Dionysos

Pocta Louisovi Feuilladovi i němým filmům té doby. Ale projevená úcta tu není nijak prvoplánová, nejedná se o mechanické přenesení Judexe (originální série o 12 dílech z roku 1916) do světa o 50 let staršího a ve kterém lidem při tom, když otvírají ústa, vychází zvuky. Film je často sebeironický a cíleně nostalgický, se snahou připomenout nám/ vyvolat v nás pohádkovost předlohy. Nicméně je to ale film točený právě půl století poté a ukazuje se, že filmová pohádka před 50 lety neodpovídala pohádkovému světu. Originál vznikal za první světové války. Pohádka na plátně tak byla doprovázena dobou až příliš nepohádkovou. A proto i Franju natočil film - smutnou pohádku. Proto tu jsou jak legrační detektiv Cocantin a dětsky mysteriózní maskovaný hrdina, tak i hrdinové, jež zemřou. Proto tu je fantastický příběh plný zvratů, i pomalu plynoucí až melancholické tempo. Nevznikl tak žádný barevňoučký (nemyslím tím barvu filmu) remake, ale skutečná pocta Feuilladovi a jeho době.

Ještě že je film snímán na širokoúhlý film, jinak by se na plátno nevešly ty tisíce komparzistů. Tím je naznačeno, že film byl zjevně koncipován jako historický velkofilm. Stěžovat si na nedostatečnou psychologii postav je proto podivné, nepamatuji si totiž, kdy bych viděl drahý historický film,v němž by byla psychologie postav hodna zamyšlení (jen tak tak se to dařilo i takovému Viscontimu). Proto ani zde nic takového nečekejte, nebudete se pak divit. Vektory jednání jsou u obou stran střetu dány a záleží již jen na individuálním ideologickém rozpoložení diváka, zda mu bude jejich podání sympatické či nikoliv. Naopak oceňuji, že se film vyvaroval u podobných filmů častého schématu 2+2 (to jsem si teď vymyslel), kdy sledujeme 1 kladného hrdinu a 1 padoucha v pozicích vrcholných historických postav (zde Liebknecht vs. Ebert) a analogicky 1 a 1 postavu z řad lidu. Zde není vytvořená žádná postava řadového Němce, do níž by se slilo všechno zlo buržoazního světa, je tu jen postava starého sociálního demokrata, který až příliš pozdě zjistil, že SPD již není, co bývala. Tezovitost mi nepřišla nijak překvapivá když víme, že revoluce je ta kratičká doba, kdy se i nejvíce klišé heslům věří. Sebeironie je taktéž mimo mísu, když víme, že NDR mimo jiné na této události stavěla svoji legitimitu. Film je hlavně velice kvalitně řemeslně odvedený kus filmařiny.

Jako umělecké zachycení manželských problémů film funguje dokonale, jako dokumentární a sociologizující výpověď s širšími přesahy už film funguje hůře. Objektivizující tendence jsou patrné v na kameru pronášených monolozích, což jako formální prostředek filmu celkově neuškodí, ale z monologů se divák nic obecně platného o životě tehdejší společnosti nedoví. Není tu nastolen téměř ani jediný problém, který by nezažíval kterýkoliv pár kdekoliv jinde na světě na stejné sociální úrovni. Proto jsou narážky na socialismus ukvapené a vychází nejspíše z toho, že spojení panelákové reality s maďarským režisérem (Maďaři, jak známo, stejně jako Poláci, socialismus zrovna v lásce neměli a nemají...) vyvolává automaticky zavádějící očekávání. O to je však příběh logicky univerzálnější a ze schopnosti, s jakou dokázali autoři v plynulých záběrech kamery zachytit ubíjející bezútěšnost klaustrofobického manželství, až mrazí.

Kdyby nebylo spojení "film-noir ze života" contradictio in adjecto, tak by se mělo použít právě pro tento film. Žádní ostřílení nájemní vrazi ani tvrdí detektivové v baloňácích, ale obyčejný dělník, řidiči náklaďáků a bezskrupulózní obchodníček. A jablka. A peníze, o ty jde vždy až na prvním místě a i zde tvoří hlavní spodní proud zápletky. Další oxymorón: noirový realismus. Amerika to byla ještě nedávno země (legálních) imigrantů z celého světa - zde ožívají řečtí novodobí formani, italští podnikatelé nemající daleko k typicky italo-americkému "rodinnému" podnikání, polští pěstitelé ovoce. A všichni v nelítostném boji, jenže ne pomocí Tommy gunů, ale tvrdého vyjednávání o cenu. Zase ty peníze, kvůli nimž jsou lidé schopni všeho. P.S. ten typický americký happy-endový závěr není podle erudovaného pána, jehož komentář zní z druhé zvukové stopy na DVD od Criterionu, nic jiného, než povinná úlitba studia (zde 20th century) neslavnému hollywoodsému cenzurnímu "Hays Code".

Američan Donald Marquis se v 60. letech v Kalifornii, kde žije, pouští do překladu díla Markýze de Sade. Již po prvních řádcích je jasné, že mezi oběma muži došlo k transhistorickému myšlenkovému a duševnímu spojení. Donald se stejně jako jeho dávný předchůdce vydá na cestu lemovanou jednou ženou za druhou, jejímž cílem je nekompromisní a nezavazující touha získat maximální uspokojení ze spojení, jehož pravidla mají řídit jedině svérázně pojaté "přírodní zákony". Donald ale zjišťuje, že ve 20. století je třeba k ukojení vášní nejen správný ženský objekt, ale také něco, co se shání dokonce ještě hůř - peníze. Rozhodne se je tedy získat za každou cenu, aby si tak zajistil svobodu pro své milostné výpady. Film stojí za zhlédnutí ze tří důvodů: 1) dlouho se myslelo, že je definitivně ztracený, ale byl nedávno nalezen prý ve Skandinávii a v r. 2012 vyšel na DVD; 2) film není tak špatný, jak by se podle renomé jeho režiséra dalo předpokládat; 3) hlavně je to zajímavá směs sexploitation thrilleru s pokusem o evropský artový film, natáčený zjevně s omezeným rozpočtem. Výsledek příjemně překvapil.

Co když si najednou v jednom okamžiku, který se nijak neliší od nespočtu jiných nespočetněkrát bezproblémově prožitých, uvědomíš, že neumíš žít. A že nikdy umět nebudeš. Vanitas vanitatum et omnia vanitas. Nezbývá než dobrovolně vystoupit ze světa, uchýlit se do pevnosti Samota a v ní jako zrcadlo odrážet všechen ten zbytečný mumraj lidských životů a světa. Být nezúčastněný, indiferentní, být pánem světa, který jako zrcadlo vše vidí, ale zároveň odráží zpět. Je nedobytné a ty jsi taktéž nedobytný, neproniknutelný. Ale má to háček: za chvíli zjistíš, že tvoje pasivita způsobí, že sám nejsi právě nic víc než to co odrážíš (umělecky je to ukázáno nekonečnými výčty všech věcí, které náš hrdina pozoruje - jejich výčet je tak vlastně charakteristika této postavy). V zrcadle se objeví trhliny. Ve stropě tvé osamělé pevnosti se objeví praskliny. Nejdříve sis myslel, že to, jako všechno ostatní, nic neznamená, že to dokážeš zpracovat. Ale on to je vpád světa do tvé pevnosti, která se ukáže být neskonale křehká. Protože ani nejpevnější hradby neodolají náporu nejsilnějšího z nepřátel - času. Je na čase zase začít žít.

"Oba jsme cizinci v té samé zemi, setkávající se na okraji propasti." V rozervané Bosně se setkávají nejen cizí umělci na sympóziích, ale hlavně vojáci všech armád světa. Ti jsou synonymem nesnášenlivosti, věčné ničivosti snahy podmanit si druhé, nepochopení jednoduchého morálního apelu: "zabít člověka pro obranu myšlenky neznamená bránit myšlenku, ale zabít člověka." Vina leží na všech z nás i na všech před námi, jak ukazuje oddíl Peklo. Caesar i Mao, Američani i Němci i Francouzi i Angličani i Rusové. A Bosna se může stát i místem smíření. V místě, kde může mladá izraelsko-rusko-francouzská žena dojít k pochopení, že pravda má vždy dvě tváře, že život a smrt jsou jen záběr/ protizáběr, že život zdánlivému vítězi války nepřinese tolik, co prohra poraženému, protože dějiny utlačovaných, ponižovaných a vražděných nás učí, že "je více inspirace a lidskosti v porážce než ve vítězství." A mladá oběť izraelského odstřelovače, která se pokusí překlenout propast mezi dvěma národy ne násilím, ale bezbrannou výzvou k smíření, je toho důkazem.

Voják, který odmítne běžet vstříc jatkům, voják, jenž uteče z mlýnku na maso k rakouskému nepříteli s voláním "Kamerad" - to jsou učebnicoví zbabělci a dezertéři. A prý je legitimní je se vší vojenskou pompou popravit, s úhledně seřazenou popravčí četou, tváří v tvář popravovaným. Na druhé straně voják volající po zastavení zabíjení mezi těmi, kteří jsou jen oběťmi války, rolníky a dělníky v uniformách, občany (kteří si jsou přeci rovni, tak proč jsou oficíři pány nad životem a smrtí nižších šarží?). A je také zastřelen - zezadu. Mezi oběma případy není rozdílu, oba jsou nespravedlivé, oba odporné. Odpudivost vší staromilské nabubřelé bohorovné ješitnosti a nafouklého nic personifikovaná starým generálem je takřka ukázková. Film je filmařsky a řemeslně dokonale zvládnutý, ale nepřekoná kategorii dokonale zvládnutého průměru.

Mladičký gymnazista se toulá krajinou, kterou právě opustila válka, ale armáda ještě ne. A dá se říct, že hrdinova mladickost mu brání se s válkou rozloučit, jako by se pohyboval mezi touhou dostat se domů do bezpečí a na druhé straně účastnit se toho podniku pravých mužů (jako když si oblékne opuštěnou uniformu - je to protože mu je zima, nebo si přeje si obléknout právě uniformu, být brán jako voják, byť bude jistě zajat?). Posléze je zajat okupační armádou. Chová se jako pravý voják a Maďar. Snaží se tedy utéct Rusákům, resp. Rusákovi. Pak ale scénáristé s režisérem ukáží příklad všelidského smíření. Zákon diktující mladíkovo chování se mění. Již nejednat jako Maďar, jako voják (což jsou kategorie lidi rozdělující, paušalizující, heteronomní), ale jako Člověk. A pravý člověk pomáhá druhému bez ohledu na národnost či uniformu. Kameraman Tamás Somló se opět ukázal v plné slávě.

Komentář obsahuje spoiler! Počátek 60. let a zlatá léta nové vlny ještě zastihla Clauda Chabrola ve fázi, kdy jeho filmy mohou být klasifikována jako "drama, ve kterém dojde k něčí (násilné) smrti", na rozdíl od pozdějších "napínavý thriller s vraždou". Filmy o lidech vs. filmy o vrazích. Vrah v tomto filmu tu vystupuje spíš jako tajuplný a nebezpečný prostředník osudu, než jako samotný zdroj žánrové (thriller, krimi) filmové zábavy. Navíc je nositelem metaforického významu, který dodává na ceně celému předchozímu příběhu. Ten by se sice podle mě obhájil i sám o sobě (pokud jako já milujete přeplněné svítící boulevardy Paříže v podání nouvelle vague, a samozřejmě i Pařížanky...), ale smrt hrdinky nám tragicky i cynicky ukazuje, že neexistuje žádná třetí alternativa mezi povrchní přelétavou láskou (či trvalejší láskou, avšak s notnou dávkou konformismu), a pravou osudovou láskou. A viděli jsme, jak ta druhá dopadá.