Rimsy

Tyhle první dojmy asi překvapí málokoho. Po všech těch průšvizích by byl snad zázrak, kdyby z Ligy spravedlnosti vylezlo něco nadstandardně dobrého. A tak tu máme jen další DC nedochůdče, které ze všeho nejvíc připomíná loňskou sešlost Batman vs. Superman. Tentokrát se trochu koherentněji držíme pětice (respektive šestice) ústředních klaďasů, jejich dávání dohromady a následné bitkaření je však zoufale nepřekvapivé a nezábavné. Akce se opět utápí v digitálních orgiích, takže nefyzické souboje s amorfními příšerkami ani tentokrát nemají šťávu. Dvouhodinovou stopáž jsem ocenil, prosekání určitě neuškodilo, jen je trochu škoda, že to, co zůstalo, je stále celkem zbytečné nebo rovnou hloupé. Hrdinové nic smysluplného nedělají a Flash je se svým podivným vykrucováním a nevtipnými vtipy vyloženě otravný. No prostě, jak jsem psal, příjemné překvapení to není…

Pokud považujete dvě dekády staré Jumanji s Robinem Williamsem za komediální klasiku a jeden z etalonů 90. let, tahle nová verze byla pro vás odepsaná už od začátku. Pro všechny ostatní se ale jedná o příjemnou jednohubku, která na dvě hodinky solidně zabaví. Nejedná se o kdovíjakou řachandu, jelikož nikdo z přítomných nedosahuje Williamsova komediálního talentu, a tak typický humor stojí na parodování videoherních pravidel a neustálém překvapení, co se kolem hrdinů vlastně děje. The Rock hlavní roli ustál, Jack Black i Karen Gillan si svoje party užili (přesněji „užily“), problém jsem měl opět jen s otravně křiklounským Kevinem Hartem, jenž ani po tisící nehraje nikoho jiného než sebe. Až na některé vyložené ošklivé triky, které bohužel nejspíš nebyly špatné úmyslně, audiovizuál nebolí. Žádné hloubky či nezapomenutelných momentů se nedočkáte, ale nenáročné popcornovky naštěstí ano.

150 minut stopáže je trochu úmorných a některé části by bylo možno bez větší újmy vypustit, ale nuda naštěstí nehrozí. Zamrzí spíše zkratkovitost, s níž je tu a tam děj posouván kupředu, ale o to ve Hvězdných válkách nikdy nešlo (avšak zároveň proto si je nedokážu čistě fanouškovsky vychutnat, ale to sem nepatří). Osudovost, která ve staré trilogii byla neustále cítit, v sedmičce trochu zklamala a v Rogue One byla směšná, je na několika místech zpátky, a tak musím vyjádřit spokojenost. Není to dokonalé, ale Johnson to zvládl velmi dobře.

Film roku? Nejspíš ne. Výborný výsledek? Určitě. Villeneuve dokázal, že je pro tuhle látku asi ideálním režisérem; s úctou vycházel ze Scottovy klasiky, zároveň si do ní protlačil svůj vlastní styl. Ne všichni to musejí brát nutně pozitivně, ale v důsledku má nový Blade Runner komornější atmosféru, kulisy nejsou tak živé a tempo je ještě pomalejší než u jedničky, ovšem kyberpunkový duch zůstal. Villeneuvova pečlivost je též patrná, a tak předkládá vypiplaný příběh, jenž se dlouho předlouho rozjíždí, na konci však do sebe hezky zapadne. Možná by to mohlo být katarznější a akčnější, ale přepálenou okázalost zrovna od Villeneuva čekat nemůžeme. Zimmerova dunivá hudba plní funkci a Deakins maluje obrazy, jaké jsme letos snad ještě neviděli. Gosling nemá charisma jako kdysi Ford (což je vidět ve chvílích, kdy jsou spolu), ale i tuhle hlavní roli utáhne. Ovšem všechno, co popisuji, pouze slouží k podnícení myšlenek o hranicích lidství. Co je a co není člověk? A kdo to může rozhodnout? Filosofie jedničky je na hranici mainstreamu posouvána dál a v tomhle ohledu si tým tvůrců zaslouží pochvalu.

Je to divný a naprosto chápu zděšení spousty diváků. Aronofsky servíruje další ze svých velkolepých děl, které se snaží uchopit širokou paletu témat v líbivém kabátku. Na mě to ale fungovalo. Archetypální postavy rodičů, specifika mužsko-ženského pohledu na svět, politické náznaky… je tam prostě tak moc všechno, až je dost obtížné si z toho vyzobat něco pro sebe. Což ostatně i sám Aronofsky zhruba ve dvou třetinách tematizuje. Chvílemi si nelze nevzpomenout na Fontánu, tentokrát však v mnohem sevřenějším pojetí, kdy většinu času sledujeme skrz vyděšenou Jennifer Lawrence okolní dění. To je zprvu hodně poklidné, přesto se daří budovat atmosféru, že něco je ve vzduchu. Závěrečná půlhodina je naopak neuvěřitelně nakopnutá a přepálená a jistě spoustě lidí nesedne. Já mám ale Aronofskyho styl i vzletnou poetiku rád, takže jsem se na téhle vlně těžko uchopitelného podivna svezl moc rád.

Vaughn jako tvrďák roku? Možná. Tenhle lamač kostí ale má výbornou motivaci a překvapivě propracovanou psychologii. Pomalejší rozjezd stejně jako u Bone Tomahawku nevadí, protože upřímnost a s(y/u)rovost je Zahler umí. Za pozornost stojí i výborná hudba, kterou sám dělal. Nenápadný klenot podzimu.

Zajímavé svědectví o tom, kdo nám tenkrát vládl. Jakeš byl opravdu nejspíš jiný než většina jeho souputníků, tenkrát idealističtější, dnes zatvrzelejší. Asketický vyznavač švestkových knedlíků, který se sice nebojí konfrontace, ovšem tváří v tvář konkrétním argumentům jeho rétorika dostává povážlivé trhliny. Pavel Křemen vytvořil Jakešův portrét, do něhož sice aktivně vstupuje, ale zcela logicky se snaží protagonistu dostat do situací a rozhovorů, jež nám poodhalí, na koho se ve skutečnosti díváme. Na muže, ztělesňujícího pořekadlo, že když se kácí les, létají třísky. Komunistický utilitarismus v praxi! Záběry z několikaletého natáčení jsou doplněny archivními materiály a i díky rozumné stopáži pohled na téměř stoletého staříka nenudí. Kvalitní dokument a poctivé vykreslení jedné výrazné figury, která do určité míry symbolizuje jednu epochu.

Selský rozum bohužel až příliš jednotvárně kopíruje koncept Matrixu AB, který mi už před těmi pár lety přišel přehnaně jednostranný. Investigativní práce novinářů přitom přinesla hned několik nových zjištění, které jsou však poskládané dohromady poměrně nenápaditě, suše a bez dostatečné režijní jistoty. Vyznění několikaminutových monologů Babišových "obětí" (mezi nimiž samozřejmě opět nechybí Bohumír Rada) vyšumí do prázdna, jelikož film bez silného vedení nechává všechny hejtry zdlouhavě vypovídat. Jsem možná zbytečně zlý, ale zmatenost a nekoncepčnost rychle vede k nudě, ve které zanikne jak široké spektrum probíraných témat, tak nezpochybnitelná práce, již sesbírání informací muselo dát. Takhle je z toho jen další šokované pozastavení nad tím, co se u nás děje. Ovšem s tím (jak správně píše xxmartinxx), že každého jen utvrdí v jeho počátečním postoji a nikam dál diskuzi neposune.

Vzhledem k očekáváním jsou druzí Kingsmani určitě zklamáním. Nedívá se na ně špatně, ale je to prostě další nálož téhož. Co před pár lety ale slavilo úspěch i díky faktoru překvapení, podruhé stejně prostě nefunguje. Postavy i jejich představitelé jsou zábavní a nenudí, ovšem střídání lokací a posílání hrdinů do rozličných koutů světa působí velmi uměle a pro hlavní příběhovou linku často až nesmyslně. Vaughn se snaží za každou cenu bavit, ovšem nemá už tolik co nabídnout. Oživíme si spoustu hezkých vzpomínek na jedničku, ale Julianne Moore není Samuel L. Jackson a všechno jaksi nemá takový švih. Popcornovost je na maximu a věřím, že spousta fanoušků bude z kina odcházet spokojených. Moc přímočařejších a zábavnějších filmů letos v kině nejspíš nebude, ale přesto zůstává pachuť, že tohle prostě mělo na víc. Škoda.

Jan Svěrák zahazardoval a příběh svého otce natočil podle vlastního scénáře. Nesourodost témat a absence dramatičnosti pak vede k tomu, že jsme dostali horší kopii Obecné školy, která očividně plýtvá talentem před i za kamerou, ale aspoň potěší technickou suverenitou a příjemnou atmosféru. Chtěli jsme však mnohem víc.