gudaulin

Druhá série dodržela pravidlo, že pokračování musí přinést všeho o poznání víc, aby se udržela divákova pozornost. Doslova ho zahrnuje záplavou motivů, které dohromady tvoří neuvěřitelnou splácaninu, která je spíš k smíchu, než aby vyvolávala napětí a strach. Tým scénáristů jako by netvořil celek, ale každý sledoval vlastní linii a hrál si na vlastním písečku, takže se v the Asylum míchá motiv mimozemšťanů, psychopatů, sériových vrahů, válečných zločinců až po ryze duchařské motivy a samotného ďábla. Opět se dá mluvit o skvělých hereckých výkonech a hodně zajímavých filmových postavách, jejichž příběhy ale jdou často do ztracena a protože se ze seriálu vytrácí jakákoli logika a vnitřní soudržnost, musím nemilosrdně jít na dvě hvězdičky. Celkový dojem: 40 %.

American Horror Story je na poli hororového žánru ambiciózní projekt, s trochou nadsázky by se dal přirovnat k The Pacific na poli válečného žánru. Přestože se tady sešla silná herecká sestava, výsledek neodpovídá mým očekáváním, a to navzdory tomu, že pilot se mi opravdu líbil a ocitl se někde mezi čtvrtou a pátou hvězdičkou. U hororů totiž dlouhodobě platí, že nejsnáze se strach vyvolává tím, co nevidíte a neznáte. Bohužel tento seriál je až příliš doslovný a snaží se vysvětlovat motivace i minulost svých (anti)hrdinů tak, že se rychle ztrácí jak hororový, tak mysteriózní potenciál příběhu. Tam, kde v prvních dílech kamera přerušovaná rychlým střihem slídí po podzemních prostorách domu a ukazuje artefakty z šílené laboratoře, vybledlé fotografie a drobné kousky minulosti pochmurného sídla, tam funguje atmosféra na jedničku. Jenže posléze se z toho stává spíš fantasy seriál o světě a místě, kde se setkávají živí a mrtví na jedné půdě a vzniká z toho něco podobného jako Pravá krev, ovšem bez té zábavné všemi myslitelnými sexuálními deviacemi okořeněné polohy. Seriál je zajímavější ve své řekněme první třetině, protože tam se ještě hraje právě s motivem nejistoty, kam budou další osudy postav nasměrovány. V téhle souvislosti si nejde nevzpomenout na vynikající Městečko Twin Peaks, které kdysi úplně převrátilo představu o mysteriózním žánru a vlastně ho nově definovalo. Síla toho projektu spočívala v tom, že Lynch dokázal umně balancovat na hranici několika žánrů a neustále udržoval diváka v napětí, protože odhaloval o svých postavách jen málo a divák nikdy nevěděl, kam se proměnlivý charakter jeho oblíbenců vrtne příště. V American Horror Story je spousta dobrých vychytávek a mikropříběhů, které by jako samostatný díl Příběhů ze záhrobí byly na 5*, ale tady je nutné hodnotit celé dílo komplexně. Některé postavy jsou fantastické, taková sobecká a chladná Jessica Lange je opravdu fascinující, jenže jak se seriál blíží ke svému závěru, stále víc vyplývá na povrch scénáristická bezradnost, které stahují seriál do čistokrevného průměru. Obecně platí, že režie je lepší než scénář. Druhá série dodržela pravidlo, že pokračování musí přinést všeho o poznání víc, aby se udržela divákova pozornost. Doslova ho zahrnuje záplavou motivů, které dohromady tvoří neuvěřitelnou splácaninu, která je spíš k smíchu, než aby vyvolávala napětí a strach. Tým scénáristů jako by netvořil celek, ale každý sledoval vlastní linii a hrál si na vlastním písečku, takže se v the Asylum míchá motiv mimozemšťanů, psychopatů, sériových vrahů, válečných zločinců až po ryze duchařské motivy a samotného ďábla. Opět se dá mluvit o hodně zajímavých postavách, jejichž příběhy ale jdou často do ztracena a protože se ze seriálu vytrácí jakákoli logika a vnitřní soudržnost, musím nemilosrdně jít na dvě hvězdičky. Celkový dojem: 40 %.

Americká krása se stala v době svého uvedení ve Spojených státech obrovským trhákem, který uchvátil shodně diváky i odbornou kritiku, a je mnohými hodnocena jako nejlepší americký film 90. let. Na to, že byla Mendesovým prvním velkým filmem, je to překvapivě zralé dílo, řemeslně zručně natočené, Mendes v něm zúročil své zkušenosti z divadla a prokázal talent pro výběr herců a jejich vedení. Na druhé straně jsem ale nikdy neměl pocit nějakého velkého filmu. Mám dojem, že trochu klouže po povrchu, nejde do hloubky, neukazuje kořeny chování, příčiny jevů a vytváří tak trochu šablonovité karikatury místo plnokrevných postav. Neukazuje žádná východiska, všechny postavy se chovají konvenčně a jejich vzpoura je naprosto neškodná a vychází z morálně hodně diskutabilních poloh. Přes to všechno je to ale film, který patří k tomu výrazně lepšímu, co v 90. letech vzniklo, a stojí za to ho vidět. Celkový dojem: 80 %.

Rozumím tomu bezbřehému nadšení filmových fanoušků a chápu, že je takřka povinností dát Americké noci 5*, když já ale povinnosti v lásce nemám a všemožně se jim vyhýbám. Ten film představuje hold světu filmového studia a všem nadšencům, kteří svůj život zasvětili kinematografii. Čiší z něj nekritické okouzlení filmovým pozlátkem a jde vlastně o jednostranně pozitivní výlet do světa před a za kamerou, kde i smrt jednoho ze členů štábu není tragédií, ale součástí života a práce a je podána s nadhledem. Já mám ale pocit, že natáčení filmu je především tvrdá práce a stres, ne jen nepřetržitý happening, a problémy zdaleka nespadají jen do komediální škatulky. Truffautův snímek má určitě řadu skvělých momentů, ale má i průměrné pasáže, a zdaleka jej nepovažuju za nejlepší v jeho kariéře. To jen námět, který jde na ruku filmovým fanouškům, ho katapultoval do takových výšin. Celkový dojem: 80 %.

Na to, abych si Lucasův film vychutnal, muselo by mi být o pár let míň anebo, jak o tom svědčí příklad mého oblíbeného uživatele nascendiho, o pár let víc. Je to film o amerických teenagerech pro americké teenagery. Žádná citlivá sonda do jejich života se nekoná, realisticky zhodnoceno, má Americké graffiti v tamní kinematografii stejnou pozici jako série filmů se Sagvanem Tofim a Lukášem Vaculíkem pro česko(slovenskou) mládež. Bouráky, bezcílné poflakování, první milostné zkušenosti, klukovské soupeření, zkrátka obvyklá nabídka pro danou věkovou kategorii. Větší hloubku než náš, řekněme, Vítr v kapse tenhle kousek ze zámoří opravdu nemá. Pokud dávám 3*, je to jen díky příjemnému soundtracku, který stojí na docela slavných flácích, z nichž některé se dají považovat za součást zlatého fondu pop-music. Celkový dojem: 60 %.

Americké psycho je ze skupiny filmů, kterým je možné dát od jedné do pěti hvězdiček. Po řemeslné stránce je to slušně zvládnuté dílko s dobrou kamerou, střihem a zejména velmi silným hereckým obsazením, kdy většina zúčastněných hraje jako o život, a je skoro líto, že tytéž herecké výkony není možné vidět v nějakém silnějším snímku. I v malých rolích se zkrátka objevují kvalitní herci jako např. Chloë Sevigny v roli sekretářky. Problém je ale s obsahem, který je sice povrchně efektní, ale vnitřně prázdný, dekadentní - typické jsou scény z prostředí high society, nočních klubů, kde se schází mondénní krásky s jupíky v elegantních kvádrech. Zkrátka a dobře je to kýčovitá záležitost, která sice celkem věrně odpovídá stylu Ellisovy literární předlohy, ale pro mě je dost nestravitelná. Celkový dojem: 40 %.

Pod dojmem vysokého hodnocení a s vědomím, že jde o jeden z nejvychvalovanějších snímků loňského roku, jsem čekal výjimečný zážitek, který se nedostavil, nicméně tím není řečeno, že by se jednalo o špatný film. Jenže gangsterských opusů vzniklo ve Spojených státech už mnoho a Scottův snímek mezi ty úplně nejlepší nepatří. Mými favority zůstávají spíš starší Scorseseho a Coppolovy snímky. Ridley Scott ke klasické gangsterské tématice přidává snad jen rasovou problematiku a válečné vietnamské trauma. V první půli se film rozjíždí jen pozvolným tempem a Russell Crowe se mi zdál poměrně nevýrazný. Většina scén mi přišla, že jsem je už někde viděl a že je šlo netočit o trochu "atmosféričtěji". Nicméně jde o vysokorozpočtový velkofilm, zručně sestříhaný, s výbornou hudbou a dobrými herci. Celkový dojem: 75 %.

Wim Wenders je těžký intelektuál a některé jeho kousky jsou tak pomalé a do sebe zahleděné, že jsou pro běžného diváka nestravitelné. Americký přítel je úkrokem do terénu, kde se pohybují úplně jiní tvůrci a jeho film by se dal označit jako psychologický thriller. Několik scén balancuje až na kraji akčního žánru, ale Wenderse zajímá evidentně něco jiného, psychologie jeho postav, jejich vzájemné vztahy a motivace. Není to dokonalý film, scénář obsahuje některé nepravděpodobné motivy, podraz v Paříži je průhledný a např. epizoda Help For You z českého cyklu Černí andělé s podobnou zápletkou pracuje daleko rafinověji. Wenders ledascos nechává na svém divákovi a o svých postavách toho mnoho neprozrazuje, což je jen ku prospěchu věci, protože divákova fantazie může pracovat na plné obrátky a film dostává až mysteriózní rozměr. Dennis Hopper si zahrál jednoho ze svých typických záporáků, jeho postava nicméně zdaleka není jednorozměrná a patří ve skutečnosti k tomu nejzajímavějšímu, co ve své kariéře vytvořil. Celkový dojem: 80 %.

Neřekl bych, že jde o zásadní film dnešní doby, ale vzhledem k hodně rozdílnému hodnocení uživatelů je to jasná známka toho, že u určité části fanoušků vzniká poptávka po návratu filmového stylu 70. let, který obsahoval významný proud tvorby experimentující s obsahem, založený nikoliv na ději, ale na atmosféře, herectví, symbolech a náznacích. Američan připomíná artové thrillery francouzské nové vlny, vzpomněl jsem si při jeho sledování na Godardův snímek U konce s dechem, kde se taky vyskytovali hrdinové bez minulosti a u kterých divák jasně cítil, že nemají ani budoucnost. Příznivce dynamické akce a nabitého děje Američan určitě neuspokojí, ale ty, kteří si chtějí vychutnat hru s režisérem a špičkové herectví, mohou být spokojení. Osobně mě přece jen zklamal scénář, čekal jsem víc vybroušenějších a zásadnějších dialogů, např. mezi Jackem a jeho psychologickým protipólem místním knězem nebo mezi Jackem a jeho nástupkyní Mathildou. Taky milostná story mezi nájemným vrahem a místní prostitutkou je trošku laciná. Celkový dojem: 75 %.

Sledovat Andaluského psa je jako dívat se na slavný exponát v zaprášené muzejní sbírce, pod kterým jsou podepsáni dva neméně slavní mistři. Pro filmového fanouška je povinností je znát, pro snoba obdivovat a pro ješitu tvrdit, že jsem to pochopil. Surrealismus, to je pro mě Honza Švankmajer, Terry Gilliam nebo právě Luis Buňuel ve svých pozdějších filmech, jako je např. Anděl zkázy. Andaluský pes je experiment, který stál někde na začátku a dnes má pro mě už hodnotu jen toho zaprášeného muzejního exponátu, který mě nemůže po emocionální stránce nějak zaujmout a ze kterého mi v paměti ulpí jen to rozříznuté oko. Řekl bych, že jde o experimentální dílko pro nepočetnou menšinu intelektuálů. Vzhledem k počtu hodnotících je tento druh v českých luzích patrně značně rozšířený. Celkový dojem: 45 %.