gudaulin

Melodrama není psychologické drama, víc v něm tlučou srdéčka, stékají slzy, vyznání naráží na hradbu nepochopení, mužská ješitnost si žádá satisfakci. Láska, nenávist, bolest i radost se prodávají ve velkém balení. A v případě Douglase Sirka i poměrně luxusním balení, dodávám. Vždyť se jedná o nejvýznamnějšího žánrového specialistu americké kinematografie 50. let. Ten film je hvězdně obsazený a kdo má melodrama rád, nejspíš nebude zklamaný. Za sebe můžu říct, že bych dlouho pátral v paměti, který melodramatický snímek mě dostal - a Psané ve větru by to určitě nebylo. Celkový dojem: 40 %.

Některé komentáře srovnávají film s mnohem známěnějším Eastwoodovým Gran Torinem. Postavy obou důchodců, kteří se rozhodli postavit bezpráví a zastavit řádění zločineckého gangu, k tomu poněkud svádí, osobně ale považuju tématickou zpřízněnost obou snímků za zavádějící. Britský snímek rozvíjí tradici příběhů o osamělém mstiteli, který vezme spravedlnost do svých rukou a čistí ulice velkoměsta od zločinu. Tohohle námětu, kdysi tak populárního ve westernovém žánru, se nově chopil Michael Winner, když natočil Přání smrti. Tenhle kousek se v neklidných 70. letech, kdy zločinnost v New Yorku vymkla v řadě čtvrtí jakékoliv kontrole, stal ve Spojených státech mimořádně populární a vedl hned k několika pokračováním. Dýchavičný Harry, který si po vraždě svého přítele rozpomene na léta strávená ve vojenském námořnictvu Jejího Veličenstva, má i přes pokročilý věk dost přesnou mušku na to, aby povážlivě zredukoval počet členů gangu mladistvých, který kontroluje rozsáhlé sídliště na předměstí. Harryho Browna považuju v rámci této kategorie filmů za nejlepší kousek, a to nejen díky hereckému výkonu slavného filmového veterána Michaela Caina v hlavní roli. Kvalitní je i scénář, který dobře pracuje s emocemi a pečlivě dávkuje napětí. Celkový dojem: 90 %.

Základní myšlenka, která stála za konečnou podobou Doctora Who zní: je možné na poli sci-fi a fantasy seriálů konkurovat penězi vyfutrovaným a trikově náročným televizním sériím z produkce amerických studií a la Battlestar Galactica, které si z hlediska podívané nijak nezadají s letními filmovými blockbustery? Je, ale jen tak, že udělám z nouze ctnost a tam, kde nestačí můj rozpočet na vytvoření atraktivních alternativních světů, vypomůžu si nadsázkou, vtipem, naivitou a v tomhle případě i výrazně starosvětskou stylizací. Kosmická loď má podobu telefonní budky, Doktor si při svých soubojích s mimozemšťany vystačí s málem a příšery se nenamáhají maskovat svou trikovou podstatu víc, než je nutné. Ber, diváku, nebo běž dál. Tenhle přístup byl konec konců typický i pro řadu úspěšných projektů domácí výroby. Doctora Who jsem znal z několika náhodně zhlédnutých dílů (většinou speciálů, kterým bývá věnována při výrobě větší pozornost, protože tvoří výkladní skříň celého projektu). Na základě těch několika setkání jsem se mohl připojit k početnému zástupu fandů seriálu. Kámen úrazu nastal, když jsem při televizní repríze začal sjíždět Pána času poctivě, epizodu po epizodě, den co den od prvního dílu. První série výsledný tvar a seriálovou atmosféru teprve hledala, nicméně ani to není omluvou, že mě Doctor Who záhy přestal bavit. Po sedmé epizodě 2. série jsem to definitivně vzdal. Pán času pro mě zkrátka nemá tu sílu, aby mě nutil se k němu v pravidelných intervalech vracet. Z podobně laděných projektů pak dám přednost kanadské sérii LEXX, jejíž pokleslá a hlavně chtěná brakovitost mi přijde zábavnější. Celkový dojem: 45 %.

Dánský originál a americký stejnojmenný remake mohou sloužit jako vynikající srovnání evropské a americké (míněno studiovou tvorbu, které přezdíváme Hollywood) kinematografie. Ta evropská bývá syrovější, nevyhýbá se kontroverzním tématům a je schopna je taky kontroverzním způsobem natočit. Ta americká totéž natáčí líbivěji a ulamuje hroty. Oba dva filmy jsou o vyrovnávání se s postválečným traumatem, ale zatímco ta dánská verze je ke svému hrdinovi nemilosrdná a ten nešťastník postupně ztrácí úplně všechno včetně naděje, americká verze je, jak já říkám, připosraná a nemá odvahu své postavy vmanévrovat do nesmiřitelného konfliktu. Rodinná krize je vyvolaná vlastně nedorozuměním a řešena chápavým způsobem směřujícím k odpuštění. Přesto bych tu Sheridanovu verzi nezatracoval, protože Dány sráží jejich lpění na Dogmatu 95. Jako každé dogma i tohle omezuje, zplošťuje a otravuje. Americká verze je prostě filmovější, barvitější a obsazená mezinárodně uznávanými hvězdami. Jakkoliv i tady i mám výtku, protože Tobey Maguire i Natalie Portman jsou tady příliš, jak to jen říct, sladcí a mladí na postavy, které mají hrát. Jako by chtěl producent tohle vážné téma prodat i americkým teenagerům. Natalie tady vypadá, že své děti měla ještě na střední, a Tobeymu, který má hrát staršího vyzrálejšího z obou bratrů, by slušela spíš role mladšího nezralého grázlíka. A ještě poslední věc, to, co Sheridanově filmu vyčítám v tomhle případě je možná způsobeno špatnou prací překladatele, ale jakkoliv dokážou být malé děti ve své lásce sobecké, to, čím eskalovaly rodinný konflikt, by v reálném světě nejspíš s největší pravděpodobností z úst nevypustily a ve svém věku určitě takhle neuvažovaly. Celkový dojem: 60 %.

Co je české, to je hezké. Vážně? Eden dává najevo, že tomu tak není, a já dodávám, není tomu tak v převážné, ne-li drtivé většině případů. Eden je jednoduše odbytý pokus o kriminální seriál, který může sloužit maximálně jako vycpávka televizního vysílání, ne jako plnohodnotný pokus o kvalitní dramatickou sérii. Dialogy, které tahají za uši, scénáře šité horkou jehlou, roztěkanost, bezradnost a tápání na každém kroku. K tomu připočteme Aničku Šiškovou, kterou opravdu nemusím, a výsledek je ten, že jedna hvězdička prošla jen s odřenýma ušima. Eden je špatný, ale ne tak, aby provokoval, spíš jen aby nudil. Celkový dojem: 15 %.

Spíš než opravdu dobrý je Matějovského Pasiáns zajímavý. Jednak pokusem o absurdní drama uzavřené komunity lapené do pasti, odkud není úniku a kde aktéry postupně ubíjí beznaděj a ponorková nemoc. Jednak i špičkovým hereckým obsazením a tomu odpovídajícími hereckými výkony. Co ho ale sráží, je umělost navozené situace a především Hubačův scénář, který nálady a reakce zúčastněných tak nějak uspěchává a rozhodně nevyužívá potenciál, který tahle modelová situace skýtala. Nejzajímavější je asi postava Rudolfa Hrušínského, který předvádí, jak se z průvodce může rychle stát dozorce a manipulátor. Jeho výkon by byl ozdobou jakéhokoliv psychohororu a připomene pana Kopfrkingla z Herzova Spalovače mrtvol, který se taky pod tlakem okolností transformoval do podoby mostra. Panu průvodci to moc práce nedalo a z Hrušínského očí a postoje jde strach. Černobílá kamera a kamenné stěny dotváří pocit ponurého prostředí, které tlumí jakékoliv kladné emoce. Ale musím opakovat, celkově mám pocit určité nedotaženosti, tohle by nebylo špatné jako divadelní představení, ale od televizního filmu čekám trochu víc. Celkový dojem: 60 %.

V rámci svého žánru (tedy kriminálního thrilleru) a filmové epochy 80. let představuje Sedmý terč nepopiratelně nadprůměr, nicméně nadšení není namístě. Jakkoliv scénář v rámci toho, oč se snaží, vcelku funguje a jednotlivé scény vyvolávají zhruba ty emoce, které scénárista zamýšlel, přesto je na řadě míst cítit, jak to drhne. A nejvíc, bohužel, v samém závěru, kdy se příběh přesune do Berlína a napětí má při automobilové honičce městskými ulicemi a v těsném sousedství berlínské zdi gradovat. Lino Ventura byl zkušený matador francouzské kinematografie a na slovo vzatý profesionál. Jeho oblíbená stylizace do pozice tvrďáka, který ke zjednání pořádku a svých práv vlastně ani policii nepotřebuje, tady už naráží na limity dané věkem - vždyť v době natáčení bylo Venturovi bezmála 65 let. Ve scéně, kde složí člena gangu zhruba polovičního věku, se už člověk neubrání vzpomínce na Clinta Eastwooda, jak v Gran Torinu coby vetchý stařeček dal nakládačku o dvě generace mladšímu gangsterovi. Celkový dojem: 70 %.

Užívej si, co to jde je v podstatě dost zlomyslný film. Woody Allen coby ateista a typický městský liberál v americkém prostředí výrazně posunutý doleva byl odjakživa na kordy se sociálními konzervativci, náboženskými fundamentalisty a vůbec s těmi, kteří v Americe tíhnou k opačné straně politického spektra. V řadě filmů se tohle jeho vidění dá zřetelně vystopovat a tu a tam si neodpustí nějakou tu jízlivost. Tohle je ale první film, kde svému pohledu podřizuje vše a náboženští svatouškové tu od něho sklízí pěknou nakládačku. Woody si s nimi vyřizuje účet z doby, kdy probíhal jeho rozvod s Miou Farrow a bolestné tahanice o děti. Tehdy konzervativní tisk dost nechutným způsobem probíral jeho život a bulvár si s rozkoší smlsnul na detailech jeho partnerské nevěry. V tomto snímku, který má v podstatě hodně jednoduchou zápletku, líčí Allen, jak se ve svobodomyslném prostředí New Yorku rychle rozpouští slupka pokrytectví typické jižanské konzervativní rodiny. Matka v sobě objeví skrytého bohéma s uměleckými sklony a sexuální hyperaktivitou, počestný tatík sobě i svému okolí přizná homosexualitu a dcerunka se spustí s Allenovým alter egem v podobě zapšklého morouse ztvárněného Larrym Davidem. Woody Allen si tady střílí i sám ze sebe, protože jeho ztělesnění je přímo symbolem životní skepse a pohrdání společností. V rámci toho, co hyperaktivní Woody stvořil v poslední dekádě, jde o jeden z nejlepších snímků, ze kterého je cítit energie typická pro Allenovo mládí. Celkový dojem: 85 %.

Jako drama stárnoucího muže, který hledá příležitost k sexuálnímu povyražení a nalezne poslední skutečnou lásku svého života, je to na 5*, protože Penélope Cruz a Ben Kingsley patří k elitě ve své herecké generaci a Isabel Coixet to umí nasnímat s elegancí a citem. Jako filmová adaptace literárního díla Philipa Rotha je to s bídou na tři, viz komentář uživatele Marigolda. Osobně jsem sice literární předlohu nečetl, ale znám jiné Rothovy knihy a kdyby psal tak, jak tlumočí Isabel, nebyl by považován za jednoho z největších, ne-li vůbec největšího amerického romanopisce. Chybí tam hořkost, sobectví, chybí tam ta temná stránka partnerského vztahu, zůstala jen romantika, tragika nenaplněných představ a vážné nemoci. Celkový dojem: 75 %.

Po 5 minutách jsem věděl, že nepůjde o můj šálek čaje, po 10 minutách jsem si uvědomil, že nefalšovaně trpím. Přesto jsem jako typický slaboch vydržel další půl hodiny, abych konečně pochopil, že každá další minuta je jednoznačnou ztrátou času a je na světě spoustu zajímavějších činností, sexem počínaje a chutnou krmí konče, kterým mohu dát přednost. Přednost si vlastně v tomto případě zaslouží cokoli. Mohl bych se rozepsat o komiksové estetice, ale tou je ovlivněná řada filmů, které mi docela sedly. Mohl bych se rozepsat o tom, že to je film zaměřený na mladou generaci, ale to byli Misfits taky a báječně jsem se u nich pobavil. Pro Scotta Pilgrima se nejlépe hodí přívlastek pubertální. Pubertálně natočený a určený puberťákům. Navíc s prominutím založený na stereotypu a následné nudě. Neměl mi co nabídnout, ale nepopiratelná profesionalita mě nutí nadělit jednu hvězdičku. Celkový dojem: 25 %.