gudaulin

V převážné většině svých filmů nechává Woody Allen otisk sebe sama. A to nejen tím, že v nich po dlouhou dobu hrával také hlavní role. Můžeme z nich jasně vyčíst jeho názory na svět, politické preference, hodnotový žebříček a především střípky svých vlastních životních zkušeností. Annie Hallová jde v tom ale mnohem dál. Woody Allen se tady rozhodl natočit v podstatě autobiografický film o sobě a svém vztahu s Diane Keatonovou. Je vlastně pikantní, že oba dva někdejší partneři hrají po svém boku, představují sebe sama a pracovali spolu na scénáři i dialozích. Woody tady oslovuje diváky, přemýšlí nahlas, glosuje svůj dosavadní život, ironizuje své slabosti, své prohry a omyly. Je to taková kronika jednoho vztahu, ze které se dá dodneška čerpat, protože má do značné míry univerzální charakter. Oba partneři jsou hodně odlišní a, jak už to bývá, právě ta jejich odlišnost je nejvíc přitahuje. Na druhou stranu totéž ale přispívá k rozpadu jejich soužití, zvlášť když ani jeden z nich není dostatečně trpělivý a tolerantní. Woody v podobě svého alter ega Alvyho Singera se nedokáže zbavit své snahy partnerku převychovat a předělat k obrazu svému a Annie Hallová alias Diane Keaton se nedokáže zbavit svého bohémského stylu života a přelétavé povahy. Tomuhle filmu přikládal Woody Allen velkou váhu a nesnažil se tam jenom nacpat dostatek vhodných fórků a gagů, ale měl ambice k hlubší umělecké výpovědi o partnerském vztahu a životě. Určitě patří v rámci jeho tvorby k nadprůměru, jakkoliv nejde o úplný umělecký vrchol, protože scénář nedrží úplně pohromadě, ten film zkrátka tak nějak není kompaktní. To už tak chodí, když je hodně snahy. Ať je to jak chce, Woodymu se povedlo udělat film, který patří mezi jeho fanoušky i nejširší diváckou obcí k těm nejznámějším. Celkový dojem: 85 %.

Se zajímavým režisérem Terrencem Malickem se poněkud - a vlastně docela výrazně - míjíme. Můj přízemně realistický a materialistický pohled na svět není kompaktibilní s Malickovým světem magických obrazů, lyrické bezobsažnosti, rozervaných duší, vnitřních monologů a přepísklé stopáže. Patrně ode mě nikdy neobdrží nejvyšší rating, ale jestli se mu někdy podařilo se k téhle metě přiblížit, šlo o právě tento případ. V první půli jsem skutečně několikrát zauvažoval o tom, že tak působivé obrazy vystihující náladu situace a charaktery postav není možné neodměnit. Nový svět není jen film o kolonizaci divočiny a střetávání dvou naprosto rozdílných kultur a nesouměřitelných hodnotových žebříčků, ale především snímek o lásce - té vášnivé bourající všechny bariéry, prostě o lásce bez zábran, ale i o té zralé, která vyrůstá z poznání a zmoudření. Malickovo vyprávění vychází ze skutečného příběhu prehistorie evropského pronikání na americký kontinent. Celkem věrně se drží (těch nemnoha) známých faktů a jeho snímek je tak nejautentičtější verzí legendárních skazek typu Pocahontas. Celkový dojem: 85 %.

Jsou témata a způsoby zpracování námětu, které vám sednou v teenagerském věku, a jsou naopak témata, jejichž lidský rozměr plně pochopíte až ve zralém věku. Snímek o tom, jak se francouzská středostavovská rodina vyrovnává s odchodem jednoho z členů domácnosti, je zpočátku zdánlivě o vztahu dvou sourozenců, ale s přibývajícími minutami je zřejmé, že ve skutečnosti jde o vztah dcery a jejích rodičů. Komorní drama o nedostatku odvahy sdělit nevyhnutelné nemá sice bůhvíjak vyšperkovaný scénář, ale silně emotivní téma a solidní obsazení v čele se známou Mélanií Laurent. Tenhle nenápadný film se mi zadřel pod kůži a jako rodič se dokážu vcítit do postavení všech zúčastněných. Celkový dojem: 75 %.

Po diplomaticky řečeno rozpačitém přijetí experimentální 9. série se tvůrci seriálu rozhodli přezbrojit a vsadili pro změnu na jistotu. Pečlivě zvážili, co fungovalo, a desátá série je tak esencí toho, co dělalo seriál přitažlivým v prvních sezónách. Jízlivý humor, vzájemné pošťuchování, všudypřítomná ironie. Potíž je v tom, že při vší snaze už to zkrátka není a nemůže být totéž, jako když tytéž postavy hráli o 25 let mladší herci. Ne, že by maskéři nedělali maximum a herci se nesnažili, ale některé věci zkrátka zastřít nelze. Když mladý Lister sní o své budoucnosti, o Kočanské a dětech v prvních sériích, divák mu fandí, ale tady už vidíte muže, který ať se na to díváte, jak chcete, větší část svého života strávil na vraku kdesi hluboko ve vesmíru a čím dál tím víc je jasné, že nemá žádný skutečný cíl. A z toho jde spíš tíseň, ne-li něco horšího... Celkový dojem: 85 %.

Zbyněk Brynych byl typem režiséra, který točí spíš silou vůle než váhou svého talentu a po větší část své tvůrčí dráhy se dal považovat víc za snaživého rutinéra než kreativního umělce (nehledě na jeho normalizační angažmá, kdy si zadal mnohem víc, než bylo nutné). Přesto po sobě zanechal v 60. letech několik snímků, které za zkouknutí nepochybně stojí, a tak nějak zapadají do 60. let coby vrcholné fáze rozkvětu československé kinematografie. Ne, že by film o terezínském koncentráku neměl slabší momenty, netrpěl místy zbytečnou ztrátou tempa nebo logickými nedodělky (vážně by podnikal velitel tábora šťáru proti příslušníkům odboje sám s jediným vojákem?), na druhou stranu atmosféra ghetta a pochmurné očekávání transportu do osvětimského pekla jsou zachyceny působivě a v době, kdy podle internetových diskuzí vzrůstá chuť si nějaké ty fajnovější koncentráčky opět pořídit, nezaškodí si připomenout, co by to v praxi znamenalo (včetně suchého denního hlášení o 300 přirozených úmrtích za den). Transport z ráje osobně považuju za Brynychův nejlepší kousek. Některé rozpačité komentáře a hodnocení jsou paradoxně důsledkem Brynychovy snahy vyhnout se příliš lacinému a divácky co nejpřístupnějšímu sdělení. Tohle drama zkrátka požaduje od diváka víc než jen povrchní pozornost a pasivní postoj. Snaží se (pravda, ne vždycky s ideálním výsledkem) mluvit novým filmovým jazykem a hledat nové úhly pohledu, než bylo zvykem v 50. letech. V neposlední řadě je tenhle snímek přehlídkou mladých tváří herců, které už v některých případech známe jen z vyprávění a v jiných jen jako pány ve značně pokročilém věku. Celkový dojem: 75 %.

Vlk z Wall Street se stal celkem oprávněně jednou z nejdůležitějších událostí sezóny. Strefil se totiž do atmosféry doby rozjitřené hospodářskou krizí a zaskočené poznáním, že opasky se v době nouze neutahují stejnou měrou a lidská spravedlnost je na některé zmetky krátká a jejich hroší kůže evidentně neprůstřelná. Pokud to nejde jinak, aspoň si to s nimi vyřídíme na filmovém plátně. Vlk připomíná divoký mejdan, ze kterého si vedle vzrušujícího pocitu ochutnávky zakázaného ovoce a překročení hranic běžně tolerovaného chování za pár dní vybavíte nejspíš už jen pár šokujících úletů a skopičin. Film je totiž v líčení dlouhého sledu večírků, radovánek, drogových tripů a neukojitelné touhy po zbohatnutí poněkud stereotypní a tím i únavný. Líčí osudy skupiny makléřů neváhajících nabídkou bezcenných akcií obskurních firem ničit životy naivních klientů. Snímek připomíná Obchodníka se smrtí a Trainspotting absencí morálního rozměru a závěrečné katarze. Ve všech třech případech jde o parchanty, kterým to nakonec i přes dílčí kotrmelce a ztráty vyšlo a prošlo. Scorsese dokazuje, že vysoký věk nemusí nutně znamenat ztrátu kontaktu s moderní filmařinou. Právě naopak, platí pro něj totéž, co pro archívní vína - čím starší, tím lepší. Dohání Finchera v kamerových hrátkách, vychutnává si davové scény, hravě zvládá akci, jako je potopení jachty na rozbouřeném moři. Střídá rytmus, zpomaluje záběry, jediným detailem dokáže prozradit o své postavě víc, než by jiný režisér dokázal popsat v celém filmu. Samostatnou kapitolou je výkon DiCapria v hlavní roli. Záporáci jsou pro herce vždycky vděčnější. DiCaprio se přímo vyžívá v roli cynického obchodníka bez skrupulí, labužnicky předvádí jeho bezbřehý hedonismus, narcismus a manipulativnost. Říká se, že když se baví herci při natáčení, diváci spláčou nad výdělkem, a naopak. Tady to evidentně neplatí. Scénu předávkování si určitě jak DiCaprio, tak i Jonah Hill skvěle užívali a přitom je to geniálně komické číslo, které se nejspíš stane pro filmové fanoušky uctívanou klasikou. DiCaprio slibuje, svádí, podplácí a vyhrožuje a především předvádí studii člověka posedlého sebou samým a pohybujícího se na nikdy nekončícím drogovém tripu. Přes výše uvedené nedám nejvyšší hodnocení. Vlk je totiž jako hyperaktivní sebestředné dítě, které se panovačně neustále dožaduje pozornosti. Jeho coolovitost časem začne unavovat. Paradoxně jsem si uvědomil, že bych si víc film užil s kratší stopáží a s menším počtem gagů. Celkový dojem: 85 %.

Do silvestrovské půlnoci zbývá už jen několik hodin a noční veselí v Paříži nabírá na obrátkách. Zatímco jinde stoupá hladina alkoholu, ve služebně kriminální policie stoupá napětí. Dva muži proti sobě, dva úplně odlišné cíle. Jeden klade otázky a neúprosně tlačí soupeře do kouta. Druhý mlží, uhýbá a kličkuje. Dvě mrtvá dětská těla nutí policii pracovat i v poněkud nezvyklou dobu. Je otázkou času, kdy se ze svědka stane obviněný... Jak dlouho potrvá, než si uvědomí, že z téhle pasti nevyklouzne? Svědek má mnohem blíž k psychologickému dramatu než ke klasické kriminálce. Drtivá většina času se odehrává v interiéru a prim hrají vybroušené dialogy. Drama staví na jménech a herectví tří slavných filmových hvězd své éry. Napsal bych, že staví i na scénáři, ale po dlouhou dobu bezchybně fungující příběh vede v závěru k logickému zkratu, který dojem z filmu bohužel snižuje a pointu znevěrohodňuje. Jakkoli je její idea zajímavá a nosná, takhle by to v reálu nefungovalo. Celkový dojem: 70 %.

Noc plná zázraků je ryzí, krystalicky čistý kýč, který je nutné brát s nezbytným nadhledem a spojit s atmosférou Vánoc, kam láska, přátelství, porozumění a odpuštění organicky patří. Ukázkově dysfunkční rodina k sobě během Štědrého dne najde opět cestu, dva osamělí lidé se do sebe zamilují, sirotek najde novou rodinu, nezodpovědný floutek se ujme své otcovské a partnerské odpovědnosti. Vše do sebe krásně zapadá a všichni jsou nakonec šťastní. Noc plná zázraků je vlastně levnou středoevropskou verzí Lásky nebeské bez přítomnosti přeplacených mezinárodních hvězd a celebrit. Verzí nikoliv ve smyslu doslovného kopírování děje, nýbrž stylu. Snad jen trochu víc sází na sentiment a přítomnost dětských tváří. Láska nebeská mi navíc přišla komediálně rozjuchanější. S reálným životem to nemá nic společného, ze snímku je ale cítit nadhled a pohoda, takže nehleďte na naivitu a přeslazenost. Dejte si tenhle kousek namísto mísy vánočních cukrovinek a když nic jiného, aspoň neztloustnete... Celkový dojem: 75 %.

Bruce má všechny vlastnosti lidského typu, který označujeme nehezkým termínem zmrd. Žádná neřest mu není cizí, žádný podraz a naschvál dost podlý na to, aby ho nedokázal použít, žádný přítel není tak cenný, aby ho bez mrknutí oka nepotopil, nevyužil nebo neponížil. Život je pro něj nekonečná jízda plná radovánek a na všechno kolem sebe se dívá tvrdě pragmaticky s cílem vytřískat z toho, co se dá. Z pohodlného života plného drog, alkoholu a sexuálních radovánek ho vytrhne až zpráva, že se uvolnilo místo šéfa kriminálního oddělení, o které stojí už jen proto, že si potom bude moci více užívat a smilnit. Veškerou energii napne na rozeštvání a zkompromitování svých kolegů, jenže v určité fázi se ukáže, že kdo se směje naposledy, nemusí být nutně ten, kdo vtip pochopil jako poslední, ale jednoduše ten, kdo stojí ve správný moment na správném místě a dokáže být opatrný. V první půli připomíná film kombinaci Trainspottingu a Californication, kdy se divák může do sytosti nasmát Brucovým eskapádám. Druhá půle ale rychle zvážní, dostaví se halucinogenní stavy, výčitky, (sebe)lítost, strach, zkrátka film radikálním způsobem změní svou vizáž. Autorem předlohy je Irvine Welsh, který se podepsal už na Trainspottingu nebo Acid Housu a jeho dlouholetá zkušenost z pobytu mezi galerkou, feťáky a pouličními gangy je zřetelně cítit. Sviňáka koncipoval jako drogový šleh, kdy v první chvíli přijde pocit euforie, horečné aktivity, který posléze vystřídají halucinace, deprese, absťák a vyčerpání. Nebo film můžete pojmout jako životní příběh feťáka, kde na začátku droga dává a v další fázi si už jen čím dál víc nemilosrdně bere. Film staví na cynismu, černém humoru a Jamesi McAvoyovi v hlavní roli, který se už dávno dostal do povědomí filmových diváků jako špičkový charakterní herec s pořádnou dávkou charismatu. Nesmí vás odradit špína a marasmus mezilidských vztahů a nemorálnost chování nejen hlavního hrdiny. Tenhle film vážně není o Mircích Dušínech a hrdinných ochráncích práva a pořádku. Celkový dojem: 80 %. Špatnej polda s Nicolasem Cagem je o dvě třídy horší. Tenhle snímek má styl, odvahu a drajf.

Jonesovi by chtěli být chytrou satirou pranýřující konzumní styl života a americký sen, jenže nemají koule a ztrácí body tím, že se pohybují na dávno vytýčeném bezpečném půdorysu amerických mainstreamových filmů produkovaných dobře kalkulujícími manažery velkých studií. Nefungují jako komedie ani jako drama, protože v rozhodujícím okamžiku ztrácí odvahu opravdu kousat, být cynický a nemilosrdný. Přesto je to profesionálně natočený film, který bez debat patří k nadprůměru současné produkce a zhruba 3/4 snímku jsem si říkal, že se dívám na film, kterému nadělím 4*, které budou sice slabší, ale přesto na ně dosáhne. Pak ale přišlo Stevovo přiznání ke lžím a manipulaci, po kterém se snímek stal v podstatě lacinou moralitou, a korunu tomu nasadil závěrečný happyend. Jenže pak jsem se zamyslel a uvědomil si, že film sice selhává v tom, čím chce být (mj. i proto, že je absurdní, aby antikonzumní satiru natáčely špičkově placené hvězdy, které právě tímto konzumním stylem jsou pověstné), ale na druhou stranu funguje velice dobře jako romantický milostný snímek s originální zápletkou. Solidně obsazený a zahraný (podotýkám, že Demi Moore nemusím, ale tady typově a herecky odpovídala tomu, co se od ní žádalo). Celkový dojem: 70 %.