty první se úplně míjí nejen s mou představou humoru, ale obávám se, že s představou humoru prakticky kohokoliv, protože je to zoufale trapné a nevtipné. Ta druhá polovina v sobě potenciál má, jenže ten je zabitý špatným herectvím, uspěchaností, nedotažeností, zkrátka umím si představit, že v podání někoho jiného by to fungovalo. Tady bohužel nikoliv. Shodou okolností právě sleduju britskou Ligu gentlemanů, kde jde opravdu o nekorektní humor často na hraně, ale tomu, co předvádí česká partička, je vzdálený ne snad jednu, ale hned několik galaxií. Nemůžu si nevzpomenout na vyprávění členů skupiny Monty Python, jak vznikaly jejich skeče. Trávili nad nimi spoustu hodin, dolaďovali, přetvářeli, upravovali, škrtali a zamítali. Tady se obávám dojí veřejnoprávní televize a české skeče vznikaly na koleně za dobu, kdy se Monty Pythoni nestačili ani nasvačit. Celkový dojem: 5 %.

Televizní studiová hra, která se na naše dějiny a slavné panovníky nedívá obdivnýma očima a Přemysla Otakara I. nelíčí jako vznešeného rytíře vybraných mravů, nýbrž jako cynického pragmatického muže, který umí jít tvrdě za svým a neohlíží se přitom na okolí. Josefu Somrovi jeho krále věříte a uvědomujete si, že při své historické velikosti mu nic lidského nebylo cizí a dokázal být prchlivý, malicherný, krutý i láskyplný. Celkový dojem: 60 %.

Už ve své celovečerní prvotině ukazuje Tarkovskij, v čem spočívala jeho nejsilnější stránka - v práci kamery, ve schopnosti vytvářet magické obrazy, v lyrické atmosféře a v citlivém výběru a práci s herci. Jeho snímek sice není prost proslulého ideového zápalu a heroismu typického pro sovětské válečné filmy, přece jen je ale o poznání civilnější a jde v něm nikoliv o ideologii, nýbrž o vlastenectví. Tenhle Tarkovského raný kousek je mi z jeho tvorby asi nejsympatičtější (jakkoliv zdaleka není nejlepší) z jednoho prostého důvodu. Tady se ještě drží zpátky a vystačí si s velmi rozumnou stopáží. Dlouhé záběry tudíž neunavují, nejsou přítěží. Tarkovského práce se dá považovat za absolutní protipól produkce dnešních klipařů, kteří si pomáhají divokým střihem a nájezdy kamery. U Tarkovského je důležitý sám obraz, jeho kompozice. Celkový dojem: 65 %.

Vlastně ani nevím, v co jsem doufal, když jsem si pustil tuhle osmdesátkovou televizní detektivku. Prostě jsem si chtěl připomenout, jak vypadala tehdejší televizní tvorba, a poměřit ji s dnešním stavem. Každopádně jde o nejslabší práci režiséra Svobody, s jakou jsem se dosud setkal. Nuda, šeď, zoufalství. Dnešní televizní břídilové mají na co navazovat. Celkový dojem: 10 % za herce.

Mystifikační příběh o jedné rafinované pomstě a člověku vmanévrovaném do situace připomínající svou bezvýchodností a absurditou vzdáleně Proces of Franze Kafky. Alain Delon v poněkud nezvyklé roli obchodníka se starožitnostmi, který cítí, že něco není v pořádku, ale neví, jak ze stahující se smyčky uniknout. Pointa, kterou odhalí režisér v samém závěru, je sice působivá a celý příběh má následně hořkou příchuť, nicméně si neodpustím konstatování, že v tomhle filmu se věci dávají do pohybu nikoliv z přirozených příčin, ale z popudu scénáristy. Jako celek je to zkrátka příliš nepravděpodobné a umělé, zkonstruované pro účast na festivalových přehlídkách. Celkový dojem: 70 %.

Bitvy starověku v sobě nezapřou, že pochází z dílny komerčního studia a že jejich úkolem není ani tak vzdělávat a poučit, ale především bavit a přilákat pozornost. Komentář nejde do podrobností, nezahlcuje fakty a je vyprávěn lehkou srozumitelnou formou, soustřeďuje se na to zajímavé a přitažlivé. Bohužel obrazová složka dokumentárního seriálu v rámci maximálního zatraktivnění připomíná spíš než střízlivý vědecky pojatý dokument heroickou fantasy a je v tom počínání v lepším případě úsměvná. Grafické pojetí vychází z Millerova komiksu 300: Bitva u Thermopyl, zpopularizovaného stejnojmenným filmem. Seriál navíc trpí důvěrně známou nemocí dokumentárních cyklů ze severoamerického prostředí. Přesně se dají identifikovat přestávky určené pro vkládání reklamních bloků a divák tak má jedinečnou příležitost vychutnat si určité scény víckrát. I přes zmíněné nedostatky to ale vzhledem k atraktivnímu tématu na tři hvězdičky stačí. Celkový dojem: 55 %.