gudaulin

Gentlemani jsou návratem k Ritchieho počátkům, tedy rozjíveným gangsterkám prošpikovaným spoustou podrazů a špinavých zákulisních her, natočených se zjevným nadhledem a s vědomím, že svého diváka chce režisér na prvním i druhém místě bavit. Jak Guy stárne, stárnou a proměňují se i jeho hrdinové. Už to nejsou drzí malí hráči posedlí ambicemi, co by se rádi přiživili u zavedených machrů galerky, ale mocné postavy podsvětí, které se pohybují mezi společenskou smetánkou a přemýšlí o vycouvání z nelegálního byznysu, aby jejich nákladně budovaná reputace neutrpěla jakoukoli újmu. Jenže velký šéf přitahuje pozornost těch, co by rádi zaujali jeho místo v potravinovém řetězci, a tak se poslední kšeft jeho kariéry nečekaně zkomplikuje. Místo spokojeného gangsterského důchodu je nucen odrážet útoky ze všech stran. Ritchie dokáže obvykle přicházet se zábavnými neotřelými figurami, a ani tentokrát mě nezklamal. Vedle dílem okázalého, dílem ležérního šéfa gangu je to především všivácky zkažený prodejný bulvární novinář v přímo lahůdkovém podání Hugha Granta. Ten se kdysi proslavil sterotypními hezounky v romantických komediích, aby se k stáru přeorientoval na noblesní padouchy, obvykle zahrané s jemným ironickým nadhledem a vyznačující se extrémně rozvinutou ješitností. Abych to shrnul, bavil jsem se, a to velmi. Doufám, že Guy Ritchie ještě neřekl poslední slovo. Celkový dojem: 90 %.

Nový papež je pokračováním a rozvíjením obrazu postmoderního Vatikánu zrozeného z divokých vizí mistra imaginace Paola Sorrentina, se kterým se diváci seznámili už v předchozí sérii o mladém papežovi. Konzervativní revoluci Lennyho vystřídá kratičké intermezzo - sociální revoluce Františka II., aby následoval terminologií francouzské revoluce thermidor v podobě instalace kompromisního kandidáta papežské kurie - snobského a slabošského, snadno zkorumpovatelného Brenoxe, kterého si s chutí zahrál typově přesný John Malkovich. S obrazově vytříbenými ale obsahově vyprázdněnými snobsky vyznívajícími snímky Paola Sorrentina se už nějaký čas míjím, jeho seriálové odbočení je pro mě ale delikatesou. Jde o jeden z mála seriálů současnosti, který lze považovat za opravdu originální a provokující k úvahám o povaze moci a projevech víry v konzumně nasycené evropské společnosti 21. století. Je mimo jiné i o tradici vystavené erozi tří sexuálních revolucí a vlivu masových médií. Režisér ve druhé řadě přidal na dekadenci, nešetří obrazy plnými erotické symboliky, nicméně bigotní katolíky stejně spolehlivě odradila už první série, takže těch, co by se pohoršovali nad smyslnými záběry jeptišek mnoho nebude. Sorrentino je tradičně silný v soundtracku a obrazové stránce díla, rovina vyprávění pokulhává, ale to u něj není žádným překvapením. Na Sorrentina se chodí kvůli atmosféře. Celkový dojem: 90 %.

"Co děláte ve válce? Copak nemáte doma půvabnou milující ženu?" - "Ale jistě, mám, a právě proto jsem tady." Se zařazením do žánru komedie mohou mít někteří problémy vzhledem k míře cynismu a drsnému černočernému humoru, jaký bývá k zaslechnutí v náročných stresujících povoláních, kde se člověk běžně potkává s lidským utrpením. Osobně mi špičkování party členů humanitární organizace, která se na sklonku bosenské války pokouší na odlehlém venkově zajistit pitnou vodu pro místní obyvatele, přišlo skvělé. Perfektní den je malý filmový drahokam, kde se výborný scénář plný chytrých dialogů a dobře cílených hlášek sešel se silným mezinárodním obsazením. V kategorii snímků věnovaných krvavým balkánským konfliktům 90. let by mu jistě patřila jedna z medailových pozic. V příběhu nejde o nic většího, než je hledání lana, co má sloužit k vytažení rozkládající se mrtvoly z hluboké studny. Jenže kde vzít lano, když je místní potřebují k věšení, nehledě na fakt, že správná mrtvola ve správné studni odvádí vysoce záslužnou práci? Film plný štiplavé ironie útočící na absurdní předpisy a byrokracii sil OSN má šmrnc, za který mu po zralé úvaze nadělím pět hvězdiček. Celkový dojem: 90 %.

Svoji prvotinu Země nikoho Dani Tanovič zasadil do období vrcholící občanské války a své hrdiny vystavil beznadějné situaci a krutému rozhodování mezi mizernými alternativami. Už tehdy dokázal veskrze depresivní námět odlehčit smyslem pro cynickou ironii a (hodně černý) humor. V Cirkusu Columbia se vrátil na začátek balkánského konfliktu a přibližuje divákům příčiny rozkladu jugoslávské společnosti na půdorysu několika osobních dramat. Uplatnil tady větší nadhled a žánrově snímek přiblížil komedii. Jádrem Tanovičova úspěchu je kvalitní scénář, který vede filmové postavy po nečekaných cestách, aniž by se dopouštěl logických zkratů a kotrmelců. Vypráví hluboce lidský příběh lidí rozdělených pocitem křivdy a náležících k jinému "kmeni", jejichž budoucnost závisí na schopnosti vzdát se zhrzené ješitnosti a podat pomocnou ruku. Návrat emigranta Divka měl být po dvou dekádách od útěku z vlasti oprávněným triumfem, který ho má představit jako úspěšného muže a ponížit ty, se kterými má nevyřízené účty. Jenže velké dějiny zas jednou dokázaly Divkovi udělat čáru přes rozpočet a vysmát se jeho snaze. V zemi, kde se hroutí pravidla, instituce i mezilidské vztahy, je obtížné přežít, natož vybudovat zázemí a vést spokojený život. Nemám rád, když se mnou režisér pokouší emocionálně manipulovat, ale to, co Divko na konci cesty našel, za pět hvězdiček stojí. Celkový dojem: 90 %.

Santos Trinidad je drsný chlapík, o které by dnešní feministé prohlásili, že je skrz naskrz prolezlý toxickou maskulinitou. U policejních nadřízených se mísí respekt z jeho zkušeností a zarputilosti s obavami z chování nezřízené střely. V jeho minulosti neradno šťourat, mise v Latinské Americe totiž skončila krvavým skandálem, kolem něhož se dosud chodí po špičkách. Když mu jednoho pozdního večera nasáklého alkoholem zkříží cestu muž, s nímž má nevyřízené účty, začnou se dít věci. Trinidad je charakter, který typově navazuje na tvrdé muže z amerických a francouzských kriminálek 70. let. I policejní metody, jakkoli účinné, mají pramálo společného s dobou internetu a umělé inteligence. Thriller je silně ovlivněný žánrem noir, pro který mám slabost. Navíc se mi líbí, že režisér a scénárista nedávají divákovi nic zadarmo, nutí ho přemýšlet o činech, postavách i motivacích a udržují ho dávkováním informací v neustálém napětí. Na druhou stranu, nic nepochopitelného, natož záhadného, v příběhu není. Snímek dává bystrému pozorovateli jasnou odpověď, co je Santos Trinidad zač a jestli se vyplatí mít takovou existenci (nejen) v policejním sboru. Film jde v určitých ohledech proti zaběhlým žánrovým zvyklostem, a tudíž proti očekávání (především popkornových) diváků, což je u mě jasné plus. Já si tu cestu za naplněním vlastní definice spravedlnosti nadmíru užil. Celkový dojem: 90 %.

Součástí vlny severské krimi, která se stala světovým pojmem, byla díla nejrůznějších kvalit a z řady z nich jsem měl pocit, že jde o dojení jalovice. Tváří v tvář je ale trefou do černého. Björn je inteligentní, analyticky uvažující a metodický vyšetřovatel dánské policie, který kvůli nedostatku empatie a uzavřené povaze poněkud ustrnul v kariéře - vlastně u policie už jen tak rutinně přežívá. Když dojde ohledat mrtvolu u nového případu, krátký pohled na tělo ležící na pitevním stole stačí, aby se do případu ponořil se vší rozhodností a bez ohledu na následky. Zemřel někdo, kdo mu byl nanejvýš blízký, a okolnosti jeho smrti odhalí a viníka vydá spravedlnosti, i kdyby měl zaplatit cenu nejvyšší. Série je prosta jakékoli vaty. Každý díl představuje jedno setkání se svědkem či podezřelým a následný dialog, který se rychle mění ve výslech nevedený právě v rukavičkách. Na konci epizod jsme vždycky o něco dál v odhalení nelichotivé minulosti Björna a jeho rodiny a o něco blíž jeho trpkému konci. Je to originální, dynamické a navíc podepřené účastí dánské herecké elity. Celkový dojem: 90 %.

Bena Stillera jsem měl dlouhá léta zafixovaného jako úspěšného baviče - tvůrce a aktéra nenáročných komických podívaných. Pak přišel s novým zpracováním Waltera Mittyho a já s překvapením zjistil, že komedii umí natočit i kultivovaným způsobem a je schopný zdrženlivého, civilního hereckého projevu. Stále se ale pohyboval na bezpečné půdě komediálního žánru. Až Útěk z vězení v Dannemoře mě přesvědčil, že jeho talent je všestranný a nedoceněný. Útěk je jednou z nejlepších a nejzajímavějších útěkových žánrovek s propracovanými, nejednoznačnými charaktery, skvělým scénářem a špičkovým herectvím. Série představuje nevšední zážitek i za předpokladu, že znáte konec příběhu natočeného podle skutečných událostí. Už jen sledovat módy chování trestanců a dozorců a všech ostatních aktérů příběhu je k nezaplacení. Seriál se žánrově pohybuje na hraně mezi dramatem a tragikomedií. Účast Benicia Del Toro a Patricie Arguette dělá z Útěku mimořádnou událost a skvělou zábavu. Del Toro si labužnicky vychutnává svou postavu a dává divákovi poznat sílu její záludnosti, krutosti a destruktivity, Patricia se nenechává zahanbit a kontruje poživačností, nezodpovědností, myšlenkovou krátkozrakostí a sebestředností. Zkrátka líbezná společnost k pohledání. Celkový dojem: 95 %.

Mé třetí setkání s tvorbou autorské dvojice Toledano a Nakache dopadlo nad očekávání dobře, i když (možná právě protože) jde o naprosto odlišný koncept a styl humoru, než s jakým celosvětově uspěli v případě Nedotknutelných. Jak už zaznělo ve více komentářích, tenhle kousek není řachanda, nýbrž příjemný, lehce plynoucí snímek podkreslený pohodovou hudbou, který má ambice vykouzlit na řadě míst mírný úsměv, nikoliv salvu smíchu. I když prostředí svatební hostiny svádí pokládat film za jednu z nesčetných variant romantických komedií, opak je pravdou. Dokud nás svatba nerozdělí je komediální příběh z prostředí pracovního kolektivu, tedy subžánru kdysi tak protežovaného v zemích východního bloku. V tomhle filmu se tvrdě maká - pravda, ne vždy efektivně, v ukázkové souhře a s očekávanými výsledky. Parta v našich končinách nepříliš známých herců odvádí spolehlivou práci a za sebe můžu jen dodat, že jsem se bavil přesně tak, jak to režijní dvojka zamýšlela. Osobně nemívám rád filmařinu založenou na zpitvořených figurkách, tady mi ale absence hlavní postavy nahrazené množstvím vedlejších postav s jedním nebo dvěma důležitými výstupy přišla navýsost funkční. Celkový dojem: 90 %.

Křehká a citlivá je duše umělce, kdy největší překážku na cestě za úspěchem mu klade vlastní rozjitřená mysl a tréma. Realita je důmyslná, vtipná, surrealistická hříčka o tom, že to s lidmi od kumštu vůbec není jednoduché. Bere si na mušku kde co, sebestředným producentem počínaje, a nutno říci, že mě zasáhla do černého. Pár scén mi dokonce připomnělo starého dobrého Buňuela. Je to originální, hravé, svěží a nebojí se to střílet do vlastních řad. Většinu času jsem měl úsměv od ucha k uchu. Celkový dojem: 90 %.

Jemná sympatická tvář Kelly Macdonald na sebe bere podobu Nemesis i soudce Lynche, aby prosadila své pojetí spravedlnosti a znovu našla klid. Jak podotýká její manžel, o vině i trestu člověka, který kdysi krutě ublížil její rodině, rozhodl soud. Své si odseděl, tak nač ještě jitřit rány? Jenže způsob, jakým se britská justice vyrovnala se ztrátou jejího malého syna, ženě připadá zcela nedůsledný a nedostatečný. Chce konfrontaci. Chce stanout tváří v tvář pachateli vraždy a nebojí se otevřít staré rány, aby mohla nové zasazovat za cenu toho, že i jí pár jizev přibyde. Obeť je znepokojivá britská minisérie o tíži viny a hranicích trestu, která v psychologické rovině zachází dál, než jsme zvyklí u žánrové produkce. A je zatraceně dobrá, vyvolává emoce a vede k přemýšlení. Pravda, trošku mi překážela snaha posunout sérii do thrillerové polohy, některé postavy byly možná navíc, viz přítel dcery a jeho prazvláštní vztahová motivace. Ale to jsou jen drobné kazy na opravdu zajímavé práci. Celkový dojem: 90 %.