gudaulin

K boxu mám hodně odtažitý vztah a nikdy bych nevěřil, že dám filmu s boxerskou tématikou pět hvězdiček, ale ten film není naštěstí zdaleka jen o sportovní disciplíně. Výborným způsobem se scénáristovi povedlo koncentráčnickou tématiku propojit s jedním prazvláštním vztahem a sportovním utkáním. Výborní Štefan Kvietik a Manfred Krug v rolích bojovníků v ringu a protikladných pozicích šéfa koncentráku a mukla. Černobílá barva tomu kousku svědčí a na svou dobu je to jeden z vrcholů československé kinematografie. Drobné chybičky pomíjím, tohle je nadčasový snímek o lidské hrdosti, odpovědnosti a statečnosti. Celkový dojem: 95 %.

Úvodní scéna v krematoriu mě navnadila svým černým humorem a následující minuty o tom, jak majitel vyběhl se svými zaměstnanci, mi připomněly nedávno zveřejněný případ z Itálie, kde poslal šéf své ovečky na celozávodní dovolenou, během níž přestěhoval fabriku do Polska. Vypadalo to na skvělou jízdu a předpokládal jsem, že se budu rozhodovat o udělení nejvyššího hodnocení, jenže poté, co si zhrzené zaměstnankyně v kavárně odhlasovaly popravu svého šéfa, uhnul film do podivné absurdní křeče, ze které se až do závěrečných titulků nevymanil. Jak mi úvodních deset minut dokonale sedlo, následovaly nekonečně dlouhé chvíle nefalšovaného utrpení. Dal bych odpad, ale uvědomuji si, že Ježíš by utrpení definoval úplně jinak. Prostě jsem si s tím humorem anarchistické dvojky nesedl. Celkový dojem: 15 % za úvod.

V průběhu let jsem postupně zhlédl všechny tři mystifikační Zelenkovy filmy a i když propadák nebyl ani jeden z nich, zdaleka nejlepší dojem ve mě vyvolal ten první - Mňága a Žďorp - Happyend. Nejen proto, že byl první a proto neotřelý. Aby na vás taková mystifikace fungovala, musíte mít k objektu režisérova zájmu vztah - čím silnější, tím lepší. Na Mňáze jsem vyrostl, naproti tomu Visací zámek jsem nikdy neposlouchal a jejich tvorba šla úplně mimo mě. Hrátky s identitou a s absurditou ocení nejlépe zasvěcený fanoušek. Zároveň platí, že pro podobné projekty je nejúčinnější jen mírná nadsázka - poloha, kdy jen insider pozná, jestli jde o ironii. Proto na mě svého času oceňovaný Rok ďábla zdaleka nepůsobil tak dobře, jak jsem očekával - byl moc přestylizovaný. Tady nacházím pár skutečně dobrých nápadů, ale jako celek jenom za tři. Celkový dojem: 60 %,

První díl volné trilogie poněkud paradoxně komentuji jako poslední. V době premiéry jsem ho viděl a nechal jsem si ho nyní nakonec, abych si utvrdil nebo vyvrátil někdejší dojmy. Spolu s ním vlastně účtuji s celou sérií a tři hvězdičky dávám za celkový obraz kodaňské galerky. Dealerovi nechybí energie a odvaha ani snaha o autenticitu. Příběh je prostinký. Po jedné spackané dodávce jsou prachy i drogy fuč, zbyl jen nepříjemný dluh u odběratele, který má dost rukou na špinavou vymahačskou práci. To, co dealera shazuje, jsou typicky tarantinovské neduhy, především nedbalá dramaturgie. Režisérovi jde mnohem víc o styl a atmosféru než o vyprávění. Dvojice gaunerů příliš dlouho projíždí ulicemi a vypouští namachrované kecy - vím, že to k jejich charakteristice patří, ale v téhle míře už to silně zavání samoúčelem. Chování postav v některých případech nedává smysl. Co mělo proboha znamenat Frankovo okradení svou dívkou - v ten moment ho sice režisér dostal tam, kam potřeboval, ale jde to proti charakteristice postavy i logice situace. Nechávám sice tři hvězdičky, ale nadšený nejsem. Refn chce spíš bavit a používá k tomu videoklipové prvky tak typické pro tvorbu mladých režisérů 90. let. Jako vážně míněné drama je to příliš mělké a pokud chci být baven, Guy Ritchie si nehraje na žádnou hlubokomyslnou sondu, ale baví účinněji. Tu třetí hvězdičku přihazuji za dvojku velkých jmen severské kinematografie - Kima Bodniu a Madse Mikkelsena. Shodou okolností toho prvního momentálně sleduji o řádku let staršího ve 2. sérii seriálu Most a je to zajímavé srovnání. Celkový dojem: 55 %.

Snad žádný jiný seriál v sobě nesoustředil všechny silné a slabé stránky americké produkce jako právě Bates Motel. Z každého záběru je cítit vysoká profesionalita a snaha udělat trhák, výběr herců je pečlivý a zdařilý, námět atraktivní, navíc představuje díky popularitě Hitchcockova Psycha sázku na jistotu. Přesto to ve výsledku nepříjemně drhne. Nedaleko domova máme rybník, který majitel využívá ke komerčnímu rybolovu. Zákazníkům všechno naservíruje až pod nos a v hustě zarybněném rybníku si každý bez námahy svou rybu nakonec najde. Bates Motel funguje podobně. V touze po komerčním úspěchu se seriál široce rozkročil, rozvíjí hned tři linie, které by si zasloužily vlastní šou. Jedna z nich se věnuje mladému Normanovi a jeho rozvíjející se duševní chorobě, druhá se soustřeďuje na život místních teenagerů a třetí, pro mě nejatraktivnější, sleduje soupeření dvou místních gangů o nadvládu nad pěstováním konopí, což je odvětví, které drží místní ekonomiku nad vodou. Mezi tím vším kličkuje Normanova rodina. Zmíněné linie se proplétají někdy zdařile, mnohem častěji se ale vzájemně tlučou. Po herecké stránce výborná Vera Farmiga neodolala pokušení a coby koproducentka seriálu kormidlovala svou postavu od nesympatické dominantní a manipulativní mrchy směrem k nešťastné obětavé milující matce a jaksi pominula, že první poloha je divácky vděčnější. Seriál sice umí přijít se spoustou atraktivních postav a motivů, neumí s nimi ale pracovat. V 1. sérii se sice objevují vymazlené scény - epizoda Muž z čísla 9 je hitchcockovější než cokoli z mistrovy dílny, s přibývajícím počtem epizod je ale čím dál zřejmější scénáristická bezradnost. V provinčním americkém městečku je počet vražd větší než ve zkrachovalém Detroitu. Dílko je podivně rozhozené do časoprostoru, mísí se tam anachronicky móda i předměty různých časových období a obstarožní Bates Motel z Hitchcockova filmu vypadá v éře digitálních technologií a rozjuchaných amerických teeenagerů současnosti tak nějak nepatřičně. První sérii jsem slupl jako malinu, druhá se mi začala zajídat a poslední tři části jsem dokoukal se skřípěním zubů. Ke sledování třetí série jsem se vůbec neodhodlal. S odstupem konstatuji, že Bates Motel na odkazu Hitchcocka spíš paratizuje, než aby ho rozvíjel. Celkový dojem za obě série: 55 %.

Při vší úctě k osobě a tvorbě Džafara Panahího, jeho snímek Taxi Teherán neobdržel prestižní cenu z velkého festivalu pro výjimečné umělecké kvality, dokonce ani pro mimořádnou společenskou výpověď. To, co popisuje v mikropříbězích svých klientů, je v převážné většině okruhu jeho diváků dávno známo. Festivalová porota jednoduše chtěla upozornit na svízelnou situaci autora, kterého se režim stůj co stůj snaží umlčet. Taxi Teherán je malý film a vzhledem k Panahího současnému postavení a okolnostem natáčení ani být jiný nemůže. Nevyčítám mu to, ale plynutí času jsem si během sledování uvědomoval a právě tohle (ne)pohlcení považuju za dělítko mezi slušným a výborným filmem. Když srovnám Taxi Teherán s takovou emocionální peckou, jako byl Rozchod Nadera a Simin, nemůžu jít na víc jak 3 hvězdičky. Mimo jiné proto, že se režisér svým tempem a neochotou střihat neliší od svého okolí. Co se naopak ocenit dá, je schopnost nenápadně zachytit pro režim nepříjemné skutečnosti a režimní pokrytectví. Přes nenápadnost a zdánlivou zdrženlivost je to film navýsost politický a provokativní. Celkový dojem: 60 %.

Scénárista i režisér se snaží diváka mást a předkládají mu falešné indicie pro pochopení motivace hlavní postavy. V zásadě jde o jednu z forem nemoci zvané krize středního věku. Vědomí, že vám život proklouzává mezi prsty, užírání se ze špatné životní volby, zahořklost a neschopnost vystoupit z naprogramované jízdy může vést postupně až k nenávisti a zkratu. K tomu, co dokázal během pár hodin Michael Douglas ve Volném pádu, se sice Mikael nedopracoval, ale jeho pozvolný sestup do zatracení je možná ještě mrazivější. Kristian Levring si pohrává s měnící se náladou a směřuje do stále tísnivějších poloh a Ulrich Thomsen si vyhrál s jednou ze svých typických rolí - pro podobné temné destruktivní charaktery má nepochybně talent. Celkový dojem: 75 %.

Obecně se americkým blockbusterům spíš vyhýbám s vědomím, že cílí na jinou věkovou kategorii publika a většinou pracují se žánry, které jsou mi víceméně ukradené. Pokud už mě někdy osloví, pak v drtivé většině jako odlehčené komediální záležitosti. Vážně míněný blockbuster zavání většinou na dálku patosem a okázalou velkohubostí. Románová Planeta opic fungovala na jednoduchém principu a kladla si jednoduchý cíl: varovat před nukleární válkou, která přivede lidstvo do záhuby, a uvolněný prostor obsadí živočišný druh. Původní film ze 60. let byl působivý a účinný - především proto, že se věrně držel předlohy. Ve své době šlo vlastně taky o blockbuster, ale volbou tématu, jednoduchostí, precizností a širokou sdělností mimořádně silný. Jeho mladší bratříček prodává něco jiného a používá jiné nástroje. O původní Planetě opic lze tvrdit, že ovlivnila jednu generaci diváků, vyvolala společenskou diskuzi a měnila pohled na studenou válku. Zrození Planety opic je předvídatelnou moralitkou na téma zpupnosti člověka v protikladu k ušlechtilosti němé tváře. Hodně scén je hraných vyloženě na efekt, postavy jsou černobílé, film šablonovitý a doslovný, hrající okatě na city. Od prvních minut mi nebyl sympatický, ale za řemeslo bych mu bez váhání nadělil dvě hvězdičky. To by ovšem nesměla přijít poslední akční třetina, kde dochází k revoluci a hrdinné šikovné opičky obřími skoky likvidují tu vrtulník v letu, tu jedoucí automobil s ozbrojenou osádkou. Tmělo se mi před očima a nálada klesala rychlostí parašutisty bez padáku. Nadšených obdivovatelů má film dost, tudíž se nemusím namáhat udělit ani jednu hvězdičku za technické zpracování a omezím se na 10 % celkového dojmu.

Britské sociální drama je v kinematografii pojem a v rámci žánru patří Fish Tank z mého pohledu do absolutní špičky. Výkon Katie Jarvis mě doslova uzemnil a okamžitě jsem si kladl otázku, jak to, že jsem tuhle úžasnou holku v ničem jiném dosud neviděl. Následně mi došlo, že neuvěřitelná autentičnost jejího výkonu pramení z toho, že vlastně představuje sama sebe. Ale ani tenhle fakt nesnižuje její přirozený talent. Škoda, že se nenašel nikdo, kdo by s ní dále pracoval, její projev zkultivoval a udělal z ní skutečnou herečku. Každopádně Fish Tank jako intimní drama o milostném poblouznění a následném vystřízlivění teenagerky z britské nižší třídy můžu jenom doporučit. Celkový dojem: 95 %.

Když něco vypadá a funguje jako béčko, pak to taky béčko je. S námětem se bezpochyby dalo pracovat seriózněji a mohlo vznikout závažné společenskokritické drama ve stylu tvorby Paula Greengrasse, Gary McKendry šel cestou ryzí oddechovky. Elitní zabijáci jsou jedním z mála případů, kdy mi žánrové vymezení béčkový akční film nejen nevadí, ale přiměřeně slušně se u něj i bavím. Svůj podíl na tom má i solidní herecké obsazení, Jason Statham je schopný něco odehrát a Clive Owen patří k herecké špičce. Titul pro mě představuje vlastně totéž, co pro jiného dejme tomu Komando (které by pro mě bylo už nesnesitelně tupé). Souboj nájemných žoldáků se členy elitních britských SAS jsem si užil a odměním jej proto 75 % celkového dojmu.