gudaulin

Premiéru snímku jsem kdysi zažil coby kluk a vnímal jsem ten film logicky úplně jinýma očima, než ho vidím dnes. Stejně jako řadu dalších fenoménů, i tuhle filmovou sérii musím přehodnotit, protože jakkoliv mě kdysi bavila, ten humor zestárnul, některé gagy a situace dnes už vnímám s pocitem trapnosti a i když se dají najít i funkční vtípky, představují menšinu. Sellers se sice v téhle grotesce předvádí s vervou jemu vlastní, ale jeho humor je příliš infantilní a dnes už se s ním míjím stejně jako s přehrávajícím Herbertem Lomem. Celkový dojem: 45 %.

Inu, výprava byla skvělá, ani Hollywood by se za to nemusel stydět, ale jestli u celovečerního filmu ocením nejvíc výpravu, je něco trochu špatně. Ten film má v podstatě velmi rozumnou stopáž, ale subjektivně mi přišel tak o 20 minut delší a po větší část té doby mi přišlo, že něco skřípe v dramaturgii. Ruské reálie jsou sice vystižené dobře, po herecké stránce se nikdo stydět nemusí, ale jak říkám, plynutí času jsem si přesto stále uvědomoval. Tahle koprodukční záležitost nakonec spadá do široké skupiny filmů, co neurazí, ale ani nenadchnou. Celkový dojem: 60 %.

Hodnota dokumentu spočívá v atraktivních archívních záběrech z 20. a 30. let, ke kterým se určitě běžně nedá dostat. Po obsahové stránce to ale jen přežvýkává už dávno známá fakta, která jsou běžně dostupná, a vzhledem k omezené stopáži taky silně redukovaná. Celkový dojem: 65 %.

Jestli mám JFK připojit nějaký přívlastek, pak určitě nikoliv ten, že by se mělo jednat o nejlepší Stoneův film. Ale nejspíš by si zasloužil přívlastek nejosobnější. Oliver Stone si zkrátka splnil svůj sen a natočil film o tématu, které ho v moderních amerických dějinách pálí asi nejvíc. Ten film je natočený se zjevným zaujetím, vášnivě, až s posedlostí. A nemyslím si, že je to dobře. Stoneovi chybí odstup a propadá paranoidním konstrukcím. Začátkem 90. let jsem se atentátem na Kennedyho zabýval a přečetl jsem si kde co bylo u nás k mání. Ono je to asi tak - pokud vám v Americe nezáleží na serióznosti, zabýváte se v oblasti konspiračních teorií Oblastí 51 a ufologií, ze které konec konců vycházel svého času ve svých popkulturních velkofilmech Spielberg, no a pokud chcete vypadat seriózně, řešíte atentát na Kennedyho a konstruujete ta nejšílenější spiknutí. Z obrovského množství materiálu si Oliver Stone pochopitelně vybral jen ta východiska, která podporují jeho teze. Existuje ale stejně velké množství indicií, které jeho představu rozbíjejí. Netroufám si tvrdit, že vím, jak to všechno bylo, ale nakonec mi představa, že atentát spáchal Oswald sám, přijde pravděpodobnější než jakákoli jiná verze. Jestli něco opravdu platí, tak to, že státní administrativa USA se předvedla v opravdu špatném světle, ať už jde o bezpečnostní opatření před atentátem nebo průběhem samotného vyšetřování. Ale hledat v tom všem ďábelský komplot zavání účelovostí. Jestli nějaký mýtus zaslouží nelítostně rozbít, tak je to především představa "prezidenta pravdy", se kterou Stone pracuje. Populární sitcom Červený trpaslík v jedné z epizod provokativně pracuje s myšlenkou, že se atentát podaří překazit a vede to ke katastrofě, protože Kennedy oslabený neustálými společenskými skandály z četných milostných afér a styky s mafií Ameriku neukočíruje. Samozřejmě jde o komediální nadsázku, ale s reálným základem. S odstupem doby lze říct, že se Kennedy od svých prezidentských kolegů nelišil a měl dost másla na hlavě. Pro mě je neúnosná délka a především konspiračně paranoidní charakter filmu. V JFK vidím počátek zaplevelení veřejného prostoru těmi nejstupidnějšími konspiračními teoriemi, jaké si lze představit. Mechanismus, který Stone použil, se od té doby jenom recykluje. Celkový dojem: 60 %.

Na poli organizovaného zločinu působilo hodně významných hráčů, ale jen jediný byl králem. Muž, který vyhlásil válku vlastní zemi, ale dokonce i jediný soukromník, který kdy vyzval na souboj Spojené státy americké. Muž, který v dobách největší slávy vydělával 5 miliard dolarů ročně, vlastnil soukromou armádu včetně letectva a námořnictva, muž, který vytvořil stát ve státě a platil si značnou část státních institucí. Pablo Escobar se stal už za svého života legendou. Vzpomínám si, že i k nám za železnou oponu v 80. letech pronikaly kusé informace o jeho kouscích a i když jsme žili jinými problémy a na jiném kontinentě, Escobar byl prostě nepřehlédnutelnou figurou ve světovém měřítku. Nejvýznamnější výrobce a obchodník s drogami, člověk, který se toužil stát kolumbijským prezidentem, megaloman a naprosto bezohledný brutální vrah. Narcos je mimořádně zajímavý počin především kvůli látce, kterou zpracovává. Životní osudy Pabla Escobara i ostatních členů medelínského kartelu by totiž vystačily na několik seriálových řad a stále by bylo o čem vyprávět. Tohle je vlastně největší problém série. Je příliš stručná, převážná většina postav zůstává na úrovni figurek. Pro mě platí, že až dosud nejlepším seriálem o organizovaném zločinu zůstává Impérium (pravda, ještě jsem neviděl Špínu Baltimoru). Wagner Moura si roli Pablo Escobara užívá a režie José Padilhy je spolehlivá, v žánru se pohybuje jako doma. Pro Latinskou Ameriku má seriál i ten význam, který si u nás plně neuvědomujeme. Pablo Escobar byl davy milován a obdivován bez ohledu na množství mrtvol, které za ním zůstávalo. Měl zkrátka pověst muže z lidu a zbojníka, který rozdával své jmění chudým. Seriál tuhle představu nelítostně rozbíjí a ukazuje Pabla Escobara jako škůdce země a společnosti, kterou dlouhodobě svými aktivitami rozkládal. Je celkem příznačné, že jeho atentáty, které směřovaly proti běžné veřejnosti, zůstávaly bez odezvy a reakce politických elit se dočkal teprve v momentě, kdy zaútočil na společenskou smetánku. Jeho terorem trpěly především chudší vrstvy. Zároveň seriál dobře ukazuje fakt, že svoje impérium mohl Escobar vybudovat v době, kdy Spojené státy zaměstnávala studená válka. V momentě, kdy soupeření se Sovětským svazem ustalo, začalo to rychle jít s kartelem z kopce, protože potenciál dosud vázaný bojem s komunismem mohl být nasměrovaný jinam. Celkový dojem: 90 %.

Nejsem cílová divácká skupina a spíš mě zajímalo, jak hluboko může Česká televize klesnout ve své snaze napodobovat komerční TV. Tohle je totiž formát, který se bytostně pro veřejnoprávní televizi nehodí, a řeči o tom, že reality show jsou odrazem reálného života, neberu ani v nejmenším. Tady je primární i sekundární záměr bavit publikum a navodit co nejkontroverznější situace a přijít s co nejkontroverznějšími účastníky. Silně se tu pracuje se stereotypy a tak nějak jsem si vybavil písničku To máme mládež Věry Špinarové a Petry Janů. Chytré to není ani trochu a navíc mám u těchhle pokusů ČT pocit, že to ani neumí a zůstávají někde na půli cesty. Jinak souhlas s Djokerem. Celkový dojem: 5 %.

Most špiónů aneb Spielbergův úspěšný pokus prodat studenou válku mainstreamovému divákovi. Spielberg se dá bez nadsázky označit za nekorunovaného krále midcultu, a to nemyslím nikterak hanlivě. Jednoduše zvládl schopnost natočit film vysoce profesionálním způsobem a zpracovat jakékoli téma tak, aby ho zpřístupnil běžnému divákovi, nikoliv elitnímu festivalovému okruhu publika. S tím se ale pojí určitá líbivost, pilování hran, schopnost ždímat emoce, dojímat a to ne vždy ve správný okamžik. Ta jímavá hudba mně v Mostu špiónů už místy opravdu lezla krkem. Spielbergovy postavy jsou ve správný moment na tom správném místě a formulují správná slova a správné myšlenky. Historie a události ukazuje Spielberg tak nějak vznešeněji než jak vypadala přízemní realita. V něčem je zkrátka Most špiónů podobný Schindlerovu seznamu, jakkoliv ani vzdáleně nedosahuje účelového zkreslení typického pro tenhle kousek. V kinematografii je mi bližší přístup, který zvolil Polanski ve svém Pianistovi. Pokud ale budu chtít vidět nějaký snímek bez zjemňujících filtrů, musím se poohlédnout jinde než ve Spielbergově dílně. Co se dá ocenit beze zbytku, je vysoká profesionalita, schopnost vytváření krásných a působivých obrazů (50. léta jsou tam živější než ve skutečnosti) a právě zmíněnou schopnost Spielberga vhodně načasovat scénu a pracovat s lidskými emocemi. Spielberg je zkrátka vypravěč příběhů, které si někdy tak trošku pro potřeby efektu a výchovného poselství upravuje. Po herecké stránce je to bez připomínek, Tom Hanks je představitel hollywoodské elity, který se typově do podobné role víc než hodí. Pro zasvěceného diváka pak má Most špiónů ještě jeden negativní rozměr, který je typický pro podobné umělecké rekonstrukce skutečných událostí. Prostě víte, jak to s plukovníkem Abelem a s Powersem ve skutečnosti dopadlo a napětí se zkrátka přes veškerou snahu scénáristů nekoná. Celkový dojem: 80 %.

Na Ledových ňadrech je s odstupem doby asi nejzajímavější herecký výkon Clauda Brasseura, který zvládá charakterní herectví lépe než Alain Delon. Mireille Darc jako záhadná žena odvádí svůj standard a vlastně se nemusí ani moc snažit. Její vizáž hraje tak trochu za ni. Film je nejsilnější tehdy, když ještě neodhaluje, kam směřuje. Scénáristická hra pohříchu nevyšla zdaleka tak dobře, jaké byly možnosti. Zkrátka indicií, oč tu jde, získá všímavý divák záhy poměrně dost. Nehledě na to, že Lautnerova režie není bůhvíjak oslnivá. Celkový dojem: 60 %. Řekl bych, takový standard žánrové tvorby Francie 70. let.

První dvě setkání s tvorbou Claire Denis skončily katastrofou a zapřísahal jsem se, že do třetice už se nespálím, ale člověk míní a realita mění. Titul mě lákal kvůli prostředí i námětu a musím říct, že jakkoliv cítím, že nemusím měnit na tvorbu téhle artové režisérky názor, tentokrát jsme si celkem slušně sedli. Pořád cítím ve způsobu její práce určitou manýru, kupříkladu promíchání záběrů ve stylu hledej šmudlo, co je konec a co začátek, patří k typickým prvkům její tvorby, ale tady se ještě držela celkem zpátky a navíc je z filmu jasně cítit, že o Africe hodně ví a to téma je pro ni osobní. Z jejích předchozích dvou kousků jsem měl hodně rozpačitý dojem, tady jsem se v příběhu neztrácel. Celkový dojem: 75 %.

Jedna hvězdička je za Naďu Konvalinkovou a jedna za Honzu Zadražila. Je to zahrané s nadšením a brilantně, leč po obsahové stránce je to jen efektní ptákovina. Přitom v prvních minutách jsem cítil, že mám před sebou úžasnou zábavnou jízdu, jenže to jsem ještě netušil, že se záhy příběh střetu dominantní matky a nezralého syna zvrhne v totální absurditu. Lehká nadsázka by byla fajn, ale tady to přerostlo do absolutního nonsensu. Celkový dojem: 40 %. Někdy zkrátka stojí bezbřehé okouzlení blízko nepříjemné deziluze.