gudaulin

Vzpomínám si na autorský komiks Riada Sattoufa Jednou budeš Arab, kde zpracovává své zážitky z dětství na syrském venkově. Popisuje vraždu dívky, kterou provedli nejbližší příbuzní jako trest za nepřípustný milostný románek. Vrazi se stali nejrespektovanějšími osobami místní komunity a byli vydáváni za morální vzor společnosti. Ali Abbasi neměl v úmyslu natočit běžný thriller o psychicky narušeném sociopatovi. Zaujal ho náboženský motiv očisty společnosti od hříchu, kterou pachatel své řádění u soudu obhajoval, stejně jako přízeň významné části íránské veřejnosti, které se těšil. Prostřednictvím své hrdinky, novinářky Rahim, kterou konfrontuje s neschopností a předsudky místních úřadů, vydává režisér hořské svědectví, jak vypadá a funguje íránský náboženský režim. Abbasi jako emigrant zemi, kde prožil dospívání, rozumí a díky němu vypadají íránské reálie hodnověrně, i když se pochopitelně natáčelo jinde. Diváky by nemělo zaskočit, že v rámci působivosti odhaluje víc, než bývá zvykem, a to jak v oblasti intimity, tak násilí. Thrillerová složka díky vhodnému použití hudby a střihu funguje bez problémů. Herecky bez výhrad. Celkový dojem: 90 %.

Čas od času člověk nečekaně narazí na seriálový klenot, který jde nevyzkoušenými cestami a kombinuje něco, o čem jste dosud předpokládali, že nejde skloubit. Na první pohled je Městečko Fortitude typickým zástupcem oblíbeného severského noir. Disponuje působivými záběry na pustou, drsnou a mrazem svíranou krajinu řídce osídlenou lidmi s komplikovanými charaktery, které sem z nějakého důvodu zavál osud. V jejich minulosti není radno se šťourat a o jejich motivacích je lepší nemít valné iluze. Když dojde k šokující vraždě jednoho z členů komunity, temnota, která byla bezpečně schována hluboko v jejich nitrech, začne prosakovat na povrch. Vedle thrillerové roviny postupně začíná o sobě dávat vědět neméně významná linie science fiction a hororu. Její kouzlo pro mě spočívalo v tom, že je do seriálu včleněno nenásilně a působí uvěřitelným civilním dojmem. Fortitude patří mezi série, které nikam nespěchají a pohrávají si s atmosférou. Zkoumá povahy jednotlivých postav, nehraje na efekt a přitom stále umí překvapovat. Skvěle obsazené, napsané i zrežírované - co chtít víc? Celkový dojem: 90 %.

K sociálním dramatům bratří Dardennů chovám velký respekt, nicméně zatím mi u nich vždy něco scházelo nebo přebývalo. Až tohle drama z firemního prostředí mi sedlo tak, že jsem ho přijal bez výhrad a s nadšením. Pro mě nejzásadnější snímek sourozenecké dvojice. Zdánlivě uměle navozená situace ve skutečnosti odpovídá konfliktům, které řeší v kolektivním vyjednávání odbory s vedením firem, kdy se rozhodují mezi zachováním pracovních míst, nebo navýšením mezd. Jedna z nejlepších světových hereček v hlavní roli je už jen takovou třešničkou na dortu. Celkový dojem: 90 %.

"Dokud tady budu já, ven se nedostaneš." - "A dokud tady budu já, nedostaneš se ven ani ty." Daněk aranžuje své komorní drama jako komplikovaný vztah vězně a žalářníka - oba jsou na sobě životně závislí a každý je svým způsobem lapen do pasti. "Na nikoho dnes není spoleh. Sám to víš nejlíp, vždyť jsi taky pán," praví smutně velitel hradní posádky, když se rozhoduje mezi loajalitou k současnému pánovi a nabídkou zrady od šlechtického magnáta, toho času v nemilosti. To vše za situace, kdy netuší, kdo z jeho podřízených stojí na té, či oné straně. Snímek je natočen ve strohých kulisách chátrajícího středověkého hradu, které dodávají filmu punc dobové autenticity a stojí na excelentních výkonech charismatického Macháčka, Munzara v roli znejistělého kněze a především Martina Růžka coby purkrabího zmítaného pochybami a svíraného protichůdnými zájmy a hrozbami. I když historická fakta nemluví ve prospěch cti pána Jindřicha z Lipé, Daňkův smysl pro dialogy, zajímavé charaktery a mravní konflikty dělají ze snímku ne snad lehce stravitelnou, nicméně pro mě hodnotnou a přitažlivou podívanou. Celkový dojem: 90 %.

Můj vztah k Leviatanovi nejlépe charakterizuje, že jsem více než 3 roky nenacházel odvahu ho zhlédnout, ačkoli byl uložený na disku. Prostě mě děsila ta depka, která z příběhu sálala. Zvjagincevův film dokonale charakterizuje Rusko tak, jak se nemění v čase. Spojení koruny, šavle a oltáře spolu s pohrdáním obyčejnými lidmi dělá z ruské společnosti velmi nevlídné prostředí, kde jednotlivec nic neznamená a absolutní moci se poklonkuje. Počínání církevních hodnostářů hodně připomíná současného patriarchu Kirilla, který si s vrchností v Kremlu tak dobře rozumí. Zvjagincev se dokonale trefil do poměrů, které vedly až k válce na Ukrajině. Mrazivý film a bohužel hodně pravdivý. Celkový dojem: 95 %.

Za vznik Hříšnice sice diváci vděčí touze Jessicy Beal dokázat, že zvládne i náročnější charakterní roli, ale ti, co seriál znají z předchozích řad, dobře ví, že klíčovou postavou a důvodem vzniku pokračování se stala postava kriminalisty Harryho Ambrose. Jeho schopnost nacházet tušení stínu tam, kde mají ostatní jasno, jeho empatie ke všem zainteresovaným stranám a především puzení jít až na dřeň poznání, jak se věci mají a proč se udály, z něj dělají postavu, která je schopna uspět tam, kde selhávají týmy profesionálů se zázemím mocných institucí. Čtvrtou řadu považuju s přehledem za nejpovedenější a nejvyzrálejší. Může za to i (protentokrát) zvládnutá mysteriózní linie příběhu, která už ke značce Hříšnice tak nějak patří. Divák se ale musí připravit na vlažnější tempo a cestu plnou smutku a lidských tragédií ukrytou za fasádou navenek harmonicky působící místní komunity. Bill Pullman je brilantní jako obvykle. Celkový dojem: 90 %.

Londýn začátku 19. století má coby hlavní město vzkvétající říše, nad kterou nezapadá slunce, to nejlepší ještě před sebou, ale už tehdy je přes dočasné potíže napoleonských válek vnímán jako centrum intrik, které rozhodují o stavu tehdejšího světa. Zároveň je to místo, kde nikdo nemá jen jednoho pána. Až na Jamese Delaneyho, který slouží jen sám sobě, své pomstě a cestě za úspěchem. Jeho osudy se dají chápat jako příběh Monte Christa zbaveného noblesy a ušlechtilosti. Delaney je dobrodruh se špinavou minulostí, přítomností a budoucností, kterému nečiní žádný problém překračovat hranice zákona i dobové morálky a je obklopený spojenci ze dna společnosti, kterým takové móresy vyhovují. Seriálu se dá vytknout určitá sázka na cool styl, na efekt, ale zároveň přichází s tak zajímavou sebrankou na všech stranách konfliktu, s tak zajímavým dějem plným zvratů a s takovými charaktery, které jsou špinavé zvnějšku i zevnitř, že to seriálu rád odpustím. Herecké obsazení je luxusní, Tomu Hardymu role drsňáka, co si jde za svým, dokonale sedne a patří k zásadním rolím jeho kariéry. Bavil jsem se skvěle a zrovna u tohohle projektu bych byl rád, kdyby vzniklo smysluplné pokračování. Celkový dojem: 90 %.

Maják je snímek, kde atmosféra je vším a příběh ničím. Po zajímavé a úspěšné Čarodějnici dostal Eggers volnou ruku a využil toho po svém. Dělá dlouhý nos na popkornové publikum s jeho představami o hororu plném lekaček a bubáků. Eggers je snad jediný režisér, který nejen o Lovecraftovi slyšel a něco si od něj přečetl, ale který o jeho práci zároveň přemýšlel a jeho teoretickými východisky se inspiroval. Už Sartre věděl, že peklo nejsou čerti, ale druzí lidé. Strčte dva ultimátní sociopaty na opuštěný ostrůvek, jednomu svěřte iluzi moci, druhého vystavte ponížení a výsledek se brzy dostaví. Neexistuje nic, jen samota a nuda okořeněné vzpomínkami na zvuk drtících se lidských kostí a na ztroskotané partnerské vztahy. Sexuální frustrace, zahořklost a stoupající hladina nenávisti, podepřená destilátem v krvi. Běsnění vodního živlu jitří fantazii, stejně jako pověrečné námořnické zkazky. Eggers působivě pracuje s mytologickými odkazy, s obrazem i zvukem a mazaně se vyhýbá doslovnosti. Chytrému napověz... Oba herci se mu odměňují skvělým živočišným herectvím, jaké se hned tak nevidí. Sečteno dohromady, Maják představuje jeden z nejpůsobivějších hororových snímků, jaké jsem měl možnost vidět. Celkový dojem: 95 %.

Vtahující, nesmírně intenzivní snímek nabitý emocemi a energií - pro mě nezajímavější premiéra roku 2021. Luxusní zákusek servírovaný týmem britských herců v čele se Stephenem Grahamem. Jeho výkon v Bodu varu spolu s rolí dozorce v minisérii Čas mě donutil uvažovat o umístění do topky oblíbených tvůrců. Během jednoho hektického večera vyvrcholí dlouhodobá osobní krize šéfkuchaře a majitele restaurace v jedné osobě a začnou se dít věci... Philipu Barantinimu se podařilo bez větších režisérských zkušeností za nevalný peníz v prostorách jedné restaurace natočit skvělý biják, kde nenalézám výraznější slabiny, ale pokud bych měl vedle herectví zúčastněných něco vyzdvihnout, pak určitě Lewisovu bravurní kameru; 90 minut na jeden záběr se jen tak nevidí. Všem filmovým gurmánům přeju ke sledování Bodu varu pochopitelně dobrou chuť. Celkový dojem: 90 %.

Dospívání nebývá jednoduché a pokud máte fotra ve vězení, je to těžší dvojnásob. Hormony pracují naplno, touha hledat chybějící vzory se tluče s potřebou vymezovat se proti okolí. Malý pašerácký kšeftík hrozí přerůst v pořádný průšvih s nedozírnými následky a setkání s otcem na propustce přináší deziluzi a další komplikace. Nemám důvěru v rozbujelé filmové koprodukce, ale tohle spojení latinoamerických a evropských filmařů klaplo na výbornou. Vznikl snímek plný energie, napětí, uvěřitelných konfliktů a emocí, který není polopatistický a hodně toho nechává na svých hrdinech a divácích. Za pouhých 24 hodin toho výrostek Cambra stihne opravdu hodně a na cestě za dospělostí se posune o notný kus dopředu. Karneval není zaměnitelný filmový produkt. Jihoamerický temperament, zakořeněný machismus, exotika karnevalových rytmů a obtížná sociální realita jihoamerické společnosti jsou ve filmu přítomné ve vrchovaté míře. Podtrhnul bych ještě autenticky vyznívající herecké výkony a přiměřenou stopáž. Sečteno dohromady, nemám důvod jít na méně než 5 hvězdiček a 90 % celkového dojmu.